| |||
Hlavní síň – cesta ke kabinetu profesorky McGonagalovévšichni v dohledu + doslechu, profesorka McGonagalová Když kolegyně požádá o klid, aby mohl promluvit ředitel, odstrčím od sebe prázdný talíř od jídla a skleničku, opřu se o opěradlo židle a obrátím zrak na jeho majestátní postavu. Na krátký okamžik se na jeho obličeji objeví úsměv, ale něco s ním není úplně v pořádku a zdá se, že těžko hledá i slova, jak by začal. Když však začne, opřu se pro změnu lokty o stůl, prsty propletu mezi sebou a pohled upřu na studenty před sebou. Není toho moc, co chce profesor Brumbál říct, ale takové události se nesdělí snad a rozhodně ne jen stručně. Část studentů v místnosti jsou ještě děti – byť si to někteří stále nechtějí připustit – a holá skutečnost může u někoho mít razanci 50 megatun, někdo by ji mohl přejít mávnutím rukou. Jedna mrtvá studentka a jedna zraněná je na jeden den až až. Delší zkoumavý pohled věnuji dvěma stolům, kterých se celá událost týká nejvíce nebelvírskému a hlavně mému vlastnímu mrzimorskému. Po vyzvání tiše vstanu, zavřu oči a společně s ostatními držím minutu ticha za Jacqueline, která by mohla být ještě s námi, kdyby tomu osud chtěl jinak. Po minutě ticha následuji příkladu některých mých kolegů a zamířím ven ze síně, ale neopomenu se zastavit u obou nejvíc zasažených stolů. "Není to jednoduché, ale musíme být silní. Pokud byste některý z vás chtěl, budu vám k dispozici," povzbudivě se na ně pousměji, ale víc nedodávám, protože už není třeba. Namísto toho dál pokračuji v původní trase až ke dveřím kabinetu profesorky McGonagallové, na které krátce zaklepu. |
| |||
Pokoj -> UmývárnyBarbaraAž pozdě jsem si uvědomila, že mě Barbara mohla klidně popálit. Kdyby byla opravdu velmi rozrušená, kdo ví, jestli by ten svůj oheň dokázala ovládat. Na jizvy bych určitě nějaké kouzla našla, ale bude lepší, když si pro příště budu opatrnější. Preventivně. Pokud se můj dopis dostane k otci včas… mohla bych se do půl roku vdávat. Čím méně věcí se pokazí, tím lépe. Nestojím o zbytečné potíže. Mimoděk se zamračím při vzpomínce na Richardovi rukavice. Dle jeho reakce bych se vůbec nedivila, kdyby s nimi i spal. Stejně by mě zajímaly podrobnosti. Naneštěstí nemám, jak bych je získala. Helen bude sotva vědět, o co se jedná a jeho samotného se ptát nebudu. Připravuji si věci do sprchy. Chvilku uvažuji, jestli si vzít něco na převlečení nebo rovnou věci na spaní. Nakonec se rozhodnu pro pyžamo. Na dnešek nemám v plánu nic, než si zalézt do postele s knížkou. Možná s holkama probrat pár věcí… Podrážděně odhodím pánské sako, které se mi připletlo do cesty. Je fakt úplně všude. Dneska jsem na něj narážela každou půl hodinu a to jsem se snažila se mu spíš vyhýbat. Karma má někdy opravdu zvrácený smysl pro humor. Koutkem oka zkontroluji zachmuřenou Barbaru, sedící na posteli. Vypadá, že nad mým návrhem skutečně přemýšlí. Upřímně nevím, co zvažuje, ale nakonec souhlasí a rovnou si začne balit potřeby. Potěší mě, že zbytečně nezdržuje. „Myslím, že můžeme jít.“ Zkontroluji, zda mám vše, co bych mohla potřebovat. Přehodím si věci přes ruku a pak s Barbarou odcházím do umýváren. |
| |||
Přístřešek na lodičky -> U jezera "Pravda..." Kývnu trošku pochmurně hlavou za opatrné chůze tmou. "Zní to logicky, tys taky byla někde, kde by tě lidé neměli na očích. Asi na tom bude stejně. Což je ale proti nám, protože pozemky školy jsou dost velké....hlavně jak jí nenapadlo jít do Temného lesa. To bych se jí nepoděkoval." Zašklebím se, ano snažím se neustále odlehčovat alespoň trošku atmosféru. Její poznámku o síle zvyku přejdu, protože vím, že je to pravda a prostě taková Erika je a takovou jí známe a máme rádi. Jsem rád, že jí mé nové pojmenování pro Snapea pobavilo. Lehce se pousměju a sleduji cestu, kterou nám osvětluje záře z její hůlky. "Ani nevím, prostě to tak nějak přišlo samo." Pokrčím bezbranně rameny. Venku je chladno a vůbec se mi nelíbí představa, že tu naše spolužačka někde sedí a brečí. Ne jen, že to není bezpečné, ale také to není správné, no a hlavně to není bezpečné. Ne po tom, co se stalo. Svou hůlku jsem nechal zhaslou, už jen proto, abychom byli méně nápadní. Čím více světla tím větší šance, že na sebe přitáhneme pozornost někoho, koho nechceme. Ať již by to byl kdokoli. "Brrr proč se mi najednou na mysl derou jen samé ošklivé myšlenky na to, co všechno by se mohlo stát?" Lehce se otřesu, jako by mi byla zima, ale tím to opravdu není. Když se Erika zastaví kus od jezera a dívá se směrem tam trvá mi o chvilku déle, než rozeznám zhroucenou postavu Angely. Když mne Erika chce poslat pryč, chvíli jen tak stojím a dívám se směrem k jezeru a zdá se, že přemýšlím. "Ne to fakt není dobrý nápad, mám z toho špatný pocit." Znovu mi přejede mimoděk husina po zádech. "Není zač. Běž za ní věřím, že jí pomůžeš ale....promiň zpátky nepůjdu zůstanu opodál a počkám na vás. Neber to tak, že bych chtěl porušovat pravidla, nebo vás šmírovat, ale jsem taky z Nebelvíru a mám o vás starost a chci mít jistotu, že se v pořádku vrátíte. Navíc možná budu kolejní prefekt, takže bych na vás dohlížet měl." Zašklebím se vítězně, ale pak můj veselý výraz rychle povadne a je opět napnutější a ostražitý, což odhaluje jen světlo její hůlky. "Prostě nemám dobrý pocit z toho, nechávat vás tu samotné, po tom....všem co se stalo." Přiznám a ohlédnu se někam do tmy. "Běž už za ní počkám tady někde kdyby....kdyby něco....jestli chceš klidně vás ochraň kouzlem, ať vás neslyším nevadí to." Pokývnu směrem k ní hlavou a pomalu se nadechnu. Neodejdu ne teď, ale hodlám jim nechat prostor a soukromí, které potřebují, ale jen tolik, abych mohl zasáhnout, kdyby se něco zvrtlo....dnes je zvláštní noc. |
| |||
Hlavní síň Pousměji se na něj a vezmu svojí krásnou fretku na ruce a strčím si jí do klokánku(ve svetru) pohladím jí a do tašky strčím něco ještě na zub,jak pro mě tak pro fretku. ”Já se netrápím, mě je celkem jedno co si o mě ostatní myslí. Takže asi tak, ale těch studentů mi je líto, i když jsem je neznala. Občas mi lidé příjdou bez soucitu, ale jde vidět že ty asi ne. Pokud to nehraješ teda.” Pousměji se na něj ještě jednou, celkem si to zaslouží je milej. Přiznám se. Jak mě pozve, se procházet se po chodbě, pozvednu obočí. Tohle je fakt dobrý, nebo je ten kluk tak průhledný, trochu se pro sebe zasměju a podívám se na něj a pomalu se začnu zvedat k odchodu. Jakmile stojím vedle něj, zasměju se a odpovím mu. ”Mno pokud ze sebe chceš něco dostat fajn, ale ja jsem celkem v pohodě. Mě se to tak nedotklo promiň, ale opravdu jdu ven. Chtěla bych se projít po venku. Takže jestli chceš pojď. Čerstvý vzduch ti prospěje.” Mrknu ještě letmo k zmijozelským na Wolfa a jdu pomalu ven. Jestli snad někdo je proti hold má smůlu, nějak mi to je jedno. Poslední dobou tu někdo něco má. Chci jít ven a trochu se tam odreagovat, jen nevím co ještě podniknu. Taky záleží, jestli budu sama nebo ne. |
| |||
Zdivočelé myšlenky Chris chodby - společenka - sprchy Musela jsem se uklidnit. Musela jsem se uklidnit, ale nešlo to. Hlavou mi probíhalo až příliš mnoho myšlenek, příliš mnoho slov. Přijdou si pro tebe. Přijdou si pro tebe. Kolem obou pěstí mi vzplanul oheň. Nemohu se tím nechat ovlivnit. Nesmím si tím nechat zaplnit hlavu. Na pár sekund jsem se zastavila a praštila jsem do zdi. Oheň zmizel a já se cítila snad o něco lépe. Do společenky jsem poté už mířila normální chůzí, ačkoliv výraz ve tváři se mi neměnil. Jak by mohl? Vždyť nám zavraždili spolužačku. Ani kdybych chtěla sebevíc, nedokázala bych se přinutit ke klidu. Ne poté, co jsem viděla výrazy Nebelvírských. A když jsem si uvědomila, jak se tvářili lidé z mé koleje... Jak byli vůči tomu všemu apatičtí... Drželi při sobě, ale nedokázali cítit pro ostatní. Nejsem Zmijozel. A s těmito slovy jsem vešla do místnosti. Sedla jsem si do jednoho z křesel u stěny a počkala jsem, než ke mně přijde má kočka. Když se konečně uráčila dostavit, sedla si na opěradlo a nechala se lehce pohladit. Nechtěla jsem ještě chodit na pokoj. Sklopila jsem hlavu a nechala jsem myšlenky proudit. Bude lepší, když jen tak proběhnou, než aby se usazovaly a zarývaly se do paměti. Vyrušil mě hlas. Vzhlédla jsem a spatřila jsem před sebou Christinu. Nic jsem neříkala a nechala jsem se jí odvést do pokoje. Na chvíli jsem se posadila na postel a poslouchala jsem ji. Její nápad rozhodně nebyl špatný, vlastně měla pravdu. "Dobře, půjdu s tebou," souhlasila jsem. Nachystala jsem si věci, co bych mohla potřebovat a převlékla jsem se do pohodlnějšího, než to, co jsem měla přes den na sobě (lozit s koženou bundou do sprch není nejlepší nápad). Když jsem byla připravená, podívala jsem se na Chris, jestli taky jde (případně jsem na nic počkala) a poté jsem se vydala spolu s ní do umývárny. |
doba vygenerování stránky: 0.86980700492859 sekund