| |||
|
| |||
Venku před skleníky Pondělí 6. září Zvednu oči v sloup, když do mě Erika znenadání začne hustit svá moudra. Dalo se čekat, že nezůstane potichu, měla by však vědět, že si tohle v žádném případě nenechám líbit a rozhodně nebudu držet hubu a krok. To nemám v povaze. „Nejsem si vědom, že bych se tě ptal na názor, vlčice.“ ušklíbnu se. „Takže si zase hezky hleď svého, ano?“ doporučím jí. K dívkám běžně tak necitelný nejsem, jenže Erika je jedna z mála výjimek, na kterou se tohle pravidlo nevztahuje. Už od prvního ročníku jí mám zafixovanou jako otravku posedlou vlky, která svým chováním nápadně připomíná Danielse v ženské verzi. Ten je taky tak neskutečně otravný a rozdává rady, o které nikdo nestojí. Jediný rozdíl mezi nimi je pouze v tom, že mluvící prdel chápe, že jsme v Bradavicích a ne někde v Teen Wolfu. I když i o tom někdy pochybuju… „Slečno, k záchraně mého života tu je ošetřovna, nebo nemocnice svatého Munga. Lásku rozdávám lidem, ne květinám. Nechci zpochybňovat vaše zájmy, ale s kytkou si zrovna moc nepokecám.“ Nevím, jak jinak jí slušně říct, že to co mi právě řekla je naprostá pitomost. Především nerozumím, co si pod pojmem dát lásku květině představuje, každopádně nevěřím tomu, že by láskyplné řečičky nahradily rostlinám vodu, nebo živiny. Profesorka má evidentně jen dost bujnou fantazii, nebo je hodně dlouho bez přítele, když má čas na vymýšlení takových ptákovin. „Připadá mi to úsporné dost.“ skočím jí do řeči, když se mě snaží marně poučovat. „Dává to smysl. Jestli nemám dostatek peněz, tak musím snížit počet rostlin, které pěstuju. To není ani tak o ekonomice, jako o logice. Není snad výhodnější mít menší zahradu, ale kvalitně zařízenou, než pěstovat všechno možný a nemít ve finále ani na hnojivo?“ Mám chuť si zaťukat na čelo. Slečna je starší a takové věci neví? Měla by se stydět. „No jo, vždyť už du.“ zabrblám k oběma profesorkám a velmi neochotně vyjdu ze skleníků ven. Ani se nenaděju a už stojíme před třemi záhony s prapodivnými květenami, které vidím snad poprvé v životě. Nemám nejmenší ponětí, k čemu která slouží a zjišťovat to ani nehodlám, pouze se čistě ze zvědavosti přiblížím k prvnímu záhonu, když v tom mě do nosu praští odporný zápach. „U Merlinovejch vousů, to smrdí jak hovno!“ vyštěknu a s prsty, kterými si přidržuji nos, poodběhnu co nejdál to jde. „Jak můžete pěstovat něco tak strašného?!“ obořím se na profesorku. Chápu, že je tohle trest, ale rád bych odsud odešel živý, ne polomrtvý! Chtějí mě tu snad udusit? Ta kytka smrdí uplně stejně jako Calvin v prváku, když jsme mu nasypali do pití projímavý prášek. Možná ještě hůř. Podrážděně zavrčím a popojdu raději k dalšímu záhonu, uprostřed kterého se vyjímá zvláštní rostlina. Překvapeně zamrkám. „To vypadá jako…“ No ano, ta podoba je zřejmá. S pobaveným zaksichtěním ke květině přikleknu, abych si jí prohlédl zblízka, to už ale začne vysunovat cosi, co vypadá jako chapadlo nebo jazyk. Začne ho kolem mě obtáčet. Zamračím se. „Mazej zpátky do díry, potvoro.“ Snažím se jí odehnat, jenže rostlina je neodbytná. „Jedeš?! Tohle je můj novej famfrpálovej dres, ne abys ho zničila.“ Varuju kytku podrážděně. Marně. „Mohla byste prosím té věci něco říct? Obtěžuje mě. S tímhle se nedá pracovat.“ zavrčím na slečnu, o které si po tomhle všem myslím své. Nejspíš nebude náhoda, že pěstuje zrovna takovéhle druhy rostlin. Lecos to o ní vypovídá, jenže k její smůle, já přes tentacle porn nikdy nebyl… A pak to uslyším. Ten nepříjemný hlas, který se opovažuje mě oslovit jménem té čokošské špíny. Vstanu, otočím se a zabodnu do Sinestry vražedný pohled. „Šla ses projít na čerstvý vzduch? Tak to ti schvaluju, dělal sem si o tebe v kostele starosti. Asi musíš mít vážně velký nevolnosti, když kvůli tomu nezvládneš smuteční obřad. Nebo ti snad jen včera nesedla pizza? Za střevní potíže se stydět nemusíš, to se občas stane každýmu. V tvém stavu je to normální.“ oplatím jí milý úsměv. „Snad se ti teď nebude chtít zvracet, ale kdyby náhodou…“ pozvednu kyblík, který jsem doteď držel v ruce a přisunu ho k ní. Nevinně zamrkám. Pak si všimnu, že vedle Sinestry stojí ještě někdo. Povytáhnu obočí. „Ty tu děláš co, Danielsi? Přišel ses podívat na…“ nedořeknu, jelikož se před skleníky objeví kdosi, koho sem nikdy neviděl. Nemá na sobě uniformu, ani nic jiného, co by prozrazovalo jeho kolej, tudíž ho nedokážu nikam zařadit. Ptá se na ředitele. „A ty seš jako kdo?“ střelím po klukovi pohledem. |
| |||
Bradavický Express > nádraží > pozemky školy Pondělí, 6. září Cesta byla tak dlouhá, jak jen vlakem z Londýna může být, vynásobená nikam nevedoucími úvahami o tom, co mě čeká, plus mírné podráždění navrch. Matka považovala za nutnější připravovat se na večírek, který se koná kupodivu až ve večerních hodinách, místo aby se se mnou přemístila rovnou na nádraží v... Prasečnice, či jak? Nějaké podobně směšné přihlouplé jméno. Protože nechat syna vstávat před kuropěním je patrně daleko přijatelnější, než přijít o kousek svého dopoledně-poledního spánku 'krásy', ušklíbnu se v duchu. Každá sebeúmornější cesta však musí skončit; alas, vlak začal zpomalovat. Když zastaví a já vystoupím, rozhlédnu se kolem. Že by mě okolí nějak nadchlo... se říct nedá. Sám s kufrem, kočičí přepravkou a soví klecí tak stojím na nástupišti a vyčkávám, než vlak odjede, potlačuje zvláštní touhu nasednout znova a vrátit se do Londýna. Když souprava ztrácí se pomalu v dálce, povzdychnu si, posbírám svoje zavazadla a vydám se cestou za nosem, směr nepřehlédnutelný hrad. Po zhruba čtvrthodině 'procházky' vesnicí a pak pozemky školy, které na mě pravda zanechávají lepší dojem než pusté lajny zastávky a umolousaná vesnice, zahlédnu konečně někoho živého před patrně skleníky. Zamířím ke skupince studentů. "Zdravím," pousměju se, zejména směrem k tmavovlásce, která na mě působí nejsympatičtěji. "Pardon, že ruším. Potřeboval bych se dostat k řediteli a docela by mi pomohlo vědět kudy. Poradíte?" |
| |||
6. září, pondělí Tribuny famfrpálového hřiště > skleníky Ryan, Caylus S potěšeným výrazem sleduji, jak Ryan sestupuje schody z tribuny dolů na hřiště, aby vyhověl mému přání. To je tak rozkošné. S úsměvem ho pozoruji. Byla to ta nesmírná touha zavděčit se? I tak mi to přišlo vhod. On vypustí potlouky a já se zaměřím na to, abych obstarala Alastorovi zábavu. Jakmile jsou potlouci venku, vzhlédnu, abych viděla, kam se řítí. Přímo za mým cílem. Když potlouk proletí těsně kolem Dee, automaticky skousnu spodní ret. Jistě, věděla jsem, že když pustíme potlouky, bude to mít dopad i na ostatní na hřišti, nejen na něj, ale Dee je šikovná holka. Poradí si. Navíc, kdy si ona naposledy nechala ujít být součástí zábavy? Za chvíli už byl Ryan zpátky vedle mě, s nadšeným výrazem. Chyběl mu už jen vyplazený jazyk a vrtění ocasem, aby vypadal jako pes, který měl radost z toho, že něco udělal správně. ,,Výborně, šikulka." Pochválím ho a otočím se pohledem zase zpátky k dění na hřišti. ,,Teď to bude zajímavější ne?" poznamenám. Všimnu si potlouku, který proletěl těsně kolem nás a mířil rovnou na Reginu. Doprdele. Že to míří na Dee - ok, ale Regina, která vypadala, že na tom koštěti sotva sedí? Mrzačit lidi z koleje se mi zrovna nechce. Už jsem se chystala sáhnout rukou pod sáčko a vytáhnout svou hůlku, když jsem si uvědomila, že by to nebylo zrovna nejrozumnější. Bylo by to podezřelé a navíc by mě hned prokouknuli. Ne, budu to muset udělat bez hůlky. Nebylo by to poprvé, zkouším tak kouzlit celkem často, ale nikdy to není tak jednoduché jako s ní. V mysli si vzpomenu na kouzlo, díky kterému bratr přiměl panenku šaška mě jako malou pronásledovat po domě. Tenkrát jsem před ní utíkala s pláčem za tátou. Potlouk by tedy neměl být nic těžšího. Snad. Uvidíme. Očima visím na potlouku a mávnutí rukou vzduchem zamaskuji následujícím prohrábnutím vlasů. Jen kousek od Reginy, se potlouk na vteřinu zastaví a vyrazí za Alastorem. Stojí mne hodně úsilí, abych teď okamžitě nadšeně nezavýskla. Povedlo se! Nakonec ta bratrova tyranie nebyla zas tak bezpředmětná. S jakýmsi vnitřním uspokojením sleduji, jak ho potlouk pronásleduje kamkoliv se vydal. Přesně jako ta panenka.. Při té myšlence se oklepu. Hrozné. I když jsem byla na své kouzlo pyšná, rozhodla jsem se o tom Ryanovi raději neříkat. Nevím, jakou náklonností ke mně oplýval, ale je zde možnost, že by mou radost nesdílel. Rozhodnu se proto pro úplný opak. Na tvář nasadím překvapený výraz. ,,Vidíš ten potlouk? To je divné." zakroutím nad tím hlavou. ,,Úplně jakoby ho pronásledoval co?" Bohužel, zábava brzy znehybněním zlobivého potlouku skončila.. Pfff. Zvednu se z lavičky a otočím se na Ryana. ,,Už mě to tu nebaví." Rozejdu se ke schodům. ,,Jdeš taky?" houknu přes rameno a začnu sestupovat dolů. ,,Bavíš se s tou.. No," snažím se v mysli vzpomenout na jméno té motačky. ,,Taková ta jak vůbec nemluví." snažím se aby mi napověděl a mezitím se rozejdu dál po pozemcích. Angela mi vždycky přišla divná. A to nejen tím, z jaké rodiny pocházela. ,,Není Filch nějaký její příbuzný? Třeba strýček nebo tak?" Uvažuji nahlas. Počkat, co je.. To je Caylus? Přimhouřím oči, abych na postavu stojící u jednoho ze záhonků viděla lépe. Koutky úst mi ihned znovu povyskočily v pobavený úsměv. Ten mi moc dlouho nevydrží, takže se začnu smát. ,,Hahaha, vidíš ho?" dojdu pomalu až ke skleníkům a zářivě se na obě profesorky usměji. ,,Buenos días." Pozdravím je a stočím pohled ke Caylusovi, který byl ke mně zrovna zády. ,,Ahoj Reeci!" Pozdravím ho nahlas a popojdu blíž. O pár sekund později na tvář nasadím překvapený výraz. ,,Ach proboha, Cayi, to jsi ty? Vůbec jsem tě nepoznala. S tím rýčem v ruce a u záhonků z dálky vypadáš úplně jako on." Každý z nich má sice úplně jiné vlasy, ale to je jedno. ,,No, nebudeme tě rušit při práci. Užij si to." rozloučím se a mile se na něj usměju. |
| |||
6. září
|
doba vygenerování stránky: 0.83918786048889 sekund