| |||
• Nebelvírský stůl |
| |||
Hlavní síňDaniel, ostatní u stoluSkoro celé odpoledne jsem prospala. Bylo to super si aspoň na chvíli od školy odpočinout. Když jsem se probudila, celkem jsem se zhrozila. V pokoji nikdo a když jsem sešla do společenky, tam taky už nikdo nebyl. Ne, pomyslela jsem si. Snad nejdu pozdě na večeři. V břiše mi trochu zakručelo. Povzdechla jsem si a rychle jsem se začala odebírat do Hlavní síně. Po chodbách jsem naštěstí ještě potkávala ostatní studenty, tak jsem trochu zvolnila tempo, abych do jídelny nedošla zadýchaná. Když jsem přišla k našemu stolu, spatřila jsem Eriku, Ryana, Kenjiho a Daniela. Usmála jsem se a posadila jsem se vedle Dana. "Ahoj, co se řeší?" zeptala jsem se ho s úsměvem. Přišla jsem zrovna ve chvíli, kdy sypal Ryanovi sůl do pití. Usmála jsem se a protočila jsem oči. Ty jeho vtipy ho jednou přijdou draho. Ještě stále jsem mu nezapomněla jeho menší žertík s pomalovaným obličejem a myslím, že ta šlehačka to ještě zdaleka neoplatila. Nabrala jsem si salát a sice to byl jen salát, ale zase ho byl plný talíř a za chvíli byl skoro prázdný. "To jste slyšeli, že nová zdravotnice má prý něco se Snapem?" zeptala jsem se už jen tak okrajově pro ty, kdo by mě náhodou slyšeli. Přemýšlela jsem, co budu dělat po večeři. "Máte vlastně po večeři něco v plánu?" položila jsem další otázku spolusedícím u stolu. Je přece ještě dost času do večerky, tak proč něco nepodniknout? Najednou jsem si všimla, že se něco děje u Havraspárského stolu. Obří kuřecí stehno se stále zvětšuje. Jen jsem slyšela, jak někdo zakřičel, že to praskne. Na nic moc jsem nečekala a tak tak jsem se stihla otočit, aby mi kuře nepřistálo na obličeji. Jen jsem pak viděla, jak se ke stolu, kde to kuře vybouchlo, blíží Snape. To zase bude malér, pomyslela jsem si. Snape už stihl strhnout několik bodů, zatímco jsem si já čistila šaty. Povzdechla jsem si. To nám ale ta večeře pěkně začala. |
| |||
Chodby > Hlavní síňAlec, Michael, Fabian, Lucca + Mrzimorský stůl„Tomuhle říkáš čaj?“ povytáhnu obočí, snažíc se nesmát jeho přehánění. Prosím, moje chuťové pohárky jsou až moc v pořádku na ty patoky, co nám tu vnucují. „Jednou, Lucko, jednou ti dám ochutnat to, co u nás pijeme my. Z toho se zaručeně posereš.“ Poplácám spolužáka po ramenou. Nepřeháním. Ze všech těch věcí, co u nás do jídla a pití dáváme, by zaručeně strávil pár dní na záchodech. Už jenom proto, že na nic z toho není zvyklý. Známe ty turisty, co si myslí, že mají žaludky z ocele a pak proserou celou dovolenou. Ale kdo ví, zda by mu moje kuchyně chutnala. Jen pár lidí tu sežere a vypije úplně všechno. Někteří jsou schopni pozřít i věci, co se spíš podobají plastům a se skutečným jídlem to má pramálo společného. Co by některé holky neudělaly pro štíhlou postavu, že. „Taky jsem na ní dostala chuť, když o tom tak mluvíme. Jídlo zdarma chutná vždycky nejlíp.“ Zazubím se na Fabiana. Jsem proti utrácení peněz za hovadiny. Vadí mi, když i někdo jiný utrácí za kraviny. Nebo za mě. A snad jenom proto, že byly tak drahé, jsem si ty bílé šaty schovala do skříně, kde taky zůstanou. Ale… teď jde o jídlo. A jídlo je vždycky výjimka. Mlčky sleduji, jak se Fabian a Alec baví o Kimi. Je dneska vážně nějak zamlklý. Automaticky k tomu malému klubíčku natáhnu dlaň, abych jí mohla přejet po srsti. Rozkošná malá věc. Už aby ty pavouci byli. Chci mít taky svého vlastního tvorečka, o kterého se budu moct starat a budu řešit všechny možné problémy, co mi způsobí. I když… U pavouka asi nebudu řešit pochcané prostěradlo. „Určitě. Nesedíme tak blízko u profesorů, aby si jí někdo všiml. Navíc… tak malá by snad bez dozoru ani být neměla, ne?“ ačkoli odpovídám Fabimu, sleduji, jak Lucca odtahuje ostatní do hlavní síně. „JO!“ zabručím, přičemž mi velmi hlasitě zakručí v břiše. „Umírám hlady.“ Následuji ostatní do síně. Zatímco Fabian studuje nástěnku, já sleduji lítající jídlo. Priority. Neubráním se smíchu. „Na to se vykašli. Oni už nám to vysvětlí.“ Nehodlám nad tím přemýšlet. Už jen proto, že z toho mám neskutečně špatný pocit. Ale ten mám už od rána. Stejně jako všichni Nebelvírští a zbytek Mrzimoru. Ten strach, o kterém se tu nemluví a nikdo to neřekne nahlas. Ale taky to vůbec nemusí souviset. Třeba nás chce jenom Brumbál veřejně zostudit za to, co jsme dneska v kostele vyváděli. No. Z toho by tu pár lidí mělo určitě radost. „Slyšela jsem o jednom království, kde létají pečení holubi přímo do huby.“ Zachechtám se na přítomné u našeho stolu, když si sedám naproti Jordyn, kterou Fabian začne okamžitě zpovídat. I když to spíš vypadá jako rozhovor mezi otcem a dcerou. Rozhodnu se nevěnovat tomu přílišnou pozornost. „Vsadím se o cokoli, že někdo z Havraspáru to zaslechl taky a chtěl to zrealizovat.“ Vyklepu z jednoho kalíšku kousek masa a naplním ho džusem. Teprve potom chňapnu po talíři a začnu si na něj nandávat. Od obřího fláku masa, přes hranolky až po zeleninu a dresink. S nějakým příborem se neobtěžuji. Ubrousku tu jsou. „Je skutečně plný géniů a stále se zlepšuje. Od fialového rosolu k explodujícímu kuřeti. To by mě zajímalo, s čím přijdou příště.“ Mimoděk si vzpomenu, že jeden takový rosol se mi povedl i dnes na léčení. Zajímalo by mě, jestli to zdravotnice pak musela uklízet. "Snad budou víc kreativní než místní drbny." zakoulím očima. Jsem tu sotva pár vteřin a nestačím se divit. Mimoděk vyhledám očima Chrise. |
| |||
Velká síň Jordyn, Benjamin, Fabian "Jo, nebude to jednoduché rozhodování, ale něčím se začít musí,"řeknu a nasázím si na talíř pár lahodně vypadajících grilovaných křidýlek. Vidím, jak se Jordyn kouká, pro co jsem se rozhodl. Že by se chtěla inspirovat? "Jsou opravdu výborná, dorporučuju," řeknu s plnou pusou. "Zbytek jsem neviděl, ale tak co, neví, o co přichází." Během ukojování mého hladu jsem síní zaslechl všelijaké pomluvy, které jsem zase hned vypustil z hlavy, protože mi nad nimi nepřísluší polemizovat, když ty lidi moc neznám. Snad jen Jordyn, a o té nemám důvod si myslet něco špatného. Při zmínce o Benjaminovi jen porkčím rameny a hledám, co bych si dal dalšího. Vida, my o vlku. Přichází Jordyn zmíněný Benjamin. "Ahoj," pozdravím ho. "No, vlastně nic moc, jen si užívali, že ještě není škola, znáš to." Podíval jsem se na Jordyn a usmál se na ni v narážce na to, že jsme část odpoledne strávili spolu v hodinové věži. Po chvíli si všimnu, že u zmijozelského stolu se něco děje. Toho, jak procházel kolem stolu Alastor, si nevšimnu, tkaže jen sleduji, jak nějaký prvňák recituje nějakou báseň. Po dalším sledu událostí mi dojde, že to Alastor dal někomu milostnou báseň, podle jeho slov určená pro Dei. "No, ti mu teda dali," řeknu těm dvěma, ale stále sleduji, co se tam děje. Celý zmijozelský stůl se baví na jeho účet, což se mi moc nelíbí, ale vměšovat se do toho nehodlám. Aby se tyto události ještě dovšily, nějaká holčina z havraspárského stolu začala zvětšovat kuřecí stehno, které se po nafouknutí a prasknutí rozletělo téměř po celé místnosti. Náš stůl naštěstí zůstal nedotčen kuřecím atentátem, ale jiní štěstí neměli. "Co je to proboha napadlo?" řeknu nechápavě a to už dostávají trest od Snapea. "Ahoj Fabiane," pozdravil jsem famfrpálského kolegu. "No, explodovalo tu kuřecí stehno," řekl jsem tak mimoděk. Pak jsem si uvědomil, jak směšně to zní a rozchechtal jsem se. |
| |||
Hlavní síň – Učitelský stůlRemus, Rosalie, Severus a ostatní kolegové Jako první na mě zareagoval profesor Lupin. Jsem zvědavá, kdy si s ostatními začnu tykat a jak budu schopná si zapamatovat, s kým si ještě vykám. A kolik omylů způsobím... S úsměvem jsem přijala nabízené místo vedle Lupina. Nabídka jídla byla výborná, ostatně jako vždy. Člověk nevěděl, co dřív. |
| |||
Před ošetřovnou -> Velká síň Převážně Acai + Alec, všichni u mrzimorského stolu ,,Ta zmrzka byla vážně skvělá." souhlasně přitakávám. Na tuhle dobrotu mě Coraline poprvé vzala před začátkem prázdnin. Doteď si pamatuji chuť cukrových hvězdiček a srdíček, které byly na povrchu zmrzliny rozházené jako dekorace. Každá měla úplně jinou příchuť a všechny byly výborné! ,,Tak na ní teda zajdeme? Zvu vás." Těch pár galeonů mě vážně nezabije. Nejsem lakomý. Nemám sice tolik peněz jako Richard a další zbohatlá zmijozelská děcka, ale přes prázdniny jsem si pro zlepšení finanční situace našel brigádu. Minimálně Acai pozvu určitě. Mám pocit, že by si sama od sebe nic nekoupila. Tam, odkud pocházela, byly peníze jen na to nejnutnější a to zmrzlina opravdu nebyla. Neumím si tohle představit. Nepocházím z bohaté rodiny, jsme naprosto průměrná vrstva jako většina ostatních a přesto jsme se sestrou nikdy nestrádali. Měli jsme všechno, co jsme potřebovali a pokud jsme chtěli něco navíc, našli jsme si brigádu. Netuším, jak to funguje u Acai doma, ale srovnávat Evropu s Afrikou je asi jako míchat hrušky s jablkama. ,,Myš v kapse… To se jí jako nic nestane?" podivím se, když mě Alec ujišťuje, že je jeho mazlíček v naprostém pořádku. Nacpat si jí do kapes já, tak se bojím, že mi vypadne. No, Alec určitě ví, co dělá. ,,Bude vadit moc, když vezmu Kimi do síně?" zamyšleně se poškrábu na hlavě. Nechce se mi vracet do pokoje a nechávat tam kotě samotné. Zase by něco vyvedla a já po dnešku odmítám chodit po koleji, opravovat rozbité květináče a sušit pochcaná prostěradla. To s tím kamenem bohatě stačilo. ,,Vím, že by se tam zvířata brát neměla, ale jedno malý kotě se tam snad ztratí, ne?" Kimi si od Aleca vezmu ještě předtím, než ho hladový Lucca odtáhne do síně. ,,Jdem taky?" mrknu na Acai. Po divadle mi vyhládlo a něco bych zakousl. Přecpávat se nechci, musí mi zbýt místo na zmrzlinu z Prasinek, ale zároveň nechci zůstat o hladu. Cítím se totiž trapně, když mi kručí v břiše. Než zapluji s ostatními do jídelny, všimnu si vyvěšeného papírku na nástěnce od ředitele školy. ,,Odpadá nám první hodina? Super!" zaraduji se. ,,Ale proč máme jít ke kostelu?" Trochu znejistím. Z nějakého důvodu z toho nemám dobrý pocit. Nedokážu říct proč, ale je to tak. ,,Divný..." zamumlám si pro sebe a vejdu do síně, kde je až příliš živo. Tak nějak nechápu, co se tu děje. Havraspárský a částečně zmijozelský stůl je pokryt jakýmsi jídlem. Při bližším pohledu zjišťuji, že je to kuře. ,,Co tu proboha kdo dělal? Vždyť je to skoro všude." vytřeštím oči a raději odejdu k mrzimorskému stolu u kterého sedí Benji, Seymour a má sestra. ,,Ahoj všichni, nevíte, co se to tu děje?" vyptávám se ihned. Nevím, kdo je za tuhle pohromu zodpovědný, ale Alec to určitě nebyl. Ten byl s náma, takže je v tom tentokrát nevinně. Krátce pohlédnu zpět ke zmijozelským. Na rozdíl od našeho stolu je u nich celkem živo. ,,A ty ses flákala kde, mladá dámo?" přemístím svou pozornost k Jordyn. Káravě si jí změřím pohledem. ,,Kimi převrátila ve společence květináč. Takhle jí hlídáš? A taky počůrala Isaacovi postel!" zamračím se. Pak se zarazím. Dojde mi, že mluvit zrovna o tomhle, když spolužáci večeří asi nebude úplně to pravé ořechové. ,,Eeeh, pardon. Dobrou chuť." zamumlám rychle a raději strčím Kimi pod mikinu, kterou zapnu a nechám nahoře jen malý otvor, aby jí koukala ven hlava. Takhle si jí snad nikdo z profesorů nevšimne. ,,Kočka v utajení. Tak se hlavně moc nevrť. A žádný drápky!" varuju jí a přisunu si k sobě tuňákový salát s těstovinami. S chutí se pustím do jídla, přičemž nenápadně krmím i kotě v mé mikině. |
| |||
Velká síň Chtěl jsem pokračovat v rozhovoru s Mirabel, když tu mou pozornost upoutalo něco zvětšujícího se u stolu mé koleje. Pozdvihnu udiveně obočí a už už sahám po hůlce, abych zasáhl a zažehnal celý incident, když tu....pozdě rána, jako z děla ohlušila místnost a roznesla kusy masa naprosto všude. Dokonce i na profesorský stůl něco málo dopadlo. Jsem rád, že mne to minulo, ale i tak si tiše zklamaně povzdechnu. "Poslední dobou jsou s nimi samé problémy....škoda, že to neohodilo Severuse" Zamyslím se mimoděk a to jsem opravdu neměl dělat, protože než jsme stihl začít vše řešit, už se do toho vložil právě Severus a šel dát Havraspárským co proto. Už lítá strhávaní bodů, které má tak rád a jeho tradiční řeči. Zachovám klid, protože nemohu před studenty shazovat jeho autoritu, nicméně jeho jednání se mi ani tak nelíbí. Když se vrací ke stolu s poklidem vstanu a zachytím jeho pohled svým. "Děkuji vám za bleskové vyřešení nastalé situace drahý kolego, ale pro příště bych byl rád, kdybyste problémy mé koleje nechal řešit jejího kolejního, tedy mne, když u toho budu přítomen." Mluvím s lehkým úsměvem na rtech a klidným vstřícným hlasem, ale ti kdo mne znají mohou poznat, že jsem z chování svého kolegy lehce rozladěn a svá slova myslím vážně. Pak má pozornost spadne na mé studenty a celou síň. "Profesor Snape vás již potrestal za nekázeň, takže tohle již nebudeme řešit. Nicméně, jakmile splníte trest, který vám byl uložen, tak se viníci tohoto incidentu ještě dnes večer dostaví do mého kabinetu. Chci si s nimi osobně pohovořit." Zním trošku přísněji, ale to vždy, když je to třeba na veřejnosti. Studenti mne však znají a ví, že to se mnou nebývá tak horké, jak se zdá. Pak se opět usadím na své místo. "Pokračujte v hostině mládeži, než vám to vystydne." Pobídnu je ještě a definitivně uzavřu toto téma. |
| |||
Velká síň "No já tomu také nerozumím, ale hold někdo to roznáší." Pokrčím rameny, když se do našeho rozhovoru připojí Erika. "Snape a ženská? To je nelidský. Vždyť on je chodící mozkomor vysaje z ní veškerý život a barvu. Ne to není možný tomu nevěřím. Určitě by to nedělala dobrovolně, ale to se časem určitě dozvíme." Mluvím polohlasně, aby nás náhodou neslyšely nesprávné uši, ale pak mou pozornost upoutá zvětšující se objekt u Havraspárského stolu, který následovně exploduje. "No dopr....bacha!" Křiknu na své kolegy a sám se jen stihnu trošku krýt plechovým táckem, který stál na dosah ruky, ale moc to nepomůže. Naštěstí nebyli jsme v epicentru. "Tak to někdo pěkně nezvládl....a já myslel, že experta na výbuchy máme my." Otřepávám ze sebe zbytky něčeho, co mohlo být maso a utichnu jakmile vyrazí kupředu profesorský mozkomor Snape. "Ti budou mít zase průser." Syknu k Erice. |
| |||
Velká síňKolegové , studentstvoNovou kolegyni odbudu pouhým ,,Těší mne“ a věnuji se jídlu. Při tom sleduji povyk mezi stoly a je mi jasné, že ten šprt z Havraspáru použil nějaké z transferačních zaklínadel, aby dal Airimoy na klín nějaké psaní. Bohužel mu to nemám jak dokázat a tak se spokojím s tím, jak mu můj prefekt z pátého ročníku a jeho spolužáci zatopí. Dobře mu tak, kouzlit ve Velké síni… Poté už sleduji studenty jen tak trochu a věnuji se moučníku a máslovému ležáku. Tak krásný večer se prostě hold musí zkazit, škoda. Už mám skoro dojedeno, protože se na rozdíl od kolegů neustále nevybavuji a taktéž jsem přišel na čas. Najednou se ozve rána, jak se rozletí kuře na všechny strany. Sáhnu po hůlce, ale zrovna v tu dobu jsem pozor nedával, takže jí nestihnu ani vytáhnout a už něco letí i ke stolu kantorů. Naštěstí pro mne, kousek letící tímto směrem přistál daleko od mé osoby, a to přímo před Minervou. Ti to určitě schytají přímo od ní, ale byla by škoda, kdybych si nechal ujít příležitost srazit Lupinově koleji pár bodů. Vstanu a dojdu až k Havraspárskému stolu na místo, které nějakým zázrakem neutrpělo kuřecím bombardováním. ,,Vy!“ křiknu na onu studentku třetího ročníku. ,,Ve velké síni se nesmí používat kouzla. Máte štěstí, že mám dobrý den a nebudu strhávat body vaším kolegům, kteří si čistí šaty. Za to VY!... vy jste připravila svoji kolej o deset bodů slečno.“ Poté chytnu za límec chechtající ho se kamaráda této dívky, který se zrovna přehrabuje v něčím talíři. ,,A za to, že jste svojí spolužačku naváděl, vaše kolej přichází o dalších pět bodů. A nemyslete si, že to bude uklízet pan Filch. Po večeři se u něj budete oba hlásit a uklidíte celou velkou síň tak, že se bude lesknout. A bez kouzel!“ Poté se odvrátím a odpluji zpět na svém místo u kantorského stolu, přičemž vrhnu nepříjemný pohled na každého, kdo by chtěl kouzli uklízet něco jiného než sám sebe nebo své místo. |
| |||
Pokoje → Hlavní síň Podvečerní kuřecí hody • Profesorský personál ♥ Nebelvirští studenti ♣ Havraspárští studenti ♦ Mrzimorští studenti ♠ Zmijozelští studenti S hlasitým nadechnutím si konečně mohu říct, že mám dnešní zdlouhavý den za sebou. Neočekával jsem, že veškeré mnou zvolené nepovinné kroužky budou nacpané do jednoho dne. 'Alespoň jsem svým talentovaným charakterem nabral další body.' Pomyslel jsem si a začal sundávat svetr. „Proboha!“ Lekl jsem se, když se u mě zjevila blonďatá smrtka. Vůbec jsem si nevšiml, že by šla za mnou. S povytaženým obočím sleduji, co dělá. 'Nejspíše kleptomanka.' Dál si jí raději nevšímám a beru si své věci na převlečení. Předtím než se převleču mi pohled vyhledá Paula. Celý den jsem ho skoro neviděl, tak jsem se potřeboval ujistit, že tu je. To mi připomnělo, že bych měl zkontrolovat ještě něco jiného. Dee odešla a já se svědomitě několikrát rozhlédl do stran. Doprava, doleva, za sebe, před sebe, doprava, doleva, dolů do napnutých boxerek. Pustil jsem boxerky, zvedl hlavu a úlevně povzdechl. 'Taky v pořádku.' Aspoň to nevypadalo na žádnou újmu. Nahodil jsem na sebe košili a své krásné sako. Ne školní, své. Je přece víkend, no ne?! Alespoň pro jednou jsem chtěl mít na sobě sako, z kterého by se mi neobracel žaludek. Vzal jsem Paula s sebou a zakotvil to ještě na chvíli ve společence, kde jsem zrovna zastihl odcházející Sin. 'Ukřivděný pohled? Proč má ještě ukřivděný pohled? Po tom všem se cítí ještě dotčeně?!' Vyvalil jsem se nechápavě na gauč. I když jsem na naše klasické popichování byl zvyklý, tak že by to dneska bylo až příliš? Přemýšlel jsem o tom, zda jsem skutečně udělal něco špatného, že se mi to rozhodla tak zákeřně vrátit! No pravda, zákeřný jsem byl vlastně já, ona jen zdivočelá emocemi. Nějakou dobu jsem ve společence ještě strávil s Paulem a poté se bez něj vydal pomalým a opatrným krokem do Hlavní síně, abych se k večeři připojil také. Při vstupu do Hlavní síně jsem se jen zastavil a na tváři se mi usadil ten samý výraz, který měla i profesorka McGonagallová. Radši jsem nechtěl vědět, proč je polovina jídelny zasviněná od kuřete. Dával jsem si pozor na sajrajt pod nohama a rozhodl jsem se to ke Zmijozelu vzít obloukem ještě se zastávkou u Havraspárského stolu. „Mohu?“ Pobaveně jsem se usmál a vzal talíř s kusem kuřete, který nejspíš před chvílí přistál. Hned na to jsem se vydal k zmijozelskému stolu, kde mi ochotně uvolnil místo jeden z prváků, které tam Richard úspěšně dovedl. Krásně to po sobě vyčistil i prostor na stole, takže jsem se mohl spokojeně uvelebit vedle Sin. „El pollo!“ Pokusím se dodat co nejvíc ten její španělský přízvuk a strčím před ní talíř s kusem kuřete. „Omluva za mršinu, takže už žádná další konvice?“ Měl jsem nutkání se zasmát, ale myslel jsem to vážně. Žádnou další konvici! Už tak si nejspíš delší dobu čaj nedám. |
doba vygenerování stránky: 0.96372008323669 sekund