| |||
Ošetřovna Všichni na ošetřovně 14. října Co se stalo? Proč je tady taková tma? Otevírám oči a vše kolem jasně září. Všude je hrozně bílého, jasného světla, které neskutečně bolí do očí. Chci si protřít oči, ale mám hrozně těžké ruce, vůbec mě neposlouchají, jakoby nebyly moje. Několikrát zamrkám a zdá se, že síla bílého světla polevuje. Pomalu začínám vidět, ale vše je stále rozmazané a nedokážu zaostřit na jediný předmět. S velkou námahou a úsilím zvednu pravou ruku a protřu si oči. Nad sebou vidím jen strop, klenby a světla. Kde to jsem? Co se stalo? Pokládám si otázky a snažím se si vzpomenout. Jako střípky skládanky dávám dohromady vzpomínky. Příjezd do školy. Procházka. Zvířata. A pak ta děsná rána, kopytem přímo na hlavu. Kousek po kousku do sebe všechno zapadá. Vzpomínka se pomalu ale jistě vyjasňuje. Zatracená hajtra! Pomyslím si, ale v zápětí je mi do smíchu. Směju se vlastní hlouposti, která mě přivedla až sem. Takhle tupě se přiblížit k tomu zvířeti. Vždyť to není valach jak doma na statku. Koutky mi při těchto myšlenkách cukají. No jasně, ošetřovna, kde jinde bych mohl být po takovém rodeu s bradavickým koněm, lítá mi další myšlenka hlavou. Taková ostuda a hned první školní den. Smích rázem vystřídá stud. Ale co, mohl jsem spadnou třeba z pohyblivého schodiště a to by byla větší ostuda. Chlácholím sám sebe. Snažím se své pomlácené a bolavé tělo donutit k pohybu a zvednout se. Bolí to jak ďas, ale po chvíli snažení si konečně sednu. Rozhlížím se kolem sebe a snažím se zorientovat, co se kolem mě děje. V okolních postelích vidím někoho ležet, ale oči a hlava mi nedovolí pořádně zaostřit. ,,Haló, může mi někdo říct, co je za den?" Zvolám do místnosti doufaje, že mi někdo odpoví. |
doba vygenerování stránky: 0.70005989074707 sekund