| |||
Čtvrtek 15. říjnaPřeměňování v E215Becca, Seb, okrajově Mirelle a AnnaZe svého naprosto ukázkového výkonu jsem překvapený nejen já sám, ale i Gogo, která vypadá neméně udiveně. Tón jejího hlasu prozrazuje, že něco takového ode mě nečekala, což jí vlastně nemám za zlé. Mé výsledky se občas podobaly spíše houpačce, která byla jednou nahoře a jednou dole, tudíž ani já nikdy dopředu nevěděl, jak moc se mi bude, nebo nebude, dařit. Profesorka mi dokonce nabídne, abych pomohl s kouzlením Becce, které se přeměna zrovna moc nepovedla. Chudák Špionka nespokojeně kváká a ještě aby ne, když má místo končetin nohu od poháru. Vypadá to celkem komicky, ale je mi jasné, že ta chuděra na to má nejspíš jiný názor. Ještě, že si to nebude po přeměně zpátky pamatovat, pokud tedy kolejní nekecala. „Tomu se říká improvizace,” zazubím se na Beccu, která si prohlíží mé veledílo. „Vlastně to byla úplná náhoda, sám nevím, jak se mi to povedlo.” Řeknu zcela popravdě. Možná v tom měla prsty samotná kluběnka, která se i bez mého přičinění chtěla z vlastní vůle přeměnit, aby mi udělala radost. Nevím, jestli něco takového zvířata dokážou, ale u Unitata mám vážně kolikrát pocit, že mi ve spoustě věcech rozumí a dělá přesně to, co mi vždycky zvedne náladu. Možná i proto jí mám ze všech svých mazlíčků nejraději. Pohledem nenápadně zabrousím k Sebovi, který právě vrací do původní podoby tykadlatku. Tuhle potvůrku si moc dobře pamatuji z hodiny s Kwangem, protože tenkrát nechybělo málo, abych si jednu neodnesl sebou a nezařadil jí do své zvířecí sbírky. Pobaveně sleduji, jak se Seb snaží od Beccy vyloudit nějakého hmyzáka, kterým by tykadlatku nakrmil, což se mu sice povede, ale tykadlatka o brouka nejeví zájem. Možná prostě jen nemá ráda mandelinky? No, já bych je na jejím místě taky jíst nechtěl, takže se jí vlastně nedivím. „Repar…” zadrhnu se v půlce věty, když se snažím přeměnit pohár zpátky na kluběnku. Uvědomím si, že to, co chci vyslovit není reparo, ač to k tomu neskutečně svádí, ale něco trochu jiného. „Reparifors.” Opravím se, tentokrát již úspěšně. Pohárek se změní zpět na Unitato, které předám Becce. „Na, tady máš.” O kluběnku strach nemám, protože dobře vím, že u Beccy se jí líbí a je u ní v bezpečí. Obě se znají, takže je vlastně jedno, jestli kouzlo vyjde, nebo nevyjde, kluběnka by Becce odpustila i neúspěch. Navíc si nemyslím, že by Bec vyčarovala něco tak tragického, jako třeba Richard, kterému se povedlo z hada udělat pouťový balon. A ke všemu úplně růžový. Chudák had vypadá, že každou chvíli praskne. V tu chvíli je mi té tkaničky vážně docela líto… „Viď, je fakt uplně luxusní. Kam se na ní hrabou kočky,” zakřením se nazpátek na Seba, který obdivuje kluběnku a zároveň mi předává tykadlatku. Také se snaží zjistit, jestli mi náhodou nezbylo z předešlé proměny pár mandelinek, abych vyzkoušel, jestli si je ode mě tykadlatka vezme. „Máš dneska štěstí, protože mi zbyly úplně všechny. Nepovedlo se mi přeměnit ani jednu jedinou.” Prohlásím hrdě, i když těžko říct, jestli je zrovna tohle důvod ke chlubení. Ještě než vezmu hůlku a pustím se do kouzlení, otočím se k zadním lavicím, kde právě nese Mirelle svou vránu k Anně. V duchu jí trochu polituji, protože pro ní tahle výměna mazlíčků nepřináší žádnou změnu. Mění vránu za vránu. Za poněkud nervózní vránu, abych byl přesný, protože cestou hlasitě vřeští a pleská křídly tak, že mě téměř trefí. To se naštěstí nestane a i kdyby, nejde jí to mít za zlé. Po tom Domenicově výbuchu musela být pořád pěkně rozrušená. Ten hluk se nelíbil ani mně samotnému, natož zvířatům, která měla daleko lepší sluch. „Scarfulgo.” S hůlkou namířenou na tykadlatku se otočím zpátky, abych zjistil, že se stalo… Úplné nic (17%). Objeví se světle oranžový záblesk a to je všechno. Tykadlatka vypadá tak, jako předtím, bez jakékoliv změny. „Chtěl jsem ti udělat šálu na zimu.” Zabrblám nespokojeně k Becce. „Tak znova, no,” zabručím a kouzlo zopakuji (38%). Je to podobné fiasko, jako předtím, možná dokonce horší. Na lavici se objeví šála, ze které čouhá ocas. Ten se hýbe ze strany na stranu, doslova jako kdyby vrtěl ocasem pes a aby toho nebylo málo, tak z kusu látky vychází bublavé zvuky. „Eh, tak šálu mít nejspíš letos nebudeš,” kysele se zašklebím. „Asi bych se měl dát spíš na výrobu pohárů, šály mi ještě moc nejdou.” Trochu posmutním a podívám se na Becc, jak si vede s kluběnkou ona. Doufám, že líp jak já. |
| |||
Učebna E215 15. října Když profesorka zhodnotila můj výtvor ale chlupatý kalich přikývl jsem. "Ano paní profesorko." Nachystal jsem si hůlku a znovu jsem jí namířil na Felixe. Pak jsem se nadechl. Reparifors! Vera Verto. (73+15=88%) Podařilo se mi na první pokus přeměnit Arwina zpátky na kočku a pak z něj udělat dokonce docela hodně pěkný pohárek. Jen při lepším pohledu mi přišlo, že má sem tam nějaký drobný chloupek, jako by byl zaprášený, ale jinak to byl pěkný kousek. Spokojeně jsem vydechla znovu s pomocí Reparifors jsem proměnil Arwina zpátky. "To už bylo lepší, co říkáš?" Usmál jsem se na svého parťáka a vyslechl další úkol. Pohledem jsem sklouzl po učebně. "Proměňovat cizího mazlíčka? Vážně? Uh...nechce se mi ho někomu půjčovat." Než jsem to stihl promyslet, už u mě byla Christina se svým půjčeným šnekoušem. "Neboj bude v pořádku." Ubezpečil jsem spolužačku a vzal do náruče Áju, abych ho mohl položit na stůl Richardovi. "Buď hodný, jsem hned tady vedle." Ubezpečil jsem kocoura, který se trošku nervózně rozhlížel. Kývl jsem na svého spolužáka a pak jsem se vrátil k proměně půjčeného zvířátka, na mém stole. "Fajn tak jo tohle zvládneme. Hmm šála jo?" Broukl jsem si pro sebe a vzal svou hůlku. Zopakoval jsem si v duchu, jak zní formula a jaký pohyb hůlkou u toho mám udělat. "Scarfulgo!" (81+15=96%) Vyřkl jsem srozumitelně a naprostou přesností. Šnekouš se vzápětí proměnil v dlouhou šálu, na které nebylo ani památky po tom, že by to bylo kdy cokoli jiného, než šála. Spokojeně a překvapeně jsem se na šálu zadíval. "Páni dokonce je i hebká." Usmál jsem se. Šála vypadala možná dokonce lépe, než ty, které míváme v zimě k uniformě. Ale jinak byla hodně podobná. Červenožlutá s velkými vyšitými emblemy Nebelvíru na každé straně. Dokonce i střapečky na konci měla krásně uspořádány. Nechal jsem šálu ležet hezky smotanou na stole a čekal, až nám profesorka povolí je proměnit zpátky, nebo předat majitelům. |
| |||
Hodina přeměňování15. října Učebna E251 profesorka McGonagallová, Maurice Výbuch mě vylekal tak, až jsem trochu nadskočila. Ohlédla jsem se za zdrojem a se zděšením jsem zjistila, že se jedná o Domenica. Ani jsem se tak nebála o jeho zdraví (a stejnak vypadal v pořádku), spíš o naše body. A taky jsem doufala, že se mi během dneška nestane něco podobného. Když ho profesorka "pouze" vykázala z hodiny s tou nejhorší známkou, trošku se mi ulevilo. Ne, že bych chtěla zkoušet něco podobného, ale aspoň by to nemuselo končit stržením bodů... to je něco, čeho bych se rozhodně dopustit nechtěla. Pohledem jsem se vrátila k profesorce, která se pouští do dalšího výkladu. Odpovědi na otázky přebírají jiní, jak je to už snad zvykem. Sama jsem se nehlásila příliš často, což je asi něco, co bych měla změnit. Jenže pak třeba plácnu blbost a... no, to je jedno. Čeká nás nové kouzlo, takže bych měla dávat pozor a ne plavat ve vlastních myšlenkách. Stoly se nám doufám mezitím vrátily do normální podoby, abych si mohla zapisovat. Tedy, zapisovat alespoň něco, dokud mě zase nezačalo bolet zápěstí. Snažila jsem se to držet spíše zkratkovité, ale srozumitelné (aspoň pro mě teda). Pak přišel čas si kouzlo vyzkoušet. Posadila jsem Sisinu na lavici. "Slibuju, že ti neublížím, jo?" pousmála jsem se na ni, ale ona mi pouze vrátila svůj lehce pohrdavý pohled. "Fakt, nekecám. A za chvíli snad budeš takový hezký pohárek na vodu." Nikdy jsem nedokázala přesně říct, jestli mi rozumí, nebo ne, ale při zmínce vody se trochu otřásla. Nebo aspoň tak mi to přišlo. Ok, jdeme na to. "Vera Verto," (50%) vyslovila jsem co nejopatrněji. Objeví se drobný záblesk a Sisi se opravdu začne měnit, jenže to vypadá, jako by tu proměnu nedokončila. Pohár nezůstal sedět v klidu, a navíc z něj čouhal pár šedivých uší trojúhelníkového tvaru. "Ach jo. Promiň." S obavami jsem se rozhlédla po třídě a doufala jsem, že v tomhle nebudu sama, když jsem nad Richardem uviděla vznášejícího se růžového hada. Rychle se otočím, aby nebyl vidět můj tichý smích. Ubránila jsem se jen taktak. Tak možná na tom nebudu až tak špatně. Znovu jsem se podívala na svůj výtvor. Ale žádná krása to taky není, co si budem. Profesorce McGonagallové tohle naše představení asi už protentokrát stačilo, protože nám zadala další kouzlo. Kouzlo pro naše mazlíčky velice osvobozující. Umím si představit, že jestli moje kočka pravdu lidem rozumí, tak zajásá radostí. Místo toho pouze střihla ušima. Otevřela jsem učebnici na dané stránce a přepsala jsem si o kouzlu základní informace. Po přepsání názvu z tabule očima pečlivě sleduji profesorčin pohyb hůlkou. Pak si vezmu tu svou a pohyb zopakuji, jak nejlépe dokážu. "Reparifors." Tentokrát se vše povedlo hned napoprvé, a tak přede mnou zase za chvíli seděla moje šedivá princezna. "Promiň, příště se budu víc snažit," omlouvala jsem se jí, ale jak se zdálo, bylo jí to jedno. Nebo byla uražená. Ale vypadalo to, že to nejlepší asi měla za sebou, protože teď přišlo na řadu takové malé překvapení. Další kouzlo si nebudeme zkoušet na mazlíčcích vlastních, ale cizích. Bezva. Jen s velkou neochotou jsem Patrickovi předávala Sisinu. "Buď na ní hodnej, prosím. A ty moc nezlob, Sisucho, jo?" Pak přišel čas převzít si Mauricova krkavce. Nevypadal zrovna nadšeně, což mě trochu znervózňovalo. A ani Mauricova slova mě zrovna moc neuklidňovala. "Eh, pokusím se. Jestli mi nevyklove oči, tak to asi bude v pohodě... snad." Nezněla jsem zrovna přesvědčivě, ale co už. Oba dva měli jediné štěstí, že jsem neuměla francouzsky, takže jeho jakékoliv případné nadávky jsem krásně přešla. Posadila jsem Huberta na svou lavici a věnovala jsem mu omluvný pohled. "Budu se snažit to seslat co nejlíp, ale nic neslibuju." Představovala jsem si hezkou šálu barvy jeho opeření, a pak jsem konečně vyslovila zaklínadlo. "Scarfulgo." (26%) Naneštěstí pro nás oba se proměnila v šálu pouze obě jeho křídla, ale tělo zůstalo krkavčí. Zakrákal a něco z něj vyšlo, co asi bylo i slovo, ale nerozuměla jsem mu. Naštěstí. "Hele, ty umíš mluvit," zamumlala jsem zaujatě. Věděla jsem, že tahle zvířata toho byla schopná, ale nikdy jsem žádné neslyšela. "Tak jo, vrátím to zpátky a zkusíme to ještě jednou, co ty na to?" Na jeho odpověď jsem samozřejmě nečekala a okamžitě jsem seslala Reparifors, abych mu vrátila křídla. Pak jsem se na něj ale pousmála a z mých úst, spolu s pohybem hůlky, vyšlo: "Scarfulgo." (52%) Tentokrát se přeměnil celý v docela slušnou šálu. Sice jí zůstalo docela dost peří, ale musím říct, že to vůbec nevypadalo špatně. Vlastně takhle to vypadá fakt dost zajímavě. Sice to není dokonalá přeměna, ale to tady zrovna nevadí. Dokonale průměrný výsledek, ale přesto jsem s ním byla spokojená? Cože? Opatrně jsem šálu vzala ze stolu a jen tak ze srandy jsem si ji omotala kolem krku a něžně jsem u toho hladila její peří. Podívala jsem se směrem k Mauricovi. Jestli si všiml toho, co s jeho mazlíkem dělám, věnovala jsem mu pobavený úsměv. Jestli ne, jen jsem se podívala, jak se daří jemu, a pak jsem zkontrolovala, co dělá Patrick s tou mou kočičí císařovnou. Skoro se mi ani nechtělo Huberta vracet do původní podoby, ale nakonec jsem to udělala. Dál už toho ubohého opeřence trápit nebudu. "Zkoušet to asi dál nebudeme, co?" optala jsem se ho. Ani mi nemusel odpovídat. Věděla jsem, že nebudeme. |
| |||
Učebna E215 Domenico je za výkon, který dnes na hodině předvedl, po zásluze odměněn. Nejenom, že je za trolla, ale ještě musí doprovodit Dianu do Prasinek. Nenápadně si ji prohlédnu od hlavy až k patě a prohrábnu si vlasy. Nemám však čas se tomuto více věnovat, neboť profesorka předá pokyny i mně a já se nakonec beze slova posunu o lavici dopředu, vedle Cayluse. Poté, co oba vykázaní opustí třídu, se profesorka pustí do výkladu. Bylo by něco v nepořádku, pokud by se byť jediná hodina obešla bez dotazování. Po celou dobu sedím v lavici a znuděně občas tužkou popíchnu Emila, kterému se to rozhodně nezamlouvá a na oplátku se pokusí do tužky kousnout. Výklad je natolik nudný, že se jenom silou vůle udržuji alespoň v přiměřené koncentraci a bez většího přemýšlení si nevzhledně čárám poznámky do sešitu. Tahle hodina nikdy nepatřila mezi mé oblíbené a mohu pouze konstatovat, že po dnešku tomu tak i zůstane. Chopím se hůlky, jakmile se máme pokusit o další kouzlo. Emil vypadal velmi nespokojeně, ostatně jako vždycky a tak ani nemá smysl se domnívat, že by mi mohl být nějak nápomocen. Přesně pro tohle nesnáším zvířata, dělají jenom problémy a bordel, nejsou k ničemu dobrá. ”Vera Verto.” (12% - 15% = -3%) Pronesu tiše a mávnu směrem ke krtkovi. Na sekundu mě oslní modré světlo, které je doprovázeno syčivým zvukem. Zmateně zamrkám, po světle ani památky, na lavici stále sedí Emil, kterému se kouří od ocasu a vypadá ještě nespokojenější, než předtím (jestli to ještě jde). Vzhledem k tomu, že jsem mu pravděpodobně zapálila srst, se mu pro jednou nemůžu úplně divit. Několikrát poklepu na místo, odkud se linul kouř ze zvířecího kožichu, kde následně zůstane lysina. Vysloužím si za to pořádný kousanec a ač tiše zasyčím korejskou nadávku, nemám tentokrát právo se zlobit. To samozřejmě neznamená, že se zlobit nebudu. Naštěstí nejsem jediná, komu se kouzlo zrovna nepovedlo. Richardův had se nám vznáší nad hlavami jako pouťová atrakce zbarvená do růžova. Nejdřív mám za to, že by jeden pokus mohl stačit - v rámci ochrany Emila, samozřejmě; ale po přísném pohledu profesorky si to rozmyslím. ”Vera Verto.” (68% - 15% = 53%) Pronesu s trochu větším úsilím. Tentokrát se z krtka skutečně stane pohár, ač z něj stále trčí rypák, přední packy a ocas s nově vypálenou lysinou. Založím si ruce na prsou a kriticky si prohlédnu svůj výtvor. Víc po mně dnes asi nikdo chtít nemůže. Podle následujících pokynů si otevřu učebnici na požadované straně a zadívám se na její obsah. Poslouchám výklad o rušícím kouzlu a sleduji přitom střídavě učebnici a svůj pohár. Vlastně se mi Emila ani nechtělo přeměňovat zpět, takhle je mi mnohem milejší. Nedá se ale nic dělat, zadání se musí plnit a tak bez zbytečných prostojů pronesu: ”Reparifors,” a z poháru je zase krtek. ”Předtím jsi vypadal líp.” Zašeptám jeho směrem uštěpačně. Posledním úkolem je přeměna mazlíčka v šátek či šálu. Háček je v tom, že si máme mazlíčky mezi sebou povyměňovat. Je mi to celkem putna, i krtek je pro mě neznámý,. Těžce to ovšem očividně nese Caylus, který mi podává svého pavouka, jako kdyby to byl svatý grál. Neodpustí si u toho ani sentimentální průpovídku. Jenom silou vůle neobrátím oči vsloup, namísto toho vykouzlím na tváři jemný úsměv. ”Pavouci žijí tak dlouho? Roztomilé.” Převezmu si od něj pavouka, který je větší než moje dlaň a bez většího zájmu ho položím před sebe na lavici. Nemám z něj strach. Dokud neudělá nějaký nečekaný pohyb, jsem ochotná jej trpět na své lavici zrovna jako toho smradlavýho krtka. Emil naopak putuje k Danielovi. ”Dávej pozor, je pěkně mrzutej a dost kouše.” Instruuji ho dopředu, neboť stejně jako já nebo Domenico , se jistě ani Daniel nevyhne jednomu či dvěma kousancům. Začínám podezírat Hagrida z rasismu. ”Scarfulgo!” (93% - 15% = 78%) Tentokrát jsem se skutečně soustředila na zřetelnou výslovnost a správné mávnutí hůlky. Odmítám být obětí Caylusova hysterického výstupu, kdybych nedej bože připálila Pájovi pár chloupků. Přede mnou se objeví černý šátek na kterém se tkví bílý obrys pavouka. Pavouk na šátku má sice jenom šest nohou, i tak beru tento výtvor jako velmi úspěšný. Pravděpodobně se mi kouzlo taky povedlo z důvodu, že pavouk pořád patří do kategorie hmyzu, se kterým se zachází nejlépe. Těžko říct, jestli bych s kočkou slavila obdobný úspěch. Obrátím se na Cayluse, který se zrovna chválí za svůj výtvor. ”Pěkný.” Konstatuju pochvalně při prohlížení zelený šály, abych tak přilákala jeho pozornost. Jakmile ji získám, zamávám na něj s úsměvem šátkem. ”Pro tebe, byla jsem na Páju něžná.” Předám mu jeho milovaného hmyzáka ve formě šátku, spokojená sama se sebou. Ne, opravdu to není z důvodu, abych už na Páju nemusela sahat, až bude zase ve své formě. |
| |||
E215 - Přeměňování 15. října, čtvrtek dopoledne Acai, Coraline, Robert a Anna Nesledovala jsem úspěchy ostatních. Vlastně jsem si docela užívala pohled na svůj téměř dokonalý pohár. "Díky," zašeptala jsem akorát k pochvale Acai. Ale něco mi neuniklo. To když se kousek přede mnou objevilo nafouklé hádě růžové barvy a stoupalo ke stropu. Šokovaně jsem zamrkala. Kdo tu něco vykřikoval… Ta ironie celé situace mě pobavila, i když navenek mi jen zacukaly koutky. Mohlo se zdát, že jsem ae smála Richardovi, i když to úplně nebyla pravda. McGonagallová nechala zatím hada ve výškách a já jsem též obrátila pozornost ke svým zápiskům. Poznámka o tom, že po přeměně se mění celá podstata přeměňovaného, mě docela uklidnila. Takže Saša na mě nebude naštvaná. Ale … co když se přeměna nepovede. Skončí napůl. Která podstata je ta funkční? Už už jsem uvažovala, že se zeptám, ale profesorka pokračovala ve výkladu, a tak jsem svou otázku spolkla. Následovalo další kouzlo. Zapsala jsem si vše potřebné a tiše si drmolila kouzlo, které mělo na můj vkus trochu složitější výslovnost. "Reparifors," pokusila jsem se o proměnu Saši zpět, ale tak jsem se soustředila na výslovnost toho šíleného jazykolamu, že jsem zanedbala pohyb rukou. Pohár se zakymácel a… Nic se nestalo. Povzdechla jsem si, ale hned jsem to zkusila znovu. Tentokrát se zadařilo a přede mnou se na lavici protahovala Saša, jakoby se nechumelilo. Pousmála jsem se a zlehka ji podrbala na hlavě. Následovalo další kouzlo, při kterém jsem se ale musela rozloučit se Sašou. Vůbec se mi do toho nechtělo, ale měla jsem štěstí, že ji měla převzít Acai. Ta snad bude mít rozum. To už se ale u mě objevil Robert s Ferdinandem, známým to útěkářem. Trochu mě však překvapilo, že víko je na krabici. Snad by zase hned nezdrhl. "Dobře, díky, kývla jsem na Roberta, a pak spěšně předala Sašu Acai. Nechtěla jsem, aby se mainka příliš aktivně seznamovala s potkanem. Jakmile byla Acai otočená na mě, kývnutím jsem odsouhlasila Sašino jméno a předala jí do ruky vodítko. "Většinou je v pohodě," pousmála jsem se ještě nervózně. Bylo to zvláštní předávat takto Sašu někomu jinému. Raději jsem ale obrátila pozornosti na Ferdinanda, který se mezitím aktivně dobýval z krabice. Připravila jsem si hůlku, otevřela krabici a… "Hej, počkej! Scar…!" vyjekla jsem na zdrhajícího potkana. Mé mávnutí hůlkou bylo víc než ledabylé, kouzlo nedořečené, takže výsledek byl jasný. (9 %) Jakýmsi zázrakem jsem potkana zasáhla ve skoku, kdy se snažil dostat z lavice na zem. Zablesklo se a jeho tělíčko plachtilo na Coraline, která dostala pořádnou přátelskou herdu do levé strany zad. Potkan se zatím doklouzal k zemi, kde se otřepával ze zážitku. Rychle jsem vstala a naklonila se do uličky. "Scarfulgo!" (35 %) Než se potkan znovu stihl rozběhnout, ztratil přehled o situaci, protože z něj byla šála. Ovšem k mé smůle stále s nožičkami. Ferdinand tedy začal utíkat poslepu směrem dozadu a narážel do každé lavice jako hnědá huňatá šála na krátkých nožkách. "U Merlina, zastav se na chvíli!" vykřikla jsem na svou osobu až nezvykle nahlas a vyskočila do uličky. "Scarfulgo!!" (81 %) Tentokrát Ferdinand poslušně klesl k zemi. Šála se zbarvila do červeno zlatých odstínů, ale na omak zůstala hrubá jako zvířecí srst, jak jsem zjistila, když jsem si ji přišla vyzvednout až k Anně. Vrátila jsem se na místo, ale ještě než jsem se usadila, naklonila jsem se ke Cor: "Promiň." Pak už jsem se posadila a složila šálu do krabice. Zhluboka jsem si oddechla a na profesorku se raději ani nepodívala. To jsem se vyznamenala… |
| |||
E21515. října, Čtvrtek Caylus, Bob, Angela + zmínění Můj smích utichne v momentu, kdy se do toho chaosu zapojí profesorka. Mlčky se usadím na místo a čekám, co se bude dít. Krom toho, že Domenica s Dianou vyhodila z hodiny, vlastně úplně odignorovala všechna naše selhání. A ne jen to moje. Špatné známce se sice nevyhnu, ale pořád je to lepší, než kdyby nás tím ponížila před celou třídou. Hodina pokračuje a nás čeká další kouzlo. Jen jedním uchem poslouchám, co profesorka říká. Za mnou se totiž Caylus vybavuje s Danielem a ubírá si mojí pozornost, i když na něj nevidím. To si taky nemohl sednout jinam? I tak vytáhnu Wilberta z krabice, když přijde na řadu přeměňování. Není mi to příjemné. Sice se nebojím, že bych mu mohla ublížit, ale osobně bych taky neměla radost, kdyby se ze mě někdo snažil udělat něco, co nejsem. Očividně nejsem jediná, protože ti odvážnější z nás své pochyby řeknou nahlas. Přestože je profesorka rychle utne ve svém odhodlání naše mazlíčky co nejrychleji zmrzačit. “To zvládneš.” Promluvím na pavouka, když se mi snaží zdrhnout. Nejspíš cítí, že se blíží nebezpečí. “Vera Verto.” (74%) povede se mi ho přeměnit dřív, než mi seskočí z lavice. A světe div se, vypadá skvěle. Pohár je žíhaný, modro černý. Nádherná práce. Spodek je sice trochu chlupatý, ale ve své podstatě jsem na sebe pyšná. Což se nedá říct třeba o Robertovi. Ačkoli nevypadá, že by ho jeho výtvor nějak trápil, sklenice s ocáskem, co sebou vztekle mrská ze strany na stranu, mi přijde přinejmenším vtipná. Na druhou stranu Angela se fakt předvedla. Její pohár byl naprosto perfektní. “Hustý.” šeptnu k ni obdivně. Pak se natočím, abych viděla na Cayluse, a mohla se podívat na jeho výsledek. Fakt, že se mi s ním už sám neprošel před lavicí nebo se s ním nechlubí, mi říká, že ani on nevykouzlil nic převratného. “Co to je?” zasměju se, ale dávám pozor, abych byla tiše. Goggy má už tak blbou náladu. Z jeho poháru trčí nohy a kusadla a celkově vypadá spíš jako dekorace na Halloween než jako pohár. “Můžeš ho vzít na večírek a pít z něj punč. Zapadne tam.” Nenápadně posunu svůj pohár, abych se jím pochlubila, když už se na to tak hezky zeptal. “Dobře.” zakřením se pyšně. Následně se sice otočím čelem k tabuli, ale jsem dost zakloněná, abych Cayluse slyšela a mohla mu bez problému odpovědět. “Nepřemýšlela jsem nad tím. Ani nevím, jak se o pavouka postarat. Navíc na to nemám prachy.” tiše si povzdechnu. Je to vlastně trochu škoda. Wilda je fakt nádherný, ale trochu bych se bála, že ho u nás nějaká kočka sežere. “Ale třeba by ho Hagrid dal tobě, kdyby sis o něj řekl. S pavouky už máš zkušenost.” navrhnu ještě před tím, než se mi nad hlavou proletí růžový balonek. To je Vertini? Chudák. Nalistuji si v knize stránku, kterou po nás profesorka chtěla. Jakmile nám představí rušící kouzlo, použiju ho. Nejdřív ale pohár položím do krabice. To by mi ještě scházelo, abych tu Wilberta honila po třídě jako před chvílí Bob. “Reparifors.” Povede se mi to až na druhý pokus, ale to není důležité. Hlavní pro mě je, že pavouk je v celku, nechybí mu žádná část jeho krásného tělíčka. Fakt, že je vzteklý a cvaká na mě kusadly, je už vlastně jen detail. Jako poslední kouzlo Minerva představí vcelku unikátní nápad. Výměna mazlíčků. Pobaveně se uchechtnu. Nestihnu ani nic říct, když mě Bob zastaví. Je mi ho trochu líto, ale upřímně si to neskutečně užiju. Počkám, až předá svého potkana Angele, načež se zvednu, abych mu podala krabici s běsnícím Wilbertem. On si ho ode mě ale nevezme. Promění ho, když ho stále držím v rukou. To se jako může? Zůstanu na něj zírat, přičemž úplně opomenu fakt, že kouzlo se mu povedlo. Z Wildy je naše kolejní šála, přestože má pár nedostatků. Vezme si šálu a nonšalantně se posadí zpět na místo. Trvá mi dobrých pár vteřin, než se proberu a posadím se. Takhle mi kazit radost. Nebudu to ani nahlas komentovat. Nemá to cenu. Abych si náladu zlepšila, otočím se na Angie. “Saša, že jo?” podívám se na šelmu ryšavé barvy. Vypadá, že má všechno na salámu, ale jsem připravená, že na mě vystrčí drápky. “Mám si jí vzít sama, nebo…” počkám, jestli mi jí dá na lavici, popřípadě si od ní vezmu vodítko a Sašu si přivedu sama. Jsem opatrná. Asi jako pokaždé, když jednám se zvířaty. Angela se rozhodně nemusí bát, že bych se o jejího miláčka nepostarala, dokud je u mě. “Scarfulgo.” (15%) z hůlky vyjde světle oranžový záblesk, ale nestane se vůbec nic. Saša na mě akorát netrpělivě mrskne ocáskem. Odolám nutkání se rozpačitě podívat na spolužačku vedle a raději to zkusím znovu. Trochu důrazněji. “Scarfulgo!” (27%) je to právě ten netrpělivý ocásek, co se při dalším pokusu promění a nutno dodat, že čičina fakt není nadšená. Než mě ale stačí poškrábat, pokousat nebo zdrhnout, zkusím to do třetice. Tentokrát úspěšně (75%). Oranžovo bílá šála má sice pár nedostatků, ale jinak vypadá dobře. S úlevou si otřu pot z čela. Jsem si stoprocentně jistá, že tohle opakovat nebudu. |
| |||
Přeměňování v E215 Čtvrtek 15. října Acai, Daniel, Ruby, Gogo Že se bábě nebude mé pochodování po třídě líbit mě vlastně příliš nepřekvapí. Samozřejmě mě napomene, ale mám ze svého kufru takovou radost, že si jí nenechám zkazit ani jejími řečmi. Ještě jednou se spokojeně projdu před Acai, které se narozdíl ode mě absolutně nedaří. Její mandelinky zůstaly všechny stejné a o kufru raději ani nemluvím. Hrnec, který měla před sebou se totiž vůbec nepřeměnil a ještě z něj udělala jakýsi paskvil. „Co to je za rosol?” utahuju si z ní, protože hrnec jí evidentně změnil skupenství z pevného na tekuté. Zajímalo by mě, jestli se to želé dá jíst. Ježibaba mezitím vykáže Domenica a Dianu ze třídy a tak se raději vrátím na své místo. Neujde mi, jaký pohled na ty dva vrhá Daniel, sedící vedle mě. „Jo, teď by si to s nima vyměnil asi každej.” Zamumlám k němu nazpátek. Vypadá, že ho to štve, ale vůbec se mu nedivím. Sám se cítím dost podobně. Nejraději bych šel s Dianou do Prasinek sám, jenže teď jí místo mě bude dělat společnost tenhle tragéd, kterej jí určitě bude po cestě nabalovat a zahrnovat nevhodnejma návrhama. Proč se proti tomu vlastně Parková nijak neohradila? To jí to jako nevadí? Co mě však mile potěší je Danielův zájem o Páju. S takovými reakcemi se nesetkávám moc často, ale vypadá při pohledu na něj ohromeně. „Ten je můj.” Prohlásím s neskrývanou pýchou. „Mám ho už od prváku, ale tenkrát to bylo ještě mrně. Za ty roky se docela vytáhl, teď už se vejde krásně do dlaně.” Pochlubím se, naprosto neřešíc, že se tu právě vybavuji s někým z Nebelvíru. Pokud šlo o pavouky, tak jsem byl schopný se zapovídat téměř s každým, za předpokladu, že to nebyl čokoš. „Viděl jsi támhle toho, kterýho má Acai?” Kývnu hlavou směrem k ní. „Prý ho má od Hagrida, ale je zatraceně povedenej. Schválně koukej, až ho vytáhne z krabice.” Poradím mu, protože Wilbert skutečně stál za pozornost. Tak krásného sklípkana jsem už dlouho neviděl. Následné přeměňování zvířat na poháry se mi příliš nezamlouvá. Nevím, proč bych měl něco takového svému mazlíčkovi provádět a soudě dle reakcí některých spolužáků nejsem jediný, kdo si to myslí. Co když to Pájovi zůstane a nepůjde přeměnit zpátky? Přeci jen je to pořád pavouk a oproti ostatním zvířatům ve třídě je dost křehký a zranitelný. Už takhle stačí, že jsem přišel o první Máju. Přijít ještě o Páju a ke všemu vlastní vinou, by mě nejspíš mrdlo. „Vera Verto.” (43%) Vyslovím kouzlo poněkud nejistě, s hůlkou namířenou na sklípkana, který se promění v něco opravdu zvláštního. Je z něj pohár, to nejde popřít, ale z každé strany koukají čtyři nohy a uprostřed jsou jasně viditelná kusadla, která se dokonce pohybují. U Merlina, co jsem to Pájovi provedl?! „Promiň, kamaráde, tohle ti určitě nějak vynahradím.” Slíbím pavoučímu poháru. Za tuhle újmu mu musím sehnat nějakýho hmyzáka, nebo minimálně pořádně vyžranýho křečka. Koutkem oka zkontroluji, jak si vedle mě vede Daniel. Jeho pohár vypadá lépe, než můj, ale také má nedostatky v podobě chameleoního ocasu. „Kde si vlastně sebral chameleona?” Zeptám se zvědavě. „Takový zvíře tu snad nikdo jiný nemá.” A pokud ano, tak o tom nevím. Mám ale rád originalitu, protože všude jsou jen samý kočky a to už je fakt ohraný. Pohledem pak zabloudím k Acai, abych zjistil, jak se jí s Wilbertem daří. Je mi jasné, že bude při kouzlení maximálně opatrná, protože Hagrid by jí neodpustil, kdyby se některému z jeho svěřenců cokoliv stalo. „Asi se budu muset Hagrida zeptat, kde ho splašil, protože je vážně nádhernej. Nezvažuješ, že si ho necháš?” Sice jsem Acai nabízel mláďata od Máji, ale vůbec bych se nedivil, kdyby místo toho dala přednost Wilbertovi. Ani bych jí to neměl za zlé. Tenhle sklípkan je opravdový skvost a kdybych už sám neměl dva, tak silně zvažuji, že půjdu k Hagridovi s prosíkem, aby mi ho prodal. „Tak jak to jde?” zeptám se Acai tiše, abych opět nevzbudil nevyžádanou pozornost Gonagalky. Koutkem oka přitom pozoruji dění ve třídě. Málem vyprsknu smíchy, když spatřím lordovu tkaničku, vznášející se jako růžový pouťový balonek nad hlavami ostatních. „Vertini má styl.” Zazubím se a nalistuji v učebnici stránku, kterou po nás bába chtěla. Samotného mě udivuje, že učebnici sebou mám. Běžně na pomůcky spíše zapomínám, ale dneska je evidentně můj šťastný den. Na malou chvíli dokonce začnu dávat pozor a plně se věnuji výkladu, protože profesorka právě vysvětluje, jak mazlíčky vrátit do původní podoby. Na nic nečekám, popadnu hůlku a s důrazem na každé písmeno vyslovím „Reparifors.” Člověk aby si na tom zlámal jazyk, ale podaří se. Nohatý pohár s kusadly se přemění zpět na Páju. „Žiješ, kámo?” Starostlivě si ho prohlédnu ze všech úhlů. Vypadá v pořádku a tak si úlevně oddechnu. Klidný ale nezůstanu dlouho, jelikož přijde na řadu další úkol. Výměna mazlíčků. Trochu zblednu, když si uvědomím, že osoba, které mám svěřit Páju není nikdo jiný, než Parková. Zaprvé, je to holka. Ty pavouky nesnáší. Zadruhé, konkrétně tahle nesnáší naprosto všechno a všechny, nehledě na to, jestli je to mazlíček, nebo člověk. A zatřetí? V Asii pavouky běžně jedí a vsadím se, že tahle šikmoočka už určitě někdy nějakého ke svačině měla. „Páju mám už od prváku, dávej na něj prosím pozor. Hodně pro mě znamená.” Promluvím k Ruby přiškrceným hlasem, když jí svého mazlíčka velice neochotně předávám. Nic dalšího už neřeknu, jen si od Daniela vezmu nabízeného chameleona. Je drobný, ještě menší, než Pája a tak ho opatrně položím na lavici, kde se pokusím z něj udělat šálu. „Scarfulgo!” (79%) Výsledkem je velice obstojně vypadající šedo-zelená šála. Je víceméně bezchybná, snad jen při bližším pohledu si lze všimnout, že zelené vzory nejsou barevně jednotné. V horní části šály je zelená spíše světlá a v té dolní tmavší. To ale není zas až takový prohřešek, naopak to vypadá jako zajímavý módní doplněk. „Wow, tak tohle se povedlo.” Pochválím se nahlas a pyšně se napřímím. |
doba vygenerování stránky: 0.8489670753479 sekund