| |||
Třetí patro-->Pokoje-->Sprchy-->Pokoje-->Velká síňDee, Lidé cestou a ve Velké síni (hlavně Havraspárští spolužáci)Po sprchách? Nečte mi myšlenky? Skoro mám chuť vyzkoušet nějaké zásady nitrobrany, ale pochybuji, že je to jeden z těch předmětů, že by se na základě teorie dali použít v praxi bez tréninku. ,,Budu tam. Zatím ahoj.“ Co jiného bych na to také měl říct. Chvilku sleduji, tak vyrazí pryč. Po chvilce se také dám do pohybu, avšak podstatně loudavějším krokem. Bylo to docela zvláštní, ale líbilo se mi to. Rozhodně se mi to líbilo. Dorazím do věže a na otázku toho opeřence odpovím, skoro jako by tam nebyl. Když nad tím tak přemýšlím, tak se mi ani nestáhli vnitřnosti jako obvykle, když na tu stvůru musím promluvit. Věží projdu nevšímaje si klábosících spolužáků z nižších ročníků, kteří jistě mluví o tom úmrtí. Vezmu si věci na převlečení i na mytí a vyrazím opět pryč, přímo do chlapeckých umýváren. Celá cesta, jako by ubíhala v prapodivném natáhnutém tempu. Neustále si přehrávám, co se stalo v té opuštěné chodbě. Nějak tomu nemohu uvěřit. Konečně ve sprše. Doopravdy jsem se nevykryl úplně dokonale. Na levé straně jsem od kuřete pořádně mastný. Po sprše si vyčistím použitý hábit, ale i tak si vezmu čistý, tento půjde na praní už je kvůli aviváži nebo po čem to tak voní. Dokončím obvyklou večerní hygienu a vyrazím zpět do pokojů, ze kterých opět vyrazím zpět do velké síně. I přes loudání tu jsem dříve než Dee, a tak zalezu do velké síně. Vidím tam Cass a Runu ve společnosti několika dalších spolužáků. Přiblížím se a ve chvíli ticha se přidám. ,,Tak Hoochová svolila. Zítra máme hřiště od půl čtvrté do pěti. Prý si máme dát pozor na potlouky, že budou nějak divočejší. Jsem zvědavý, kdo to kouzlo vymýšlel“ |
| |||
Kabinet > SkleníkySeverus„Ano, to je pravda.“ Potvrdím kolegovi. Jsem si moc dobře vědoma, že ještě před šesti lety jsem seděla v lavici a pilně se učila. Přesto mi rozdíl mezi dnešními studenty a mnou přijde opravdu veliký. Dost velký na to, abych o nich byla schopna smýšlet jako o dětech, aniž bych se snažila je nějak degradovat. A pravidla pro mne vždy byla posvátná, uklidňují mě. „Myslím, že po večeři to bude v pořádku. Nerada bych měnila něco, co už bylo dohodnuto.“ Ačkoli si nejsem zcela jistá, zda se mu neudělá nevolno, když se bude hned po večeři věnovat těžké fyzické aktivitě. Ale to není nic, co by nespravil šálek čaje před začátkem trestu. Na slehnutí. „Pokud na tom budete trvat, mohu vám pak poreferovat o tom, jak jeho trest probíhal.“ Navrhnu, přestože si nemyslím, že by o takové informace Snape stál. Mohlo by to být mrhání jeho drahocenným časem. „Na shledanou.“ Věnuji mu vděčný úsměv a chystám se k odchodu. To už mě ale zastavuje a upozorňuje na plášť. Zmateně se ohlédnu směrem, kde onen plášť visí. Nepamatuji si, že bych se tu svlékala. „Není můj.“ Nakrčím obočí a prohlédnu si plášť zblízka, načež si uvědomím, že jsem ho už viděla na naší zdravotnici. „Patří slečně Renoire. Uvidím se s ní za několik minut. Vezmu jí ho, pokud chcete.“ Navrhnu a rovnou si plášť přehodím přes ruku. Nevidím důvod, proč by měl odmítnout. Čím dřív se jí vrátí, tím lépe pro ni, ne? „Hezký zbytek večera, pane.“ Rozloučím se znovu, teď už snad naposledy, a opustím jeho kabinet. Zamířila jsem rovnou do skleníků. Plášť jsem odložila na jednu ze sedaček u sezení. Ettariel by měla každou chvilku dorazit. Asi bych mohla připravit čaj. Ona je jedna z těch, která jím nepohrdne. Sama ho na ošetřovně připravuje a nabízí. Který to měla nejraději? Byl to jasmínový? Snad si to pamatuji dobře. Než se čaj dodělá, usednu ke svému stolu a sepíšu psaní, které sroluji do ruličky a převážu tmavě hnědou stužkou. Velikostí je sotva na několik centimetrů, aby ho Bee unesl. „Bee.“ Zavolám svého malého přítele a psaníčko mu předám. Jistě, mohla bych použít sovu, ale Bee se dostane všude a mnohem rychleji. Sovu bych použila na korespondenci mimo Bradavice. „Dones to Caylusovi.“ Neujde mi jeho otrávený výraz, což mi na tváři vykouzlí pobavený úsměv. „Ale no tak. Přece nebudeš uražený. Jsem si jistá, že to nemyslel špatně.“ Snažím se ho udobřit, nicméně to nemá ten účinek, co bych chtěla. „Udělej to pro mě. Až se vrátíš, dostaneš odměnu.“ Pokusím se ho tedy nalákat jiným způsobem a k mému štěstí to zabere. Sleduji, jak svými blanitými křidélky párkrát zamává a pak vylétne ze skleníků plnit svůj úkol. Já sama se odeberu mu připravit onu odměnu, co jsem mu slíbila. |
| |||
Konečně pryčHlavní síň --> společenkaJordyn, Fabiánek Celá místnost se zdála být pochmurnější. Tmavší dým se vznášel mezi brečícími, než před chvílí. Zkroutil jsem ústa do grimasy a snažil se udržet slzy tam, kde byly původně. Proč se to muselo stát?! "Jo, půjdu, myslím, že jídlo taky odložím na jindy." Otočil jsem se na Fabíčka, který se za necelých pět vteřin vydal pryč. Nesledoval jsem, kam má namířeno. Místo toho jsem visel očima na Jordyn. Slzy jí stékaly po tvářích, jak jsem se k ní pomalými kroky přiblížil a sevřel ji v obětí. Zabořil jsem hlavu do jejího ramene a nechal i své potlačované pocity na povrch. Brečeli by, kdybych umřel já? Nevím, nechci to zjišťovat. "To bude dobrý" Snažil jsem se Jordyn utěšit. Začal jsem broukat melodii jedné Italské ukolébavky. Nějaké pěvecké talenty by se teď hodily, protože to, co jsem vyluzoval za zvuky se ani trochu nepodobalo tónům. Tímto nemůžu nikoho utěšovat, je to k pláči. Jako by toho pláče nebylo dost... Naštěstí se Fabíčekvracel, tak jsem mu jen hodil prosebný pohled přes rameno jeho sestry, kterou jsem pustil, jen abych ji jemně chytnul za předloktí a co nejrychleji zmizel z barvami zakouřené Hlavní síně. Připadalo mi, že jsme si to nějak zbytečně obcházeli, protože cesta trvala snad věčnost! Jakmile jsme se ocitli ve společenské místnosti naší koleje, tázavě jsem se na oba podíval a začal nahlas uvažovat. "Nabízí se různé možnosti, jak se vyrovnat se strátou, myslím, že jsem to někde četl, nebo něco, ale nejsem si jistý, jestli to pomůže, každopádně to můžeme zkusit. Mám dojem, že tam tvrdili, ať si představíme toho člověka, jako by nebyl nikdy součástí našeho života. Nevím přesně, jak to má pomoct, ale snad to pomůže." Uhladil jsem si rukou vlasy a zamračil se. "Ta představa se mi nelíbí. Můžeme kdykoliv zkusit jinou alternativu. Myslím, že se to jmenovalo vymýcení zlých duchů, to nezní nijak moc suprově, ale statistika říká, že sedmdesát procent případů dopadlo dobře." Zadíval jsem se na ně. Musel jsem mluvit. To oddalovalo slzy, které se mi už před několika minutami koulely dolů po tvářích. |
| |||
Caylus, Alastor Alabastr mě svou reakcí celkem překvapil. Možná nebyl až tak k ničemu, jak jsem si neprve myslela. Rozhodně lepš než William, který líbal jako chcíplá ryba. Pousmála jsem se sama pro sebe a trochu se uklidnila. Tohle se vyvíjelo slibně. "Po sprchách. Sejdeme se před Velkou síní?" Postavím se na špičky, ještě mu vtisknu letmý polibek a otočím se. "Klidně si dej na čas, musím mezitím ještě něco vyřídit." Aniž bych se jakkoliv dál zdržovala, vyrazím z třetího patra rovnou na kolej. Pohladím Stjerne, která se uvelebila u mě na posteli a rovnou ji vezmu do náruče. Popadnu ručník, toaletní potřeby a čisté oblečení a rychlým krokem s kočkou v patách se vydám z pokojů ven. Ještě zahlédnu Cayluse, který mizí otvorem ve zdi. Rozhodnu se ho sledovat tak, aby si mě nevšiml. Jsou tu pořád věci, které s ním hodlám probrat. Držím se za ním v těsném závěsu. Původně jsem sice plánovala, že si sprchu užiju sama, problém, který mě tíží, je ale důležitější než nějaké kuře. Nechám Cayla zmizet za rohem. Stačí mi vědět, do jakého patra míří. Váhám. Moc dobře vím, jak na tom Princ je, ale nakonec přemůžu vlastní obavy a potichoučku do pánských sprch vlezu. Stjerne se odpojila někde na schodišti. Ta malá mrška si mě nejspíš později najde. Do sprch by nikdy nevlezla. Vodu nesnášela a stejně tak Prince, kterého od incidentu s mojí postelí nesnášela ještě víc. Celkem neobratně jsem ze sebe shodila špinavé oblečení, které jsem skopla na kupu. Ten otravný šátek jsem rozvázala. Nechtěla jsem, aby se namočil. Kompletně svlečená jsem vklouzla do sprchy, ze které jsem slyšela téci vodu. Rukou jsem se dotkla Princova ramena a tiše se zasmála. "Min Prins..." Zašeptala jsem mu do ucha. "Potřebuju s tebou o něčem mluvit..." |
| |||
Chodba 1. patro >> Kolej >> Sprchy 2.patro Acai „Hodná holčička. Příště si to zkontroluji.“ pochválím jí, ačkoliv je mi už teď jasné, že svůj slib nejspíš nesplní. Beztak na to zase moc ráda zapomene a nakonec jí to bude jenom k smíchu. Celá ona. Někdy vážně kroutím hlavou nad tím, co na téhle škole vůbec dělá a proč se magie projevila právě u ní. Možná je to jen můj pocit, ale chovala se, jako by o to nestála. Nerozumím tomu. „Tohle je sporný. Nikdo neví, co se tam přesně stalo. A hlavně, mudlům není co závidět.“ ohradím se s kyselým šklebem. „Těžko můžou mít jednodušší život.“ Snažím se jí vyvést z omylu, i když v jejím případě je to jako mluvit do dubu. Neshodneme se. „Možná nemají hůlky, ale mají zbraně. Chceš mi říct, že je snazší umírat v bolestech několik hodin na bodnou nebo střelnou ránu, než to mít díky avadě hned za sebou? Přemýšlej trochu. Mudlové jsou dvakrát tak horší.“ Některé její názory jsou totálně mimo. Nebudu lhát, štve mě to. „Tím pádem to splnilo účel. Jsem rád, že už jsi klidnější.“ opáčím stejně lhostejným tónem, jako ona. Nezáleží mi na tom. Kdyby si mě v síni sama neodchytila, tak na tohle celé pravděpodobně zapomenu. Tyhle rádoby promluvy do duše považuji za zbytečné. Obtěžuje mě to. Čím víc lidi nad čímkoliv přemýšlí, tím hůř pro ně. V mých očích je to ubohé plácání se v problémech, které nemám zapotřebí, protože nač si pokládat otázky coby kdyby, když tím nikdo nic nevyřeší? Nikdy jsem takové chování nechápal. Sám sem se řídil heslem tady a teď a ze všeho nejraději si vychutnával kouzlo přítomného okamžiku, pokud možno s dívkou v posteli. Což mi připomíná, že mi Dee v síni slíbila, že si večer všechno vynahradíme. To jsem na ní zvědavý. „Jasně, jasně, to ti tak věřím.“ Ledabyle nad jejím naparováním mávnu rukou. Po jedný skleničce beztak leze po čtyřech a teď mě tu bude přesvědčovat o opaku? Vážně si myslí, že na tohle skočím? To se slečinka trochu přepočítala. „Nevím, co se pije v tý vaší džungli, ale určitě nemáte tak skvělou whisky. A vůbec, je ti jenom osmnáct. Mluvíš jako dlouhodobej alkoholik.“ Rýpnu si. Tam odkud pochází je stejnak každýmu šumák, co mají zrovna v hubě. Alkohol, kořeny, kameny, hlavně, aby tam měli vůbec něco. Věková hranice je domorodcům ukradená, pokud vůbec vědí, co to znamená. „Fakt jo?“ povytáhnu obočí při zmínce o ošetřovně. Ta její snaha být pořád za hrdinku mě začíná silně iritovat. Místo vděku, že jsem jí nenechal ležet na zemi v prachu, se vzteká. Soběstačnost je fajn věc, ale v jejím případě to začíná být vážně otravné. „Jistě, došla bys tam. Byla si přece jenom v bezvědomí.“ syknu. Jakákoliv jiná dívka by mě vychválila až do nebes a mluvila o mně jako o svém princi na bílém koni, kdežto Acai? Ta mi to vyčte a ještě dělá ublíženou. S tím ať jde do háje. Příště jí tam fakt nechám ležet, protože to evidentně ocení víc. „Ne, nezapomněl jsem. Počítej s tím, že ti udělám konkurenci. Nikdo nezazpívá smuteční píseň líp jak já.“ prohlásím samolibě, zatímco přežvykuji pomeranč. První půlka rychle zmizela a tu druhou čeká stejný osud. „Chci nějakou větší roli, než jen zpěv. Mohl by třeba dělat andělíčka, nosit svíčku a tak…“ zamyslím se. Co na tom, že je to pohřeb. Hlavní je, když se budu moct zviditelnit. Navíc tam bude i Jordyn s Deirdre. Můj hlas v síni se jí očividně líbil, což mě mile potěšilo. Alespoň někdo umí ocenit můj talent. „Se zdravotnicí si to vyřídím sám. Jak už jsem řekl, vážím si toho, že jsi mě na to upozornila, ale víš dobře, že nemám rád, když někdo neprávem špiní mé jméno. Chápu, že je tu nová, ale to jí neopravňuje šířit mezi studenty takové věci. A to s Wolframem a Sinestrou… Nedivil bych se, kdyby si i jejich rodiče stěžovali. Takhle je ztrapnit kvůli nepodloženým drbům.“ Zakroutím hlavou. Kéž by to vážně udělali. Čím hloupější člověk, tím nebezpečnější. To platilo v případě jak Shadea, tak té staré krávy. Pak se zničehonic sklání a svými rty vyhledá ty mé. Nebráním se, pouze jí polibek oplácím. „Naprosto.“ přitakám a líně se postavím na nohy. Do zdravé ruky vezmu misku s makrónky. Je pořád relativně plná, což je dobře. Alespoň budu mít večer co uzobávat, až mě chytne mlsná. „Ještě něco, nebo je to vše? Jestli ne, tak se měj a moc to nepřežeň s pitím. Zatím.“ rozloučím se a aniž bych se za Acai ohlédl, sebevědomě odkráčím pryč zpátky na kolej. Tam se zdržím sotva pár minut. Jen co si vezmu z pokoje čisté oblečení, odcházím do umýváren ve druhém patře. Moje vlasy po kuřecím výbuchu totiž připomínají jídlo z mudlovských fastfoodů a to mi není zrovna dvakrát příjemné. Už z toho důvodu chci ten sajrajt dostat co nejrychleji pryč, proto jakmile se za mnou zavřou dveře, zbavím se všeho oblečení včetně šátku, ve kterém jsem měl doteď zraněnou pravačku, stoupnu si pod sprchu a pustím vodu. |
| |||
Hlavní síň - Nádvoří Ještě několik desítek minut zůstávám sedět s otupělým výrazem a nehybném sedu, než mě z transu vytrhne odchod Ryana a Janny. U stolu zůstalo jen pár nebelvírských. Starostlivě se podívám na Ninu s Noemi, jak tuhle zprávu snášejí ony a případně jim věnuji slabý utěšující úsměv. Je to spíš útrpný úsměv, než cokoliv jiného. ,,Jdu se podívat po Kenjim holky. Jděte spolu na kolej. To bude teď nejlepší." Otřeseně se zvednu od stolu a naposledy se na ně podívám. Bude nejlepší, když půjdou obě. Nikdo by teď neměl zůstávat sám. A rozhodně by se neměly někde zašívat o samotě. Zvládneme to. Časem to překonáme a přes tu bolest a ztrátu se dostaneme, ale společně. Letmo pohlédnu k zmijozelskému stolu, abych zjistil, že jich se to vůbec nedotklo. Neviděl jsem jediného člena, který by měl na tváři smutek nebo snad lítost. Tak odporná tahle kolej je. Zdali pak by byli takhle lhostejní, kdyby šlo o někoho z jejich řad. Zamířím z hlavní síně ven a rozhlédnu se. Stačil jsem si ještě všimnout dívčí postavy a zavlátí hnědých vlasů dřív, než zmizely za rohem. Janna.. Rozešel jsem se tedy tím směrem až na nádvoří, kde seděla Janna.. Zapnul jsem si mikinu až ke krku a mlčky došel až k ní. Venku bylo pořád hnusně, pršelo a navíc nebylo nejtepleji. Tohle není nejlepší místo na trávení smutku. ,,Janni?" Promluvím nejprve, než si opatrně sednu vedle ní. Nechávám mezi námi určitý prostor. To aby se necítila uvězněně. ,,Je to hrozné, já vím." Začnu potichu a upírám zrak na kamennou venkovní dlažbu, na kterou dopadala kapka za kapkou. Ty dvě nejspíš nikdy nebyly blízké kamarádky, ale hádám, že se ji to dotklo stejně jako kohokoliv z nás. Kde je vlastně Angela? Vzpomněl jsem si na ni. Tehdy v knihovně jsme se nezachovali nejlépe a ona je teď někde úplně sama.. Jistě, samotu častokrát vyhledávala úmyslně. Byla to ta nejasociálnější bytost jakou znám, ale v takovéhle chvíli by snad nikdo neměl být sám. ,,Ale pokud tu zůstaneš takhle, tak budeš akorát nemocná. A Jackie to v žádném případě nepomůže." Opatrně ji vezmu kolem ramen a naznačím ji, aby se postavila. ,,Pojďme dovnitř." Zamumlám. Cítil jsem povinnost se o svou kamarádku postarat a hlavně ji tu nenechat sedět takhle samotnou. V dešti. ,,Pomůžeš mi najít Kenjiho? Někam utekl a já vůbec nevím, kde by mohl být." |
doba vygenerování stránky: 0.9623498916626 sekund