| |||
Kolej >> Koupelny >> Síň >> Kostel Helen, Caylus, označení Ráno mě překvapivě neprobírá můj kouzelnický budík, nýbrž povědomý, ženský hlas, vycházející z vedlejší postele. Chvíli mi trvá, než má rozespalá mysl nastartuje tak, abych byl schopný k hlasu přiřadit i obličej, nakonec se však zadaří a já poznávám Dee. Co ta dělá v klučičích ložnicích? Jsem si stoprocentně jistý, že když jsem šel spát, tak tu nebyla. Opatrně se přetočím na druhý bok, přičemž poslouchám, o čem se vybavuje s Caylusem. Nic nového se ovšem nedozvím krom toho, že se chystají na zkoušku sboru. Jakmile oba opustí pokoj, vstanu a v tichosti se obleču. Ostatní ještě spí a já bych na sebe nerad upoutával pozornost zbytečným hlukem. Do zahájení smutečního obřadu navíc zbývá necelá hodina, proto se odeberu do prefektských koupelen a dopřeju si řádnou ranní očistu. Nikam nespěchám. Času mám díky dřívějšímu vstávání dost, takže stíhám jak hygienu, tak i snídani. Na ní odcházím ihned po koupeli. Usadím se jako vždy u zmijozelského stolu a pohledem zjišťuji, co dobrého nám skřítci připravili tentokrát. Jídla je tu vskutku požehnaně, od sladkého po slané, ale já mám ve svém výběru jasno. Dnes mám chuť na vafle, proto si k sobě rovnou jedny přitáhnu a spokojeně se do nich pustím. V síni sedím asi dvacet minut, než se zvednu a zamířím na kolej. Tam už na mě čekají prvňáci. Při večerní kontrole jsem všechny obeznámil s tím, aby byli přesně v devět hodin připravení k odchodu na pozemky, přesně jak chtěl Brumbál. "Tak jo děcka, utište se a seřaďte se za sebe!" zavelím a počkám, až tak učiní. Pak si je přepočítám. Nikdo díkybohu nechybí. "Výborně. Teď půjdeme ke kostelu, takže žádný strkání se a loudání, jasné?" Sem snad jejich matka, či co? I se špuntama za sebou se rozejdu přes pozemky ke kostelu, kde už čeká náš kolejní vedoucí. Ještě než odejde za Caylusem, vrazí mi do ruky seznam studentů naší koleje. Ušklíbnu se. Pane Cornigrume sem, pane Cornigrume tam. Udělejte tohle a támhleto taky, když už jste u toho. Přepočítat sám si to takhle náhodou nechceš, dědku? "První ročníky se postaví sem. A druhé tady, třetí vedle..." začnu organizovat. Pak si všimnu Helen, která stojí kousek ode mě. "Helen, tady jsi. Byla bys tak laskavá a pomohla mi?" Poťukám prstem na pergamen se jmény, aby pochopila, co po ní vlastně chci. "Spočítala bys prosím šestý a sedmý ročník?" Na tváři se mi objeví cosi, jako náznak úsměvu. Na mé poměry dost netradiční gesto, ale co se dá dělat. Hlavní je, aby mi vyhověla. "Potřeboval bych si pak o něčem promluvit. O samotě." promluvím k ní tiše, když mám všechny studenty spočítané. "Až tohle skončí." upřesním. Smrt Jacqueline mě sice ani trochu nezasáhla, každopádně by bylo neslušné se během obřadu s kýmkoliv vybavovat. Osobní problémy můžu vyřešit později. "Půjdeme?" Zeptám se zběžně a vykročím vpřed. Výzdobu kostela si na rozdíl od ostatních nijak důkladně neprohlížím. Nehodlám tu fascinovaně vzdychat jako někteří spolužáci z jiných kolejí. Místo toho se usadím ve přední lavici vedle Cayluse a zběžně si prohlédnu ostatní sboristy. "Nachlazení?" Snažím se uhádnout důvod jeho neúčasti Když vidím, co za spodinu tam stojí, tak se ani nedivím, že sedí radši tady. Pohled mi spočine na vyzáblé blondýně, která vypadá vedle vyžrané Byrdové poněkud komicky. I z dálky vidím ten strašný, obnošený hábit, který na sobě má. Tohle je ukázkový případ ultimátního zoufalství a chudoby. Mohla by si podat ruce s Christinou. Divím se, že se spolu ještě nekamarádí. Co nejdřív jí to navrhnu… Když se dostatečně pokochám otřesnými účastníky sboru, nechám své myšlenky být a jen tiše vyčkávám, až se někdo uráčí tuhle šaškárnu zahájit. |
| |||
KostelJordyn, Sey + ostatníJe to hloupých pět minut, ale přijde mi to jako věčnost. Nemám ráda čekání. Obzvlášť ne, pokud se jedná o takovéhle… akce. Dřepím na zemi, čumím do blba a jen na jedno ucho poslouchám, co se děje kolem. Mau se slovy útěchy nebelvírským, švitoření ostatních a do toho spousta doprovodných zvuků, ze kterých mě akorát bolí hlava. Jo, včerejší noc nebyla nejlepší nápad a to z ní mám tak hodinové okno. Možná je to tak i lepší. Nakonec ani na zemi nevydržím. Postavím se, opráším si pozadí a do rukou vezmu papír. Beztak za chvilku začneme. Alespoň podle toho hluku před kostelem. „No… za chvilku by se tu měli objevit ostatní.“ Odpovím Jordyn stejně tiše, jako mluvila ona. Nevím, proč šeptáme. Snad abychom nenarušily atmosféru? Vždyť je to vlastně jedno. Jackie přeci nikdy tichu moc nefandila. Je divné o ní mluvit v minulém čase. Letmo se usměji na Dee. Nešlo si nevšimnout, jak se na mě dívá. Kdo ví, co se jí honí hlavou. Dál to ale neřeším. Její myšlenkové pochody mě momentálně absolutně nezajímají. Do kostela se totiž začínají hrnout lidi. Opět se pozastavuji nad tím, co magie všechno dokáže. Nechápu, jak se do tak maličkého kostelíku dokáží narvat všichni studenti i s profesory. S nepatrným úsměvem mávnu na příchozí Alex a pak ostatní spolužáky. Při vstávání jsem tomu nevěnovala tolik pozornosti, ale teď, když se na ní tak dívám… Napadá mě hned pár otázek, na které snad asi ani nechci znát odpověď. Například – Jak se mi dostala do postele? Proč vypadala jako mé nepovedené dvojče?… A kam se mi ztratily kalhotky? Z myšlenek mě vytrhne až Sey. Odtrhnu od Alex pohled. Mluvení o pocitech v téhle situaci asi není nejlepší nápad. „Jako přejetá parním válcem.“ Povzdychnu si a protáhnu ztuhlá záda. Většina je tu tak nervózní z toho, že bude vystupovat před lidma. Nechápu proč. Všichni se známe tak dlouho… a navíc tu ani nejde o nás. „Už aby to bylo za námi.“ Zabrblám si pod vousy, načež poplácám Jordyn po zádech a postavím se k sopránům mezi Dee a Mau, která se celou dobu snaží splynout s ostatními. S jejím hlasem se jí to beztak jen těžko povede. |
| |||
Kostel Všichni přítomní a označení Po zkoušce sboru jsem seděl v jedné z lavic v kostele a čekal, než načnou proudit davy studentů. Když jsem zjistil, že tu bude nějaký zasedací pořádek, vstal jsem a šel se postavit ke svým sborovým spolužákům. Přišel jsem za Acai a Jordyn a zeptal se jich: "Jak se cítíte? Já teda hrozně." a zavrtal jsem pohled do země. Všiml jsem si přicházející Alex hned mi proběhla před očima včerejší pařba. Usmál jsem se a mávl jsem na ni. Žaludek jsem měl na vodě ne jen z včerejšího popíjení, ale i z nervozity. Pak už jsem jen čekal, kdy to všechno začne a nervózně jsem přešlapoval. |
| |||
Společenka-->Ložnice-->Pozemky-->Ložnice-->Hlavní síň-->KostelSpolužáci, hlavně Dominik, prof. Lupin a ostatní[/i],,Tak vyloženě hromada jedovatých věcí léčí. Vem si třeba rulík zlomocný. Ten je návykový, ve větším množství jedovatý, v menším halucinogenní a stejně se využívá jako protijed v kouzelných lektvarech i v mudlovských preparátech,“ odvětím Dominikovi. Nedlouho na to do místnosti vejde profesor Lupin. Naprosto automaticky vstanu, a když si uvědomím, jak blbě to asi vypadá, rychle si opět sednu. Jeho mírný a přívětivý tón je snad horší, než kdyby na nás křičel. Přesně takto dostávám kázání od otce. Ano, je to výjimečná situace, ale možná o to více nepříjemná. Poslouchám profesora se sklopenou hlavou, byť se mne zrovna tento průšvih netýká, ale co si budeme, taky jsem dnes ve velké síni kouzlil, i když si toho nikdo nevšiml. Navíc si ještě čerstvě mohu vzpomenout na to, jak mě do jeho kabinetu táhnul školník Filch za mé kouzlení ve staré učebně. Když odejde, vydám se do ložnice a v tichosti zamumlám již mnohokrát použité kouzlo, které mi dává alespoň trochu pocit bezpečí před Sebastienovým havranem. Ráno se vzbudím časně, jako každý den, přibližně v šest hodin. Ještě než se vydám na svojí tradiční rozcvičku, kterou vlastně díky nemoci prováním teprve druhým dnem, přečtu si opět dopis od otce a rozhodnu se mu odepsat. Drahý otče, průšvih by jeden byl, ale vypadá to, že se díky dobrému úmyslu spíše obrátil v můj prospěch. Jinak čaruji o sto šest a jsem se svým pokrokem téměř spokojen. Chřipka mi už zmizela… Ten výr je zlý a velký… doopravdy mám z ptactva strach větší, než si myslíš. Mám tu ale jednu kamarádku, která by pro to snad mohla mít pochopení a když bys posílal dopisy pro mě jí, mohla by mi je předávat, jestliže budou nějakým způsobem označené. Například… S pozdravem, Alastor Do vynechaného místa mám v plánu dopsat poznámku o Cass, jestli bude ochotná mi pomoci. Poté dopis schovám pod polštář a vyrazím pryč na svojí ranní rozcvičku. Doběhnu do vstupní haly a ven k jezeru. U svého oblíbeného stromu spáchám nějaká cvičení, včetně přítahů na jedné z větví a poté běžím zpět do hradu, kde se očistím a výklusem doběhnu zpět do společenské místnosti. Převleču se a vyrazím na snídani opět o něco dříve, než ostatní. Když se to začne slézat a blíží se čas příletu sov, místnost opustím a vyrazím pomalu do kostela. Před počátkem obřadu mne profesor Lupin požádal, abych přepočítal náš a o stupeň nižší ročník. ,,Jistě pane“, pronesu a po chvilce se zase proklínám, že to vyznělo moc šprtsky. Měl bych si dávat pár vteřin na rozmyšlenou, než něco pronesu. Raději to nechám být a jdu přepočítat čtvrtý a pátý ročník. Výsledek oznámím profesorovi posléze, tentokrát se mi dle mého názoru podařilo udržet normální tón. |
| |||
Vstupní síň-->kabinet-->kostelZmijozelští i ostatníPo ranním výletě do Londýna odnesu zásoby z nákupu do svého kabinetu. Taktéž se převléknu do smutečního společenského hábitu, který je vlastně jen kvalitnější obdobou mého obvyklého oblečení. Podívám se ještě na nově pořízenou knihu a láskyplně jí pohladím po obalu. Poté vyrazím rázným krokem do kostela a přesně v devět hodin jsem na místě. Přelétnu pohledem po všech přítomných a zamířím si to rovnou ke Cornigrumovi. Ještě se rozhlédnu po okolí a poté se podívám zpříma na něj. ,,Dojdu se podívat na sboristy. Vy si zatím vezměte někoho zodpovědného na výpomoc a dohlédněte na to, aby se studenti Zmijozelu seřadili dle ročníků.“ Zkopíruji seznam studentů a onu kopii podám Cornigrumovi. Posléze se vydám rychle překontrolovat, že jsou všichni studenti zapsaní na sbor na svých místech. Neunikne mi, že chybí Lawson, takže opět propluji k lavicím, kde si již sedají studenti Zmijozelské koleje. ,,Pane Lawsone, vy jste dohodnutý s paní profesorkou, že se dnešního sboru neúčastníte? Doufám, že je vaše absence dílem uváženého rozhodnutí, nikoli lenosti, či neúcty.“ Jestli se dozvím, že doopravdy byl jen líný, přetrhnu ho jako hada. Na druhou stranu, jestli nevěří svému pěveckému umu, udělal dobře… |
| |||
Izba --> sprchy --> veľká sieň --> kostol Benji, Acai, Siník Čosi potichu zamrmlem. Prevrátim sa nabok. Kdesi v podvedomí si uvedomujem, že mi je hrozné teplo a že v ústach mi pečie a suší sahara. Podvedome sa začnem pretáčať na ľavú stranu postele, kde je väčšinou príjemne chladivá stena. Točím, točím, až kým...*žuch.* Ahmmmhh. Polohlasne nesúhlasne a ublížene zamrnčím keď sa zošuchnem z kraja postele. Kde mi zmizla...mmm.. stena? Rozospato pootvorím oči a pomaličky sa mi začne mariť. Acai. Jej posteľ. Otočím sa lenivo na zemi na druhú stranu a až teraz zbadám svoje ustlané lehno. Hneď nato začnem vypľúvať z vyprahnutých úst vlasy, ktoré sú všade okolo mňa. Zamračím sa. Je to naozaj VEĽKÁ kopa extrémne hustých vlasov. A keď zaostrím oči na svoju ruku... Vstanem, s bolestivým stonom sa chytím za hlavu a došuchcem sa k podlhovastému celotelovému zrkadlu, ktoré sme si ako sme sa nasťahovali zavesili. Paráda. Tuším som v noci chcela s Acai splynúť. Moje druhé ja sa v noci pretransformovalo na vlasatú černošku. Snažím sa premeniť, keďže zmena farby pleti by mi určite neprešla, ale znemožňujú mi to doterné bolesti hlavy a krútenie brucha. Po chvíľke ma to celkom vytočí, a tak vylovím z kufra z post-oslavovej krabičky elixír, ktorý mi to aspoň trocha zmierni. Na rokfort treba chodiť vždy so zásobami a vyprošťovák sa hodil vždy, aj keď som na poopicové stavy bola ako-tak zvyknutá. Vďaka leteckému ránu som vstala skôr, ako som mala v pláne. Aj keď Acai už bola preč, zvyšok našej izby spal. Inokedy by som sa šťastne pripojila, ale...potrebovala som súrne vodu. Veľa vody. Na sprchovanie aj na pitie. Zababušená v žltom župane s kapucňou, ktorú si natiahnem na mega vlasy ktoré mi nejdú zmeniť sa vyberiem z izby preč. V rukách sprchovacie potreby. Rovnou čiarou plánujem vyjsť zo spoločenky, keď zbadám na gauči Benjiho. Rozšíria sa mi zreničky, keď spoznám svoju podprsenku a nohavičky a mozog mi začne okamžite šrotovať. Čosi-kdesi sa v mojich dierach v pamäti ustáli a v útržkoch si pospomínam, čo sa približne včera stalo, aj keď je to dosť zahmlené a nie som si istá či je to realita. So zvedavosti podídem k nemu a nadvihnem deku. Preboha...takže to sa mi nesnívalo. Pustím deku naspäť a zo šoku prejdem do tichého chichotu. Takmer vôbec ma už neprekvapovali podobné veci po nočnom pití. Vždy keď som sa rozbehla, spravila som nejakú...hovadinu. Hanbe som už dávno dala zbohom. Mohla by som si ho odfotiť! Potichu sa vrátim do izby pre foťák, poodkryjem deku a cvaknem. Tak isto rýchlo ho aj zanesiem naspäť a potom sa nad Benjim zľutujem. Chudák, keby sa zobudí na to že polka fakulta zliezla dole a čumí naňho, bolo by to asi už moc. Je to milý chlapec. Skloním sa teda k nemu a jemne mu prehrabnem vlasy, pričom mu dám malú pusu na okraj ucha a začnem sa mu prihovárať. Bendžík...Vstávaj. Už je ráno. Ak to nezaberie, jemne ním zatrasiem za rameno. Keď konečne otvríš oči, zbadáš, ako sa snažím potlačiť úškrn. To tmavomodré spodné prádlo si môžeš na pamiatku nechať. Za ten nepríjemný spánok na gauči. Zvyšok bude pravdepodobne patriť Acai. Nevládzem udržať vážnu tvár a kým by sa stihol spamätať, radšej zmiznem východom na chodbu. Vlažná sprcha mi pomôže skoncentrovať sa a konečne sa premeniť do mojej "normálnej" podoby. Spolu s účinkujúcim elixírom zmiernia bolesti hlavy na znesiteľnú mieru a až tam v umyvárkach mi po prvý krát od zobudenia dopne, čo je za deň. Moja veselá nálada zo spoločenky je razom preč. S povzdychom si usuším telo aj vlasy, ktoré na počesť Jackie zafarbím do Chrabromilskej ohnivo červenej a vrátim sa na izbu prezliecť sa do habitu. Stade tak nejak bez nálady prejdem rovnou čiarou na raňajky, kde si naložím hlavne ovocie. Už dávno som zistila, že na rozdráždený žalúdok po pití mi robí ovocie dobre. V podstate celú dobu, čo jem, túžobne pozerám po strope jedálne, či sa kdesi nezjaví Achilles s listom od munga, občas len pozdraviac kamarátov. Keď sa ale priblíži nebezpečne čas, kedy máme byť v kostole, vzdám to a s ešte pochmúrnejšou náladou sa vydám tam. Nemala som ku kostolom vyslovene zlý vzťah, nepáčilo sa mi skôr, že 90% ľudí čo tam chodili to robili iba z povinnosti alebo si mysleli, že návšteva tam z nich robí dobrých ľudí. Bola som neveriaca, a osobne by bolo podľa mňa krajšie keby sa s ňou lúčime kdesi vonku. Ešte aj slnko so mnou súhlasí. Tiež sa prišlo rozlúčiť. V kostole sa podľa inštrukcií usadím. Na perách sa mi zjaví iba náznak úsmevu, keď zbadám Acai a zľahka jej zakývam. Tak isto kývnem aj Sin, ak ma zbadá. Viem, že za ňou budem musieť tiež ísť. Včera som bola celý deň mimo, a potrebovala som sa s ňou porozprávať. Potom si s povzdychom zakloním hlavu, opriem ju o lavicu za mnou a pozerám do vysokého vytrážového okna na tvár mŕtvejs polužiačky čakajúc, kedy to začne. |
doba vygenerování stránky: 0.80882787704468 sekund