| |||
Chodby -> Nádvoří Přítomní 'Ona mě normálně odbyla!' projede mi hlavou, když na má slova pochybovačně zareaguje. 'To mi vážně nevěří? Viděl jsem to na vlastní oči.' "Ale tohle se fakt stalo!" vyjeknu. Pak už jí ale nic neříkám a zůstávám sedět. Ve chvíli, kdy se Runa zvedne, pozoruji ji s provokativním úsměvem na rtech a nijak se nevyjadřuji. Výhružku taktéž ponechávám bez komentáře. Nijak mě to nepřekvapuje, jsem na tohle zvyklý, není to poprvé, co mi něco podobného říká. A nakonec, když vidím, že odchází, mávnu jí alespoň na rozloučenou. Když se mi ztratí z dohledu, také se zvednu a táhnoucím se krokem si to nasměruji ke společenské místnosti. Nechce se mi tam, protože tam určitě pořád nikdo nebude, nejraději bych zůstal někde tady, našel si jiného společníka. Bohužel Erika si někde lítá s Dragonem, Kenjiho jsem neviděl už od síně a Dana jsem vlastně nechal na nádvoří. Že bych se k němu a jeho společníkům vecpal? Koneckonců bych to jistě nebyl já, kdybych to neudělal. Změním proto na poslední chvíli svůj směr a zamířím zpět na nádvoří. Už si nevzpomínám, s kým tam vlastně stál, ale co, když někomu bude má přítomnost vadit, ať si políbí šos. Ale to je samozřejmě nepravděpodobné, že by někomu zrovna má přítomnost vadila. Cestou na nádvoří ještě chvilku přemýšlím, jestli doopravdy nezalézt do spolky, nakonec však usoudím, že bych nevypadal úplně normálně, kdybych každou minutou běhal sem a tam. Navíc v té spolce budu jistě zapomenutý. Ale co když už tam dorazila Erika? Spolu s Dragonem? A to teď mají jako úplně celou spolku pro sebe? A co když budou chtít pít, jako my dva včera?! A pak se něco semele?! Nebo co když bude Dragon přespávat u holek v ložnici, v posteli s Erikou? Proboha, jen to ne. Tohle se musí vyřešit. Erika teď cosi určitě vyvádí s tím pacholkem a já se tu procházím, jako kdyby mi to bylo úplně jedno. Ale co když zase třeba nejsou ve spolce, co když zalezli někam jinam? Třeba do kumbálu, nebo na záchody? To je přeci musím jít okamžitě najít. V hlavě se mi sype jedna otázka za druhou a já začínám pomalinku, ale jistě panikařit. "Dane!" vyjeknu okamžitě, když dojdu (tedy, téměř doběhnu) na nádvoří. Nějak neřeším, s kým tam stojí nebo nestojí, ale já začnu nervózně přešlapovat na místě a máchat rukama. "Musíme najít Eriku, rychle," vyvádím. Hlavní důvod mu však nesděluji, tohle je totiž naprosto soukromé a Dan by si mohl nedej bože myslet, že mi přeskočilo. |
doba vygenerování stránky: 0.75771188735962 sekund