| |||
Hlavní síň Večeře ♠ Zmijozel ○ Ostatní v Hlavní síni Mírně mi zatiká v oku, když se Sin začne cpát k pohárku. Samozřejmě přes mě. A pak kdo tu provokuje! „Jistě.“ řeknu co nejklidněji a překousnu touhu jí ten pohárek odstrčit. I když by si to zasloužila! „Přežili jsme, oba...“ zabručím, abych jí odpověděl na tu provokativní otázku! „Nemusela jsi zajít tak daleko.“ Zabručím ublíženě, aby se jí v hlavě objevilo i nějaké to svědomí. I když to u ní nejspíš nehrozí. Dál už se k tomu raději nevyjadřuji. Nehodlám to probírat tady. Navíc za mnou zrovna přišel Richard, kterého pozdravím zpět. „V rámci možností ušel.“ prohlásil jsem s klidem, že to nebyla žádná sláva, ale ani opak. „Na první hodinu je zbytečné mít příliš velké očekávání.“ Byl jsem celkem rád, že tam nebyl nikdo jiný ze Zmijozelu. To bych pak musel trochu přehodnotit slova, které jsem v divadle řekl v rámci role. I když jeden idiot by z toho byl určitě nadšený. 'A nebo skoro celá škola...' Ubránil jsem se zamračení. Místo toho mě dost zmátla jeho další otázka. 'Já popřál brzké uzdravení Reecovi a předal mu dárek? Vždyť jsem byl na ošetřovně kvůli Etty a ani ho nezahlédl.' Pobaveně jsem se na Richarda usmál. „Slyšel jsi pouze nějaké řeči.“ tónem hlasu mu naznačím, že se nechal napálit jak malé dítě, když tomu uvěřil. „Asi bude teď zklamaný, když ve skutečnosti žádný dárek ode mě nedostal. Možná bych mu měl ale popřát blízké uzdravení.“ Zamyslel jsem se nad tím. „Bylo by nemilé hledat si jiný zdroj bylin.“ Povím spíš více méně pro sebe. Další rámus mě vytrhl z přemýšlení. Pohlédl jsem směrem ke zdroji hluku. Samozřejmě. Caylus a hned na to Sin. Nedokážu se ubránit škodolibému pousmání, když k Sin přiteče nějaký ten mléčný koktejl. Přesto, že je tu někdo "trochu" hovado, tak její španělské nadávky stojí za to. To jí patří! Naštěstí od toho byla jen ona. Jinak bych nadával také. „Ještě tam máš kousek..“ ukážu na další flek, když se Sin začne čistit. Ani jsem nepostřehl, že se Richard vydal pokecat s příchozími. Dnešní večeře připomínala spíš anarchii než společné stravování. Proto jsem byl rád, když se konečně rozhodli utišit celou hlavní síň. Brumbálův projev mne nijak extra nepřekvapil. Řekl to, co se šeptalo mezi studenty celý den. Navíc jsem s Jackie neměl žádné pouto ani přátelské. Nemyslím si, že bych se měl kvůli její ztrátě cítit špatně jen proto, že to je někdo, koho jsem znal. Chvilku ticha však respektuji. Nejsem žádný křupan. Jakmile to skončí, začnu se dívat po něčem, co bych snědl. |
| |||
Hlavní síň Mrzimorský stůl Když jsem sledoval doznívání kuřecí exploze a výměnu "cukrářských útoků", už jsem se tím jen bavil, ale nijak na to nereagoval. Pak si ke mně sedl nějaký rozhořčený spolužák. To, že je to Isaac si uvědomím až po chvíli. Následuje ředitelův proslov... Hrůza. Sedím s očima upřenýma na Brumbála, ani nemrkám, snažím se vstřebávat postupně každé slovo, ale je to příliš velké sousto. Smrtijed. Při tomto slově mám husí kůži. V Londýně si v klidu pobíhá smrtijed a vraždí nevinné oběti. Jen doufám, že budou rodiče v pořádku, zvlášť matka, která vraždu určitě vyšetřovala. Jedna z nich to naštěstí přežila, ale i tak je to strašné. Přestává tu být bezpečno.. Při zmínce o Coraline se koutkem oka podívám na Jordyn. Dnes jsme to už spolu řešili a dost se o spolužačku obávala. Ještě jednou se na Jo podívám, a to už pořádně, když nám Brumbál řekne, že máme tu čest zpívat smuteční píseň. Nevím, jestli je tohle zrovna dobrá premiéra ve školním sboru, ale jsem rád, že máme možnost něco aspoň udělat. Minuta ticha. Když stojíme, podívám se na zdrcený nebelvírský stůl. Všichni ji tam znali, to bylo vidět. Ta chvíle ticha mi přišla nekonečná, vybavil jsem si Jacquelinin obličej a v tu chvíli to bylo tady. Z koutků očí mi začnou vytékat pomalu slzy, které si hned utřu. Ne ve snaze, aby to nikdo neviděl, protože v tuhle chvíli to bylo, myslím, naprosto pochopitelní. Po skončení pocty jsem se rozhodl, že ještě chvíli posedím u stolu a prohodím pár slov se spolusedícími, než se vydám do pokoje. |
| |||
Hlavní síňLupinJen co dojdu na místo, po tom nešťastném rozhovoru se slečnou Airimoy, povstane Brumbál a započne svůj proslov. Je to opravdu smutné, takto zabít studentku, která za nic nemohla. Bývaly doby, kdy jsem stál na opačné straně bojiště, ale ublížit dítěti? To by na mě bylo moc. Zpětně si uvědomuji, že takových zvěrstev bylo schopno mezi smrtijedy jen těch pár nejzvrácenějších. Na své tváři však smutek nad touto tragédií nedám znát. Jsem to přeci jen já, mám roli a té se pevně držím. Upsal jsem jí svůj život, když jsem Ho tehdy zradil… Sklopím tedy alespoň hlavu, abych oné dívce vzdal hold. Sbohem slečno Monroe. Váš život skončil rukou šílence, kterého jsem ještě před dvaceti lety mohl nazývat přítelem. Nechápu, jak jsem mohl tak hluboko klesnout. Až rána nejhlubší mne z té propasti vytáhla, společně s Brumbálovou pomocnou rukou. Minuta ticha, strávená ve stoje a s myšlenkami v podobném duchu. Když se Brumbál sebere k odchodu, vrátím se do normálního rozpoložení. Je potřeba udělat ještě nějaké věci, než ty dva kluky z její koleje odvedu k trestu. Věděl jsem už po poradě, že toto přijde, ale nemohl jsem si dovolit se zachovat více citelně. Aspoň jim vyženu z hlavy chmurné myšlenky a budou mi i užiteční. Svým způsobem by to byla v jiné situaci a jiném počasí i zábava. Dojdu za Lupinem a pokynu mu, aby semnou šel stranou. Trochu přívětivějším hlasem, než obvykle s ním začnu šeptem mluvit. ,,Měl jsem poněkud zajímavý rozhovor se slečnou Airimoy, Remusi“, dokonce použiji jeho křestní jméno… co se to semnou děje? Nechám to však být a pokračuji. V tuto chvíli mojí nenávist odložím stranou. ,,Její exces pochopitelně nechci nijak omlouvat a byl již potrestán. Prozradila mi však, že jeden z tvých studentů, pan Shade, má velice nevychovaného domácího mazlíčka, který má zdá se sklon k ničení oblečení. Myslím, že bys to měl řešit. Slečna Airimoy je v tomto případě bohužel jedna z těch dívek, které nemají oblečení z druhé ruky. Škoda se zdá být tak značná, že ho již nelze opravit.“ Poté se seberu a vyrazím do svého kabinetu připravit věci na výlet do zapovězeného lesa a vyčkat těch dvou výtečníků. |
| |||
Hlavní síňSpolužáci z Havraspáru, profesorka Hoochová, DeeTo, co nám ředitel Brumbál oznámí je doopravdy silná káva. Mrtvá spolužačka… oběť smrtijeda. Proboha. Už jen slovo smrtijed ve mně vzbuzuje strach a to jsem nevyrůstal v kouzelnickém společenstvu. Jak se musí cítit spolužáci, kteří o hrůzách, které smrtijedi a Ten, jehož jméno se neříká, slýchali od narození. Pomatuji si, jak jsem si přečetl jeho jméno v Historii kouzelnického světa a když jsem ho pak prohlásil nahlas… ty výrazy strachu v obličejích mých spolužáků… to mi nahnalo samo o sobě takový děs, že jsem to jméno v životě již nevyslovil. Uvědomím si, že držím číši šťávy mírně nad stolem a ruka se mi třepe tak, že být číše plná, tak její obsah bude rozlitý z části po stole. Položím jí na stůl a od Brumbála sklouznu pohledem na McGonagallovou, která má velice pochopitelný výraz smutku a zděšení, v jejím osobitém podání. Dívá se na stůl své koleje a já tam také přesunu svůj pohled. Nebelvírští mají snad ještě strnulejší výrazy, než kdokoli z jiné koleje… taky pochopitelné. Byla to jedna z nich. Jacqueline Monroe. Jak jen vypadala? Ano, už vím. Nikdy jsem se s ní nebavil. Jak se asi musí cítit ti, co jí znali. Minutu ticha… Postavím se a sklopím pohled na zem. V pozoru. Není na co vzpomínat, tak na ní myslím alespoň jako na dívku z mého okolí, která mohla žít, a nebylo jí to dovoleno. Něco, co se mohlo stát komukoli z nás, včetně těch, které zde mohu alespoň trochu považovat za přátele… Cass, Runa, Sebastien. Taky to mohl odnést nějaký mudla a já o tom ani nevím. Otec… dobře, to bych asi věděl, ale Anete, Thomas, Brien, Chan, Lucci. Moje parta ze základky. Ti, které jsem považoval za přátele, jen nás rozdělily cesty osudu a já se stal čarodějem, oni šli na další stupeň mudlovských škol. Mohou to být i oni, kdo zemřou pod zelenou září toho kouzla. Z úcty k mrtvé spolužačce zaženu myšlenky na své přátele a věnuju jí zbytek její minuty snaže se vybavit její tvář do všech detailů. Když Brumbál svým odchodem ukončí tu minutu ticha, ještě chvíli si ten obraz před očima ponechám, abych jí vynahradil těch deset sekund, které jsem strávil přemýšlením nad svými přáteli z mudlovského světa. ,,Chudák…“ pronesu potichu, takže mě jen nejbližší okolí mohlo vnímat. Chvíli ještě stojím na místě. Dnešního Denního Věštce jsem ještě nečetl. Většinou se nějaký najde ve společenské místnosti večer. Když ráno přišel a strhla se ona debata, už jsem byl v knihovně, takže jsem nic netušil. Poté se rozkoukám a vidím, že se lidé pomalu rozchází… a hlavně učitelský sbor. Vyrazím rychle za madam Hoochovou a odchytím jí na odchodu. ,,Paní profesorko. Omlouvám se, že Vás ruším po tak smutné události. Vědět, čeho se bude proslov týkat, vyhledal bych Vás ještě před večeří. Ale v rychlosti… Byl jsem na začátku roku vážně nemocen, a proto jsem se nedostavil na konkurz na Havraspárského odrážeče. Slyšel jsem, že to místo nebylo doteď obsazeno. Chtěl bych se o něj ucházet a domluvil jsem se s kolegy, kteří již v týmu jsou, že bychom se mohli jít zítra před večeří na hřiště připravit a rozehrát s pravými potlouky, ne jen s náhražky, pokud by to bylo možné.“ Poslední část souvětí akcentuji jako otázku. Poté, co mi to schválí, či neschválí, omluvím se ještě jednou za to nevhodné načasování. Nebylo však asi kdy jindy. Posléze odejdu zpět na své místo, dopít zbytek šťávy, kterou jsem před Brumbálovým proslovem dopít nestihl. Chvilku ještě sedím a poté se zvednu k odchodu. Rychle se však zarazím, protože si vzpomenu na svoje setkání s Dee. No, nevím, jestli je vhodné se teď bavit o mém básnickém slepém střevu, ale odejít a předpokládat, že si bude myslet to samé by byla učiněná hloupost. Poodejdu tedy na kraj stolu blíže k východu ze síně a vyhlížím ji. Chvíle sice není vhodná, tak si alespoň můžeme říct, že tu rozmluvu necháme na jindy. Vůbec se zítra do toho kostelíku netěším… |
| |||
Hlavní síň Studenti a profesoři Když Brumbál vstane a věnuje mi jeden z těch svých úsměvů.. Má už tak ustaraná a nejistá tvář se ještě víc zvrásčí. Ani jeho úsměv nebyl takový, jaký jsem znala. Tahle událost otřásla námi všemi. Mlčky sleduji vznášející se noviny a do paměti se mi vrací slova Brumbála, která mi říkal v pracovně. Lítostivě sleduji popotahujícího Hagrida a položím mu konejšivě ruku na rameno. Jak byl obrovský, tak byl citlivý. Když hlavní síní zazní Jackiino jméno, zkřivím obličej do bolestné grimasy. Nejen, že byla z mé koleje, ale navíc byla obrovskou posilou nebelvírského famfrpálového týmu. A pokud se nemýlím.. Pohled mi padne na Angelu. Ty dvě byly dobré kamarádky. Chudák Silverlinová.. Mlčky poslouchám Brumbálův proslov a očima přitom přejíždím po hlavní síni. Každý ze studentů na to reagoval jinak. Někdo měl celou dobu přikrytá ústa dlaněmi, jiní měli otevřenou pusu dokořán a v očích hrůzu. Někteří byli zmatení, překvapení. Jiní propukli v tichý pláč. Další si klouby prstů otírali z vnějších koutků slané slzy a jiní se zase drželi za ruce. Trochu nadskočím, když Hagrid vedle mě hlasitě zatroubí do kapesníku. Letmo se otočím na profesorku Primrose, jak to snáší ona. Stále si chudinka dávala za vinu, co se v Londýně stalo. Při zmínce o kostele.. Se mi vybaví návštěva dvou studentek a pohled mi nedobrovolně sklouzne na slečnu Luquebu. Takhle zneuctít místo, kde se má zítra konat poslední rozloučení s nebohou Jacqueline.. Odporné. Prostě odporné. Pozvednu bradu a přemístím zrak ke stropu, odkud se srolovaly nebelvírské, černé vlajky. Celá tato chvíle byla tak temná.. Ponurá a chmurná. Opatrně se postavím, hlavu sklopím k zemi a zavřu oči. Celá hlavní síň se ponořila do trýznivého ticha. To vědomí, že o život přišla mladá, nadějná čarodějka.. Statečná a oddaná Jacqueline, která se snažila ochránit svou kamarádku do posledního konce. Po uctění památky zesnulé se Brumbál rychlým krokem vydá z hlavní síně pryč. Naposledy se lítostivě rozhlédnu po zdrcených nebelvírských a tiše se rozejdu za Albusem. |
| |||
Hlavní síň a špatné zprávy Jakmile profesorka McGonallová zajistí klid ve velké síni, vstanu a rozejdu se k oltáři, u kterého mám vždy proslov. Předtím, než se plně obrátím ke studentským stolům, se na ni vlídně usměji. Ale nebyl to úsměv, jaký byl u mne typický. Byl plný starostí a smutku. |
| |||
Velká síň – večeře – že já už tam dávno měla býtspolužáci Vážně už mi budou muset někam na tělo implantovat budík, protože takhle brzo buď umřu hlady a nebo mi někdo z učitelského sboru oznámí, abych si sbalila věci a opustila Bradavické pozemky pro nedodržování povinné docházky. Po skončení divadelního kroužku bylo sice mrtě času, který jsem nejprve využila ke krátké sprše, abych ze sebe smyla špínu z "vánočního" úklidu, pak jsem si připravila věci na zítřejší výuku, abych si ráno ještě urvala pár minut spánku navíc (a samozřejmě přitom nezaspala). No, povinnostem jsem učinila zadost, proto jsem hupla na postel a natáhla jsem se pro Zmizení Samanthy Shipleyové. Shinobu vyskočila za mnou, stulila se do klubíčka vedle mé nohy a za hlasitého vrnění brzy usnula. Pár chvil, které jsem původně chtěla věnovat čtení knížky, se protáhlo do mnohem delší doby než jsem původně očekávala. Jako bych nevěděla, že číst napínavý thriller je téměř hodno zahrávání si s ohněm. Když jsem zvedla oči k hodinám, zjistila jsem, že velká ručička se už přehoupla přes dvanáctku a to znamenalo, že většina spolužáků už bude v jídelně a dávat si něco dobrého k jídlu. A sakra! Sklouzla jsem z postele, přímo do tenisek, které jsem si nedbale zavázala a vyrazila jsem do Velké síně. Ve společence jsem si všimla vzkazu, ale nestihla jsem jej přečíst. Bude to muset počkat až se vrátím zpátky. U dveří do Velké síně jsem se zastavila, abych dovnitř nevpadla jako velká voda, ale spíš jako myška. Tedy, pokud se mi to vůbec podaří. Kecla jsem si na nejbližší volné místo u Nebelvírského stolu u dveří, jedním okem sledovala učitelský stůl. Profesorka McGonagallová si právě žádala chvíli klidu pro pana ředitele. Takže jsem dorazila pozdě. Uff. Přitáhla jsem k sobě ovocný salát a stále sledovala stůl v čele místnosti. |
| |||
Velká síň Dominik, Al, Cass + ostatní u Havraspárského stolu okrajově Zmijozel Cassiiny poznámky přejdu mlčením. Nemám chuť se s ní dohadovat, každá jsme v tomhle jiná a já bych chtěla mít trochu z jejího temperamentu." To je dneska den." Položím si hlavu do dlaní. " Kvůli takové hlouposti nám sebral Snape body." Zvednu hlavu a pohled upřu na Dominika. " Děkuji." Špitnu a usměju se na něj. " Jo Alecu, doufám že ti Famfrpál půjde stejně dobře jako ti jde skládání básní." Povzbudím ho. Alespoň maličko podpory, když ho ona tak ponížila. Na tváři mám stále úsměv, trochu strojený, ale usmívám se . Potom nastane ještě větší blázinec, létající zákusky, to už je velká haluz i na mne. Dneska prostě půjdu spát hladová, doufám, že mi v nočním stolku zbyl kousek čokolády. Pomyslím si a odstrčím talíř stranou. Cítím zvláštní zadostiučinění, když si Snape vyřizuje účty s Dierdre. A máš to, mrcho. Kousnu se do rtu, abych se nezačala smát nahlas. Jsem zvědavá, co nám chce povědět Brumbál. |
| |||
|
| |||
VečeřeLucca, Alec a Havraspárský stůlNebyl jsem jediný z naší skupinky, co měl hlad. Luccovo břicho vydalo celkem hlasitý zvuk. Ihned chytil mě a Aleca za ruku a táhl nás za sebou poměrně velkou rychlostí k Hlavní síni. Alec začal protestovat, že se nám něco stane a když ho Lucca zvedl, neudržel jsem se a vyprskl jsem smíchy. Dohnal jsem je a šel jsem vedle nich směr večeře. Jakmile jsme došli do Hlavní síně, Lucca Aleca pustil. Slyšel jsem hluk od Zmijozelského stolu. Viděl jsem Cayluse, jak vyřvává přes celou místnost. Obrátil jsem oči v sloup. Nechápu, co má za problém, vždyť se toho tak moc nestalo. Vydal jsem se tedy kousek za Alecem k Havraspárskému stolu, kde si všichni čistili hábity od něčeho, co připomínalo kuře. A to už jsem si myslel, že naše kolej nemůže být víc nenormální, pomyslel jsem si, když jsem si sedal vedle Aleca. Od Zmijozelského stolu přicházel Richard. Alec vypadal, jakoby se měl co nevidět propadnout do země. Naštěstí neudělal Richard scénu, což se od něj vlastně dalo očekávat, byl z jejich koleje tak nějak jeden z těch normálních. Pozoroval jsem, jak odchází. "Hele, neboj, ono se to vstřebá a zítra už nikdo nic vědět nebude," snažil jsem se Aleca nějak uklidnit. To už k nám od Mrzimorského stolu mířil Lucca a nabíral si z našeho dortu. Usmál jsem se, celý on. Předtím, než stihl odejít, omluvil se Alecovi. Pak už promluvila profesorka McGonagallová. Náš ředitel bude mít proslov. |
doba vygenerování stránky: 0.83623194694519 sekund