| |||
Před OšetřovnouAcai, Lucca, Fapík a MikyFab se přidá ke skupince skoro hned po mě. A vlastně i mě zajímá, proč Acai na divadle nebyla. Když se ale dotáže přímo mě, co se se mnou děje, trochu překvapeně vykulím oči. Celkem jsem doufal že to na mě nebude vidět, ale jsem průhledný jak medúza... "To nic… To je tím počasím." A to byla celkem chabá výmluva, nebo spíš vysvětlení. Nevím co mě to přepadlo, neovládám své pocity a občas jim ani nerozumím. Normálně jsem byl ale nadšený i z deště... |
| |||
Hlavní síň Jordyn, Caylus, Acai, Marie Když se mě Jordyn zeptala, jestli jsem četl nástěnku, trochu mě to zaskočilo, protože jsem si žádného textu nevšiml. Ale nijak mě to zase netrápilo. No co, tak prostě půjdem na první hodinu jinam, než jsme měli jít, to se zas tolik neděje. Ale přecejen na tom bylo něco trochu zvláštního. "No, to teda vůbec netuším, třeba tam jen obětujeme pár zvířat a spolužáků, aby se nám letos dobře ve škole vedlo," řekl jsem a rozchechtal jsem se tou představou. I když jsem byl věřící, udělat si z téměř čehokoliv nikdy neuškodí. Teda alespoň jsem si to myslel já. Od té doby, co se tu objevil Caylus a odešla Dei vedená Marií jsem se u stolu cítil jako někdo, kdo tam moc nemá co dělat. Ale co, to není nic, co bych nepřežil. I když, poslouchat to, jak Caylus vypráví o udržování a pěstování kaktusů, taky nebylo úplně to, co bych chtěl před večeří slyšet. Od začátku školního roku jsem toho o něm slyšel akorát z rozhovorů převážně dívčí společnosti a z většiny to nebylo moc pozitivní. Přesto si ale obrázek o lidech rád dělám sám. Nemohl jsem se ale necítit trochu znechuceně... "Ahoj, Acai," pozdravil jsem také vřele. Ale všiml jsem si, jak Jordyn sklesle sleduje kaktusy. Žárlí na ni. Zkusil jsem s Jo navázat oční kontakt a usmát se na ní jakože ať si nedělá starosti a radši tu chvíli, než se jí zase Cay bude naplno věnovat, myslí na něco jiného. Tak si vlastně uvědomím - je škoda, že Dei odešla. Aspoň bych se tu měl s kým bavit a nebyl trapně zakoukaný do stolu v hlavní síni. Že bych šel za ní? Blbost, nevím kde je a navíc byla s Marií, takže bych tam zase jen překážel. Tady mě to ale vážně začíná štvát. Když Acai zamíří pryč z velké síně, rozhodnu se udělat totéž. Zajdu si před večeří ještě něco pocvičit na pokoj. Zvednu se od stolu. "Tak se tu vy dva nenechte rušit." Podívám se jen na Jordyn a usměju se. Pomalu se došourám do pokoje a přehrávám stupnice na kytaru pěkně jednu po druhé. Snad to do večeře rychle uteče. |
| |||
Společenská místnost --> Velká síňSeb, Cass, Runa + ti, které potkám cestou,,Sakryš. Tak to jsem trochu pokazil. No, každopádně se jí zeptám. Možná ještě teď, před večeří. Ostatně za půl hoďky už tam máme být. Proč to odkládat na tělocvik“, řeknu, přičemž se podívám na hodiny. Jsou to průměrné digitálky od Cassia, co mi dal otec před dvěma lety k narozeninám. Jo, narozky už se blíží, co mi asi dá letos? Vstanu a protáhnu si záda, načež si urovnám hábit. Mám vyloženě rád školní hábity. Jsou svým způsobem elegantní a hlavně mi je příjemná tradice stejnokrojů. Zavedl bych to všude. ,,Víte co, já tam vyrazím ihned. Jdete někdo semnou? Mám v plánu si sednout až na kraj a jestli tam budou kantoři něco rozebírat, možná se to doslechneme!“ Můj hlas zní nadšeně a vzrušeně. Pak si ale vzpomenu na dnešní fiasko a kobereček u Lupina a chuť vyzvídat opět malinko ustoupí chuti sekat latinu. Na druhou stranu, byl to můj první průšvih, dopadlo to dobře a ani jsem nepřišel o body. Vlastně, díky mne jsme nikdy nepřišli o body. Výhoda se neúčastnit lumpáren, jak to mají ve zvyku někteří nebelvírští a zmijozelští. ,,A jestli tam bude Hoochová ještě před večeří, tak se jí zeptáme.“ Počkám na kolegy, kteří by se chtěli připojit a poté vyrazím (nebo vyrazíme) ven z havraspárské věže dolu do velké síně. Zaberu místo na kraji havraspárského stolu. Jelikož zde Hoochová ještě není, nezbude nic jiného, než čekat až přijde. ,,Co jste si letos vzali za volitelné předměty?“ Zdvihnu hlavu od stolu a podívám se na své společníky. |
| |||
Před ošetřovnou Acai, Alíček, Fabiánek "Pila jsi ten čaj, nejspíš to bude tou božskou tekutinou, co do mě nalila" Přemýšlím nahlas a zamračím se. Možná to bude i tím, že mám zahojenou tu nohu, kdo by s toho nebyl šťastný? Přece každý by chtěl mít nohu zase v pořádku, aby nechodil jak postřelený králík. Být králíkem by nemuselo být tak špatné. Pokud bych byl reinkarnován, určitě bych svůj další život žil, jak králík, ale na druhou stranu, nemuselo by mi být dobře zavřenému v kleci celé dny, můj život by závisel na páníčkovi. "Nebo jsem takový vždycky, když mám dobrou náladu" konstatuji světle fialovým dýmem, který se mísí s její tmavě zelenou, a zakřením se na ni. Jsem rád, že neřekla nic o mém falešném skřehotání a raději mě umlčela jinak. Nechtěl jsem nikoho probudit, nejspíš by měl z mého hlasu trauma, nepotřeboval jsem mít na svědomí někoho psychicky narušeného. Ohlédnu se, když za sebou uslyším Alecův hlas. Jeho jindy sytě modrá teď nese našedlý nádech. "Ahojky" Mile se na něj usměji. Co se mu stalo, proč vypadá tak sklesle? Kdo mu to způsobil? Zamračím se, ale nic neříkám, chci aby na to zapomněl a raději se soustředil na něco jiného. Už se nadechuji, abych se zeptal, co podnikneme, ale uslyším načervenalý hlas Fabíčka, který si k nám stoupá. "Ahoooj!" Oplatím mu úsměv, který hází na všechny strany. "Mám se skvěle, co ty?" Optám se. Trošku mě znervózňuje Alec. Můžu mu nějak pomoct? Starostlivě se na něj kouknu, když Fabíček upozorní na jeho deprimovaný výraz ve tváři. Tmavě červený kouř Fabíčka je protkán obavami a je jasné, že chce pro Aleca to nejlepší, ostatně jako všichni přítomní. Nemůžu jinak, než se usmát, když mu do náruče vrazí své kotě. Snad to Alecovi zlepší náladu. Pozornost obrátím k Acai, která s ostatními vede konverzaci o hereckém kroužku, do kterého nechodím. Zní to jako zábava. Asi je pozdě se přihlásit. "Kdo ten divadelní kroužek vlastně vede?" Otázku nesměřuji nikomu určitému, Fabíček, Alec i Acai tam chodí. "Opravdu bychom to do Prasinek už nestihli?" Nadzvednul jsem obočí a podíval se na Acai. Chtěl bych si před večeří koupit kopeček nějaké zmrzliny, ale což, můžeme zajít někdy jindy. "Ahoj Micháčku!" Pozdravil jsem nejlepšího kamaráda a obtočil kolem něj ruce, poplácal ho po zádech a zabořil hlavu do jeho krku. "Kdes byl, celý den jsem tě neviděl?" Hlavně, že je tady. Kde se asi toulal? Snad nevysedával v pokoji a nudil se, to alespoň mohl přijít za mnou na ošetřovnu. Ale jak by se dozvěděl, že tam jsem? Nedozvěděl. Teď lituji, že nemám nějakého osobního posla. Potom se zeptám Acai, jestli mi nechce zkušebního poslíčka dělat, než si najdu náhradu, ale to až někdy jindy, teď bych se měl soustředit na konverzaci, kterou právě ostatní vedou, jinak se úplně ztratím. |
| |||
Společenská místnost -> ChodbyPřed ošetřovnou |
| |||
Před ošetřovnouLucinka, Aleček, FapíkOči mi automaticky padnou na otevírající se dveře od ošetřovny. Mimoděk v nich zahlédnu ne jen Luccu, ale i párek zmijozelských studentů. Musím se škodolibě usmát. Já věděla, že tomu neuniknou. Při tom všem, co se po škole vypráví, by bylo dost zvláštní, kdyby se drbna Zdravotnice nechytla. Nemám ale moc času nad tím polemizovat, protože mě během několika vteřin Lucca zmerčí. „Ahoj.“ Dojdu k němu, aby tu nemusel hulákat na celou chodbu, ačkoli mluví spíš polohlasem. Už se nadechuji, abych mu vylíčila, co jsem do teď dělala, ale místo toho jen pobaveně povytáhnu obočí. „Něco sis šlehnul? Co ti to na tý ošetřovně ta zdravotnice dala, prosim tě?“ Zasměju se, když mi začne zpívat a krom toho, že jeho rýmy maj teda fakt hloubku, zpívá neskutečně falešně. To už nemluvím o tom, že si nepamatuje slova. Nicméně vypadá dobře. Chodí normálně, takže se mu noha nejspíš zahojila. Jsem ráda, že je v pořádku. „Nebudeme zpívat tady, ještě bys probudil nějaký pacienty.“ Utnu ho. Zpívám velmi ráda, ale nebudu hulákat na chodbě. Dnes už jsem na sebe upozornila dostatečně. Zajímalo by mě, jestli ten incident v kostele bude mít nějakou dohru. Přece jenom… Kdo ví, co Marii napadne. Ale byla tam i Dee. Pochybuji, že by potopila Cayluse a dobrovolně se připravila o body. A samotnou mě nejspíš nenahlásí, protože by se Cay svezl se mnou. Začarovaný kruh. „Ahoj.“ Řeknu automaticky a pootočím hlavu, když za sebou uslyším lehce zdeprimovaný hlásek. A koho tam nevidím? Aleca. Těžko se popisují pocity, které mám, když ho vidím. Mám chuť ho podrobit výslechu, snad být i trochu protivná, ale… když vidím ten výraz… prostě na něj nemůžu být zlá. „Jasně, že půjdeme. Kdo by dobrovolně vynechal jídlo? Ale pořád máme asi půl hodiny. Nechce se mi tam stepovat takovou dobu předem.“ Navíc bych tam musela sedět s Jordyn a to momentálně není zrovna nejveselejší společnost. To už nemluvím o tom, že já u ní nebudu vítaná. Jak s ní budu existovat na jednom pokoji, to je mi záhadou. Mohla bych se odstěhovat do společensky. Anebo ke klukům. To už ale přichází i Fabian. My o vlku… „Nom… byla jsem u Kearney řešit strhnuté body a ten školní trest. A pak u Zmijozela na školním trestu.“ Pokrčím rameny. Milostné aktivity zmiňovat nebudu. Hádám, že jsem ve společnosti paniců, a kdo ví, jak by na tohle reagovali. Nehledě na to, že Alec mi Caye nepřímo rozmlouval. Nebyl by to dobrý nápad. „Zapsaná jsem byla, ale nějak jsem nestihla začátek. A nechtělo se mi vás hledat po celý škole. Kam vás to vlastně zatáhla?“ Podívám se i na Aleca, protože ten by tam podle mých informací měl být taky. Sleduji, jak mu Fabian do rukou dává kotě. Opravdu nevypadá dobře. „Otázka není, co jsme dělali, ale co budeme dělat.“ Opravím ho s úsměvem. „Půl hodina do večeře. Měla jsem původně jít do Prasinek kvůli Zmijozelovi, ale beztak bych to do večeře nestihla, takže na to seru a… mám teď volno. Mohli bysme se nějak zabavit.“ Venku je hnusně, takže možnost sebou plácnout někde na trávě padá. |
doba vygenerování stránky: 0.96245098114014 sekund