| |||
Kostel - směr sovinec Sboristé, poté jen Kenji Než se dveře kostela rozevřou a dovnitř se nahrne nebelvírská kolej - očima stále přemítám text písně a stále dokola a dokola si ho předčítám. Co když zapomenu slova? Ne to se nesmí stát. Nesmím to zkazit. Ach proboha, proč jsem se vůbec přihlašovala? Akorát udělam Jackie ostudu. Nervózně pošlapuju na místě a žmoulám si lem saka. Jak se mi potí ruce, tak jsem ráda, že nemusím držet text před sebou. Bratrovi oplatím pohled, ale ne úsměv. I když bych moc chtěla, nedokážu cuknout s koutky. Jsou jako zamrzlé. Skoro jako bych měla obličej z modelíny a někdo mi ho vytvaroval tak, abych se nemohla nikdy usmát. Na vitráž za zády jsem nesebrala odvahu se ani jednou podívat. Cítím se provinile. Cítím se provinile, že zemřela. S její smrtí nemám nic společného a přesto mám špatný pocit, že zemřela. Jakmile se rozezní tóny klavíru, polije mě naopak zase horko. Nicméně ústa se mi sama od sebe rozevřou a začnou zpívat. Text, který jsem se tolik učila ani nepotřebuji vidět. Slova písně se mi na jazyk derou sama od sebe a já nemusím vynaložit žádné úsilí. Jediné co chci, aby to už bylo za námi a abychom zněli co nejlépe. Kupodivu to, co slyším, nezní vůbec špatně. Ale píseň je smutná. Smutná, temná a ponurá a nese v sobě cosi tajemného. K mému překvapení tentokrát ale neslzím. V jakékoliv jiné chvíli bych v ruce žmoulala roh kapesníčku, ale teď jsem měla tváře suché jak za celý včerejší večer ne. Jakmile naše chvíle uctění památky skončí, smutek na mě spadne jako těžký balvan. Hned, co jsem se posadila do lavice a poslouchala srdcervoucí proslov ředitele - slzy, o kterých jsem si doteď myslela, že se už nedostaví - se přece jen draly na povrch. Stékaly po tvářích a krku a máčely límec košile. Odpadnutí hodin přijmu s vděkem. Jsem si jistá, že bych se nedokázala na výuku soustředit. A riskovat ztrátu bodů za nepozornost jsem nechtěla. Každý máme dostatek času se z toho alespoň částečně dostat. Sinestry zběsilý útěk mě pohorší a překvapí zároveň. Jak může někdo utéct během smutečního obřadu? To ta holka nemá ani trochu úcty nebo respektu? Ale na druhou stranu, výraz, jaký měla v tváři, když probíhala kolem byl děsivý. Nebo spíš ona měla v tváři děs. Zrovna Sinestra působila jako někdo, koho jen tak něco nerozhodí. A teď takový zběsilý úprk? Zvláštní. Nevšimla jsem si, že by se s Jackie někdy bavily, ale možná jsem si toho jen nevšimla. Třeba ji ta zpráva jen zasáhla a její psychická bolest dosáhla svých limitů. Jakmile se kostel začne vyprázdňovat, pohledem vyhledám Kenjiho. Musela jsem mu vrátit podepsaný pergamen mrzimorskými. ,,Kenji, tady." zamávám na něj, aby si mě přes ten dav lidí, hrnoucí se k východu zaznamenal. ,,Na. Měli by tam být všichni." Vytáhnu z vnitřní kapsy od saka podepsaný pergamen. ,,Půjdeme to odeslat hned?" Navrhnu. Neměla jsem nic proti kostelu. Je to posvátné místo. Nádherné. Sama jsem byla věřící, ale ani při své víře jsem v takové chvíli tady nechtěla zůstávat. Proto se společně s ním rozejdu po cestě k sovinci. ,,Myslím, že to nakonec dopadlo dobře." Promluvím už trochu klidnějším hlasem. Už jsem ani neplakala, pouze jsem při každém mrknutí cítila mokré řasy. ,,Jsem ráda, že je to za námi. Ale kdybych tušila, když jsem se zapisovala, že naše první představení bude při takové příležitosti.." polknu. |
| |||
Metlobalové ihrisko Alastor, Regina, Caylus, Deidre Ako sa tak na tráve naťahujem, pousmejem sa pre seba. Som rád, že sa Tristan dal prehovoriť a prišiel sem. Snáď príde aj Marián. Obaja vkuse len čítajú. Treba sa aj socializovať, veď bodov máme predsa dosť. Naposledy, keď som sa pozeral, viedli sme. Mohol by sa rozcvičiť aj Alastor. Namiesto toho išiel hore kecať s Deidre. Ktovie, čo sa medzi nimi včera stalo, keď si s ňou po večeri dohodol rande. Aha, hneď je to jasné. Pomyslím si, keď zbadám, ako sa hore bozkávajú. Skoro som sa zľakol, keď sa spoza mňa ozval hlas. Regina. "Ahoj. Nooo...funguje to tak, že kto si ihrisko zarezervuje, ten na ňom môže trénovať. My sme si ho zajednali, ale ako vidíš, som tu len ja a tamto Alastor." Ukážem hore na tribúny. "Bolo by to plytvanie keby sme mali ihrisko len pre seba. Takže pokojne trénuj." Usmejem sa, zatiaľ čo premýšľam, čo by mi odpovedala, keby to bolo naopak. Zhora sa dostaví Caylus a nadviaže s Reginou reč. Kývnem mu s hlavou na pozdrav. My sme spolu veľmi nekecali. Ten naopak berie tréning ako samozrejmosť. Buď to veľmi tento systém nerešpektuje alebo sa už rozkríklo, že sa nedostaví väčšina havranov. Vzápätí zletí z tribúny aj Alastor. "Tiež to tak vidím." Odpoviem mu na jeho reakciu na neúčasť našich spoluhráčov. "V pohode, čo by sme tu robili dvaja?" Posťažujem si. "O to lepšie." Zareagujem na poznámku s dorážačkami. "Keď ich skrotíš, keď sú takéhto, v zápase ti bude hej. Takže ako na začiatok? Rozbeháme sa trochu či?" Navrhnem s očakávaním, že nevynecháme túto fázu. "Potom sa môžme trochu rozhádzať, potom sa rozdelíme na skupinky. Ty s Deadre pokojne cvičte odrážanie." Pozriem sa na Ala. "Zatiaľ čo ja, Caylus a Regina budeme..." S otázkou v očiach sa pozriem na nich, pretože neviem, aký post má Regina. Caylus je tuším stíhač. Ten by pokojne vedel trénovať aj sám. Ja by som si najradšej hádzal prehadzovačku, respektíve triafal na obruče. |
| |||
VELKÁ SÍŇ, LÉČENÍ, CHODBY, VELKÁ SÍŇ, KOLEJ... (neděle!) Nikdo konkrétní Zbytek dne mi uběhl jako ve snu. Ne v moc dobrym snu, spíš jako v noční můře. V takové té, ve které jste dost při vědomí, abyste věděli, co se děje, ale stejně se nedokážete vymanit a probudit se. Nakonec jsem ale zase byla schopná se dát dohromady a dokonce i vylézt zpod stolu mezi ostatní normální lidi. Nasadila jsem svůj nejlepší pokerface a tvářila jsem se jakoby nic. Vnitřně jsem se zatvrdila a pokusila se utřídit si myšlenky. Za prvé - už nebudu brečet. Za druhé - musím si promluvit s Rebeccou a to brzy. Za třetí - pokusím se jí moc neublížit. Možná. Za čtvrté - Nick. Toho zatím odložím. Nejdřív se zaměřím na Rebeccu. Vzato kolem a kolem mi Nick vlastně nic nedluží. Zato Rebecca je přece kamarádka a jsou určité hranice, které skutečná kamarádka prostě nepřekročí! Nejvíc mě asi bolelo, že jsem se to dozvěděla od nějakejch hus z nižších ročníků, než aby mi to řekla sama. Že mi to prostě nedokázala říct na rovinu a klidně mě podrazila. V tomto lehce podrážděném rozpoložení jsem se vzápětí vydala na kroužek léčení, kde jsem raději s nikým moc nemluvila, protože mi chybělo skutečně málo, abych vyletěla a pro změnu udělala vzteklou scénu, případně někoho fyzicky napadla za sebemenší poznámku. Když odpoledne začalo pršet, přišlo mi to tak nějak příhodné a jen jsem se nadále na všechno a na všechny mračila. Dumala jsem nad tím, jak je možné, že mě ta čúza jen tak zradila. Prostě jsem nemohla pochopit, jak se s Nickem mohla vyspat, když věděla, co k němu cítím. Během dne jsem Rebeccu bohužel nikde nepotkala, takže jsem ji nemohla konfrontovat. V jednu chvíli těsně před večeří jsem měla pocit, že jsem ji zahlédla, jak odbočila do jedné z bočních chodeb cestou do Velké Síně. Vrhla jsem se za ní, vytáhla hůlku, přimáčkla ji ke zdi a zařvala: "Jaks mi to mohla udělat, ty děvko?!" Pak jsem se zarazila. Dívala jsem se do tváře dost vyděšené druhačce, která vypadala, že každou chvíli začne brečet. Okamžitě jsem ji pustila a začala couvat. "Já, ehm, promiň, s někým jsem si tě spletla." Rychle jsem se rozběhla pryč. Hrozně jsem se za sebe styděla. Jak jsem si je mohla splést?! Ta holka z toho teď bude mít životní trauma... Ježiši, snad mě nenahlásí?! Tak mě to rozhodilo, že jsem Rebeccu zapomněla hledat u havraspárského stolu a než jsem se vzpamatovala, už jsem seděla zaseknutá ve skupince studentů z nižších ročníků, které jsem moc neznala a už jsem neměla kam si přesednout. Měla jsem tak trochu masochistickou náladu, takže jsem si nandala salát, koukala do zdi a přemýšlela o tom, jaký je trest za napadení spolužačky. Vzhledem k tomnu, že jsem jí nakonec nezapálila, tak by to nemuselo být tak hrozný, ne? Navíc jsem to neudělala jen tak přede všemi jako ten blbec Raven... Nějak jsem přestala dávat pozor, co se děje kolem, takže mě výbuch kuřecí bomby totálně zaskočil. Neseděla jsem k pachatelce nijak blízko, ale stejně jsem byla zasažena. S překvapeným výrazem jsem si rukou setřela maso a strouhanku z obličeje a měla jsem co dělat, abych nevybuchla vzteky. Usilovně jsem myslela na to, že jsem před chvilkou napadla malou holku a že to rozhodně nesmím udělat znova ani ne půl hodiny poté. Nejspíš by mě pak vyrazili okamžitě, protože by si mysleli, že jsem nějakej cholerickej maniak. S určitým zadostiučiněním jsem sledovala, jak ta holka dostala od Snapea vynadáno a poté, co kouzlem všechno vyčistil, jsem se vrátila ke svému salátu. Když McGonagallová ohlásila Brumbálův proslov, na chvíli jsem se zarazila. Chtějí mě vyrazit hned teď a tady? Ne... To je přece blbost. Když jsem ale zjistila skutečný důvod, jenom jsem s otevřenou pusou zírala. Nemohla jsem uvěřit tomu, že někdo skutečně umřel. Cítila jsem se hrozně provinile, že se mi ulevilo, že je to někdo jiný, než Johanka. Jako by mi spadl obrovský kámen ze srdce. Ale Jacqueline mi bylo líto. Sice jsem jí skoro neznala, ale stejně. A Cor má otřes mozku... Smrtijedi vraždí. Co se to jenom děje... Postavila jsem se s ostatními a mlčela. To je den, tohle. Po večeři jsem si šla raději rovnou lehnout, moje vražedné choutky na chvíli upozaděné tragédií, která se stala. Zatáhla jsem závěsy kolem své postele, objala svěho kocoura, který hlasitě předl a přemítala jsem nad životem, smrtí a smyslem toho všeho, dokud jsem neusnula. |
| |||
Společenka->procházka k jezeru Cass Sey Obléknu si na uniformu kabát, upravím se před zrcadlem. Nadechnu se a vykročím za Cass, pokusím se o jakýs úsměv, když mi zaváže šálu okolo krku, cítím se jako retard, který to nezvládne sám. Potom vykročíme směrem ven z hradu a míříme směrem k jezeru, bez jediného slova kráčíme bok po boku. Rovnám si myšlenky v hlavě, dívám se do vody a mám zvláštně melancholickou náladu. Je dobře, že jsem odpískala trénink. V tomhle stavu bych tam byla platná jako mrtvému zimník. Přešlápnu z nohy na nohu a strčím si ruce do kapes. "Ahoj dámy, nevadilo by vám, kdybych se přidal?" Vytrhne mne z myšlenek mužský hlas, otočím se za ním. "Ahoj Seyi, klidně se přidej, možná nám trochu zvedneš náladu." Řeknu přátelsky a podívám se na Cass, jestli souhlasí s tím, aby se přidal. |
| |||
Kostel -> jezero Sboristé, Runa Celá ta atmosféra v kostele byla pro mě dost ztísněná. Tedy až po tom, co jsme dozpívali. Během našeho výstupu jsem se cítil opravdu dobře, přišlo mi, že jsem konečně někde, kam patřím. I v tak málo lidech jsme dokázali utvořit opravdu monumentální zvuk. Po odzpívání na mě ale znovu dosedlo to, proč jsme vlastně tady. Pak ještě přišel Brumbál se svým proslovem, který má podobný ráz jako včera. To, že se zrušila výuka mi nevadí, ale moc jsem nepochopil, proč. Nemělo by být naopak lepší něco začít dělat? Měl bych si nějakou aktivitu najít, jinak shniju u sebe v pokoji, jak se znám. Když celý 'obřad' skončí, uvědomím si, že vlastně nemám co na práci už teď. A co teprve pak celý týden. "Půjdu se projít ven si vyčistit hlavu a třeba mě něco napadne". Vyjdu z kostela jako všichni ostatní a vidím, jak se většinou ve skupinkách odebírají zpět do hradu. Jen Runa a Cass jdou směrem k jezeru. "No vida, to je dobrý nápad," řeknu si a vydám se směrem za nimi. Snad jim nebude vadit má společnost. Když dojdu za nimi k jezeru, měl bych je nějak pozdravit, aby si o mně nemyslely, že jsem nějaký stalker. "Ahoj dámy, nevadilo by vám, kdybych se přidal?" usměju se a doufám, že aspoň trochu ví, kdo jsem. Sice jsme se asi ještě nikdy nebavili, ale od vidění je znám docela dobře. |
| |||
HřištěDee, Caylus, Regina, Dominik, TristanUkázalo se, že Dee se rozhodně mojí existenci nesnaží před ostatními skrývat, protože se mi okamžitě vrhne kolem ramen a políbí mě. Je úžasná. Otevřená světu za nás oba. ,,Ahoj krásko, sluší ti to. Ostatně jako vždy.“ Pokusím se o lichotku. Včera jsem nabyl dojmu, že si na to potrpí. Vychrlí na mě okamžitě hromadu informací a já přikyvuji, zatímco všechno vstřebávám. To už do toho vstoupí i Caylus… ,,Ahoj“, mávnu na něj. ,,No, vlastně přesně o tom jsem chtěl mluvit. Takže dvoj-rande? Nemám s tím problém.“ Ale pošeptaná nabídka chvilky soukromí mi také není cizí. Usměji se na ní, ale vše ihned vyřeší Cay. ,,Tak my půjdeme s Dee napřed a vy se k nám pak s Jordyn připojíte. Navíc kdo ví, jak budeme dlouho lítat. Možná se vrátíš z trestu a my tu ještě budeme.“ Nakloním se k Dee a oplatím jí šeptandu. ,,A pokud bude zpátky opravdu tak rychle, můžeme se ke konci oddělit“ Tak si uvědomím, že se Dee vlastně nazvala mou přítelkyní, což mě zahřeje nemálo u srdce. Mírně stisknu její ruku, jako bych nechtěl, aby to byl jen sen a ona mi uletěla. Kdo je vlastně ta Jordyn? Ani si jí nedokážu zařadit do koleje. Fakt jsem se měl trochu víc zajímat o okolní dění… ,,Když máme volno, mohli by zpřístupnit Prasinky. U tří košťat by bylo ideální místo na to dvoj-rande. Můžeme se pak zeptat profesora Lupina nebo Snapea.“ Poté přibude Regina. Chvilku je zase poslouchám a padla i otázka na Cass, Runu a zbytek týmu ,,Cass, Runa a Noelle se omluvili, že nepůjdou. Zatím jen já a Dominik a ostatní se tvářili, že asi dorazí, ale kdo ví.“ Otočím se k Regině a konečně odpovím i na její otázku. ,,Správně by se to mělo zamlouvat u Hoochové a měl by tu být je jeden tým. Ale takhle to vypadá na zeleno-modrý mix. Ale to je jedno, nahlásil jsem to a máme povolení. Navíc já stále v týmu nejsem, chci se připravit na nábor.“ Poukážu na svůj univerzální černý hábit. ,,Taky bych hrál spolu. Snad to nebude vadit Dominikovi. Dojdu pro míče a zeptat se ho.“ Políbil Dee na vlasy a přitom jí krátce pohladím po zádech rukou, kterou jsem ještě před chvílí držel její ruku. Následně si stoupnu na stupátko koštěte a sletím na hřiště za Dominikem. ,,Vypadá to, že dost lidí na to kašle. Nechápu to. Přeci famfrpálem by přišli na jiné myšlenky, ne? No, ale doplní nás Zmijozelští, kteří taky nejsou komplet. Což se hodí, Dee mi slíbila, že mě naučí základy odrážení. Nevadí ti to, že? Vím, že někteří našinci se se zelenými moc nemusí.“ Počkám na jeho odpověď, předem doufám, že kladnou, a poté vyrazím ke dveřím pod tribunou. Takže naproti úschovně košťat… to je támhle… takže tady. Koště odložím kousek od dveří a poté vytáhnu bednu s míči a donesu jí ven. Také čapnu dvě odrážečské pálky pro Dee a mě. Bednu neotvírám, pouze koštěti přikážu hop a to mi skočí do rukou. Jestli Dominik souhlasí s účastí Zmijozelských, vyletím vzhůru a mávnu na ně, ať jdou dolu. ,,Prý máme dát bacha na potlouky. Že jsou trochu agresivnější, jak se s nimi zatím od prázdnin moc nehrálo.“ |
| |||
Famfrpálové hřiště Dee, Regina, Alastor, Tristan Verze Dee je naprosto směšná. Zdravotnice a Klátič? Vážně si myslí, že na tohle skočím? Jestli na ošetřovně něco dělali, tak jen proto, aby z něj tahala rozumy, protože tahle bába jde po informacích jako slepice po flusu. Je nebezpečnější, než sem si myslel. „Celý je to divný... asi bych to nepodceňoval. Když sem byl totiž na ošetřovně posledně, tak mě tam ta babka děsně zdržovala. To bych asi překousl, jenže pak se mě začala ptát na dost osobní věci a to mi bylo fakt nepříjemný. Divím se, že si neřekla o adresu nebo alespoň o kód k trezoru u Gringottů.“ zamračím se, pak už si ale Dee přitáhnu blíž k sobě a políbím jí do vlasů. Je to fajn holka, se kterou se nenudím. Má sice dost netradiční humor, jenže to je přesně to, co se mi na ní tolik líbí. Nebojí se lišit. Je originální a svá. To mám na dívkách rád. „Zvykat si na čokoše? Ani přes mou mrtvolu. Ale neboj, už jsem to všechno vymyslel. Jakmile budu ředitelem Bradavic, všechny do jednoho pošlu pryč. Třeba do Kruvalu. Nebo rovnou do Azkabanu. Tam je ty jejich hrátky s čokodírama hodně rychle přejdou, to ti garantuju.“ Samolibě se rozhlédnu po tribunách, kam se právě usazuje peroxidová hlava. My o vlku… „Ale jo, zezadu vypadáte podobně. Jenže to má háček. Ty seš hezká holka a on škaredej chlap.“ ušklíbnu se. Nebráním se protočení očí, když zmíní tahání za vlasy. Připadá mi normální, aby tohle během společných chvilek udělal kluk dívce, kdežto naopak? To je ujetý. „A přestaň je tu už vychvalovat, uráží mě to.“ Dotčeně se k ní otočím zády a na nic nereaguji do té doby, než se ke mně znovu přitulí „No tak princezno, každej chlap má rád velký prsa.“ A ten kdo ne je buď slepej, blbej, nebo čokoš. „Ale nemusíš bejt nutně Pamela, aby ses mi líbila.“ I když proti takové Sashe Grey bych nic nenamítal… „S Maposou to určitě nebude tak žhavý. Nemůžeš věřit všemu, co slyšíš.“ Ledabyle nad jejími narážkami mávnu rukou. „O černejch se říká tolik věcí. Třeba to, že hodně kradou. Ale mám pocit, že kleptomanský sklony tu má někdo trochu jiný…“ Se smíchem cvrnknu Dee do nosu. Když může vysírat ona, tak nevidím důvod, proč ne já. „Víš doufám, co to znamená, když si uděláš dítě s jiným. Už si tě nikdy nevezmu. A na Jordyn budu muset pomalu. Je hodně plachá…“ Na chvíli se zamyslím. Bude to s ní běh na dlouhou trať, ale to ničemu nevadí. Mám rád výzvy. „Dvojrande?“ pozvednu obočí. „Beru, ale místo Krippla tam dosaď třetí holku. Pak to bude rande snů.“ Minimálně z mého pohledu. Jen mám pocit, že Jordyn by se to zrovna dvakrát nelíbilo. Pak se to celé semele až moc rychle. Dee oslovuje vlasáče číslo jedna a hned nato běží k vlasáčovi číslo dvě. „Nazdar.“ pozdravím Alastora bez zájmu a kriticky si ho prohlédnu. To držení těla, zadrhávání v řeči, zírání do země… Ten kluk musí být z Deirdre úplně v prdeli. Škodolibě se zasměju a nechám ho mluvit. „Nepřišli jsme se dívat, přišli sme hrát.“ Obeznámím ho s fakty „Po tréninku? To se mi zrovna nehodí. Mám školní trest, takže to bude muset počkat.“ zachmuřím se a nechám ty dvě hrdlice být. Raději. Koukat na ně o chvíli dýl, tak se neudržím a začnu se smát. Jojo, kdyby jen věděl, že zatímco na ní včera poslušně čekal jako Hačiko na svého pána, Dee si vesele užívala se mnou ve sprchách. Svět je vážně nespravedlivý místo… A mně se to zatraceně líbí! „Nenechte se rušit.“ Aniž bych se na jednoho z nich podíval, odejdu dolů na hřiště, kam právě dorazila Regina. V jedné ruce koště, v druhé kabelka. Prostě dáma za každé situace. „Zdravím, hraběnko.“ Kývnu hlavou na pozdrav a pomalu dojdu až k ní. „Připravená na dnešní trénink? Rád ti s ním pomohu, ale mám jen hodinu, pak budu muset do skleníků.“ Pronesu s nefalšovanou lítostí. Vážně mě to štve. Mohl jsem dělat cokoliv jinýho, jenže místo toho se budu muset hrabat v hlíně, protože profesorka Primrose si mě spletla s krtkem. „Pořád jsi rozhodnutá pro pozici střelce?“ dotážu se. Hodila by se na ní nejvíc, i když bychom potřebovali i brankáře a odražeče. Ten náš je hloupý budižkničemu. Není pochyb, že pokud Calvin v týmu zůstane, tak každý zápas prohrajeme. |
| |||
Kostel,pozemky Nikdo konkrétní Kráčel sem ve svém starém hábitu s hlavou plnou protichůdných myšlenek. Ale vypadal jsem klidně.Ve tváři možná, né tak v mysli. Hůlku sem měl zasunutou v poudře u pasu pod hábitem,pohled upřený spíš do dálky. Došel sem až k mstu konání obřadu. Zastavil sem se a pohlédl na budovu která zde dle mého nepatří. S odporem a nenávistí, myšlenkou na dobu kdy ve jménu toho co symbolizuje byli čarodějové upalování, topení, lámaní v kolech, čtvrcení.... odplívl sem si a částečně tak uvolnil vztek. Nechápal sem který blázen nechal zde postavit toto odporné stavení symbolizující smrt a demagogii. Nevšel sem dovnitř stoupl sem si tak abych slyšel, ale bokem od dveří. Ani jsem se nedotkl té budovi. Cítil sem jsem jen odpor a pohrdání. A vztak...Vztek z toho proč tu dneska míří všichni ze školy. Netrvalo to tak dlouho a já byl rád, sice sem zahlédl prchající studenty, ale neměl sem proč je zastavovat. Každý vnímá smrt jinak, pro mě byla přirozená...JIž pár let sem viděl testrály v šeru prolétavajíc po obloze. A nyní, nyní mám jen jedinou myšlenku...Pracovat a hledat, hledat jejího vraha, a poslat ho kam patří...do nicoty...žádný Azkaban. Smrt za smrt, pro zbabělce který se postaví jen studentce která se ještě neumí bránit. Musím znovu promluvit s ředitelem,Snapem a Lupinem... Napadne mě když slyším jak začne proslov. Jeho obsah i forma je na mě tklivý a přehnaný, stejně jako volno od učení se...s nelibostí začnu přemýšlet co dál....obřad končí.... Smrtí to nekončí maličká.... Otočím se na patě a dřív než začnou odcházet ostatní vydám se do svého pokoje, vezmu si kytaru, láhev vína, vodnici a deku a mé kroky zamíří na vrchol Astronomické věže kde hodlám strávit zbytek dne a možná delší dobu, když mě nikdo nebude potřebovat. Stejně není co dělat, výuka je odvolána. Slzy prolety. Lidé se rodí a umírají. A doba začíná být zase zlá. Mám neblahé tušení že pokud se něco nezmění ve výuce nebude to jediné jméno které bude oplakáno. Ale to ukáže čas...Čas který milosrdně zhojí všechny rány... |
| |||
Caylus, Regina, Dominik, Tristan, Alastor "Tak zrzavou jo? No... nedivila bych se, kdyby se přidala k těm hrátkám s Klátičem přidala. Byla tam fakt dlouho." Vážně pokývám hlavou. Byla to jedna z věcí, která mě na Ošetřovně děsila. Kdo ví, co se tam dělo za zvěrstva. Zamračím se na něj, když mi začne navrhovat jména. Proč by se moje děti měli sakra jmenovat jako dva jeho pavouci? Nic nahlas ale neřeknu. Caylus evidentně zná jenom tyhle dvě jména. Kdybych je předložila tátovi, nejspíš by mě zapálil. Nebo Prince. Nebo nás oba. Pája Airimoy? To jako vážně? Laškovně se k němu natáhnu, když začne mluvil o našich dětech. Ta představa je super. Táta mi vždycky dával na srdce, abych si na založení potomstva našla někoho z dobré rodiny a s dobrými geny. Nehodlal trpět žádné mrzáky, kteří by naši rodinu pošpinili. Už tak nebyl moc nadšený z bratrova výběru. Už tak mu stačilo, že Nikolas vypadal úplně jako máma a nezdědil jeho severské rysy, kterých si u mě tolik vážil. Caylus se jeho představě o ideálním manželovi blížil dost, i když by pravděpodobně zvolil někoho jako je Tristan, který stál na jeho stupínku ještě o post výš. "Ale prosímtě. Nevyhneš se jim, jsou prostě všude. Měl by sis na ně zvykat.." Provokativně na něj vypláznu jazyk. To poslední, co jsem teď ale chtěla, byl vyřvávající Princ, a tak jsem radši zmlkla a poslouchala ho. Že by žárlil? "Jenom trochu. Rozhodně se obíká líp než půlka hradu a aspoň se o ty vlasy stará. Vypadáme skoro jako dvojčata!" Zasměju se. "A máš pravdu. Mám pro ně... slabost. Sám moc dobře víš, jaký to přináší v posteli výhody, nemám pravdu?" Zmínka o charitě mě potěší. Je to můj další životní cíl. "Budu teď něco vyřazovat, tak jí něco dám. Postavu máme skoro stejnou, tak není co řešit." Pokrčím rameny. Alespoň to byla holka, narozdíl od Maxwella, který o dědictví přišel kvůli svým čokohrátkám. "Muzikál? Myslíš snad něco jako tu mudlovskou trapárnu... Muzikál ze střední nebo tak nějak?" Zasměju se. "Vlastně to není špatný nápad. Vsadím se, že s naším menším harémem by to bylo hustý. A náš zpěv... Žijeme přeci pro aplaus, ne? Musíme mít hlavní roli!" Po polibku se k němu trochu přitulím. Je mi s ním dobře. Patrick se zdejchnul kdoví kam, a tak štafetu mého nejlepšího kamaráda převzal nejspíš Princ. Ne, že bych si stěžovala. Pořád lepší on než kripl, který teď někde pajdal na jednu nohu. Chudák Patrick. Našpulím rty, když začne rýpat. Nakloním se k němu blíž. "Jenom proto, že je máš rád větší? No tak to těžko, zlato... Já jsem na ně pyšná a nic měnit nebudu. Taky bych ti mohla říct, aby sis došel na plastiku, abys dosáhl kvality takového Maposy... Víš, co se o černoších říká.." Tiše se zasměju a vrátím se na své místo, paže překřížené na hrudi. "Ještě mi budeš brečet, až budu těhotná a to dítě nebude tvoje, frajere Vůbec bych se ale nedivila, kdybys to byl ty, kdo by jako první někoho zbouchl. Třeba Byrodovou. Díky," zamumlám, když mi do pusy strčí lízátko. Spokojeně jej začnu cumlat a přitom mu věnuji všeříkající pohled. "Už to tak bude. Myslela jsem si to, že s ní chodíš. Nechceš ji pak vzít a někde se sejít? Dvojrande by mohlo bejt sranda, ne? Musíme se trochu socializovat... A vsadím se, že zrovna na ni uděláš větší dojem, když nás tam bude víc a ty se budeš moc předvíst." Otřesu se zimou. "Klátič a ta zrzka.. a Zahradník s Wolframem... Já vlastně nevím. Utekla jsem." Pokrčím ramenem a pohlédnu dolů na hřiště, kam už dorazila blond mánička číslo jedna. Proboha, tohle ne... Povzdechnu si a přikývnu. Má pravdu. Měli bychom jít. "Jdeme..." Všimnu si i Tristana, který se usadil o kousek vedle. Zářivě se na něj usměju. Ahoj, Tristane! Copak? Už tě omrzely knížky a přišel si trochu fandit spolužíkům?" Zahlédnu Ala, který se také konečně objevil. Sice jsem na něj pořád naštvaná, ale stejně se zvednu a rázným krokem překonám vzdálenost mezi námi. Koště jsem zatím pohodila vedle tribuny, a tak nemám problém mu ovinou obě paže kolem krku a věnovat mu dlouhý polibek. "Ahoj! Už na tebe čekáme... My... Bylo by fajn, kdybychom se k vám mohli přidat. Slyšela jsem, jak ses bavil s Hoochovou a vzpomněla jsem si na včerejšek, jak jsi mluvil o tom, že bych ti mohla dělat osobního trenéra... Tak... Platí to ještě? Já i Cay bychom to rádi zkusili v týmu, tak by se nám trénink hodil... " Tváře mi lehce zrůžověly, když jsem mluvila o včerejšku. Paže jsem nechala kolem jeho krku a trochu se pootočila, abych viděla i na hřiště. "Ruka? Vlastně to vypadá ještě ošklivě, ale jinak je to v pohodě. Chtěla bych už zkusit hrát..." Propletla jsem si prsty jedné ruky s jeho a usmála se a přikývla. "Jasně, žádný problém. Vlastně jsem s tebou taky chtěla mluvit. Napadlo mě, že bychom mohli po tréninku zase někam jít. Caylus říkal, že by někam vzal Jordyn, tak mě napadlo, že by bylo fajn to spojit a jít někam ve čtyřech. Nezní to jako super nápad?" Nadšeně se na něj usměju a nakloním se blíž. "Pokud teda nechceš být někde v soukromí sám se svou přítelkyní..." Skousnu si ret a potlačím smích, když uvidím lady Reginu s kabelkou v cvičebním a s mými chrániči. Zamávala jsem ji. "Ahoj Regi! Hned u tebe budem!" Vrátila jsem se pohledem k Alovi. "Kde máte vlastně zbytek týmu? Runa a Cassandra nedorazí?" |
doba vygenerování stránky: 0.86355495452881 sekund