| |||
Před kostelem > pozemky Jak tak stojím před kostelem a rozhlížím se, zda-li by někdo z mojí koleje měl náladu podniknout něco společně, zjistím leda, že většina má napilno řešit něco svého - či s přáteli z jiné koleje. Zachmuřím se a skousnu ret. Co už... po krátké zastávce v sovinci, kde vyzvednu Igora, zamířím se s vránem na rameni projít po pozemcích. Hádám, že je to lepší, než sedět s rukama v klíně kdesi v koutě. Na famfrpálovém hřišti už někdo trénuje, ale naši to nejsou a co by lidi z jiné koleje dělali s Nebelvírkou, kdybych se k nim připojit chtěla... Nakonec to nebyl tak špatný nápad. Je docela hezky, vřes na stráních voní... Kousek od Hagridovy chalupy dokonce spatřím jednoho ze spolužáků, Christiana. Usměju se na něj a zamávám, v klidu zamířím k němu. "Ahoj! Co ty tady?" |
| |||
Kostel --> Sovinec --> Okraj zakázaného lesa u Hagridova domkuAlex, okrajově Kenji a Jordyn Trochu mě zaskočila. Bojí se, že se mi nikam nechce...? Vždyť jen pošlu dopis... Ta starost nebo zvláštní obava mě překvapila a nevěděl jsem, co říci, tak jsem se jen usmál. Ale že by to bylo uklidňující, o tom jsem trochu pochyboval. Ale zabralo to. Snad. „Určitě,“ kývl jsem na stanovený čas a mávnutím ruky se spěšně s Alex rozloučil. I když jsme měli kus cesty společný, rozhodl jsem si pospíšit napřed. List jsem ještě neměl zcela dopsaný a nechtěl jsem, aby Alex čekala. |
| |||
Kostel -> ložnice -> okraj lesa -> skleník Zpěv sboristů se mi začne pomalu dostávat pěkně pod kůži. Ale paradoxně mě ta jejich teskná a táhlá píseň spíš uklidňuje. Začnu dokonce trochu vnímat okolní realitu, ne jen sebe. Zvednu hlavu a prohlédnu si zpívající spolužáky. Pak přesunu pohled na vitráž s Jackiinou podobiznou. Tentokrát se i malinko pousměji při vzpomínce na to, jak dala posledně Gabrielovi do nosu. Jak jsem ji od něj musela skoro násilím odervat. Ale zároveň se mi v ten moment zase v žaludku usadí těžký balvan. Trochu si povzdechnu a otočím se zpátky ke sboru. Ten uklidňující zpěv vyruší až jakýsi drobný lomoz od Zmijozelských. Otočím se akorát tak, abych viděla prchající Sinestru. A hned za ní i prchajícího Ryana. Trochu se nad tím pozastavím. Tedy ne nad Ryanem, od něj bych ani neočekávala nic jiného, než že za ní půjde, když ji má rád. Ale nad Sinestrou. Nějak nerozumím tomu, proč utíká z kostela. Chápu, že jí Jacqueline byla ukradená, ale nechápu, proč to tu nemohla nějak přetrpět s ostatními. Je pravda, že mně se sem původně vůbec nechtělo, ale není to tak hrozné… Nechám to být a upřu pozornost k právě příchozímu Brumbálovi. Spravedlivá a věrná… to ano, to ona byla. Stejně tak upřímná a statečná… Úplně ji vidím, jak bez zaváhání sáhne po hůlce ve snaze zachránit sebe a Coraline… A bohužel ji to stálo život… Alespoň Coraline je na živu. Sice kdo ví, v jakém stavu, ale žije, to je hlavní… Když mluví Brumbál o přátelství, rozhlédnu se po svých spolužácích, po svých přátelích z Nebelvíru. Ano, teď musíme stát při sobě více, než kdy před tím… A potom zruší výuku až do nedělního večera. To ve mně dost hrkne. Jindy bych jásala, ale teď nějak nevím, jestli by nebylo lepší soustředit se na něco jiného, než na Jackiinu smrt... ale to ukáže až čas následujícího týdne… Rozhlédnu se po pomalu se rozcházejících spolužácích a s mírným povzdechem se také zvednu a vydám ven. Tam mě ale odchytne profesorka McGonagallová. Trochu zmateně na ni zamrkám. “Trest? No… to zrovna není,“ řeknu na tu dobrou chvíli. Ale neodseknu to, jako bych to udělala za normálních okolností. Spíš to řeknu celkem pokorně a smířeně. “Ve skleníku?“ zatvářím se trochu zoufale. “No… tak dobře…“ povzdechnu si. “A vyřídím…“ slíbím jí. Pak se ozve i profesorka Primrose. “Už v jedenáct? To… je asi dobře,“ usoudím, že se alespoň nějak zabavím. Pod jejím dotekem sebou ale dost cuknu a nenápadně se jí vykroutím a uhnu. Na hlazení od někoho jiného než od rodiny nejsem stavěná. Od nikoho. A ne už vůbec ne po posledních událostech. “Budu tam,“ dodám ještě a vydám se k hradu. Takže ani nezpozoruji, že jde ještě se stejným požadavkem za Caylusem… Zamířím si to rovnou do ložnice. Cestou přemýšlím nad tím, že bych asi měla napsat rodičům. Ale co bych jim tak asi psala…? Je pravda, že bych teď nejraději byla doma, oba je objala, bratra taky. A pak se šla proběhnout s Aranem do lesa. To mi vždycky bezpečně pročistí myšlenky. Ale tady nemám ani Arana, ani les. Tedy les tu je, ale do něj se nesmí. Jaký nesmysl… jako bych tam mohla potkat něco, s čím bych si neporadila… Ale rodičům raději psát nebudu. Ještě by o mě měli starost. Hlavně mamka by se bála, jestli jsem v pořádku, jestli něco nepotřebuju… takhle to bude lepší. Sice si přečtou zprávy v Denním Věštci, ale když nebudou vědět, o koho jde, bude to prozatím lepší… Já se třeba do Vánoc vzpamatuju a potom si s našima promluvím… V ložnici se převléknu do svého oblíbeného oblečení na dělání čehokoli. Tedy černých kalhot a červené polokošile hezky s výstřihem. Upnuté věci ke krku nemám ráda… Za pas si strčím dýku a po krátkém zaváhání i hůlku. Nerada ji s sebou nosím, ale co já vím, k čemu se může ve skleníkách hodit… Pak se taky konečně ještě pořádně namaluju, jako každý den. Rozhodla jsem se, že je čas přestat smutnit a fňukat jako malá holka. Je na čase se zase hezky obrnit a zavřít všechny emoce pod pokličku. Být zase stará dobrá Erika. Alespoň navenek. Vím, že uvnitř se to jen tak nesrovná. Ale o tom už nikdo vědět nemusí… Když jsem spokojená s výsledkem, popadnu ještě lehkou mikinu, aby mi nebyla zima, a vyběhnu ven. Nemám tu sice Arana, ale pořád mám na uklidnění svoji dýku. Na uklidnění a vybití vzteku a zlosti. Najdu si opuštěný strom hezky stranou ode všeho, na okraji pozemků. A začnu si procvičovat hod na cíl. No… procvičovat… ono už není moc co cvičit, jsem v tom dobrá, ale baví mě to. A hlavně to vyžaduje soustředění a nemyšlení na něco jiného. A to mi v dané situaci naprosto vyhovuje. Krátce před jedenáctou dýku uklidím a volným krokem se vydám ke skleníkům odpykat si svůj trest. Vlastně dorazím víceméně na čas, takže v jedenáct jsem připravená zaklepat. |
doba vygenerování stránky: 0.90409207344055 sekund