| |||
Neděle, 5. září Prostory zdejšího ústavu Večer ♠ Sinestra Ewing Vypadá to, že ji to stále nepřešlo. Teda ne, že nevypadá. Rozhodně ji to nepřešlo! Zamračím se, když zmíní opakování události na ošetřovně. A po tom všem je stále ještě uražená! Člověk by si řekl, že je na vzájemné popichování zvyklá za tu dobu. Nic jsem jí na to neřekl a jen ji sledoval, co zase chystá. ,,Nebo se ti to snad líbilo a přišel sis pro přídavek?" Poví dál a ještě napodobuje mé grimasy! Málem už jsem zapomněl, jak okázale mi pije krev. Vlastně je celkem zázrak, že jsem dosud přežil. „Nevnucuj mi tvé sadistické choutky.“ pověděl jsem a podezřívavě ji sledoval, jak se začala rozhlížet. Naštěstí jsem měl dneska díky Seana dosti zlepšenou náladu. Musím být morálně dosti zvrhlý, že mám dobrou náladu, přestože mi nedávno zemřela spolužačka. Nu což, někdo přece musí být cynické povahy. Odolávám ošklivému zamračení, které se snaží vydrápat na povrch mého obličeje, když mi začne zákeřně cuchat vlasy. 'Klídek, kámo, máš přece dobrou náladu!' „Už jsem začal zapomínat, jak tě nemám rád.“ procedil jsem skrz ironický úsměv a měl chuť jí to náležitě oplatit, ale nakonec jsem to neudělal. Nechám si to na později. Sin dodá ještě něco ohledně Reece. Málem bych na tu její první poznámku zapomněl. „Nejspíš v tom má prsty nějaká další pofidérní fretka.“ Trochu jsem ji naznačil pravdu a mávl nad tím rukou. Stejně na tom nezáleželo a nijak mi nevadilo, že se to nějak bude šířit. Drby jsou jen drby, a když tak budu mít ještě lepší přístup k bylinám. Když se rozhodla odejít, udělal jsem to radši také. Ještě by se tu někde mohla zjevit Mirjana a nad tím jsem moc přemýšlet nechtěl, co by následovalo. Člověk nikdy neví. Nějak nenápadně jsem se proplížil do svých umýváren a potom hned na pokoj. Pondělí, 6. září Pokoj → Hlavní síň → Kostel → Pokoj → 7. patro Jakože smuteční den ○ Nechce se mi všechny vypisovat Ráno bylo jako... ráno. Nepociťoval jsem žádnou neobvyklou emoci, přestože máme místo první hodiny smuteční rozloučení. Stejně mi to přišlo víc jak událost z povinnosti než projev úcty. Jediné, co se mi tak mihlo ráno hlavou bylo to, že nám odpadla zrovna Hoochová. 'Ta nám to určitě další týden plně vykompenzuje. Tím jsem si jist.' Vstanu z postele a začnu s mírnou rozcvičkou, zatím co se snažím zbavit mrzutosti z toho, že jsem se nějak dobře nevyspal. S každodenním odporem jsem si pečlivě oblékl školní uniformu a pro sebe si brblal, proč aspoň na poslední rozloučení nemohu jít klasicky v černé. Na snídani jsem se moc dlouho nezdržel, ta dnešní atmosféra mi nějak kazila chuť k jídlu. V nějakém tom zmijozelském hloučku jsem se vydal na cestu ke kostelu. 'Jaká to otrava.' pomyslel jsem si a zakryl ústa rukou, abych si unaveně zívl. Raz za čas jsem hrábl rukou do vlasů. Z toho mírného větru jsem byl nějaký nejistý. Snape seřazování studentů nijak nehrotil. Proč by taky měl, že? Během několika okamžiků už jsme si to nakráčeli do kostela. S milým překvapením jsem se rozhlédl po velikosti i výzdobě. 'Nebýt tu tolik té protivné červené, klidně bych i zatleskal.' Na tváři se mi celou dobu nějak neobjevovaly emoce. K slzám mi nebylo, ale nehodlal jsem se tvářit ani pobaveně či vesele. Bylo by hloupé takto dětinsky provokovat ty, co truchlí. Jsem si jist, že by mi to taky nebylo příjemné, kdyby zemřel někdo blízký mně. 'Ale vážně. Proč je to tady tak extrémně barevné?!' Rozhlédl jsem se po ostatních studentech, kde měli všichni své kolejní barvy. Takové barevné přechody naprosto kazily dojem posledního rozloučení. Sboristé začali zpívat a mně se pomalu začala tvář kroutit do bolestivého výrazu. Nakonec to pro okolí vypadá, že i mě snad zasáhla tato tragická ztráta. V polovině písně se mi z pravého oka spustí pramínek slz. Chvíli mi trvá než si to uvědomím a otřu si jej do dlaně. 'Ten sbor mě jednou určitě zničí.' Pomyslel jsem si, ať už jsem to myslel jakkoli. '...byla upřímná, statečná a čestná... ' zopakuji si v hlavě slova po Brumbálovém proslovu. 'No já si ji pamatuji jako utrženou ze řetězu bez tolerance ostatních.' Povzdechl jsem si. 'Jak krásně jdou vždy překroutit slova. Ale o mrtvém jen v dobrém, že?' Po ukončení se všichni rozešli po svých a tak jsem udělal to jisté. Pomalým krokem jsem si to nakráčel zpět do hradu a tam do svého pokoje. „Nikdo tu není jo?“ Rozhlédl jsem se. Štěstí pro mě. Vyhrabal jsem uskladněné byliny, zmenšil kotlík i ten varný stojan pro něj, aby se mi to vešlo hezky do brašny, kde jsem přehledně uložil také byliny a nakonec i svůj poznámkový sešit. Sundal jsem si sako od uniformy a přes rameno přehodil brašnu. Nakonec jsem si do ruky vzal nádobu od Seana a raději přes ruku přehodil sako od uniformy, tak jak jsem ji přenesl sem. S tím už se vydávám do 7. patra. |
doba vygenerování stránky: 0.86454296112061 sekund