| |||
U jezera -> Společenská místnost -> Ložnice Když se za námi ozve šramot, trhnu sebou a ruka mi automaticky vystřelí k dýce. Naštěstí je to jen pan profesor s Lunou. Takhle se vyděsit na poslední chvíli! Arana by mi dal. Měla bych o jejich příchodu vědět dávno dopředu. A taky bych určitě věděla, kdyby dnešek nebyl tak… podivný… Nevím, co se se mnou děje, jde to se mnou z kopce… Trochu si povzdechnu a kývnu profesorovi hlavou na pozdrav. Luny si skoro ani nevšimnu. Tedy zaregistruji, že tu je, ale na nějaké hlazení a drbání nemám moc náladu. Což je u mě trochu neobvyklé. “Však my už jdeme… Dobrou noc…“ řeknu tiše. Pustím Christianovu ruku, obejmu sama sebe a vydám se tiše do hradu. Až teď si uvědomuju, jaká je venku zima. Byla celou dobu…? Nebo se najednou tak ochladilo, jen aby nám počasí připomínalo celou tu tragédii…? Kdo ví… každopádně jdu s hlavou sklopenou, ruce obmotané kolem sebe, a rovnou do společenky a do ložnice. Cestou nikoho nevnímám. Vůbec nevím, co se kolem mě děje. Jestli jde někdo se mnou, za mnou, přede mnou, vedle mě… a už vůbec nevnímám, jestli na mě nedej bože někdo mluví. Vejdu do ložnice a tak jak jsem, tedy celkem promočená, sáhnu po Galainovi a zachumlám se s ním pod peřinu. Ani se nesvlékám, nezouvám, nic. Nemá to cenu. Mám pocit, že nic nemá cenu… Přivinu si k sobě Galaina, aby mě alespoň trochu zahřál, hladím ho po hlavě a závidím mu, že nemá vůbec žádné starosti. Na spánek to ještě nějakou dobu vůbec nevidím Spíš na další slzy, které se derou na povrch… Teď bych ocenila Aranovu přítomnost. Spíš, než Galainovu. Ale i můj králíček mi zrovna teď stačí. Je můj, je tady a nikam nejde. A už vůbec nedovolím nějakému smrtijedovi, aby se tu objevil a vzal mi ho... |
| |||
2. patro → Dívčí umývárny Zákon schválnosti • "Paní Norrisová" S rukama v kapsách si to vykračuji do pánských umýváren. Trochu mě tížilo svědomí (samozřejmě, že ho mám také). Zrovna já touto pozdní vycházkou porušuji školní řád. Nakonec jsem usoudil, že z hlediska priorit má mé tělo tu vyšší a uklidnil se. Přece jen vzhled je to první, na co se dnešní společnost dívá. Ať už si to někdo přizná nebo nikoliv. 'Jak já nesnáším kecy, že na vzhledu nezáleží...' zabručel jsem si v myšlenkách. Každý ví, že to není pravda. Jen se to používá pro utěšování těch s nízkým sebevědomím. Tak či tak jsem si to pohodlnou chůzí dále vykračoval. Arogantně a s nedotknutelnou aurou. Neměl jsem obavy z toho, že by mě někdo přichytil při pozdní procházce. Samozřejmě tu možnost byla. Ale z pohledu pravděpodobnosti skoro nulová. Vzhledem k velikosti Bradavic je skoro nemožné, aby na mě Filch narazil, a nebo nenarazil na někoho jiného dříve, na kom by si vyléval svou zášť. Najednou si periferně všimnu kočky. 'McGonagallová?!' Ztuhnu zděšeně a otočím hlavou. 'Ach, to jsi jen ty...' ulevím si, když si zblízka prohlédnu zvíře a jeho červené oči. Je to pouze kočka od Filche. „Do prdele, kočka od Filche!“ Uvědomím si, že to není vůbec žádná úleva. To už se ta podlá bestie rozcupitala pryč, a určitě k té zákeřné obludě. Nehodlal jsem ztrácet čas. Bylo mi jasné, že z rohu za chvíli vyjde Filch s tím jeho typickým zhnuseným výrazem. Uvolnil jsem rychle dva knoflíky na košili u krku a rozběhl se opačným směrem. Vlezl jsem do prvních dveří, které jsem uviděl a doufal, že to zrovna tady kontrolovat nebude. Párkrát jsem popadl dech z nečekaného běhu. Chvíli jsem tiše stál u dveří, abych zkusil slyšet procházejícího se Filche. Nakonec jsem se však otočil a zvědavě rozhlédl, kam jsem vůbec vběhl. |
| |||
Bradavické chodby po večerce - Norrisová 2. patro ti na chodbách, Wolfram Jakmile padla desátá hodina večerní, Bradavický oblíbený školník, pan Filch, vyrazil se svou společnicí na "lov studentů". Věděl, že vždy se najde alespoň jeden student, který se rozhodl nedodržet školní řád a zůstat na chodbách i po večerce. Vždy si nesmírně užíval, když mohl někoho nachytat "při činu". Ten škodolibý úsměv, s kterým se na studenta díval. V očích svítily dva plamínky, které jasně vypovídaly o tom, že je to jeho nejlepší zážitek z celého dne. Někdy na studenty upozorňoval i sám Protiva. Rád jim dělal naschvály, ale zároveň taky rád zlobil Filche. Posledne, když mu vytopil kabinet minulý rok.. Pfuh. Všichni si jistě pamatujeme, jak příšerně zuřil a využil jakékoliv příležitosti, si to na někom vybít. Filch se šourá chodbami a se svým typickým křivým obličejem hledal své dnešní oběti. Vypadalo to, že informace o úmrtí studentky ho nijak nezasáhla. Jaké to překvapení. Všichni věděli, že nemá studenty v lásce. Ten starý mrzout neměl rád nikoho, kromě jeho kočky. Paní Norrisové. A ta se právě sama, bez Filche procházela chodbou ve 2. podlaží, když tu si všimla pohybu. Nakrčila nos a s tichým zamňoukáním se rozcupitala za ním. Byl to Wolfram, kdo stál právě před ní. Norrisová na něj upřela svá červená, pichlavá očka, dvakrát mňoukla, obrátila se čelem vzad a rozutekla se pryč. Tam kde je Norrisová, je brzy i Filch. Netřeba dodávat, že až se Norrisová vrátí zpátky, bude mít s sebou i školníka. |
| |||
Nádvoří - společenská místnost Janna, Noemi, Nina, Ryan, Michael a okrajově Kwang Byl jsem řád, že se Janna zaměřila na hledání Kenjiho, místo přemýšlení nad smrtí Jackie. Pro všechny to teď bude těžké, ale musíme to zvládnout. Nechci ani pomyslet na to, jak musí být její rodině.. ,,Popravdě vůbec netuším.. Kenji je společenský, většinu času trávíme spolu, takže skutečně nevím, kde ho hledat." Pokrčím rameny. A byla to pravda. Jestli tu byl někdo, kdo by se stranil společnosti jako poslední - byl by to on. Tahle situace byla pro mě i pro Kenjiho nová a oba jsme nevěděli, jak s ní naložit. ,,Viděl jsem ho naposledy utíkat z hlavní síně a skutečně nevím, jakým směrem zabočil." Promnu si rukou navlhlé vlasy od neústupného mrholení. ,,Nemáš za co." Kývnul jsem k Michaelovi, i když jsme mu vůbec nepomohli. Fakt netuším, kde může Lucca být, ale doufejme, že je na pokoji nebo minimálně na koleji. Stejně jako Kenji. ,,Tak prostě půjdem a třeba na něj narazíme. Ona bude stejně brzy večerka, tak to ho snad zažene zpátky. Nebo Filch." Pokrčím rameny a chystám se vyrazit, když se k nám přiřítí Ryan. ,,Kde máš Orthunu?" Zeptám se jako první. Chrlí ze sebe slova jak drak oheň. Skoro ho nestíhám. ,,Prosimtě uklidni se. Co se stalo? Erika bude v pohodě, viděl jsem, že za ní šel Christian." Uklidním ho a hodím nechápavý výraz směrem k Janně. Co to do něj zase vjelo? A proč najednou potřebuje hledat Eriku? Vždyť ještě ráno se spolu nebavili a u večeře se na sebe pomalu ani nepodívali. ,,Spíš potřebujeme najít Kenjiho. Toho nikdo neviděl." Upozorním ho, chytnu za ramena a otočím ho čelem k východu z nádvoří. Začal jsem ho popostrkovat dovnitř školy, když se za námi ozval hlas. Napůl se otočím, abych zjistil, že to k nám mluví Kwang a mluví cosi o večerce. To už je tolik?! Zděsím se. Chtě nechtě, teď jsme se museli všichni vydat na kolej nebo si nás Filch pochytá jako trofeje do kabinetu. ,,Nojo, už jdem." Zamručím a nespokojeně zamířím do hradu. ,,Půjdeme na kolej asi ne?Předpokládám, že se tam nakonec sejdeme všichni a pokud ne, informujeme o tom kolejní." Na večerku jsme většinou byli všichni na koleji. Občas se někdo zatoulal ven i po večerce, nebo zákaz porušil, ale po takovéhle události není rozumné, aby byl někdo někde sám. Neměl bych problém jít za McGonagallovou a říct, že chybí ten a ta a poprosit, ať se po nich podívá. Nechci riskovat, aby se stalo něco někomu dalšímu. I když jsou Bradavice nejbezpečnější místo, kde můžeme být. Náhoda je blbec. Ať už šli ti dva taky nebo ne, vydal jsem se na kolej. Buclaté Dámě jsem zamumlal heslo a probodl ji vražedným pohledem, když otevřela pusu, že začne cosi vykládat. ,,Nemám náladu." Zahuhlám směrem k ní a dělám, že nevidím její dotčený výraz. ,,Nazdar." pozdravím holky, které tam sedí a sám se posadím ke krbu. ,,Nevíte, jestli tu byl už Kenji? Nebo Erika?" Zeptám se jich opatrně. |
| |||
Hl. síň >> Sovinec >>Společenka Všichni ve společence Nálada při večeři byla pochmurná, jen co je pravda. Smrt studentky není zrovna obvyklá záležitost a stejně tak to není vhodná záležitost pro nevhodné šprýmy. Přesto si nemyslím, že tato zpráva byla vhodná k večeři. Jak pak má člověk jíst s čistým svědomím? Otřásla jsem se a jídlo dnes velmi omezila. Tahat smrt ke stolu je neetické. Z hlavní síně jsem odešla velmi brzy a nechala tam všechny, nechápu jak mohou s takovým klidem jíst. I má sestra. Odfrkla jsem si a zamračila se. Cestou při odchodu jsem ji hledala pohledem, cpala se jako by měla místo žaludku bezednou jámu. Jak jen může patřit do naší rodiny? Zamířila jsem si to do sovince, už dlouho jsem neposlala žádný dopis domů, ale matka informovala o situaci doma poměrně pravidelně. Bohužel Ronak začal odmítat ráno přilétat s poštou až ke mě. Jak moc je ta hloupá sova paličatá. Cesta netrvala dlouho, jen přejít nádvoří až k cestě a pak je cesta poměrně krátká. Hlavně když pospícháte, aby vás nedohnal noční podzimní chlad. Pomalu jsem šlapala nahoru po schůdcích. Vážně mě k tomuto nutí mé vlastní sova? Taková hanba, kdyby mě tak někdo viděl. Ronak seděl na okenním výklenku a v zobáku držel dopisy. Už z dálky jsem poznala matčino úhledné písmo, kterým na obálku psala mé jméno. "Jak dlouho už ty dopisy máš?" Vyštěkla jsem na mou sovu. Díval se na mě těma velkýma očima. Ze zobá jsem mu sebrala dopisy a jemně ho pohladila po peří. "Měla jsem si pořídit kočku. I ta by byla spolehlivější nežli ty." Jeden dopis byl pro mě a druhý pro Noru. Jako by nemohla matka poslat dvě sovy. S povzdechem jsem se otočila k odchodu. Plánovala jsem si svůj dopis přečíst někde jinde... někde na teplejším místě. Vydala jsem se stejnou cestou zase zpět do hradu. Odnesla jsem sestřičce její dopis, samozřejmě nezapomněla prohodit pichlavou poznámku na mou neschopnou sovu. Hlavně, že ona si pořídila žábu. K čemu přesně jí ta slizká potvora je? Nějakou dobu jsem se toulala po chodbách, přečetla jsem si dopis, abych zjistila, že je to doma stále stejné a stále velmi nudné. Pomalu se blížila desátá hodina, zřejmě bych měla zamířit alespoň do společenky. Nestojím o žádné nepříjemnosti a to hlavně ne s Filchem a tím jeho opelichaným čímsi, co dříve měla být zřejmě kočka. Kde se asi stala chyba u zrození těchto dvou kreatur? Pomalu jsem se vracela na Zmijozelskou kolej. Po cestě, která něco málu času zabrala jsem konečně vstoupila do společenky a rychle se rozhlédla kolem. Vypadalo to tu poněkud více rozjařeně než bych očekávala. Co jim však může být do mrtvé nebelvírské holky? Ani mě do ní nic nebylo, spíše mě tížila myšlenka, že jsem to snad mohly být i já, má sestra a nebo ještě hůř můj drahý Richard. Když jsem ho však viděla na gauči obavy opadly. Ostatní mě v tuto chvíli nijak nezajímali. I když sladké, které sdíleli Caylus a Deirdre bylo velmi lákavé. Udělala jsem chybu, že jsem se pořádně nenavečeřela. I přesto se mi na tváři vykouzlil příjemný úsměv a rychle jsem zamířila k Richardovi. Posadila jsem se vedle něj a přitiskla se k němu co nejblíže. Cítila jsem se v bezpečí, jako by v jeho přítomnosti ta hloupá smrt ani neexistovala, teď už na to přeci myslet nemusím. "Ještě, že ty jsi tady a v pořádku. Nesnesla bych pomyšlení, že by se ti něco stalo." Zamručela jsem a v rukách stále tiskla složený dopis od matky. |
doba vygenerování stránky: 1.0559220314026 sekund