| |||
Sovinec Kenji, Benji S pobaveným cuknutím koutků se na Kenjiho podívám. Nechtěla jsem se Cayovi smát, to rozhodně ne. Jen.. Skutečně to bylo úsměvné. Netušila jsem že má tak...výrazný hlas. ,,Vy spolu asi moc nevycházíte, že?" Vzpomenu si, jak na sebe v učebně poštěkávali. Odpovědi se mi nedostane, za to začne mluvit úplně jiným směrem. Sice stále o Caylovi, ale tentokrát ve spojitosti se mnou. Překvapeně se na něj podívám, chvilku na něj mlčky hledím a pak pohled upřu na zem. Pravděpodobně mi teď ružoví líčka. ,,Myslíš?" Brouknu. Skutečně se mu líbím? Pokud si toho všiml i on tak.. V hlavě mi však stále zněla slova Acai. Je možné, že by to všechno dělal jen kvůli...? Ne to určitě ne. Když už to říká i Kenji. Jsem ráda, že se téma stočí ode mě, proto se aktivně zapojím do diskuze Ryan a Sinestra. ,,Cože? Ryanovi se líbí Sin?" To jsou mi věci. Netušila jsem, že je na takový typ dívek. Tedy tím nemyslím, že by se snad k sobě nehodili ale.. Sinestra mi na něj přeci jen příjde až příliš.. Chladná. Ano, to je to slovo. Příliš chladná. Ryan je takový veselý, jednou je tam, pak zase tam. Pusu nezavře. ,,Takže ty z jeho zalíbení nejsi asi nadšený že?" Poznám z toho co říká. ,,Máš pravdu. Nebylo to hezké.. Jackie.. Jackie tu už není a oni odejdou uprostřed.. uprostřed rozloučení?" Při té vzpomínce na tak nehoráznou neúctu na mě jdou zase slzy. ,,Ale co my víme, co se stalo. Třeba se chudákovi Sinestře udělalo nevolno, nebo byly s Jackie kamarádky a jí to zasáhlo stejně jako nás všechny ostatní. Nerada házím zmijozelské do jednoho pytle, i když se občas zdají, že postrádají veškeré city. A Ryan se zachoval na jednu stranu hezky, že šel raději za ní, kdyby se jí něco stalo." Usměju se. To bylo na jednu stranu docela gentlemanské gesto ne? ,,Třeba má Sinestru vážně rád." šťouchnu do něj. ,,Měl bys mu to přát!" Zahihňám se . To už ale vcházíme do sovince a dupeme schody nahoru. Mlčky sleduji, jak roluje pergamen pro svou malou sovičku a vysílá ji na vestu. V tu chvíli si na něco vzpomenu. ,,U Merlinových vousů! Počkej!" Vyhrknu ze sebe a snažím se sovičku zastavit, ale ta už je dávno ta tam. ,,Alex včera donesla z kuchyně nějaké jídlo a chtěla ho Coraline poslat.." Bezmocně se dívám na sovu, která se vzdalovala tak, že za chvíli už nebyla ani vidět. ,,Určitě se bude ptát, jestli jsme jí to poslali.. Co budeme dělat?" Přemýšlím nahlas a dávám si pozor, abych se nezašpinila o všudypřítomné exkrementy. ,,Tak já pro ně asi zajdu a pošlu je naší sovou. Snad to unese. Nepošlu asi vše, Alex to trochu přehnala.." Pomalu se rozesměju. ,,No..Snad ji to přijde brzy." Povzdychnu si. ,,A snad se brzy probudí a- a bude v pořádku. Co máš teď v plánu? Půjdeš za Danielem?"" To už se ale v sovinci objeví i Fabian. Moc dlouho se nezdrží, jen nás pozdraví, pochválí naše pěvecké vystoupení a zase se vypaří. Kampak asi spěchá? |
| |||
Caylus, Regina, Richard, Helen, Alastor, Michael, Marián, Dominik, Tristan Pořád mi v uších doznívá debata s Princem. Kdyby jen věděl... Otec v Kruvalu sám byl, stejně tak můj bratr, a tak jsem o tamějších praktikách měla informace z první ruky. Poslat tam takovou Acai by byl pro mou duši naprostý ráj. Klidně bych si i vsadila na to, jestli se odtamtud vrátí v jednom kuse a se všemi částmi těla. Během Alovy a Cayovy rozmluvy o našich společných plánech mlčím a nechám je, aby si to vyříkali. Princ sám moc dobře ví, jak je na tom s časem. Kecat mu do toho nebudu. Nechám Ala, ať si to vyřídí dole s Dominikem. Zatím se posadím na tribunu a pozoruji, jak se hřiště pomalu zaplňuje. Na tribunách přibyla ta pochybná existence jménem Marián Finch a k havranům dole se přidal Michael. Nakonec tedy sami rozhodně nebudeme. Těší mě, že se objevila alespoň Regina. Teď jen doufat, že nespadne a neumaže si tu svou kabelku. Čekám než nám dá Alastor znamení. Na koštěti je evidentně jako doma. Osobně doufám, že je moje ruka už v pořádku. Z potlouků jsem měla pořád ještě trochu strach, ale s pálkou v ruce se stoprocentně budu cítit sebevědoměji. Alespoň jsem v to doufala. V tu chvíli se přede mnou objevil skřítek, který mi předal vzkaz od slečny Rhiannon. Přelétla jsem ho očima. Slíbila jsem si, že se o něj budu blíže zajímat po skončení tréninku. Zatím jsem se ještě nerozhodla, jestli za ní půjdu či ne. Zvedla jsem se, naposledy pohlédla na Tristana a Mariána a vydala jsem se dolů za ostatními. Al mezitím vzlétl do vzduchu. Netušila jsem, o čem si ostatní povídali, a tak jsem jen pozdravila nově příchozí a pustila jsem se do rozcvičování. Nejprve jsem si dala pár krátkých koleček běhu, abych si prohřála svaly a pak jsem si zopakovala krátkou rozcvičku na protažení. Cítila jsem se poté o dost lépe. Na tribunách jsem zaznamenala Richarda s Helen, na které jsem se krátce usmála. Sice to odsaď asi nebylo vidět, ale bylo fajn vědět, že tu nejsme sami obklopeni samými havrany. Z celé situace a Alastora ve vzduchu jsem odtušila, že odrážečský trénink je nejspíš na nás dvou, a tak jsem si napsoledy překontrolovala chrániče a pohlédla na koště na zemi. Odkašlala jsem si, napřáhla ruku a s hop jsem ho chytla do ruky. Popadla jsem odrážečskou pálku, nasedla na koště a vzlétla vzhůru vedle Ala, který na mě už nejspíš čekal. "Jak to uděláme?" Hlásila jsem se do týmu poprvé, a tak jsem neměla nejmenší tušení, jak takové tréninky probíhaly. O to míň ty pro odrážeče. "Vypustíme potlouk a budeme ho pronásledovat? Um... doufám, že máš plán!" |
| |||
Kostel -> Okraj zapovězeného lesavšichni v kostele, pak Alex a Benji Celý obřad v kostele jsem strávila buď zíráním na malý tulipán, který jsem ráno dostala od profesorky Primrose, nebo upřeným pohledem někam za sboristy. Duchem jsem ovšem byla někde úplně jinde, tak jsem ani nezaregistrovala, když Sinestra s Ryanem vyběhli z kostela. Nedokázala jsem se přimět obřad plně vnímat, protože to bolelo. Byla jsem si ovšem jistá, že Jackie už je na lepším místě, někde, kde jí nic nebolí. I Brumbálův proslov jsem jaksi odignorovala a z mého transu mě vytrhlo až to, že se spolužáci kolem mě začali zvedat. Následuji jejich příkladu a tulipán nechám na místě, kde jsem seděla. Nechci ho brát s sebou a není tady ani hrob, na kterých bych ho snad mohla položit. Kostel opustím s hlavním chumlem studentů, ale nejdu zpět ke hradu. Místo toho se vydám k zapovězenému lesu a přemýšlím, jestli se do něj mám vplížit a pokusit se znovu najít jednorožce. Už jsem se o to pokoušela několik týdnů, ale pořád se mi to nedařilo. Jeden by řekl, že najít bílého koně s rohem v temném lese bude jednoduché, ale opak byl pravdou. Kousek od Hagridovy chatrče se sehnu a utrhnu pár květů lučního jetele, které si strčím za ucho. Když se znovu postavím, všimnu si Alex, která sedí na okraji lesa a něco si maluje na ruku. Pomalu se k ní vydám, pohledem zabořeným do trávy hledám další květiny, a než k ní stačím dojít, objeví se i Benji. Myslím, že si mě ani jeden zatím nevšiml, tak se na sebe rozhodnu odkašláním upozornit. Když se na mě podívají, usměju se. "Ahoj," pozdravím je. Z kapsy hábitu vytáhnu bílé peříčko a zastrčím ho Alex za ucho rychleji, než stihne zareagovat. Vždycky jsem měla kapsy plné peříček a květin, zdánlivě nekonečná zásoba. "Chystáte se do lesa?" zeptám se jich. |
| |||
Kostel > Knihovna > Koleje > JezeroBarbara + trio u jezeraBarbara byla víc mimo, než jsem předpokládala. Tušila jsem, že jí obřad sebere. Je z naší koleje jedna z těch, co oplývají záviděníhodnou dávkou empatie. Ovšem, že jí bude trvat tak dlouho, než se vůbec zmůže k tomu, aby mi kloudně odpověděla, to byla nad mé očekávání. Měla jsem pocit, že tu vystojím důlek. Kostel se mezi tím stihl vylidnit a studenti rozprchnout do všech světových stran. Týden volna je pro některé požehnání. Konečně spolu vycházíme z kostela. Nestihnu ještě ani projevit radost nad tím, že bude v pořádku, když mi oznamuje, že u jezera ještě nebyla a o mou pomoc a přítomnost nestojí. Jinými slovy, pravda, ale podstata se nemění. Nejsem si zcela jistá, zda si to brát osobně nebo nad tím jen mávnout rukou. Každopádně mi to přijde podezřelé. Břeh jezera je dost veliký, proč by odmítala mojí pomoc? Ve dvou by to bylo mnohem rychlejší. „Když myslíš.“ Pokrčím nad tím rameny a sleduji, jak kráčí k hradu. Nepamatuji si, že bych udělala něco, kvůli čemu by se mi chtěla vyhýbat. Jistě, ten pohřeb je nemilá událost a Bára byla vždycky trochu samotářská, ale… Možná mi s tím prstenem lhala? Má ho celou dobu u sebe? Někomu ho dala? Nebo ho zahodila někde jinde než u jezera? Minimálně by to vysvětlovalo, proč mě u toho hledání nechce. Vykročím za ní. „Půjdu se po něm podívat. Třeba budu mít štěstí a ty se tím pak už nebudeš muset zabývat.“ Nakonec se od Barbary oddělím a zamířím do knihovny. Původně jsem měla v úmyslu nechat Richarda, aby si pro ně došel sám. Po tom, jak se včera choval, jak se choval ke mně, si nic jiného nezasloužil. Bůh ví, že bych mu prodala i tu nateklou tkaničku, kdybych mu tím nějak uškodila, ale momentálně pro mě bude lepší, když ho nebudu rozčilovat. Příliš. V knihovně vezmu všechny těžké bichle, které sem včera odnesl ten… zapomněla jsem, jak se jmenoval. Jedním mávnutím hůlky nechám knihy, aby se vznesly do vzduchu. Přeci se s nimi nebudu tahat. Naposledy to bylo jen pro efekt, a kdybych je měla odtáhnout až do chlapeckých ložnic, vypustila bych u toho duši. Takhle se cesta na kolej obejde bez zbytečné námahy. Zaklepu a vlezu dovnitř. K mému překvapení tu nikdo není. Přijdu si nepatřičně, když lezu do cizího pokoje, aniž by o tom někdo věděl. Přesto to udělám. Hned, jak vejdu, přeběhne mi něco po nártu. Se znechuceným výkřikem to nakopnu. Nemám tušení, co to bylo, viděla jsem jen tmavou šmouhu odlétající kamsi za první postel. Mohla to být ta nechutná osminohá věc, co tu Caylus skladuje, ale stejně tak to mohla být i jen ponožka, kterou tu nechal povalovat dobytek Calvin. Podrážděně vydechnu a pohledem najdu Richardovu postel. Tenhle pokoj je nebezpečný. Plný testosteronu a všudypřítomného pižma. A to už nemluvím o těch obludách, co tu pobíhají. Richardova postel se dá naštěstí identifikovat celkem snadno. Jako jediná tu vypadá, že byla vystřižena z reklamy na povlečení. Perfektně ustlaná. Kdyby to samotné nestačilo, pak Vertini a šrot na jeho stolečku je dostatečným vodítkem. Urychleně přesunu knihy k němu a co nejrychleji se odporoučím ke dveřím. Něco mě ale zastaví. Jsem tu poprvé. Za těch několik let jsem neměla důvod sem lézt. Navíc tu nikdo není… a když už jsem tu, proč bych se tu nemohla porozhlédnout? Slyšela jsem ty povídačky o Wolframovi a jeho zesnulé manželce. Samozřejmě jim nevěřím, ale… dojdu k jeho posteli, na které se roztahuje černý had. Jen pro jistotu… Podívám se ke dveřím, abych se ujistila, že mě nikdo neuvidí. Pak si kleknu a nakouknu pod Wolframovu postel. U jezera jsem byla za chviličku. Po tom zklamání, když jsem zjistila, že měl pod svou postelí kdo ví co, ale manželku ne, jsem z klučičího pokoje urychleně odešla. Nevím, co jsem očekávala. Wolfram byl vždycky nudný. Dojdu na břeh a rozhlédnu se. Jako první spatřím trojici zírající do vody. Skoro automaticky zamířím k nim. Třeba prsten viděli, a pokud ne, budou vědět, komu ho vrátit, kdyby ho náhodou našli. „Neruším?“ mírně nakloním hlavu na stranu. Do jejich rozhovoru se příliš zapojovat nechci. „Víte, Barbara tu ztratila prsten. Stříbrný, s velkým zeleným kamenem. Napadlo mě, jestli jste ho tu třeba někde neviděli…“ předpokládám, že když zmíním, komu ten prsten patří, bude to lepší, než abych jim vysvětlovala, že ho beztak dá mně, až ho najde. Neříkám si o pomoc. Ale víc očí víc vidí, a kdyby Accio náhodou nezabralo… „Každopádně kdyby ano, tak ho, prosím, dejte Barbaře. Nebo mně, to je jedno.“ Zakončím a poodejdu dál od nich. Nepředpokládám, že tihle tři, zrovna z Havraspáru a Mrzimoru, by si tak drahou věc nechali pro sebe, takže se nebojím, od nich vzdálit. Vytáhnu hůlku. „Accio prsten.“ Zabručím si pod vousy a zavzpomínám, jak ten prsten vypadal. |
doba vygenerování stránky: 0.83541512489319 sekund