| |||
Přístřešek na lodičky -> jezero “Tohle není žádné varování. To ani nepřišlo. Prostě se někdo zjevil, mávnul hůlkou a Jackie byla navždy pryč…“ povzdechnu si smutně a začnu se pomalu zvedat. “Nápad nemám… ale je to Angela, vyhledává samotu… uvnitř nebude, tam by mohla někoho potkat… zkusíme se podívat okolo,“ nadhodím. “A… na nic si nehraju, to je… síla zvyku,“ pokrčím rameny a zamířím pomalu z přístěnku ven. Když mě cvrnkne do nosu, vykouzlí mi to na tváři jakýsi malý nepatrný náznak úsměvu. Pak přidá studentojeda, a to už se neudržím a vyprsknu smíchy. “Studentojeda? Jak tě tohle napadlo? To je výborný!“ směju se. “To by se Jackie líbilo…“ uvědomím si a nálada se mi vrátí zase do té melancholické nálady. Ale už je to o kousilínek lepší. Jen si povzdechnu a zamlkle vyjdu ven. Vyndám hůlku a s tichým: „Lumos,“ si posvítím na cestu. A přemýšlím, kam bych šla, kdybych byla Angela. Ale protože nejsem Angela ani jí vlastně pořádně nerozumím, tak mi prostě nezbyde nic jiného než metoda pokus-omyl. Nejdřív pro jistotu zamířím do Hlavní síně, abych se přesvědčila, že tam opravdu není. Jen tam lehce nakouknu, aby mě nikdo moc neviděl. A když Angie nevidím, vrátím se ven a pokračuji směrem k jezeru. Nic neříkám. Co taky. Tedy… uznávám, že to zrovna u mě není úplně obvyklé, ale prostě nevím, co říct. Nemám co říct… Po chvíli cesty a bloudění paprsek světla narazí na jakousi schoulenou hromádku, ve které poznám Angelu. V dostatečné vzdálenosti zastavím a otočím se na Christiana. “Díky za doprovod a za pomoc, ale tohle už snad zvládnu… sejdeme se ve společence, ano?“ |
| |||
Hlavní síň --> Tiché chodby hraduAlex Přišlo mi to jako nejlepší řešení. Ano, bylo vidět, že už trochu plakala, ale fakt jsem netušil, že to zhorším. Nebo je to dobře? Uleví se jí? Dívčí pláč je prostě něco jako noční můra. Nevíte, co říci, co udělat, jak to nezhoršit, neshodit, neztrapnit.... Je tu strašně moc "kdyby". Ale teď jsem příčinu velmi dobře chápal. I mně bylo hrozně, i když připustit si, že Jackie není mezi námi, bylo stále těžké. Děsilo mě ale něco jiného... |
| |||
Hlavní síň Izabell Dost mě uklidní, že mě Izabell nějak neodpálkovala. Nevím, co bych v tu chvíli dělal. "No, vůbec se tím netrap, minulý rok jsem to byl zase já." a trochu víc uvolněně jsem se usmál. Když mi uvolnila místo, chvíli jsem si myslel, že se ode mě odsouvá dál, ale vzápětí jsem si uvědomil, že to bude asi místo pro mě. Trochu zdrženlivě jsem se tedy posadil vedle ní. Když se představila, konečně mi došlo, že tohle naštěstí žádný omyl není. "Dobře, Izi. Máš pravdu, dnes tu je smutno..." Vybavil se mi znovu ten proslov, který s většinou z nás tolik zahýbal... Chudák Jackie... Znovu se mi do očí začaly drát slzy, ale ustál jsem to. "Moc jsem ji neznal, ale to nemění nic na té strašlivé události." Něco mě na ní prostě přitahovalo... Byla to její vůně? Oči? Dlouhý splývavý svetr? Nevím... Chtěl jsem s ní zůstat tak douho, jak jen to jde... "Jestli chceš, můžeme se projít po chodbách a pokusit se ze sebe dostat to napětí." Pokusil jsem se, aby to neznělo úplně jako pozvánka na rande, i když jsem to možná tak ve skrytu duše myslel. |
| |||
Hlavní síň -> Společenská místnost Označení Nějakou chvíli jen sedím na místě. Nesnažím se s nikým komunikovat, pouze se svým stále neutrálním výrazem pokukuji po ostatních, jak se asi tváří. Nepřekvapuje mě, že dost zničeně. Celkem mě udivuje, že se to dotklo i některých zmijozelských, protože ani oni se netváří příliš nadšeně. Tedy až na Wolframa, kterého to očividně absolutně nezajímá. Co by taky, on přeci o nikoho nepřišel. Jak tak pozoruji okolí a přemýšlím, koutkem oka spatřím, jak se za Erikou rozejde Christian. Nejdříve tomu nevěnuji příliš velkou pozornost, poté mi ale dojde, že ji opravdu následuje. To ji snad jde někam utěšovat? Myslí si, že tahle událost je nějakou příležitostí k tomu, aby se k ní dostal? Dělá si ze mě prdel? Nejen, že si vůbec dovoluje něčeho takového zneužívat, ale dokonce se odhodlá k tomu, aby za ní lezl? Zrovna on? Na to má nárok jen úzký okruh lidí, mezi které rozhodně nepatří. Můj výraz náhle prořízne neskrývané zamračení. Nesleduji jejich cestu přímo, pouze periferně, abych nebyl příliš nápadný. Do záběru se mi však vmísí Kenji, který se také rozhodne odejít. Nedivím se. Ačkoliv já sám se nemám k žádnému podobnému kroku, tak přiznávám, že jsem opravdu citlivka. Jak jsem říkal, není to na mě moc vidět, ale určitě prvních pár nocí se mi spoustu slz do očí nahrne. Z mých nenávistných a zároveň pochmurných myšlenek mě vytrhne hlas, který moc často neslýchávám - hlas Barbary. Jedinou mou reakcí je pohled jejím směrem a jakési bezvýznamné kývnutí. Stále se totiž nemám k tomu, abych ze sebe vypravil jedinou hlásku. Nakonec se rozhodnu také odejít. Zvednu se a s pohledem do země se šouravým krokem rozejdu pryč. Ani neřeším, zda-li se má Dan také k odchodu, nebo ne. Stejně tak nepřemýšlím nad tím, kam Kenji odešel. Možná na pokoj. Jediné, co mě z nějakého neznámého důvodu zajímá, je Erika s Christianem. Úplně je vidím před očima: 'Neboj se, Eričko, to bude dobrý!' obejme ji. 'Ne, to nebude, už nikdy nebude,' namítne Erika. 'Ale ano, vždyť máš mě!' řekne Dragon. 'To je vlastně pravda, ach!' podlomí se jí kolena a celá se mu oddá. Dragon jí vlepí francouzáka a Erika ho začne svlékat. Nad mými strašnými představami se mi až zvedne žaludek. Tohle dopustím jedině přes mou mrtvolu. Nebýt naší ztráty, už se je vydám hledat a tomu zmetkovi přelomit vaz, nicméně nemám sebemenší chuť se do něčeho pouštět. Kdyby tu byla Jackie, určitě by mi s tím pomohla. Mé kroky mě tedy nakonec dovedou do naší společenské místnosti, kam se usadím do křesla, lokty opřu o stůl, čelem se zabořím do dlaní a se zavřenýma očima zůstanu nehnutě sedět. Nepodaří se mi udržet ten neutrální výraz a nakonec nějaká ta slza na stůl přeci jen dopadne. Absolutně nechápu, proč má někdo potřebu likvidovat nevinné lidi. Takoví tvorové by vůbec neměli vznikat. Co kdy komu udělala Jackie špatného? |
| |||
Hlaní síňJordyn, ale jinak nikdo konkrétní S vykulenýma očima jsem se otočil na Jordyn, bylo jasné, že mě jen škádlí, ale bylo to tak vidět, že se o Aleca (marně) snažím? Nechtěl jsem to popírat, ale ani přikývnout. Jen jsem si tedy přiložil ruce k rumělcem se barvícím tvářím a snažil se své očividné červenání zahnat příjemně chladícíma rukama. Otočil jsem se na Brumbála a použil ho jako rozptýlení. Nejspíš to fungovalo, protože jakmile jsem na něm přistál pohledem, začal jsem luštit ten pohled, nebyl to ten normální "něco-řeknu-ať-už-můžete-jíst" výraz, připomínal mi... smutek? Nezdálo se mi to. Nestávalo se často, že by Brumbál ze všech lidí hledal slova, kterými začne. Zamračil jsem se. Denního Věštce, nebo jakékoli jiný zdroj informací v tištěné formě, jsem nečetl. Připadalo mi to zbytečné. Podle těch fámů, co jsem slyšel od nižších ročníků, jsem si dal dohromady jen útěk nějakého vězně z Azkabanu. Nenapadlo mě, že by nám mohl být hrozbou. Myslel jsem si, že bude ještě měsíc rozdýchávat účinky mozkomorů, než si přizná, že stejně pomalu umírá a spáchá sebevraždu. Nejspíš jsem se mýlil, u smrtijedů nikdy nevíš. Možná nás chtěl ředitel varovat. Jeho výraz nebyl poplašný, spíš se blížil k utrápenému. Možná si to jen namlouvám, přece jen jsem daleko od profesionála ve čtení lidských emocí. Ale možná jsem nebyl tak daleko od pravdy. U slov "Vyrovnat se se strašlivou ztrátou" jsem začal mentálně panikařit. Ne. Nechci to slyšet, ať je to cokoli. Zamračil jsem se a začal do Brumbála očima vypalovat díru. Stejně jsem ale hltal každé slovo. Napětí stoupalo. Nemůže to být přece tak špatn- "To si snad děláte pr-" Zaseknul jsem se a rozhlédl po Hlavní síni. Zdrcené obličeje těch, co dotyčným byli blízcí se mi vrývaly do paměti. Výrazy napodobující smutek u mladších žáků Bradavic, kteří ani netušili, o kom to vlastně mluví, jsem přehlížel. "pr....prostě srandu..." Poslední část jsem zašeptal. Ta šílená a zároveň i docela nevinná Cor mi byla dobrou kamarádkou, s Jackie jsem čas moc netrávil, ale znali jsme se a na chodbách se zdravili. Teď nebude nikdo, komu budu z druhé strany koridoru mávat. Poslušně jsem na pokynutí ředitele stoupnul. Ještě ne, ale vím, že za chvíli ty informace opravdu poberu, vstřebám. Pak, jako vlny do útesu, budou emoce do mě narážet, než se zlomím. V slzách budu muset hledat někoho, kdo se mi nevysměje. Očima jsem našel Michaela. On mi pomůže, vždycky bude můj nejlepší kamarád. Usmál jsem se. Vždycky. A to se nikdy nezmění. |
| |||
Velká síň Nad vyjádřením svého kolegy jen pokývnu hlavou a nechám jej odejít. Nemohl jsem ani očekávat více, přece jen je to pořád Severus a na to nelze zapomínat. Když už mne mezi ostatními nic nedrží zamířím do svého kabinetu. I přes onu smutnou událost budu muset očekávat hříšníky svého dne, dle mého rozkazu relativně brzy. Hold povinnosti musí plnit všichni i já. "Snad přijdou však, abychom to měli brzo z krku." Pomalu se za chůze po chodbách nadechnu. "Ale budou potřebovat nyní čas, alespoň trochu." Vím, že udělal Brumbál dobře, ale je to těžká rána a hlavně je to něco, co se již dlouho neudálo a zanechá to špatné skvrny na jméně naší školy. Z toho budou ještě problémy. |
| |||
Velká síň Alík, Runa, Noelle Emoce k famfrálu patří. Samozřejmě, že jsme s Alem naše tvrzení přeháněli, ale něco nás nabudit musí. A jestli to budou tváře našich nepřátel, tak ať! Ale Al to shrnul dobře, jsou to jen řeči. Přesně tak… přece bych nezačala Cayluse mlátit pálkou do ksichtu?! Nejsem blázen… ještě by mě vyloučili! “Nepotřebujeme celý hřiště, stačí kousek,“ řeknu. “A i kdyby Noelle chtěla zacvičit chytání, tak…“ nadhodím do vzduchu a všimnu si, že je vlastně spolužačka tady. A když už, tak už. Začalo to jako soukromé létání a rady ve dvou, ale proč toho nezneužít v trénink. Můžeme si zalétat všichni, a kdyby Al chtěl ještě pár rad předem, tak se můžeme sejít o chvíli dřív. “Noelle, nechce se přidat zejtra na trénink? Jestli teda dostaneme povolení,“ dodám ještě. “No, prostě nám určitě stačí jenom půlka hřiště a tři branky,“ dodám. Pak se síň utišila a Brumbál začal mluvit. Až po dlouhých dvou vteřinách jsem si vzpomněla na ranní článek, který nás – alespoň ty lidské a nezmijozelské – tak dostal. Dech se mi zadrhl. Vzpomněla jsem si na Kaylu a její zoufalost z toho, co kdyby to byla Johanka. Co když ale… co když opravdu…? Ani nedutám a s naléhavostí zírám na ředitele. Tak moc to protahuje… tak vysyp to! A pak to jméno řekl. Přiznám se, že v první vteřině se mi uleví, že neslyším jméno Johanky, ale hned potom mi dojde, že místo ní to byla jiná spolužačka. Jackie?! Spadne mi brada. Vždyť ještě před pár dny trénovala na famfrpál! Postavila se tomu kruvalskýmu klukovi a… to není možné! To není pravda! Řekni, že to není pravda! křičím na Brumbála v myšlenkách. Vždyť Jackie je jedna z těch, co se nebojí postavit za ostatní, na kterou posíláš potlouk za potloukem, ve hře se do sebe trochu pustíte a na konci si potřesete rukou. Vždyť… Zadrhnou se mi i myšlenky. Ano, nespím s ní na koleji, ale chodím s ní čtyři roky do školy! Vlastně pátý. Vlastně… chodila… Něco mě lechtá na tváři. Dotknu se jí a ucítím slzy. Já brečím? Asi ano… Proč Jackie… A proč kdokoli! Vždyť se to může stát komukoli z nás! Malinko se vrátím do reality a přejedu pohledem po spolužácích. Komukoli z nás… Zastavím se u Runy a zachytím její prosbu. Povzdechnu si. Taky nechci být sama. Nechci jít, nechci zůstat… ale určitě nechci být sama. Co kdyby se něco stalo jí? Nebo ostatním? Jak se musí cítit Angie… a Erika, ty dvě byly ve famfrpálu sehraná dvojka… “Co… co budeme dělat?“ polknu a natáhnu se po sklenici vody. Musím se vzpamatovat. Jestli uprchl smrtijed… kdo ví, co ještě přijde! “Co si vzít dort do společenky?“ ukážu na jeden čokoládový se šlehačkou, který stál netknutý dál od kuřecí bomby. Čokoláda je na nervy a smutek nejlepší. Třeba to trochu pomůže. |
doba vygenerování stránky: 0.98894810676575 sekund