| |||
Kostel Christina Než začal Brumbál mluvit, dokázala jsem se odpoutat od atmosféry budovy. Byla tíživá a já se jí chtěla zbavit, abych jí nebyla pohlcená. Povedlo se. Proslov jsem poslouchala naprosto nezaujatě a s prázdným výrazem ve tváři. Zemřela. Ne nadarmo? To jen v případě, že my začneme dělat něco pro to, aby se tohle nepakovalo. A kvůli tomuhle všemu celý týden volna? To bude týden strávený tréninkem. Nehodlám ho proflákat, to rozhodně ne. Jakmile se začali zvedat studenti kolem mě, zvedla jsem se i já, ale než jsem stihla udělat krok, už si mě odchytla Chris. Věnovala jsem jí pohled a vyslechla jsem si, co po mně vlastně tedy chce. Ten prsten. Ten zatracený prsten. "Jsem v pohodě," odpověděla jsem na její první otázku, zatímco jsme kráčely k východu. "To okolí je trochu ubíjející, ale bude stačit pár minut na čerstvém vzduchu, aby se to spravilo." Moc se mi nechtělo ji brát k jezeru, i když jsem měla v plánu hledat ten prsten. Ale nemusí vědět, že leží ve vodě, ne na souši. "Ještě jsem neměla čas tam dojít. Ale plánuji tam jít někdy během dneška, trochu později. Ráda bych si ještě něco vyřídila a převlékla se do něčeho pohodlnějšího." Vyšla jsem z kostela a otočila jsem se směrem k hradu, připravená tam vyrazit. |
| |||
Kostel --> Kolej --> Stájeprof. Kearney, poté nikdo konkrétní Byla jsem ráda, že profesorka přešla ihned k věci. Ani já jsem se tím nehodlala déle zabývat, a jak sama dobře odhadla, hlavně jsem to chtěla mít rychle za sebou. „Dnes večer, prosím. Mám přijít k vám do kabinetu?“ Jakmile jsem měla její potvrzení, rozloučila jsem se a splynula s ostatními studenty, kteří vycházeli z kostela, jak jen to s mou rudou hřívou bylo možné. |
| |||
SkleníkyRosalieRosalie souhlasí s mou pomocí a já spokojeně sprásknu ruce, abych si naposledy užila pocitu všech prstů, než mi je něco ukousne. "Výborně," řeknu potěšeně a následuji ji do skleniků. Rosalie naštěstí svoje kroky o dost zpomalí, abych jí stačila. "Díky," řeknu, když mi Rosalie podrží dveře a já opatrně vejdu, jako bych čekala, že z nejbližšího keře vyskočí bazilišek. Zatímco se kolegyně převléká, já se rozhlížím a snažím se odhadnout, od jakých rostlin mi hrozí nebezpečí a které jsou tady jen na okrasu. Bylinkářství mi nikdy nešlo, jsem tedy ráda, když rozpoznám tůji od mandragory. Proto si také i od obyčejného tulipánu udržuji odstup na vzdálenosti paže. S poděkováním převezmu zástěru a nelením, přehodím si ji přes krk a vzadu zavážu. Když mi Rosalie nabízí čaj, zrovna se nehtem snažím sloupnout vrstvu zaschlé hlíny. "Čaj je výborný nápad," souhlasím s ní a s úsměvem zvednu pohled, který okamžitě putuje na stoleček, kam se posadím. Sleduju ji, jak připravuje čaj. Tiše si pozvdechnu a opřu se do židle, s rukama založenýma na prsou. Na jazyku mě pálí otázka, jak se cítí, ale nechce se mi o tom moc mluvit hned takhle po pohřbu. "Co všechno je dneska potřeba udělat?" zeptám se tedy místo toho. |
| |||
Kostel >> SovinecJordyn, Daniel, okrajově BenjiAčkoliv je atmosféra v kostele značně pochmurná, zpívám celou dobu z plných plic, jak mi to jen hlasivky dovolují. Na vystupování před lidmi jsem byl zvyklý a nikdy s ním neměl problémy, jenže teď bych si ho s radostí odpustil a místo toho dal cokoliv za to, abych tu nestál ani já, ani nikdo další. Takhle to být totiž nemělo. Nic z toho se správně nemělo stát… I přes veškerou svou sklíčenost pokračuji ve zpěvu i ve chvíli, kdy z kostela utíká Sinestra a hned za ní Ryan. U Zmijozelských se něco podobného dalo očekávat, ale že zrovna on? To překvapuje i mě samotného. Tak či tak to nijak nekomentuji, jen do jejich mizejících zad zabodnu zamračený pohled, který jasně vypovídá o tom, co si o jejich úprku myslím. Pokud měl Ryan za někým běžet, tak za Erikou a ne za touhle hadicí. Zapomněl snad na to, co mi včera na pokoji řekl? Píseň skončí a všichni sboristé se pomalu odebírají do lavic ke svým kolejím. Ticho znenadání přeruší potlesk zmijozelského děvkaře, který s nevídaným nadšením hodnotí výkon Deirdre. Protočím nad jeho chováním oči. Chápu, že sám zpívat neumí a tak oceňuje alespoň někoho jiného, ale tleskání na pohřbu? Jako vážně? Sme snad na koncertě? „Baka...“ zanadávám tiše ve svém rodném jazyce, když se usazuji vedle Noemi. Následuje Brumbálův proslov během kterého mi přejíždí mráz po zádech. Do poslední chvíle doufám, že se tu Jackie objeví a všechny ujistí, že je živá a zdravá, bohužel k ničemu takovému nedojde. Je pryč. Nadobro. S pochmurným výrazem se raději postavím na nohy a zamířím k Jordyn, která na mě mává. V ruce drží podepsaný pergamen. „Paráda, tak pojďme. Stejně teď nemám co na práci a čím dřív to odešleme, tím líp.“ Slabě se pousměju a vyjdu před kostel, kde si všimnu osamoceného Daniela. Od včerejška jsme spolu nemluvili a nedivil bych se, kdyby byl za to na mě naštvaný. Měl bych se mu omluvit. „Moment prosím, hned budu u tebe.“ Houknu na Jordyn a rozejdu se pomalu k Danovi. „Ahoj brácho.“ pozdravím ho opatrně. „Promiň, že sem včera tak zdrhl a nic ti neřekl, měl sem slabou chvilku.“ Vysvětlím situaci stručně a zcela upřímně. Mohl bych to nějak detailněji rozvést, jenže právě teď nemám na nic takového náladu. Daniel mě navíc zná natolik dobře, aby věděl, že nemá cenu se v čemkoliv šťourat, pokud o tom sám nechci mluvit. „Měl sem ti alespoň říct, že sem byl u Snapea. Ten trest přesunul na dnešek po večeři.“ Ne, že bych se snad těšil, ale bral jsem to jako možnost se na chvíli odreagovat a nemyslet na žádnou z těch věcí, které se v posledních dnech udály. „Prostě se omlouvám…“ rozpačitě se poškrábu na zátylku. Skutečně mě to mrzí. Pokud se s někým nechci rozhádat, tak je to právě Daniel. „Musím teď do sovince poslat dopis, ale pak mám čas, tak co kdybychom něco podnikli?“ navrhnu. Nechci po zbytek dne sedět na prdeli a nic nedělat. To sem si mohl dovolit možná tak včera, ale dnes ne. Truchlením stejně nic nevyřeším. „Tak se pak někde sťuknem, ok?“ Tím náš ne příliš dlouhý rozhovor ukončím, obrátím se a vykročím zpět k Jordyn. Ta cestou začne hodnotit výkon sboru. „Jo, nakonec to nebylo tak zlý. Měl sem z toho větší strach, hlavně když začal zpívat Lawson.“ zakroutím nad tím hlavou, jako bych tomu pořád nemohl uvěřit. Ty zvuky co z něj lezly byly vážně nepopsatelný. „Nic mi po tom sice není, ale všiml sem si, jak se k tobě ráno choval. Asi se mu líbíš…“ Stejně tak, jako se mu líbily stovky dalších holek na škole. Tomuhle šaškovi stačilo, aby se na některou z nich usmál a už měl kalhoty u kolen. Snad mu na ty jeho triky Jordyn neskočí. „S hadama se poslední dobou nějak roztrhl pytel. Ryan se prozměnu zakoukal do Sinestry.“ Postěžuju si. „Myslím, že to byl ten důvod, proč za ní běžel. Docela mě tím zklamal. Asi by se to dalo pochopit, kdyby to byla jeho dlouholetá kamarádka nebo někdo blízký, ale v podstatě cizí holka, se kterou se nikdy nebavil a nic s ní nezažil, je najednou důležitější než rozloučení s Jackie? To mi připadá zvrácený.“ Svěřím se Jordyn s povzdechem. Ani nevím, proč jí to tu říkám. Možná proto, že je to hodná holka, která umí naslouchat? „Zamilovanost holt lidi mění.“ Pokrčím bezradně rameny a vystoupám po schodech nahoru do sovince. Jakmile jsme uvnitř, natáhnu před sebe pravačku a přetáhnu přes ní rukáv hábitu. Shiro je sice malá, ale pořád je to dravec. Nechat jí dosedat na úplně holou kůži mi nepřipadá jako dobrý nápad. „Shiro!“ zavolám důrazně a počkám, až mi na ruce sova přistane. „Vím, že nerada lítáš daleko. Ale nedá se nic dělat. Doruč tohle prosím co nejrychleji do nemocnice Svatého Munga.“ Přivážu sovičce dopis s pergameny i obrázkem k noze. „Vrať se mi brzy.“ S pousmáním jí pohladím po hlavě. Jen na mě upře své velikánské oči, pak máchne křídly a odletí pryč. „Snad to zvládne rychle.“ Zadoufám a i s Jordyn v závěsu vyjdu ze sovince. „Co teď?“ zeptám se, to už mi ale pohled spočine na Benjim, který se k nám přibližuje. Kývnu mu hlavou na pozdrav. Zdá se, že sovy budou mít dnes vážně napilno… |
doba vygenerování stránky: 0.82362294197083 sekund