| |||
Velká síňCass, RunaStalo se, co se stát nejspíše muselo. Snape nám sebral patnáct bodů. Kupodivu jsem čekal víc, jestli se toho zhostí opravdu on, ale když jde o spory s naší kolejí je nějak hr, aby byl vždy zrovna on, kdo to bude řešit. Po jeho výstupu se otočím zpět na Cass a odpovím na její otázku. ,,Jo, zajdu tam a zeptám se jí. Vidím to tak na čtvrtou. Hoďka a půl bude stačit a pak do sprch a na večeři akorát, pokud se nebudete holky moc loudat.“ Zasměju se a naliju si další pohár borůvkové limonády. Z reflexu se otočím a pohlédnu opět ke Zmijozelskému stolu. Pohled mi zůstane na zlatovlasé Dee a jako by se na mě svalila tíha celého jezera, jaké cítím zklamání. Zklamání však vystřídá jiný pocit. Mám chuť se opět začít smát, když vidím ten čurbes, co je od našeho stolu k jejich, ale najednou všechno zmizí. Podívám se k učitelskému stolu a vidím Snapův nasupený výraz, když si schovává hůlku a něco povídá Lupinovi. Poté se otočím na tu třeťačku, která odpálila přerostlé kuřecí stehno. ,,Tak vidíš, možná to nakonec bude bez trestu.“ Opět se obrátím ke svým přátelům, jestli tomu tak už mohu říkat, a s úsměvem na rtech se trochu nakloním ke Cassandře. ,,Vypadá to, jako by Snape našel ztracené svědomí. Co když je to s madam Reonire pravda. Jestli to spolu fakt táhnou, možná na něj má dobrý vliv.“ |
| |||
Hlavní síň Zmijozelský stůl, čokoši Nakonec se smějí úplně všichni a to i ti, kteří si na taková gesta normálně moc nepotrpí. U Deirdre mě to nijak nepřekvapuje, zato u Richarda celkem dost. Ani jsem netušil, že je toho schopný. Byl až přehnaně upjatý, stejně tak mužatka Christina, která právě vdechla kus jídla a dusí se. Nejprve nechápu, co se jí přihodilo, proto jen nechápavě sleduji, jak sípe a popadá dech. Když mi to dojde, začnu se smát. Dobře jí tak, náfuce. To má za to, že mi odmítla pomoct s úkolem. Jojo, karma je svině. „Jsi rudá jako rajče.“ zazubím se na Dee, když si sedá zpátky ke mně. Přisunuje blíž talíř s brownies a než se naděju, už mi vkládá jednu lžičku za druhou do úst a krmí mě jako mimino. Nechávám si to líbit a tak poslušně otevírám pusu a do toho se spokojeně křením. Tahle holka se mi vážně líbí čím dál víc. „Dost, nebudeme si kazit večeři řečma o čokošovi. Už sem ti říkal o svých plánech do budoucna?“ zeptám se zničehonic své blonďaté společnice. Chci změnit téma, protože debata o tom ohavném teplomilovi je naprosto nechutná. Ještě než se rozpovídám, natáhnu se pro tácek s kremrolemi. Jen co se do nich zakousnu, oči se mi rozzáří jako malému dítěti. „Víš o tom, že jednou budu ředitelem Bradavic? Brumbál nebude žít věčně, je už starý a ministerstvo školství se bude muset poohlídnout po někom jiném. Takže jsem se rozhodl kandidovat. Paráda, co? Až k tomu dojde, otec mě určitě podpoří. Nechtěla bys být zástupkyně?“ Znovu kousnu do kremrole, která je ale tak křehká, že se celá rozdrolí. Zachmuřím se a nenápadně smetu drobky na zem. Pod stůl se ani neodvažuji dívat. Musí tam být slušný nepořádek, ale tak od čeho tu máme skřítky a hlavně školníka, že? Ať kouká makat, hajzl jeden. Alespoň nebude mít čas obtěžovat nevinné studenty. „Tak a teď ty. Otevři pusu.“ nevinně se na Dee usměju a opatrně k ní dostrkám malou kokosovou kuličku. Jsem natolik fascinován pohledem do jejích modrých očí, že si vůbec nevšimnu Židěstry, která po mně, nevím proč, hází šlehačku z dortu. Přistane mi přímo na obličeji. „Zešílelas?!“ vyjedu na ní. Co to do ní sakra vjelo? „Jak můžeš tak plýtvat jídlem?“ nevěřícně nad tím kroutím hlavou. To, že mám na tváři čokoládový krém, mi vlastně ani tolik nevadí. Co ale považuji za odporné je to, že rukama znehodnotila celý dort. Určitě je ještě infikovaná z ošetřovny, když tam před chvílí byla. Co když se jí třeba omylem dotkl čokoš? Za normálních okolností bych šlehačku snědl, jenže teď jí jen znechuceně setřu ubrouskem. Pak se ozve rána, následovaná sprškou kuřecích kousků. Polekaně sebou trhnu, protože jsem pochopitelně nedával pozor. „Co to má znamenat?“ Nevěřícně na tu spoušť zírám. Rozhlédnu se kolem, abych zjistil, kdo je za tohle celé zodpovědný. Viníka nemusím hledat dlouho. Čokospáři, kdo jiný. „Po tomhle se zaručeně dostaneme do vedení.“ promnu si ruce, když Snape strhává šprtům body. Rychle očistím targeem sebe i Dee, načež začnu znovu zkoumat obsah stolu. Pohled mi spočine na krásně zdobeném muffinu, který leží kousek od Sinestry a Wolframa. Vstanu a natáhnu se po něm. A pak to uvidím. Dobrá nálada je v tu ránu pryč a vystřídá jí obrovské znechucení a chuť se na místě pozvracet. „Kdo to sem pustil?!“ rozeřvu se. Tomu se mi nechce věřit. Zdá se mi to, nebo právě nese bělovlasej čokoš modrovlasýho čokoše v náruči? „U Merlinovejch vousů, vyveďte je někdo!“ vztekle máchnu rukama, jenže si příliš pozdě uvědomuji, že pravačku, kterou mám pořád v šátku, omylem převracím mléčný koktejl. S cinknutím dopadne na stůl a veškerý jeho obsah steče dolů, přímo tam, kde sedí Sinestra. „Co to kurva…“ letmo pohlédnu na převrhnutou sklenici, ale víc k tomu neřeknu. Jsem tak rozčílený, že vzteky skoro nevidím. |
| |||
Velká síňLupin a ostatní kantoři + studentiBody byly strženy, tresty rozdány a Lupina jsem zvládl naštvat. Má nálada je hned lepší a ani mne nerozhodí, že si tak vyskakuje. Jeho rozčílení je tak vysoké, že mě dokonce nazval ,,drahým kolegou", byť mě povětšinou oslovuje jménem. Nakloním se k němu a potichu, aby to neslyšelo moc kolegů povím: ,,Nešlo jen o záležitost tvé koleje. Ta káča ohrozila kouzlením, které neovládá a ještě k tomu ve velké síni, ostatní studenty. A to včetně mé koleje. A jelikož jsem už dojedl, tak jsem se toho zhostil. Dokonce jsem jí strhl polovinu bodů, než jsem původně zamýšlel, jak jsem se do tebe vcítil." Můj hlas co nejvíce přizpůsobím k podobě toho Lupinova. Jelikož v tom prakticky nemám praxi, je ona hraná přívětivost na pohled dosti falešná, ale je mi to jedno. Jestli bude moc peskovat, tak mi příště ujede nad jeho lektvarem ruka... Poté přijde slečna Devereux se svojí otázkou. Mé rozhořčení je poněkud navráceno do původních kolejí. Nesnáším pozdní příchody. ,,Kdybyste přišla na večeři poněkud dříve, věděla byste, že jsme nad vašemi kolegy přihmouřili oči, když se kouzlem očistily... pokud to pochopitelně ovládají. Bežte a mímo vaše místo si toho nepořádku nevšímejte." Jakmile odejde, mávnu hůlkou a její místo je čisté, jako by se nic nestalo. Poté přihmouřím oči, podívám se na Lupina a poté zabručím. ,,No dobře. Trest jim ruším, to je opravdu tvá kompetence. Nechal jsem se jen malinko unést. Ale nad strženými body trvám. Každý z nás by strhl přibližně stejně... Přeci jen jsou na to doporučení." Poté mávnu hůlkou ještě několikrát a zbytky kuřete po podlaze, stolech i studentech postupně zmizí. Přeci jen nejsme prasata, abychom jedli v takovém nepořádku. |
| |||
Velká síň Havraspárský stůl – Alík, Runa Strnule sleduju, jak se s chudinkou třeťačkou vypořádává Snape. Proč on? Není to jeho věc. Navíc přehání. Neměla to dělat, ale už tak je vyděšená, už to určitě nebude opakovat. Že on se musí do všeho plést… Zakroutím nad učitelem hlavou a zmizím zpátky mezi spolužáky. “Co že jsi to říkal?“ zavzpomínám. “Tak to první mi připomnělo Zdechlinu, to je přece dobrej počin, ne?“ namítnu. Opravdu to neznělo špatně. Trochu Baudelairovsky, ale dobře! A někdo to má rád. “No opravdu, nevzdávej to, mně se to docela líbí,“ trvám na svém. Mohl by z něj být prokletý básník. A docela dobrý, ne? Chuť mě nějak přešla a najedená jsem snad už dost. A jestli ne, tak mám smůlu. Tak jen sedím a trochu se rozhlížím kolem. Všimnu si Reginy. Od včerejška jsem ji snad neviděla. Nejistě polknu a snažím se dívat jinam. Chce to změnu tématu. Lítací kuřata už jsme měli, famfrpál taky… i když ten snad nezklame nikdy, ne? “Půjdeš teda za Hoochovou?“ zeptám se Ala. “A zeptáš se jí na to hřiště, abychom mohli zítra trénovat? Na kdy bys to asi viděl? Zase aby se to vyplatilo, začíná se stmívat docela rychle,“ řeknu trochu vážněji. Hlavně předstírat zaujetí a na nic jiného nemyslet. Nebo čekat, až tu exploduje další stehýnko. Koneckonců, červení a žlutí vyvázli bez zranění! A profesoři skoro taky. Jen Regina si sem asi jen tak nesedne, dokud to tu neprojede důkladná čistící rota. |
| |||
VečeřeAlec, Acai, Jordyn, všichni u Mrzimorského stolu Michaelovu ruku pustím, otočím se na Aleca a zastavím. "Takže si myslíš, že zakopneš, hmm? Není divu, při té velké rychlosti, asi musíme udělat jistá opatření" Zašklebím se na Aleca, ještě jsme nebyli v Hlavní síni, takže jsme si nemohli dovolit se zdržet a přijít pozdě. Ale trošku zábavy neuškodí. Zašklebil jsem se na něj, když si do mé hlavy udělal cestu z pekla skvělý plán. Pustil jsem mu ruku, kterou jsem pořád držel a přistoupil k němu ze strany. Podřepnul jsem si a chytnul ho pod zadečkem a kolem ramen. Potom jsem se postavil a nesl ho, jako bych nesl nějaké přerostlé děťátko. Byl překvapivě lehký, takže jsem nemusel vynakládat tolik sil, abych ho v náruči udržel. "Nemusíš se bát, že zakopneš, nic se ti už nestane." Narůžovělá barva se vznášela kolem nás, když jsem se rychlými kroky vydal k Hlavní síni. Na tohl si můžu zvyknout, není to pokaždé, co můžete nést Aleca na večeři. Celou dobu jsem ho držel pevně. Ne tak, aby mu to bylo nepříjemné, nebo ho to bolelo, ale spíše ochranitelským způsobem. Asi bych si měsíce vyčítal, kdyby se mu něco stalo. Nemohl bych si to odpustit. "Líbilo?" Zeptám se a nadšeně sleduji jeho výraz. Bohužel jsme už dorazili k našemu cíli, tak jsem ho zase šetrně položil a usmál se na něj. Teď mě asi plánuje zabít, nevadí, stálo to za to. Ještě jsem se na něj naposledy zakřenil, než jsem si rozesmátě udělal cesku k Mrzimorskému stolu a posadil se k Acai, která si zrovna vyndávala kousek kuřete z kalíšku. "Co jste dělali?" Udiveně se na ně podívám, než si všimnu přítomnosti Jordyn, ktorou jsem dneska vůbec neviděl. "Ahooj!" Pozdravím ji a následně začnu skenovat jídlo. Opravdu by mě zajímalo, co dělali. "Proč se všude válí kusy kuřete?" Řeknu si spíše pro sebe, než hmátnu po jablku a kousnu do něj. |
| |||
|
| |||
Velká síň Dan, Kenji, Erika a ostatní "Myslíš?" zeptám se hned aktivně Dana, když ho napadne, že by mě mohla chtít. Na krátkou chvilku se nad tím i zamyslím, nakonec však usoudím, že je to naprostá blbost a dál se tomu nijak nevěnuji. U stolu si nevšímám nikoho jiného, než Kenjiho a sem tam i v nějakých momentech Dana. Ostatní buď vůbec nevnímám nebo nuceně přehlížím. Pouze ve chvíli, kdy Erika prohodí něco o vymýšlení blbostí, ji jen probodnu zamračeným pohledem. Copak já si snad někdy vymýšlím? Já? To snad nemyslí vážně. Já si zásadně nikdy nevymýšlím, vždycky mám pravdu, a to, že realita je občas jiná, není moje chyba. Pár krátkých vteřin na ní zůstanu navztekaně zírat. Nebo se aspoň snažím o to, aby můj pohled vypadal rozzuřeně. Neumím se na ni totiž mračit. Ve chvíli, kdy zjistím, že už se tvářím spíše ustaraně, raději svůj pohled obrátím zpátky na Kenjiho. "Tak to nevim, některý věci by fakt jednoho překvapily," zareaguji na Kenjiho pochyby o mém skvělém drbu na Barbaru. Mezitím jen tak ledabyle mávnu Noemi na pozdrav. "Nedržim dietu, nemam žádný faldy!" odpovím nasupeně. Takové narážky! Přeci nejsem tlustý, váhu mám v normě. I když, nevážil jsem se už nějaký ten pátek, ale dost pochybuji o tom, že bych měl nadváhu. Ale co když.. Na moment tedy znejistím. Asi bych měl ve volném čase začít opravdu trochu posilovat. Celkem mě zaskočí ovoce a zelenina, kterou přede mě Kenji přisune. Ovoce ještě dobrý, ale zeleninu žrát teda nebudu. Odstrčím ji od sebe zase o kousek dál. Zakroutím nad jeho nápady hlavou, popadnu nejbližší sklenici s pitím a napiji se. Tedy, ta přehnaně slaná chuť mě opravdu vyděsí. V tu ránu mám co dělat, abych vodu kolem sebe nevyprskl. Okamžitě si dám skleničku zase k puse a všechno do ní vyplivnu. "Co to...?" vyhrknu ze sebe a na mé tváři se začnou střídat všemožně znechucené ksichty. Vyplazuji jazyk, zavírám oči a otírám si ústa hřbetem ruky pořád dokolečka. "Co to proboha je?" zeptám se těch okolo a přimhouřeným zrakem začnu zkoumat obsah té sklenice. Vidím, že na dně se usazuje něco bílého, stejně, jako kdybych si osladil čaj a nerozmíchal v něm ten cukr. "Tohle se snad dneska pije?" Nevycházím z údivu. Vůbec mě ani nenapadá, že mi tam tu sůl mohl někdo okolo přisypat, myslím si totiž, že takhle se tu to pití už objevilo. "Nechutný. Je tu někde nějaký normální pití? Mám v hubě jak v polepšovně, potřebuju to zapít." Zatímco já se starám o svůj slaný problém, unikne mi, že se kus ode mě zvětšuje kuře. Všimnu si toho až ve chvíli, kdy praskne a potřísní polovinu síně. Nechápavě pozvednu obočí a rozhlédnu se kolem. Opět vůbec nepobírám, co se právě stalo. Na můj mozek je tu nyní až moc situací, které nestíhám ani pořádně pobrat. "Tak co je to dneska," zanadávám si. Působím hrozně přihlouple, ale sám si toho nejsem ani pořádně vědom. Jeden by mě mohl přirovnat v tuto chvíli i k opici. Raději se tedy žádných dalších konverzací neúčastním a snažím se konečně vzpamatovat. |
| |||
Hlavní síň nebelvírský stůl Celá ta záležitost v kabinetu profesorky MacGonagallové byla opravdu nepříjemná. Měla jsem jediné štěstí, že tam se mnou byla Deirdre. Nakonec jsem přeci jenom mohly jít. |
| |||
Hlavní síňRyan, Daniel, Noemi, Nina, ErikaRyan cestou žvaní a žvaní. Vlastně ho ani moc neposlouchám, ale když mi vítězoslavně vrazí před obličej jakýsi cár papíru, rozhodnu se mu přeci jen věnovat pozornost. „No tak moment! Ty a bisexuál? Takže jsi… čokoš?“ použiju výraz, který jsem často slýchával od Cayluse. Svou averzí k homosexuálům byl proslulý a nikdy se jí nijak netajil. Na můj vkus byla jeho nenávist až moc extrémní, ale zmijozelští vždycky museli nějak vyčnívat a bylo jedno, čeho se to týkalo. Asi by měli deprese, kdyby byli příliš obyčejní. „Fakt si měl v posteli naráz šest holek?“ podivím se. Za normálních okolností bych už do Ryana rýpal, že se svými zkušenostmi neměl v posteli ani tu jednu jedinou, jenže místo toho se mi vybaví něco úplně jiného. Nebo spíš někdo. Přestaň s tím už… „Myslím, že to zvládám i bez toho, abych si ten test zkoušel, vážně.“ odbydu ho. Tu knihu, ve který to našel, beztak psalo nějaký jelito. „Vyšlo ti, že seš drbna? Proč tě to tak pobuřuje?“ Nejspíš proto, že za pravdu se každý zlobí. Těmhle testům jsem nikdy moc nevěřil, ale zdá se, že v něčem Ryana skutečně vystihli. „Wittelsbach a Snowová? Ale jdi ty, ta má ráda jen svojí kočku.“ rozesměju se. Pochybuju, že by se zrovna ona na kohokoliv dívala. Dan se jí snažil před pár dny o hodině rozmluvit, ale nemělo to moc velký efekt. Všimnu si, jak Daniel sype Ryanovi do pití sůl. Koutky úst mi zacukají smíchy, ale jinak se snažím tvářit, jako bych si vůbec ničeho nevšiml. Přece nezkazím srandu. „Jdem jíst, ne?“ přisunu si k sobě talíř se smaženými nudlemi. Vypadají neskutečně lákavě, navíc jsou v nich kousky kuřecího masa posypané sezamem. „Ty vlastně držíš tu dietu, že jo, Ryane?“ popíchnu kamaráda a položím před něj mísu s ovocem. Hned nato k němu dostrkám i talíř se zeleninou. „Jen jez, je to zdravý. Musíš shodit ty faldy, jinak se nebudeš líbit Sinestře.“ Začnu se smát, jenže mi úsměv zamrzne na rtech, když spatřím Angelu. Sedí osamocená na úplném konci stolu, co nejblíže východu. Jistě, proč by si k nám sedala. Pořád jsme na sebe byli kvůli incidentu v knihovně nazlobení a od té doby jsem s ní já ani Daniel nemluvili. Jen nad tím zavrtím hlavou a raději se otočím k Noemi, která začne řešit drb o zdravotnici a Snapeovi. „Tohle je výjimečně pravda. Když jsme šli k tý mastný hlavě do kabinetu, tak tam vážně měl přes židli přehozenej dámskej kabát. Třeba se do toho oblíká sám, co my víme, ale možná to se zdravotnicí fakt táhne. Slyšíš, Ryane? Madam Mont už je zadaná! Měl bys jí jít na ošetřovnu pogratulovat.“ zahulákám na něj. „I když tady vlastně není k čemu. Jestli se jí líbí Snape, tak má ten nejhorší vkus na světě.“ Chci mluvit dál, jenže kdosi od našeho stolu začne řvát, že to praskne. Ale co? Co má prasknout? To si zase někdo pinká s nafouklým prezervativem a snaží se ho propíchnout špendlíkem? „Co se dě…“ nedořeknu. Ozve se rána a o chvíli později k nám přilétnou kusy kuřete. Překvapeně zamrkám. „Že by Alec experimentoval místo kuliček s jídlem?“ Nevím, kdo je za tohle zodpovědný, ale přilítlo to od havraspárského stolu. „Nazdárek Nino, právě tu explodovalo kuře. O nic si nepřišla.“ ujistím jí s úsměvem od ucha k uchu a nakloním se zpátky k Noemi. „Po večeři máme s Danem školní trest u Snapea. Vážně bych něco rád podnikl, ale nepůjde to.“ povzdechnu si. Ani trochu se mi nezamlouvá, že zatímco ostatní budou mít po večeři volno, my dva budeme šaškovat venku v dešti. Co k tomu říct. Prostě logika level Severus Snape. |
| |||
Hlavní síň Zdálo se, že se u stolu zmijozelských něco dělo a Alastor z té situace nevypadal příliš šťastně. Co mu tam dělají? Měla jsem chuť se zvednout a jít se ho tam zastat ať se děje co se děje, ale nedokázala jsem se odlepit od lavice. Jen jsem mlčky sledovala Cayluse, který na Ala cosi pokřikoval. Výraz se změnil ve značně ustaraný a možná v něm byla patrná i známka zklamání. Tak takhle se chová k ostatním? Nevěděla jsem, co si o tom myslet. Sice jsem přes ten hluk v síni neslyšela přesně vše, co na něj pokřikoval, ale podle výrazu Alastora a rozesmátých obličejů ostatních zmijozelských mi došlo, že to nebude nic přátelského. Ani jsem si nevšimla příchodu Benjiho. ,,Nebylo to od nich zrovna hezké." Povzdychnu si a otočím hlavu zpátky ke stolu. ,,Jé ahoj Benji." pozdravím nově příchozího. ,,Ale tak různě jsme se poflakovali." Odpovím mu víceméně to samé, co Seymour. ,,A co ty?" Dotážu se ho a odstrčím od sebe prázdný talíř od polévky. ,,Tak co mi kluci doporučíte?" Zazubím se na ně a kývnu hlavou k přeplněnému stolu jídlem. Třeba mají nějaký super tip na něco, co jsem ještě nezkoušela. ,,To je vepřové, nebo hovězí?" píchnu vidličkou do kousku masa a tázavě pozvednu obočí. V tu chvíli uslyším od vedlejšího stolu Praskne tooooo! a v mžiku se otočím. Byla jsem přirozeně zvědavá, co asi má prasknout a jestli to vážně praskne. A málem jsem tam seděla s otevřenou pusou, protože na havraspárském stole leželo obrovitánské kuřecí stehno a... BUM! Instinktivně jsem si rukama zakryla obličej, ale naštěstí k nám nedosáhl ani kousek strouhanky. Všechno to odnesli havraspárští a zmijozelští. ,,No teda.." Rozesměju se pobaveně a sleduju tu spoušť. Očividně jeden kousek masa přistál i na profesorském stole, soudě dle výrazu McGonagallová. ,,Škoda, že to nedolétlo i k nám. Mohla být sranda." očividně jsem si z toho nic nedělala. Nojo, tak vybuchlo jedno stehno, to je toho. Protočím oči, když vidím, jak se Snape řítí k oné třeťačce. Už tak byla dost vyděšená a teď ještě on do toho. ,,Ten zase přehání. A vůbec - neměl by tohle řešit Lupin?" Zeptám se a to už si vedle mě sedá bratr. Stočím k němu pohled a vyslechnu si jeho káravý tón. ,,Já byla prosím pěkně s Kimi na procházce." Očividně měla Kimi ale energie mnohem více a dokonce ani nevykonala svoji potřebu venku, nýbrž uvnitř. V obranném gestu před sebe natáhnu ruce. ,,To není má vina! Já s ní venku byla! A vůbec, kdes byl ty, když ti skončil kroužek hm?! Nebudu ji pořád hlídat já." Zachmuřím se. Mít mazlíčka je skutečně starost. A ke všemu, když je to mládě. Nadělá tolik nepořádku. Letmo si všimnu, že hned za Fabianem dorazila i Acai a sedá si naproti mně. Trochu znejistím, ale naoko nedám nic znát. Nechtěla jsem bratrovi ani ostatním přidělávat nějaké starosti nebo snad vzbuzovat otázky, proto jsem se rozhodla se chovat naprosto normálně a s Acai buď nekomunikovat vůbec, nebo se s ní snažit bavit normálně. Kývnutím hlavy ji pozdravím a přemístím pohled ke Kimi ve Fabově mikině. ,,Víš, že zvířata do síně nesmějí!" Nasadím teď káravý tón já. ,,Jestli to uvidí kdokoliv z profesorů.." ostražitě se rozhlédnu. Když Acai zmíní místní drbny, trochu s sebou cuknu. Nechtěla jsem tady tohle teď řešit. Ne to, co říkají. Je to vážně nechutné. ,,Tak nám raději povězte, jaký byl kroužek?" Zeptám se obou. Co vím, tak Acai i Fab na něj byli zapsaní. Ale.. moment. ,,Jo ty jsi tam vlastně nebyla, promiň." Uvědomím si. ,,Byla jsi už za Rosalie? Víš, aby jsi z toho neměla malér." Snažím se mluvit naprosto normálně, jakoby se nic z našeho rozhovoru neudálo. |
doba vygenerování stránky: 0.83045697212219 sekund