| |||
|
| |||
Alastor Tohle kouzlo jsem ještě neznala. Fascinovaně jsem pozorovala rudou stopu, která se změnila ve smajlíka. Musela jsem z něj dostat, jak se jmenuje. Neuškodilo by, kdybych uměla něco navíc, čím bych se pak mohla chlubit a všechny zásluhy si přisvojit pro sebe. Políbil mě. Polbek jsem mu oplatila a opřela se o něj a čekala, co vymyslí. "Hodinová věž? To zní dobře," kývla jsem na znamení souhlasu a přijala jeho ruku, kterou mi nabídl a vyhoupla se nahoru. Pustil mě. Našpulila jsem nesouhlasně rty, ale Al se v tu chvíli už díval jinam. Kdovíproč. Nechala jsem to plavat a raději pohlédla na rameno. "Vlastně už to mám od včerejška. Byla jsem tam... a už je to daleko lepší. Nemohla jsem s tím ani hýbat a v noci pořádně spát... Ještě, že jsou gauče v naší společence tak "pohodlné". Musím si tam zítra ráno skočit, potřebovala bych být v pořádku na Famfrpál..." Ucítila jsem na levé ruce to známé mravenčení. Evidentně mě za ní chtěl držet, ale moc si netroufal. Proboha, tak mě za ní popadni, ty pako! Překvapovalo mě, kolik kluků se v dnešní době chovalo jako Alabastr. Jak chtěli něčeho dosáhnout, když si ani nešli za svým a nevzali si to? Neriskovali, a pak se divili, že nic nemaj. A tak jsem vzala věci do svých vlastních rukou. Jako vždycky. Byla jsem zvyklá si brát v plných doušcích. Pevně jsem Alovu ruku stiskla a povzbudivě se usmála. Kdyby bylo po mém, rozhodně bychom se nekochali výhledem, který věž poskytovala. S kritickým výrazem pohlédnu na celý mechanismus. V podobných věcech jsem se vůbec nevyznala a v podstatě mi to bylo ukradený, ale musela jsem projevit alespoň nějakou tu účast a tak jsem horlivě přikývla. "Ty máš asi hodně rád řád, co?" Usmála jsem se. Nemyslela jsem to zle, spíš mě to zajímalo. Řád byl fajn, ale daleko víc jsem se řídila tím, že by se mělo žít přítomným okamžikem. Po události s Jackie to platilo dvojnásob. Vlasy mi odvanul chladný vítr. Pohlédla jsem dolů, do temné propasti, která se rozevírala pod věží. Mou mysl zaplnily fantastické obrazy. Na tváři se mi rozlil široký úsměv, který Al mohl pokládat za to, že se mi jeho společnost vážně zamlouvala. Musím sem Mařenu někdy vzít! Stačil by jeden krok do neznáma, krátké popostrčení... a ta pobožná mrcha by si užila let, který by jí záviděli i ti andělové, které tak miluje. Co symboličtějšího než obětovat Pannu Marii? Před očima už skoro vidím kaluž krve a Mařenino nehybné tělo, s pažemi rozhozenými podél těla a očima vytřeštěnýma. Stačil by jediný polibek, který by ji vyvedl z míry, a pak... V dětství se mi do rukou náhodně dostala jedna z těch mudlanských pohádek. Pamatuji si, že byla o lvech. Byla bych jako ten... Scar? A Mařena Mufasa. Otec pochopitelně knížku okamžitě spálil a nedovolil mi přečíst i zbytek příběhů. Oplakal by ji Calvín? Raději jsem se myšlenkami vrátila zpět k Alovi a stiskla mu ruku. Tělem jsem se zlehka opřela o zábradlí, hleděla do dáli a nechala vánek, aby si pohrával s mými vlasy. |
| |||
Před velkou síní --> Hodinová věžDeeDee mě překvapí a ohnivé čmárance pomalu začnou vyhasínat. Ani jsem tu nakonec nečekal tak dlouho. Rozhodně méně dlouho, než jsem čekal a to podstatně. Přišel jsem na ní až ve chvíli, co se ke mně přitiskne, ale okamžitě jsem věděl, že je to ona. Srdce mi poskočilo, ale ne vylekáním, stačila k tomu samotná její přítomnost. Položila si hlavu na mé rameno a já se v tu chvíli cítil jako by mi patřil celý svět. Možná, že její náklonost byl celý svět. Nakreslím ve vzduchu ohnivého smajlíka čerstvě naučeným Flagratem a poté se opatrně přetočím k Dee a políbím jí. Vychutnávám si každý moment tohoto podařeného večera. Na mrtvé již ani trochu nemyslím. Poté jí opět plně poskytnu rameno k opření. Kam půjdeme? Nad tím jsem vlastně nepřemýšlel. Jedno místo mám velice rád. ,,Co k hodinové věži. Mám to tam rád a je to docela blízko ke schodišti i sem. Máme tak půl hodiny, možná lehce víc. Tak pojď“ Usměji se, oddálím se od ní trochu a vyšvihnu se na nohy. Poté jí nabídnu pomocnou ruku, aby mohla vstát. V tom si všimnu, jak se na ní ta její košile lepí. Uhnu ze slušnosti pohledem, ale vím, že ten krátký pohled mi před očima zachová tento obraz ještě nějakou chvilku. Vyrazíme tedy k hodinové věži. Podívám se na tu zraněnou ruku. Chudák holka, musí to bolet, přitom… ,,To zranění nevypadá tak hrozně. Madame Pomfreyová by ti to vyléčila v okamžiku“ Nenápadně zavadím o její zdravou ruku, abych zjistil, jestli mě za ní chce chytnout. Nevím tedy úplně přesně, jak bych to měl poznat, ale snad to prostě nějak vyplyne. Možná se prostě nějak propleteme, anebo uhne a pak to bude jasné. Dojdeme k hodinové věži, po schodech až k mechanismu. Miluji sledovat ta ozubená kola a kolečka. ,,Líbí se mi, jak to funguje. Všechno je tak přesné a precizní.“ Přesně tak mám rád hodně věcí. Kouzla, stroje, famfrpál. Dee je však velká neznámá. Zvláštní, že i když je tak jiná, chci s ní furt být. |
| |||
Morgana, Sean, Wolfram Viděla jsem na Morg, že by venkovní vzduch potřebovala jako sůl. Proto jsem raději zamávala ostatním, povzdbudivě se na ně usmála a spolu s Morgan se vydala směrem ven. Mlčela jsem, protože jsem věděla, že to teď kamarádce pomůže asi nejvíce. Nejraději bych ji hned na místě objala, ale rozhodla jsem se počkat na místo, kde nebudeme tolik na očích. Chudáček Jackie... Snad jí je už líp. Takovýhle osud si nezasloužila. Smutně jsem pokývala hlavou. Na tváři jsem ucítila závan ledového vzduchu, který mne okamžitě trochu probral. Následovala jsem slepě kamarádku, a tak jsem si ani nevšimla, kam nás naše kroky zavedly. Hodinová věž? Rozhlédla jsem se kolem. Zahlédla jsem Seana, které jsem věnovala krátké zamávání rukou na pozdrav. Kromě něj zde nebyl nikdo. S povzbudivým úsměvem jsem položila Morgan opět ruku na rameno a zkoumavě si ji prohlédla. "Jsi v pořádku?" Evidentně nebyla. Nemusela mi to ani říkat. Jediné, co jsem teď mohla udělat, bylo stát při ní. "Je to hrůza, viď? Kdyby se to stalo někomu od nás... Nevím, co bych dělala, kdybys to byla ty..." Přitáhla jsem si Morgan do objetí a povzdechla si. Nechtěla jsem nad tím teď přemýšlet. Všimla jsem si Wolframa, který tu měl evidentně schůzku se Seanem. Celkem mě zajímalo, proč se zrovna někdo jako on chce scházet s někým od nás, ale bylo mi to v tuhle chvíli upřímně jedno. Kamarádka byla důležitější. "Nedokážu si ani představit, jaké to musí být pro Nebelvír... a co teprve chudák Cor..." V mudlovském světě patřilo zabíjení k úplně normálním věcem. Četla jsem o tom na internetu pořád. I tak to ale bylo něco vzdáleného, co se mě osobně nikdy netýkalo. Ale teď? Byla v tom celá škola. |
| |||
Velká síň --> Alacazarův kabinet Mirabel, poté Alacazar, okrajově Henry, Rosalie a Snape"Učila jsem tady...," zamyslím se, "...asi dva roky. Ale pak manžela měli přeložit na ministerstvo do Kanady, tak jsem se chtěla přestěhovat s ním. Nakonec z toho všeho sešlo a zůstali jsme v Anglii. Moje náhrada ale taky musela narychlo odjet, tak jsem zase tady," gestem ruky jsem obsáhla velkou síň, ačkoliv jsem očividně myslela Bradavice. Usmívám se. Dobrý pocit z toho, že jsem zpátky ve škole, se i přes to všechno vrací. Když se Mirabel začala zvedat, následovala jsem jejího příkladu. I já jsem si všimla, že se síň za chvíli zavírá. Před dveřmi jsem se s profesorkou rozloučila a za okamžik jsem osaměla. Spát ještě jít nechci, je přeci tak brzo a já téměř nadskakuju, jak jsem plná energie. Vzpomněla jsem si na ranní poradu a uvědomila si, kolik nových tváří jsem tam viděla. Pomalu jsem znala jen Henryho, Rosalie a pak ty naše "staré páky" jako je Snape, který bude zase pár týdnů vydýchávat mojí sluníčkovou povahu. Nový profesor, který upoutal mou pozornost, byl rozhodně Alacazar. Byl...zvláštní, když to řeknete hezky. A tak si to zvláštní odbydeme pěkně na začátek. Kde má Zmijozel kabinet jsem pochytila na ranní poradě, tak nebylo těžké se za novým profesorem vydat, abych ho potěšila svoji milou přítomností a všetečnými otázkami. Co je zač? Co učí? Jaká je jeho oblíbená barva? Vsadila bych polovinu havraspárské koleje, že to je zelená. S tou myšlenkou jsem zaklepala na dveře jeho kabinetu. |
doba vygenerování stránky: 0.83791995048523 sekund