| |||
Zapovězený les > Ošetřovna14. října, Středa Patrick, Snape, Ettariel + všichni na ošetřovněVe tmě nevidím, jak vážná je spálenina, co mi momentálně zdobí předloktí, mám ale pocit, jako bych v ohni měla celé tělo. Polévá mě horko, potím se a to i přes to, že mi nohy zmáčené blátem mrznou. Bolí to. Pálí to jako čert. I ten nejnepatrnější závan ledového větru mi připadá jako tisíce jehel. Rozhodně nemohu říct, že bych nechápala Derdřin strach z ohně. Teď už ne. Chvíli přemýšlím nad tím, že bych si ruku zchladila. Kouzlo na to znám, jsem si téměř stoprocentně jistá, že chlazení je jako první pomoc optimální. Ale je tu naprostá tma. Nevím, jak špatně ta ruka vypadá. Jsem celá od bláta. Mohla bych si pramenem vody, navíc kdovíjak čistým, ještě zanést nějakou infekci. Rozhodnu se tedy pro teď nedělat nic a prostě to vydržet. Nějak. Snape mezitím dělá, co může, aby nás z téhle situace dostal. Nejsou ode mě tak daleko, abych si nevšimla, že má jisté potíže. Rozzuřený tvor mu dává zabrat a já v sobě už nemám ani tolik síly, abych z toho byla rozladěná. Pokud má sám profesor problém se s ním vypořádat, jak by kdokoli mohl očekávat, že to zvládneme my? Nemusím nad tím však dumat příliš dlouho. Než se naději, je bludníček odmrštěn přes bažinu a Snape s Patrickem stojí přímo vedle mě. Nestihnu ani protestovat, když mě chytá za loket a přemisťuje se s námi ven z lesa. Jakmile nás přivítá pohled na Hagridovu hájenku, sesunu se k zemi. Žaludek mi dělal kotrmelce a chvilku mám skutečně pocit, že se nejspíš pozvracím. Cítím chuť pizzy, kterou jsem před hodinou sdílela se Sinestrou. Naštěstí udržím vše tam, kde to patří. Není to poprvé, co jsem vyzkoušela tento způsobem cestování. Matka je v tom celkem zdatná. I tak mi ale dobrou minutu trvá, než se svět kolem přestane točit a já můžu zaostřit. Zvládnu to právě ve chvíli, kdy se nad stromy objeví další rudá světlice. Možná si Snape měl s sebou vzít někoho na pomoc. Nějakého dalšího profesora, pokud mají všichni přežít. Bude uhnaný jako pes. Dokonce není ani jízlivý, když mě svěří Patrickovi do péče a zase zmizí. Co si nadrobil... S Patrickovou pomocí se vyškrábu na nohy. Kategoricky odmítám všechny jeho snahy o poskytnutí první pomoci a to ze stejného důvodu, ze kterého jsem si ji neposkytla sama. “Prostě mě jen co nejrychleji dostaň na ošetřovnu, prosím.” není to rozkaz. Spíš jen velmi vyčerpaná žádost. Nehodlám se s ním dohadovat a popravdě jsem téměř nadšená, když i on zmlkne a bez okolků se ujme úkolu, co mu byl zadán. Cesta proběhla beze slova. Patrick nevynaložil žádného úsilí, aby začal konverzaci, a já na ní neměla náladu. Chtěla bych se na něj zlobit, všechno to na něj hodit, protože byl natolik hloupý, aby se od nás oddělil. Moc dobře ale vím, že to není jeho vina. Dopadla jsem, jak jsem dopadla, protože jsem naprosto neschopná. Nic víc, nic míň. S Patrickovou pomocí a za stálého podpírání jsme po nějakých pár minutách konečně dorazili na ošetřovnu. Bylo tam... víc lidí, než jsem předpokládala. A nikdo z nich nebyl na hodině. “Odtud už to zvládnu, děkuju.” odprostím se od svého doprovodu a nenápadně se mu tím snažím naznačit, že pokud sám nechce něco ošetřit, mohl by odejít. Nepotřebuji, aby mě v tak žalostném stavu vidělo víc lidí, než je naprosto nezbytné. “Dobrý večer.” vyloudím ze sebe, pohledem hledajíc Ettariel. Pobíhá mezi postelemi, zatímco slečna Rosalie poklidně sedí u Ruby. Kromě Mirelle mi tu nikdo nepřijde zrovna nemocný. Ne, že bych je mohla soudit za simulování. Taky jsem se na tu hodinu měla vykašlat. Počkám, až si mě Zdravotnice všimne. Nechci si ani představovat, jak právě vypadám. Po kolena obalená blátem, popálená, ubrečená, makeup rozmazaný, zpocená, rozcuchaná a dost pravděpodobně bílá jako stěna. Před několika minutami mi bylo šílené horko, teď se klepu zimou. “Bludníček.” řeknu, když se zbrkle usazuji na první volnou židli, kterou vidím. “Popálil mě bludníček.” |
doba vygenerování stránky: 0.84303188323975 sekund