| |||
Hlavní síň – přesun na nádvoří pod Nebelvírskou věží spolužáci u stolu, ostatní Přenesla jsem pozornost z naší kolejní vedoucí na ředitele Brumbála a čekala jsem, co nám chce sdělit. Pár okamžiků proběhlo v tichu a já jsem svraštila obočí. Máme čekat špatné zprávy? Nakonec se ukázalo, že jsou to ty nejhorší zprávy. To, co jsme ráno četli v novinách, dostalo zcela nové, kompletní detaily. Jistě, v článku bylo o mrtvé studentce, ale teď už měla i jméno. Chudák Jacqueline. Nikdy jsme se sice moc nebavily, ale nebyla na mě zlá. Sklonila jsem hlavu a zbytek ředitelových slov jsem poslouchala bez dívání. Po tváři mi sjela slza, nejprve jsem si ji setřela hřbetem ruky, ale čert to vem, ať si lidi myslí, že jsem fňukna, v téhle situaci se za to stydět nebudu. Nebyla to jen naše spolužačka, ale také mladá dívka, která měla celý život před sebou. A druhá - Coraline – ležela v nemocnici a kdo ví, jak to s ní dopadne. Na vyzvání k minutě ticha jsem se postavila, sklonila hlavu, oči upřené na desku stolu a hlavu jsem měla plnou představ a obrazů, na krátký okamžik jsem se necítila ani příliš bezpečně. Celá ta událost mě donutila si uvědomit, že všechno na tohle světě není jen sunshine and butterflies. Koutkem oka zahlédnu Christianovu rozsvícenou hůlku a to vyvolá další slzy, takže když se u našeho stolu zastavila Barbara, zvednu oči, které jsou víc rudé, než oči králíka. Odstrčila jsem od sebe salát, ze kterého jsem ochutnala jen pár soust, ale teď už mě veškerá chuť na jídlo přešla. Být doma, tak to ze sebe půjdu vymlátit, abych přišla na jiné myšlenky. Tady to tak jednoduché nebude. Budu muset najít nějaký jiný způsob. Opustila jsem stůl i Velkou síň a zamířila jsem na malé náměstíčko pod Nebelvírskou věží, usadila jsem se na jednu kamennou lavičku a zahleděla jsem se na tmavé nebe nad mou hlavou, s nepočítatelným množstvím poblikávajících hvězd na nebeské oponě. |
| |||
Hlavní síň - do společenské místnosti Zmijozelští a Richard Brumbálova slova jsou působivá. I ten zvětšený výtisk novin, který nám měl připomenout ranní zprávy, kdybychom na ně náhodou zapomněli. Podepřu si bradu rukou a zvědavě čekám, co bude následovat. Napětí v hlavní síni by se dalo krájet, ale na mě nemělo nejmenší vliv. Zkoumavě si během jeho dramatického projevu prohlížím tváře ostatních v hlavní síni. Mám co dělat, abych zahnala pobavené ušklíbnutí. Přiblblé výrazy některých přítomných by stály za zvěčnění. Nemám ráda tyhle proslovy, které se snaží o to, aby ve vás probudily nějaký ten soucit a možná vám z koutků vyhnaly pár slz. A přesně takhle mi celý ředitelův monolog připadal. Způsob jakým to podával, tichý hlas, kterým mluvil a ty dramatické pauzy, kterými celou řeč doplňoval.. Jedna mrtvá, druhá v nemocnici. A obě z našeho ročníku. Jaká to náhoda. Necítím se kvůli nim špatně a ani nepociťuji snahu předstírat lítost nebo vymáčknout pár slz. Nejen, že by mi to vůbec nikdo nevěřil, ale ještě bych si sama připadala hloupě. S žádnou z nich jsem se pořádně neznala a slova, která jsme spolu prohodily, by se dala spočítat na prstech jedné ruky. Tak moc jsem k nim měla blízko. Coraline - ta šílená, Jacqueline - ta chlapna. Jediné, co mě z celého proslovu trochu rozruší je zmínka o smrtijedovi. Navenek však nedám nic znát a raději se nenápadně natáhnu pro lentilky, které byly vysypané v malé mističce. Opatrně si vložím lentilku do úst a pohledem zabloudím ke stolu nebelvírským. Jedno smutné štěně vedle druhého. Prohlížím si jejich útrpné obličeje, tváře zmáčené od slz a nevěřícné grimasy. Tolik zbytečného smutku. Přepadne mě zvláštní pocit a koutky úst se mi svévolně zvednou do slabého, sotva zaznamenatelného úsměvu. Utrpení ostatních v hlavní síni mi tedy očividně vůbec nevadí, naopak mi to dělá dobře. Zvláštní. Mám z toho radost? Až sem mě dostala mezikolejní nenávist? Nebo je v tom něco více? Nedokážu se toho pocitu zbavit ani ho potlačit, proto raději zabořím pohled do misky s lentilkami, kdyby si snad náhodou někdo něčeho všiml. Nemyslím si, že zrovna v takovéhle situaci by se někdo díval zrovna na mě, ale opatrnosti není nikdy dost. Ale co tak koukám, ostatní se také nezdají být nějak rozrušeni. Takže pro naši kolej je to zjevně úplně v pořádku. Minutové uctění památky dodržím v naprosté tichosti a po skončení se usadím zpět na lavici. Natáhnu se pro talíř s pizzou a natěšeně si ji přisunu k sobě. ,,Jaký to smutný večer." Řeknu si spíše sama pro sebe a zakousnu se do jednoho z trojúhelníčků. Periferně se podívám na Wolfa vedle sebe, který se taky koukal po něčem k jídlu. ,,Že ti není hanba. Zemřel člověk a ty se chceš cpát?" Ušklíbnu se a odsunu vše pryč z jeho dosahu. Úšklebek vystřídá zachmuření, když zahlédnu Barbaru vyjadřovat lítost nebelvírským. Koho musela podplatit, aby se dostala do zmijozelu to vážně nevím. Zakroutím nad naší přespříliš empatickou spolužačkou hlavou a rozhodnu se tím dál raději nezabývat. To už vedle mě dosedá Richard se svými štípavými poznámkami. ,,Zdá se, že v mém notýsku není pro tebe a tvé hloupé poznámky dostatek volného místa." Odpovím mu se stejně jedovatým podtónem. Neuvěřitelné, jak se Richard ztotožnil se svou představou, že si z něj ostatní lidé sednou na prdel. Nejpříjemnějším společníkem byl tehdy, kdy se v tichosti vrtal v tom svém nesmyslném haraburdí a na nikoho nemluvil. ,,Počkáš? To jsem ráda. Skoro už jsem se chtěla zvedat." Prohodím ledabyle a natáhnu se pro další trojúhelníček. Vím, že jeho ochota na někoho čekat je asi stejně velká, jako ochota Snapea někomu něco vysvětlovat. Ale nemohla jsem si to odpustit. Naschvál si dám ještě trochu načas předtím, než se z lavice zvednu. Rozhovor s mým spolužákem by nebyl příjemný tak jako tak, tak proč ho ještě trochu více nepopíchnout. Asi jsem masochista. Pomyslím si, když si všimnu Richardova nakrknutého výrazu. Rozhodnu se tedy přece jen raději jeho žádosti vyhovět. ,,Tak pojďme." Zvednu se od stolu a otočím se na toho druhého ,,Uvidíme se později." Utrousím už za pochodu a výjdu z hlavní síně ven. Očekávám, že mě Richard bude následovat, když už se mnou chce mluvit. ,,Takže, o čem chceš hovořit?" Zeptám se ho a volným krokem se rozejdu do společenské místnosti. Hádám, že to nebude něco, co by chtěl probírat někde na chodbě. |
| |||
Hlavní síň -> Snapův kabinetEttariel, Snape„Snad ano.“ Pousměji se na svou kolegyni. Nechci si ani domýšlet, co všechno by se mohlo stát, kdybych nechala studenty jít do toho sedmého patra samotné. Chci říct, jistě, jsou dospělí. Ale stále za ně máme jako kantoři určitou zodpovědnost. Neodpustila bych si, kdyby se některému z nich něco stalo. Je to velmi nepříjemné téma a ještě méně příjemná představa. Snad proto jsem velmi ráda, když se Etty rozmluví o léčení. „Máš prostě strach. Z toho by sis ostudu neudělala. Jsem si jistá, že by nad tím přimhouřili oči.“ Každý z nich se přeci něčeho bojí. A brouci jsou zrovna poměrně oblíbeným objektem pro všemožné fobie. Stejně jako třeba pavouci. „Jistě, že poznali. Už se to dávno učili.“ Ani na chvilku jsem nepochybovala o tom, že by je poznali. Je to velmi šikovná třída. Spousta nadaných dětí. A když už mluvíme o dětech… „Rhiannon je odborník. Určitě mu pomůže.“ Povzdychnu si. „Ale mám o něj starost. Přijdu se za ním podívat.“ Slíbím spíš sama sobě, ale je mi jasné, že dnes už to nestihnu a zítra budu mít sotva čas na cokoli. Zima se blíží a je třeba na ní květiny řádně připravit. Minimálně pár dní budu mít práce nad hlavu. Než začne Brumbál mluvit, ještě se na Ettariel naposledy vděčně podívám. Jak milá dáma. Dobrá nálada mě ale opustí stejně rychle, jako chuť k jídlu. Nepatrně od sebe odsunu talíř a oči zapíchnu do klína, ve kterém mám složené ruce. Nemusím ani zvedat pohled, abych věděla, že studenti některých kolejí tyto informace nesou neskutečně špatně. Není se čemu divit. Zemřela dívka, se kterou v podstatě vyrůstali. Nebohá Jackie. Chudák Coraline. Sama v nemocnici, snad už za ní dorazili její rodiče. A nic z toho by se nemuselo stát, kdybych bývala tolik nečekala s výkladem. Kdybych se nenechala unést a místo výletu šla rovnou za ředitelem, abych ho upozornila na svou vidinu. Nic. Nic z toho jsem neudělala a teď v síni visí černé vlajky a zítra bude smuteční obřad v kostele. Tiše popotáhnu a postavím se, když započne minuta ticha. Tak mladý a nevinný život. Utřu si slzy a zvednu se ze židle. Jen omylem zaslechnu, že na mě Ettariel mluví. „Jistě. Sejdeme se ve skleníku.“ Být sama je to poslední, co bych teď chtěla. „Musím nejdřív za Severusem, ale to snad nebude trvat dlouho.“ Naposledy na ní kývnu a vydám se z velké síně pryč. Nespěchám. Chci se nejdřív trošku uklidnit, aby mi přes slzy kolega vůbec rozuměl. Snad nebude mou prosbu považovat za zbytečnou. Zaklepu na dveře a po vyzvání vejdu do jeho kabinetu. „Omlouvá se, že váš ruším. Měla bych na vás takovou… prosbu.“ Už za dob mého studia jsem z něj měla trochu trému. „Máte na mě minutku?“ |
| |||
Velká síň Rosalie “Až nahoře? To ti nezávidím,“ povzdechnu si vážně. Nebelvírští jsou sice zvyklí chodit z a do sedmého, ale jít tam s celou skupinkou studentů? Ještě když moc nedávají pozor a propadávají skrze schodiště? Na druhou stranu, je neděle. “Ale příště už ti tam budou čekat, takže žádný čas nepromarníte. Ale hlavně, že jste se bavili. Teď už se to bude jen zlepšovat, uvidíš!“ mrknu na Rosalie. Jestli měli studenti úspěch už na první hodině, co teprve uvidíme třeba za rok! Na mandelinku se snažím nemyslet. Ano, pravda, je to pozoruhodné stvoření, tedy výtvor, ale má na mě moc nožiček. Krom toho je nevhodné brát takové věci do hodiny. Tím spíše to posílat vyučující do vlasů! Vyučující s panickým strach z pavouků…. “Nepřeháněj, jen jsem si nechtěla udělat ostudu ječením,“ zakroutím hlavou. “A taky doufám, takové hračky do třídy nepatří. Ale jinak to bylo snad dobré. A bylinky nakonec poznali všechny,“ prozradím kolegyni. Pravda, některé jim trvaly déle, ale je začátek roku, měly bychom být shovívavé! “Přijde mi, že ne zrovna nejlépe. Rozhovor s Rhiannon mu určitě udělá dobře. Nebo s tebou,“ nadhodím do větru. Jakýkoli přítel mu přijde vhod. “Já bych přišla kdykoli, ale zrovna nemá na ošetřovně narváno, takže by se mi to i hodilo,“ vysvětluji. “A něco ti tam vyberu, uvidíš,“ ujistím Rosalie pobaveně a ztichnu. Brumbálův proslov se nesl v podobné atmosféře jako jeho dřívější řeč k nám. Už jsem to slyšela, Jackie neznala, ale přesto na mě podruhé padl smutek. Smutek za zmařený život mladé dívky, která měla celý život před sebou. I pro kapesníček si musím sáhnout, protože v minutě ticha už slzy nezadržím. Nejde to. Přestanou však po nějaké době téct samy. Naštěstí. Zbytky mrkáním zaženu a dopiji šálek čaje. Se smutným povzdechem se otočím na Rosalie. “Co si jít sednout k tobě teď? Přinesu čokoládu a ta semínka. Buď začneme přemýšlet už teď, nebo někdy příště, až bude lepší nálada,“ navrhnu. |
| |||
Velká síň Cass a Morgana Byla jsem ráda, že za mnou Cass přišla s dobrým návrhem, dort a společenka. " Jsem pro, můžeme se zatím kouknout i na nějaké učení. Potřebuju zahnat smutné myšlenky." Obejmu Cass kolem ramen a lehce jí je stisknu. " Jo, dort asi bude to nejlepší čím si můžeme zlepší náladu." Pokusím se o úsměv. " A potom si můžeme jít zacvičit," navrhnu Cass" cvičení je taky na smutek dobré." Pokývám hlavou, abych svým slovům dala váhu. Už se chci rozejít pro dort, když za sebou uslyším známý hlas jedné naší spolužačky. Morgana? Otočím se za hlasem. " No já aCass jsme právě chtěly do kolejky jít a sníst si tam dort. Jestli chcete můžete se k nám přidat." Pokrčím rameny a podívám se na Cass. " Navíc teď se to tu bude hodně motat a skupinkovat." Ohrnu ret a čekám jestli holky nenavrhnou něco lepšího. Ale i kdyby navrhly cokoliv, dort bude ten nejlepší plán, i kdybych ho měla jíst venku. Pomyslím si. |
| |||
Velká síň, Havraspárský stůl Velká síň se pomalu vyprazdňuje a já zhluboka dýchám, abych se vzpamatovala. Stejně jako ostatní i já už chci být někde jinde. Tady, kde jsme se tu zprávu dozvěděli, je těžké myslet na cokoliv jiného. Jaké to asi bude u snídaně... a oběda... a všech dalších jídel v síni... vždycky si teď vzpomenu na Jackie? projede mi smutně hlavou. No ta zpráva taky zdrtila, a vůbec se nedivím, že jí chvíli trvá, než odpoví. Naštěstí souhlasí s tím, že se mnou půjde někam do klidu. V tuhle chvíli bych nechtěla být sama. Pamatuju si, když umřela babička. Celá rodina se sešla a právě to, že jsme byli spolu, nám umožnilo to překonat. "Tak jo..." kývnu po jejích slovech hlavou a najednou zaváhám. Myslela jsem jenom na to někam zmizet, ale už jsem se nevěnovala uvažování o tom, kam se vlastně zašít. Pohledem zavadím o Runu a Cass. Možná by bylo lepší, kdyby nás bylo víc... napadne mě. "Ehm, holky..." odkašlu si, protože už mám zase v krku knedlík a snažím se znít méně přiškrceně. "Mě s No se ještě moc nechce vracet se do kolejky. Bude tam hrozně lidí a všichni o tom budou mluvit..." zakroutím hlavou a povzdechnu si při té představě. "Nechtěly byste jít s náma někam na vzduch? Na chvíli si trochu pročistit hlavu?" zeptám se jich pak konečně. |
| |||
U jezera Když řekne, že zůstane opodál, trochu zaváhám, než se pousměji a přikývnu. „Tak dobře. Já bych nás sice ubránit asi zvládla, ale jestli chceš… je to milé, díky,“ usměji se. “Kdyby něco, budu křičet,“ slíbím mu a zhasnu světlo. Pak se otočím a jdu za Angelou. “Angelo, já… vím, že jsem asi ta poslední, kterou bys chtěla teď vidět, jen… Jsi v pořádku? Vím, jaká je to pro tebe ztráta,“ řeknu tiše. “Bude mi chybět stejně jako tobě,“ povzdechnu si. “Jen si myslím, že bys neměla být sama…“ sednu si kousek vedle ní, obejmu si kolena, hlavu si položím na ně a zadívám se na jezero. Nic neříkám. Zaprvé vím, že tím bych rozhodně Angele nepomohla, kdybych spustila jeden ze svých monologů. Zadruhé ani není co říct. Nechci nic říkat, není to potřeba. Pokud by Angela chtěla, což víceméně nepředpokládám, může něco říct, vypovídat se, cokoli. Já tu budu a vyslechnu ji. Ale sama sedím v tichosti a žalu. Ta prázdnota neustupuje a bolest taky ne. Sem tam mi po tváři steče další slza, ale už to není tak intenzivní jako prve… |
doba vygenerování stránky: 0.91996002197266 sekund