| |||
Hlavní síň Převážně zmijozelští Zamračeně na Richarda pohlédnu. Povětšinou, kdy chtěl takhle s někým mluvit se něco mu nezamlouvalo a dotyčný se mohl těšit na spoustu výčitek a výhružných pohledů. Plus, to jeho důležité nikdy nebylo tak důležité, jak tvrdil. Proto se mi pochopitelně do rozhovoru s ním nechtělo. ,,Uvidím, jak budu mít čas." odpovím, aniž bych se na něj podívala a nandám si na talíř penne se smetanou. ,,Musím se prvně podívat do svého diáře." prohodím s ironií v hlase, čímž mu dávám jasně najevo, jak moc mi na tom rozhovoru záleží. Snad si nemyslí, že budu skákat tak, jak on píská. To už jsme si snad dávno vyjasnili. Nad Deirdřinou poznámkou o nekrofilii se otřepu, ale jíst nepřestanu. Nějaká nekrofilie mě vzdát se mého jídla nedonutí. To, co jsem kolikrát u jídla slyšela bývalo i mnohem horší. ,,Wolfram dal Reecovi šálu?" Zopakuju. Taková blbost. Pomyslím si. I když, je to možné, třeba si tím pojišťuje jeho loajálnost. Nevím. Nicméně se musím pousmát nad označením dívka v plamenech. Dee uměla věci pojmenovat těmi správnými slovy, to se mi na ní vždy líbilo. Stejně jako její poznámka o táboráku. ,,Alespoň bychom si mohly opéct ty buřty." Pobaveně ji připomenu konverzaci z knihovny. Do diskuze o plameňákovi se vmísí i Christina. Zašklebím se. ,,Mně je to třeba úplně ukradené. Mohli by si ho tam nechat do konce školního roku. Kdo se má na ten mudlovský plebs dívat." Podotknu. Propuštění Sheehana bylo to poslední, o co bych se chtěla zajímat. Někdo jako on by měl být zavřený na speciální ubikaci se zbytkem takových. Když se však ozve Caylus, zvážním. Přestanu jíst a jen ho probodávám pohledem. Ten jeho škodolibý úšklebek zapříčinil, že se mi v žilách začala znovu vařit krev. Očividně mu bylo úplně jedno, že za tu ponižující návštěvu u zdravotnice může on. Ještě se vesele cpal a přiblble usmíval. Konvici s čajem po ruce bohužel nemám, za to mám vedle sebe nádherný čokoládovo krémový dort. ,,Hádej." Úšklebkem mu odpovím. ,,A očisti se trochu, vypadáš jako prase." usměju se, hrábnu rukou do krémového dortu a hodím ho po něm. Záhy se poprvé upřímně rozesměju. Povedlo se mi ho strefit do obličeje, takže jsem dokonale překryla jeho zasviněnou pusu od borůvek. Skvělý makeup. ,,Mnohem lepší." Pochvaluju si a čistím ruku, kterou jsem dort nabírala. Caylus zrovna není typ člověka, kterého by tohle asi úplně vytočilo. Vidím to tak, že se ještě začne olizovat. A nebo mu pomůže Deirdre.. Ach bože. To už se ale ozvala rána a mně do talíře přistál kus stehna a do vlasů smažená strouhanka. ,,Jaký debil!" Ozvu se a mezitím, co si z vlasů rozčíleně vyklepávám kousky masa se rozhlížím po síni. ,,No jistě!" pohodím rukou k havraspárskému stolu, který byl masem zadělaný nejvíc. ,,Určitě Shade." Zavrčím a snažím se ho mezi těmi modrými šprty najít. Hah. Šprty. Vcelku vtipné označení pro takové imbecily. K mému zklamání to však on nebyl. Vlastně mě ani nepřekvapuje, že takových neschopů je tam více. Neubráním se znechucené grimase, když si všimnu rozmočeného kousku kuřete, které plavalo v Christininém pití. ,,Nemilé." okomentuji to a odstrčím od sebe nedojedené těstoviny, abych se mohla tergeem očistit. Následně se rozhlédnu po stole, co vše bylo kuřecí explozí zasaženo, jaké to udělalo škody a co je tu ještě poživatelné. |
| |||
Hlavní síňRuna, Cass,,Mě by stačila jen Christina . Ostatní se prostě jen bavili, o to jsem si vyloženě řekl, ale ona byla opravdu zlá. Kdybyste to slyšeli. Nešlo jen o to, co řekla, ale jak to řekla. Jako bych byl něco podřadného.” Odvětím Runě Poté se otočím na Cass. ,,Spíš se vrátím k těm textům. Ale na získávání holek to fakt asi není. Představ si ty rýmy: Jsi krásná jak hnijící zvíře, jemuž bych s břiše hrabal. Na vyhřezlých vnitřnostech, rád bych si pak ustlal. Úplně vidím ten potlesk a uznání. Ale dobře, nic takového jsem také neskládal, nehráli jsme death. Spíš to bylo něco ve smyslu: Kdysi dávno v dobách zlých, jak ten čas i duše ztracený. Po kraji, tiše kráčím, bloudím dál ve snech svých. Bez bázně a beze strachu, válečníkem jsem se stal. Cesta má je krví dlážděná, hlavami, co jsem sťal. A to se na milostné básně zase málo rýmuje… prakticky vůbec . Ale dá se to zazpívat.“ Kritiku Runy, že je moc konzervativní, přejdu bez komentáře. Mojí pozornost totiž upoutá ta třeťanda, která začne zvětšovat kuřecí stehno. Jakmile kouzlo po chvilce nezastaví, tuším, že jde do tuhého. Rychle vstanu a vytáhnu hůlku. Zamířím na stehno a pronesu: Fini…, ale to je příliš pozdě. Kuře se skoro chystá vybouchnout a rušící kouzlo zkrátka nemá cenu. Už se napíná a praská. Kousky letí na všechny strany. Mám hůlku v ruce, ale na něco účinnějšího, co by zabránilo ohození nejbližšího okolí se nezmůžu. Místo toho mávnu a potichu pronesu Depulso a pokusím se všechny kousky letícího kuřete srazit na zem. Toho později lituji, neboť by byla možná sranda je namířit všechny Christině přímo do obličeje a pak dělat, že to byla nehoda. ,,Pako… přehnala jsi to. Dobře ti tak“ řeknu a poté zase vyprsknu smíchy. Uklidím případné kousky, které se mi nepodařilo vychytat a taktéž své místo, na které opět zasednu. |
| |||
Velká síň Havraspárský stůl – Alík, Runa Když Al rozesměje, chvíli na něj nechápavě zírám. Proč…? Proč se směje…? Ale je to tak nakažlivé, že se musím přidat taky. Ne že by mi to přišlo tak vtipné, ale spíš se mi líbí, jak se nad to dokázal povznést. To mu dokonce závidím, vždyť ho tam rozcupovali na kousky, udělali si z něj legraci a on se směje! On se opravdu směje! “A co je špatnýho na básničkách? Jejich škoda, že jim to nic neřekne. Náhodou, mně se to líbilo,“ pokrčím rameny. “Hlavně to s poezií nevzdávej, jednou narazíš na někoho, kdo ji ocení,“ ujistím ho a spokojeně okusuju stehýnko. “Heavy-metal? Ty?“ zeptám se překvapeně. “Tak jo… i když takhle to zní fakt vtipně. Ale zase zelení by spíš ocenili tu temnotu a smrt,“ zakroutím hlavou. Sáhnu znovu po džusu a spokojeně si prokřupnu krční páteř. “Nehraje, no, ale to nevadí,“ poušklíbnu se. Ten zápas bude legrace. Tedy pokud nám to Runa nezatrhne. Ale co… že? “Trocha vášně by se do hry vzít mohla, ne? Je lepší mít větší motivaci, než jen dobrou hru a pohár,“ namítnu. Moje úvahy o famfrpálové odplatě ale přeruší kouzlo. Už z toho trhnu hlavou směrem za hlasem. “Ne, nedě-“ víc toho nestihnu. Obří stehno vybuchne a já si stihnu akorát zakrýt rukama tvář. Pár vteřin jen překvapeně sedím a snažím se ze sebe sklepat smaženou strouhanku a kuřecí maso. Tak jsem dojedla… asi mě přešla chuť… Tolik oleje, tolik špíny… Polknu a tergeem se nejprve očistím. Pak se rozhlédnu po ostatních. “Jste všichni… živí?“ Nebo zabití obřím smažený stehnem? To by byl skon… Pak se otočím ke třeťačce. “Amando, v síni se kouzlit nemá,“ řeknu vážně. Mám chuť jí ještě něco říct, ale už tak je dost vyjukaná. “Jsi v pořádku?“ pomůžu jí s čistícím kouzlem. Až pak se posadím zpátky ke spolužákům. “Tady nemůže jedno jídlo proběhnout v klidu, že ne….“ povzdechnu si. Sáhnu znovu po džusu, ale hrozba, co všechno v něm mohlo skončit, mě okamžitě odradí. Ano, už jsem dovečeřela. |
| |||
Havraspárský stůl Havraspárští a všichni na dosah K havraspárskému stolu krátce po zahájení večeře dosednou poslední opozdilci všech možných ročníků. Jedna dívka třetího ročníku, s dlouhými černými vlasy až po zadek a hranatými brejličkami se posadí kousek od našich páťáků. Zářivě se na ně usměje a cosi horlivě vypravuje svým stejně starým spolužákům. Divoce u toho máchá rukama a natahuje se pro velké kuřecí stehno. Její spolužák pak prohlásí, jak by bylo hustý, kdyby to stehno bylo stejně velký, jako Hagridovo. No a co se nestane. Dívka se nenechá dvakrát pobízet, vytáhne zpod pláště hůlku, poupraví si na nose brejličky a namíří hůlku na osmažené kuřecí stehýnko. Soustředěně se na něj zadívá a pak zakřičí: ,,Engorgio!" A smažené stehýnko se začalo zvětšovat. A zvětšovat. A.. zvětšovat a zvětšovat... A prokristapána! To smažené stehýnko se nadouvá a vzdouvá až je přímo obrovské. Dívka skloní hůlku a s otevřenou pusou a zakloněnou hlavou zírá na to obrovské kuřecí stehno, které by mohl závidět i náš hajný. ,,Praskne tooooooooooooo!" Ozve se řev někoho od nebelvírského stolu. Ale pozdě. Ozve se rána! A gigantické stehno rupne ve švech. Potřísní celý havraspárský stůl roztrhaným kuřecím masem a křupavou strouhankou. Kuřecí bomba dosáhne i ke zmijozelskému stolu a kus strouhanky spadne milé Christině do pití. Ať už v tu chvíli procházel kolem havraspárského nebo zmijozelského stolu kdokoli, schytal to na plné čáře. (*) Kus masa dopadlo i na profesorský stůl, přímo před poker face profesorky McGonagallové. Jednoho druháka letící kousek kousti doslova sundal ze stoličky a srazil na zem. Mladá dívenka si celá udivená vyndávala kousky masa z vlasů a její spolužák prsty šťoural Orthuně v jídle (ať už si na talíř nandala cokoliv) a lovil ji z něho útržky masa, které si pak spokojeně vkládal do úst. |
| |||
|
| |||
Společenská místnost -> Hlavní síň Kenji se chytne mého šíleného nápadu se zápisem na prefekta. Spokojeně se zazubím a spiklenecky si s Kenjim plácnu. “Tak honem, kdo jdete další? Snad z toho McGoogy neklepne. Je sice přísná, ale spravedlivá a fajn, byla by škoda o ni přjít… A Galain si tu hopká, protože ho někdo pustil. Já ho naposledy viděla zavřeného v kleci. Nevíte o tom něco?“ prohlédnu si spolužáky podezřívavě. Ne, že bych jim nevěřila, ale podobné klukoviny většinou pocházejí právě z jejich hlav. Ryanova reakce na moje šťouchnutí mě dost překvapí a zarazí. To je tak nabručený kvůli tomu včerejšku…? Ale… to jen kvůli tomu, že jsme to jednou přehnali s pitím na mě bude hnusný? Tak to teda ne. Hned po jídle si s ním musím promluvit. Zatím se jen trochu zamračím, ale rozhodnu se k tomu raději nevyjadřovat. “Počkejte s tou cestou na večeři na mě, jen uklidím králíka,“ doběhnu do ložnice zavřít Galaina do klece a během chvilky jsem zpátky u nich. “Buďte rádi, že jdete někam se Snapem. Mě čeká trest u Filche. Proč ho nemůžu mít s vámi? Zneužila jsem Snapea, ne Filche,“ zašklebím se nespokojeně, když pomalu vycházíme ven. Takže slyším celý ten Ryanův monolog. Ale jak jsem už zmínila, raději na něj moc nereaguju. I když s tím vymýšlením přehnaných pomluv jako třeba o Wolfovi a Barbaře by mohl přestat. Jednou se mu to vymstí… V síni si sednu vedle Christiana, který šel s námi. “Ty a chodit s naší Ninou?“ zasměji se. “A s Acai? Tak tomu už vůbec nerozumím… ale na vymýšlení podobných blbostí je tu expert někdo jiný,“ hodím trochu uštěpačně směrem k Ryanovi. Řekl si o to, nemá se ke mně chovat jako idiot. “I když nevím, proč by si vymýšlel takové blbosti o lidech z naší koleje…“ zastanu se ho na druhou stranu trochu. Všimnu si u toho, jak Dan Ryanovi solí pití. Musím se tak tak držet, abych nevyprskla smíchy. Ale zadusím to v poháru se šťávou. Chrisovo vyprávění o hezkých holkách moc nevnímám. To mě nezajímá. Já spíš pokukuju po hezkých chlapcích, že. I když tedy opravdu jen minimálně. Já a vztahy, kdepak… “Hele, a to jste slyšeli o Etty a o Snapeovi? Prej si u něj v kabinetě nechala kabát!“ řeknu vykuleně, když ke mně tento drb dorazí. Nevím, kdo v něm má prsty, ale to nevadí. “No dovedete si to představit? Tak milá něžná a hodná osůbka jako Etty s tím namyšleným otravným Snapem! A zejtra spolu jednou do Londýna! Alespoň se to tu všude povídá… no chápete to? Dovedete si Snapea představit s ženskou? S jakoukoli?! To je snad proti přírodě,“ zašklebím se. “Že on Etty namíchal nějaký nápoj lásky a teď ji jen sprostě využívá? To by mu bylo podobné, ani bych se nedivila. Jinak si nedovedu představit, co na něm zdravotnice vidí. Jako… možná kdyby si občas umysl vlasy a usmál se, tak…“ oklepu se. “Ne, ani tak by to nešlo… No hrůza!“ |
| |||
Hlavní síňKolegovéOpatrně začnu navíjet špagety, které jsem si přitáhla. Konverzaci u stolu poslouchám jen na půl ucha. Povětšinou se mě to stejně netýká. Tedy až do chvíle, než se na mou poznámku o Violet ozve Ettariel. „Budu.“ Věnuji jí vřelý úsměv a po jejím vzoru se k ní nakloním. Netuším proč, ale co na tom záleží? Každé zpestření večera je vítané. Stále jsem trochu posmutnělá z toho, že sestra tak najednou odjela. A kdyby jen z toho. „Samozřejmě. Ráda přijdu.“ Remusovu čokoládu jsem ještě neochutnala a pokud je tak výborná, tak to určitě stojí za zkoušku. Narovnám se a zhluboka se nadechnu, když se zmíní o divadle. „Bylo to velmi… dobrodružné. Naše učebna je až v sedmém patře. Jeden ze studentů mi málem propadl schody!“ udělá se mi trochu nevolno, když si představím, jak to mohlo dopadnout, kdyby Wolfram neměl tak rychlé reflexy a neuskočil. „Ale jsou neskutečně šikovní. Snad je to alespoň trochu bavilo.“ Lehce si povzdychnu. Když opouštěli učebnu, vypadali tak nadšeně… „A co ty a Léčení? Šlo to?“ optám se jí, ale kdo ví, zda mě slyšela, když se zrovna bavila s Rhiannon. Nedobrovolně se zaposlouchám do jejich rozhovoru. Znervózním. „Nelepší se? Jak na tom vůbec je? Navštěvuje ho někdo?“ I když je to krajně nevychované, nemohu si pomoct a musím jim do jejich debaty skočit. Starost o přítele u mě převažuje. Je pravda, že jsem za ním ještě nebyla. Naposledy ještě ten den, co se mu to přihodilo. Měla bych to napravit a to co nejdříve. Z myšlenek mě ale opět vytrhne Ettariel. „Samozřejmě, že bychom to mohli vymyslet. Ale to by nejspíš chtělo, abys přišla za mnou do skleníků.“ Vymýšlet, kam a jak tu květinu zasadit nebude lehké. Potřebuje speciální podmínky, které musím uměle vytvořit a s rychle se blížící zimou, to nebude snadné. Mimoděk sjedu pohledem na Severuse. Netváří se zrovna nadšeně z toho, že bych je měla úkolovat dalšími požadavky. „To je v pořádku. Nic mi nechybí. Minimálně si nejsem ničeho vědoma. Vlastně si vystačím vcelku sama. Většinu surovin seženu v Prasinkách a co neseženu tam, si sama vypěstuji.“ Pokrčím rameny. Nerada bych byla na obtíž. „Ale děkuji za optání. Užijte si výlet.“ nezapomenu poděkovat, ale to už mě zaujme nová příchozí. Speciálně její předměty. Nakloním se k ní, abych ji podala ruku. „Rosalie Primrose, těší mě, Mirabel, a vítejte. Snad se vám tu bude líbit.“ Přivítám náhradu za svou sestru jak nejpřívětivěji dovedu. |
| |||
Hlavní síňRičí, Cay, Dee, Sin, okrajově AlabastrPobaveně sleduji tu souhru emocí v jeho obličeji, spokojená s reakcí, kterou jsem vyvolala. Fascinuje mě, že se nakonec ovládá a omezí se pouze na nepříjemný pohled. Čekala bych něco víc... výbušného. Možná to nebylo úplně fér. Nakonec Dee vše vysvětlil, což asi nějakou dávku odvahy chtělo a nebýt Cayluse, nejspíš by se mu od ní dostalo jiné reakce než pouhého poděkování a úsměvu. Ale dopadlo to, jak mělo. Snad si pro příště rozmyslí takový hovadiny opakovat a najde si někoho, kdo je mu rovný. Stačila její epizoda s polákem. Proč se na ní lepí jenom dlouhovlasí kluci? Copak má nějaký speciální druh feromonů, na který chytá jenom dementy? Plynule sjedu pohledem na Richarda, který samozřejmě celou situaci nemohl nechat bez komentáře. „Pravda. Příště se pokusím víc ovládat.“ Ušklíbnu se na něj. Ten, kdyby pro jednou držel jazyk za zuby, byl by to zázrak. On je jeden z hlavních důvodů, proč mám teď tak špatnou náladu a je mu to úplně šumák. Šupák. Nicméně Alastor odchází s nepořízenou a natolik zdeprimovaným výrazem, že to zlepší mou mizernou náladu. Vybila jsem si na něm svou zlost, takže jsem byla schopná si vzít menší kousek slaného závinu. Sladké jsem nikdy nemusela. Kalorie cítím už jen z té cukrové spouště, kterou přede mnou páchají ty dvě blondýny. Nechápu, že jsou pořád tak vychrtlí. Nebo spíš, že to jejich zažívací trakt vůbec přežije. Už jen po tom, co ta Dee dneska splácala dohromady, hádám, že budu muset spát s plynovou maskou. Pokud tedy ona nebude spát na záchodcích a rozeznívat jejich stěny zvuky, podle kterých by nikdo netipoval, že jde o křehkou dívku. Spíš jako o tlustého řidiče náklaďáku. Jen, co se zakousnu, začne Caylus zpívat. Na tak odpudivý zvuk, je mou spontánní reakcí smích. Jen s plnými ústy to jde mnohem hůř, než by jeden řekl. Než stihnu polknout, tak sousto vdechnu. Na to se sípavě rozkašlu a příchod Sinestry proto zcela přehlédnu. Stejně tak mě nezajímá, že se směje i Richard, když já se tu dusím jako on na pozemcích. Celá červená se snažím zprůchodnit plíce a je mi absolutně jedno, jak u toho vypadám. Nemohu popadnout dech a nějakou chvíli trvá, než se mi to podaří. Hned pak chňapnu po sklence s vodou a pořádně se napiju. Panebože. Jeho zpěv měl málem svou první oběť. Debil jeden… utrousím v myšlenkách na jeho účet. Už mi na tom nic vtipného nepřijde. Málem jsem se kvůli jeho zdeformovaným hlasivkám udusila. Otráveně odsunu talířek. Ne prostě. Dneska jíst nebudu. Teprve teď si Sinestry všimnu a to hlavně kvůli jejím nadávkám. Povytáhnu obočí. Sinestra a Wolfram? Do toho se ozývá Dee a já mám co dělat, abych se opět nezačala smát. Ne, Wolfram a Sheehan. „Pokud si to pamatuji dobře, tak byla doba, kdy si ti dva opravdu rozuměli. Wolfram vždy zakročil, když se o Reecovi někdo nehezky vyjádřil.“ Přitakám jí s naprosto vážnou tváří. Hlas mi trochu přeskočí. Nepříjemně mě škrábe v krku. Představa těch dvou je fakt nechutná, ale po všech těch drbech už mě snad nic nepřekvapí. I když to nejspíš bylo jenom kvůli všem těm bylinkám, ke kterým pak měl v podstatě volný přístup. "Zajímalo by mě, jak dlouho si na ošetřovně chtějí Sheehana nechat." zatím to vypadalo, jako by ho před námi všemi chtěli spíš schovat. |
| |||
|
| |||
Hlavní síňDee, Richard, Christina, Calus, CassNevím, co jsem čekal. Dee se chová docela slušně, ale její slzy smíchu mne v tu chvíli ani moc nepotěší. Zpívající Caylus už vůbec ne. Posadím se opět na své místo naproti Cass a zadívám se na talíř s rozjedeným jídlem. Ještě ke mně doléhají posměšky ze Zmijozelského stolu a pak se neudržím a rozesměju se také. Upřímně, zdaleka ne tak nahlas, ale opravdu se směju. Když mě to zase přejde, podívám se s úsměvem na Cassandru. ,,Jsem v pohodě. Když už nejsem tak říkajíc v kotli, tak je chápu. Nebýt cílem těch posměšků… no, musíš uznat, že je to vtipné. Fakt… básničky… co mě to napadlo. Žijeme v jedna-dvacátém století a já píšu básničky. Kdysi jsme zkoušeli založit heavy-metalovou kapelu a já psal texty. Jen jsem vyměnil smrt a temnotu za slunce a lásku.“ Dořeknu a opět se rozesměju. Najednou mě to ale rychle přejde. ,,Ta Christina je pěkná mrcha. Hned po večeři jdu za Hoochovou a při nejbližším zápase jí z toho koštěte sundám. Teda… ona vlastně nehraje, co? Tak to napálím do hlediště a zlomím jí ten její frňák, co nosí nahoru, jak kdyby byla bůh ví co.“ Poté se pustím do jídla a snažím se zapomenout na své veřejné ponížení. |
doba vygenerování stránky: 0.87206101417542 sekund