| |||
Zapovězený les Alex, Benji, Naira 6. září Rozloučení s Jackie v kostele bylo nádherný. Fakt se ta výzdoba moc povedla a sboristi zpívali skvěle. Měl jsem s sebou kapesník o velikosti kuchyňské útěrky, a po dobu obřadu jsem do něj hlasitě troubil. Je to tragédie. Takhle mladej život. Jsou kouzelníci, kerý se dožívaj i 120 let a tahle dívka nedožila ani těch 20. Po konci obřadu jsem se vydal do svýho domku, kde jsem si postavil na čaj. Chtěl jsem být chvíli sám. Posadil jsem se do křesla a s Tesákem u nohou jsem rozjímal nad svým životem. Přemejšlel jsem hlavně nad tátou. Nad tátou, kerej odešel taky brzo. Ani jsem si ho pořádně neužil, ale co naplat. Život je někdy děsně nespravedlivej. Tesák vypadal, že by se šel proběhnout, tak jsem se rozhod, že ho vemu do lesa. Stejně jsem tam chtěl nasbírat pár muchomůrek pro naši zdravotnici a Snapea. A takhle se Tesák aspoň hezky proběhne. Vzal jsem teda velkej košík, voblíknul vestu a vyšel s Tesákem ven. Ten vokamžitě pochopil směr cesty, takže jakmile viděl, že jsem si to namířil k lesu, vystřelil jako neřízená střela. Sám pro sebe jsem se usmál. Bejt po setmění, tak takhle neběhá. To von byl tak trochu strašpytel. Jakmile zapluju do lesa, uslyším ho štěkat. Nejspíš zas viděl veverku, tak se ji rozhodl prohnat. Jenže když jsem Tesáka našel, nebyl opřenej packama o strom a neštěkal do koruny, ale stál vedle Benjiho a oslintával mu ruku. S Benjim tu byla ještě dvě děvčata. Rozhlíd jsem se, jestli tu někde není profesor, ale vypadalo to, že tu jsou sami. ,,Co to tady provádíte?" Zeptal jsem se jich a rozhlížel se, jestli tu nedělaj nějaký neplechy. ,,Heleďte se, ať už tady děláte cokoliv, měli byste vokamžitě zmizet. Víte, že v lese sami nemáte co dělat." |
| |||
Před skleníky profesorky Primrose a Weaver, Caylus Chvíli po mně dorazí Caylus. Trochu nechápavě se na něj podívám. “Co ten tady dělá…? To máme mít trest spolu? To už bych snad trpěla sama u Filche…“ probleskne mi hlavou. Protočím trochu oči v sloup a čekám, až nám profesorka Primrose rozdá úkoly. Odplevelit, zrýt a pohnojit…?! Jako vážně…?“ hodím po profesorce trochu zoufalý pohled. Doma mě k tomu mamka za celý život nedonutila. Nesnáším zahradničení… uznávám zcela bez mučení, že tenhle trest opravdu stojí za to. Hrabat se v hlíně a ještě s Caylusem na blízku. No výborně… Ale nahlas raději nic neříkám. Ještě by ten rest byl potom delší a navíc profesorka mi nic neudělala, tak na ni nemusím být hned zezačátku drzá. Ale zdá se, že můj spolutrestanec má očividně jiný názor. “To se vážně musíš chovat pořád jako idiot?“ řeknu mu. “Říká se tomu trest, kdyby to šlo jednoduše, byla by to odměna. Ale zdá se, že na trochu kompostu jsi asi moc nóbl,“ ušklíbnu se. “Když jsem ho viděla naposledy, nevypadal, že by měl mít zuby, aby tě ukousnul. Ale pánovi asi trocha práce moc smrdí,“ odfrknu si. Pak popadnu zástěru, vidle, kolečko a vydám se odhodlaně pro hnůj. Tam se zadívám na tu nevábně vonící hromadu, na vidle, na hromadu, na kolečko… uch… asi by se mi opravdu hodilo, kdybych mamce doma občas trochu pomohla… No… a tak se statečně vrhnu do práce. Je pravda, že z relativně úhledné hromádky je po chvíli o něco méně úhledná hromádka a kompost mi z vidlí celkem padá, než se dostane do kolečka, ale nevzdávám se a statečně bojuju dál. Nakonec se mi nějak i povede bez větší újmy na zdraví kolečko naplnit a vrátit se k profesorkám s Caylusem. |
| |||
Tribuny famfrpálového hřiště Pondělí, 6. září S úsměvem přesvědčím, zatímco v duchu bádám nad tím, jak je to vlastně s vílími protějšky. Jsou vílové? Či během doby říje víly páří se s lidmi a nějakým způsobem se většinou narodí další čisté víly, s tím, že tu a tam je vílí krev na plnou vílu prostě příliš slabá a pak vznikne půlvíla...? Eh... budu se muset zeptat matky. ... Nebo radši ne. S tvářemi poněkud zrůžovělými sleduji postavičky nahoře na košťatech a vyčkávám návratu Maeve. Když v rekordním čase vrátí se, s hábitem i vlasy odlišnými, usměju se na ni a mlčky přisvědčím. Taky bych zvolil jezero. Co asi dělá obří oliheň? "Jasně," usměju se na Maeve a s posledním pohledem ke spolužákům poletujícím nahoře vykročím s Nebelvírkou směrem k jezeru. Na odchodu se potkáme se Sinestrou a... Ryanem? Vlažně mu pokývnu, na Sinestru se usměju. Maličko mě zarazí, že má Maeve potřebu Ryana varovat... Ale asi ho zná lépe a ví, kdy co potřebuje připomenout. "Vidím, že Sir Bloops se k výletu přesvědčit nenechal," usměju se na Maeve na cestě k jezeru. |
doba vygenerování stránky: 0.92363595962524 sekund