| |||
Pozemky - pokoj - ošetřovna Ettariel, Wolfram Po skončení léčení jsem se vydala na pokoj, kde jsem zůstala chvíli s Ayshou. Spící Reginy jsem si nevšímala, dá se říct, že jsem se chovala velice ohleduplně, abych naši feministku nevytrhla z říše snů. Ono někdy ji mám přece jen radši, když spí. Vzhledem k tomu, že válení se na posteli mě brzy přestalo bavit, rozhodla jsem se využít celkem slušného počasí a vyrazit běhat. Tak trochu jsem zároveň doufala, že tam třeba potkám Jordyn. Bylo by to příjemné překvapení, kdyby se rozhodla rozhoupat své robustní tělo. Dost možná by se pod každým jejím krokem objevila puklina v zemi. Nebuď zlá Sin. Rychle se obléknu do svého běžeckého úboru, nazuju tenisky a když procházím kolem Regininy postele, se škodolibým úsměvem se nad ní nahnu. Měla jsem chuť ji přimalovat fousky nebo se jí na čelo podepsat. Ale ne. Odolala jsem. Před hradem si ještě naposledy zavážu tkaničky u bot, abych předešla nějaké trapné nehodě a vyběhnu vpřed. Příliš jsem nesledovala okolí, ale to, co jsem nedokázala přehlédnout byla Byrdová u ohrad. Tak ta tlustoprdka se nebude hejbat a nebude! Nevěřím vlastním očím. Nestačím se divit ještě víc, když zjistím, že kluk, který ji tam tak vesele oblejzá je náš Caylus. Ten kdyby přišel na způsob, jak vlézt do obrazu, půjde i po Buclaté dámě od nebelvírských, kdyby byla povolná. Svým způsobem to vyjde na stejno. Chvíli přemýšlím, jestli za ním nejít a nevrazit mu preventivní facku proti blbosti, ale nakonec změním směr a rozběhnu se jinam. Jeho boj. Jeho ostuda. Ať si tohle řeší Richard. ,,En serio?!" Zavrčím, když se začne zatahovat obloha. Rychle se rozběhnu přes pozemky ke hradu. ,,Ya ni siquiera puedo correr aquí!" Nadávám. Nicméně klení a naštvané mrmlání mi je úplně k ničemu, protože stejně než stihnu doběhnout pod střechu, spustí se déšť. ,,Debilní Anglie. Musí furt pršet." Bručím si pod vousy cestou na kolej. Naštěstí, co se tak rozhlížím kolem sebe, nejsem jediná, kdo zmokl. Dokonce i Raven s tou svou okřídlenou kačenou. Když dojdu na pokoj, sednu si na postel a převléknu se do suchého. Zrovna jsem si sušila vlasy ručníkem, když se přede mnou objevil skřítek s několika čepičkami na hlavě. ,,Ježiš!" Leknu se, div nepřepadnu z postele na zem. ,,Co tu chceš?!" Podrážděně si od něj vezmu lísteček se vzkazem a trochu už více přátelským tónem mu poděkuji. Nechtěla jsem na něj být ošklivá, ale co je to za způsoby, lézt bez ohlášení do mého pokoje? Položím ručník vedle sebe a lístek rychle přelétnu očima. Snad mi teď nechce říct, že si to rozmyslela a s ničím nám nepomůže. A na co mám brát s sebou Wolframa? Snad si nemyslí, že ho budu někde nahánět. Nechám lístek na posteli spolu s ručníkem a rozmrzele se rozejdu z podzemí do ošetřovny. Celou cestu jsem přemýšlela nad tím, co mi asi tak může chtít. Hm, třeba chce jen zkontrolovat mou zraněnou ruku. Mlčky pohlédnu na svou pravou dlaň, která už byla téměř vyléčená. Jistě, to bude ono. Zastavím se před dveřmi ošetřovny a se zaklepáním vejdu dovnitř. Nečekám na pozvání. Je to jen ošetřovna bože. Ne Popletalova kancelář. Wolfram už byl očividně uvnitř. S úsměvem ho pozdravím. Nebudu na něj před ní přece nepříjemná. ,,Chtěla jste mě vidět?" |
| |||
Skleníky --> Hlavní síň Rosalie, Deirdre, Jordyn, Seymour Pobaveně se zazubím, když před profesorku vletí ta divná okřídlená opice. Tváří se nakvašeně, skoro jakoby jí něco urazilo. To teda nevím co. Zvířata přeci nerozumí lidské řeči, ne? Využiji chvíle, kdy je ke mně Bee zády, vytáhnu z kapsy hůlku a jejím koncem do něj lehce šťouchnu. „Pozorný? Chtěl si prostě šplhnout.“ zabručím, když začne Richarda vychvalovat div ne do nebes. Měl tolik transformerů, že by je mohl rozdávat po celé škole, takže se mu určitě skvěle hodilo do krámu, když jednoho z nich věnoval učitelkám se slovy, že ho vyráběl celou noc. Typický Richard. „Vy ste měla narozeniny? Podal bych vám ruku, ale... tak trochu nemám jak.“ zašklebím se. Pravačka pořád nebyla zahojená. „Přijměte alespoň mou gratulaci.“ zabrblám. Ve skutečnosti mě to absolutně nezajímá. Nezajímají mě ničí narozeniny, krom těch mých. Jsem rád, že si s bídou pamatuji datum svého narození. Na takové věci mám vážně špatnou paměť. „Takže si je můžu vzít?“ obličej se mi rozzáří jako malému dítěti, které právě dostalo do ruky bonbon. „To je dobře, že… moment, co ste to říkala?“ zamračím se při zmínce o čokošovi. „Co to má znamenat? Proč se o ně staral zrovna on?“ zavrčím rozezleně. Co má ten teplomil co šahat na MOJE kaktusy? Tak takhle by to teda nešlo. „Je tu něco, čeho se nedotýkal?“ Pochybuji o tom. Čokoš měl skleníky jako druhý domov. Pokud se zrovna nehrabal v něčím zadku, tak se hrabal v hlíně. Odporný je obojí. „Bože můj, máte tu nějakej hadr?“ rozhlédnu se kolem. Vida, mám štěstí. Jeden vidím povalovat se opodál. Mávnutím hůlky ho k sobě přivolám. Začnu misku urychleně otírat ze všech stran. Po čokošovi tu nesmí zůstat vůbec nic. Žádné otisky prstů, sliny, či cokoliv jinýho. Kaktusů samotných se asi nedotýkal, už jen proto, že píchají, proto očistím pouze misku a spokojeně si své dílo prohlédnu. „Tak, teď už je to perfektní.“ pousměju se. „Určitě si s tím poradí, vždyť na tom se nedá nic zkazit.“ prohlásím ledabyle a vezmu květináč do levé ruky. „Asi už půjdu, mám ještě něco na práci. Děkuji vám tedy za pomoc.“ houknu na slečnu přes rameno, načež se vydám ke dveřím. Ještě než skleníky nadobro opustím, dodám poslední, velmi důležitou, věc. „Až se tu Sheehan objeví, vyřiďte mu prosím, ať už se nikdy nedotýká kaktusů. Nashle.“ Ze skleníků odcházím rovnou do hlavní síně. Kvůli schůzce se Snapem se v ní ale nehodlám dlouho zdržovat. Chci se jen napít a zase jít. Je vážně fajn, že je pití na stolech i mimo čas jídla. Zrovna teď se mi to skvěle hodí. Jen co do síně vejdu, všimnu si hloučku tří lidí u mrzimorského stolu. O kluka ani nezavadím pohledem, zato u dívek je tomu přesně naopak. Pomalu dojdu až k nim. „Krásný večer, dámy.“ pozdravím je s úsměvem. Copak dělá zrovna u jezevců má severská favoritka? „Už se nemůžete dočkat jídla?“ zářivě se usměju a posadím se vedle Jordyn, z druhé strany než sedí Dee. „Tímhle tempem umřu hlady. Proč nemůže být večeře od pěti?“ postěžuju si a položím na stolek misku s kaktusy. Opatrně jí dostrkám k Jord. „Ptáčátko, tohle je pro tebe…“ nevinně zamrkám. „Je to jen taková drobnost, snad se ti budou líbit. Když sem je viděl, vzpomněl sem si na tebe. Jsou krásně barevné, že ano? Věděla si, že mění barvu podle nálady jejich majitele?“ zahrnu jí informacemi. Teď zním jak kdovíjaký odborník přes rostliny, ale ve skutečnosti o nich vím kulový. Pouze tu papouškuju slova slečny Primrose. To ale nikdo neví a ani vědět nebude. |
| |||
Hlavní síň ,,Co se ti vlastně stalo, jestli se můžu zeptat?" Kývnu hlavou k její ovázané ruce. Na otázku ohledně zajímavého víkendu raději nezareaguji. Přece jen, Sey už odpověděl a tak to možná stačí. Nechce se mi totiž myslet na událost v pokoji a to u té ohrady a vůbec. Neumím lhát, takže i kdybych se snažila z toho vybruslit a vymyslet si něco jiného, bylo by to všem jasné. ,,Nemáš zač. Páni, nojo, ty vlastně jsi z takové chladné země. Norsko má výborný famfrpálový tým." Vzpomenu si. Pak však příjde řada na jídlo. Jen se pobaveně usmívám, když ti dva vypráví o svém nekonečném hladu. Já se raději nepřidávala. Vzhledem k mé postavě by to mohlo působit všelijak a i když jsem se snažila si jídlo hlídat.. Ne vždy se to úplně podařilo, což bylo na pohled zřejmé. ,,Vy dva se tak máte. Jste z tak zajímavých zemí.. Norsko, Nový Zéland.. A já z Anglie." Rozesměju se. ,,Tady akorát tak pořád prší." Vtipkuju se smíchem. Nemyslela jsem to tak vážně. Svou zemi jsem milovala. I když mi někdy angličani přišli hrozně vážní a některých věcech až příliš konzervativní. Neuměli se pořádně odvázat. No.. náš pan profesor Snape je toho krásným příkladem. Takový britský suchar. ,,Jak vlastně vypadá vaše společenská místnost Dei?" Zeptám se z ničehonic. Studenti neměli možnost dostat se do společenských místností druhých kolejí, takže mě to přirozeně zajímalo. Povaha člověka je zvídavá. ,,Vím jen, že jste v podzemí pod jezerem. Nekape vám tam?" Zeptám se možná na stupidní otázku. ,,Není vám tam zima nebo tak? Představuju si to napůl jako hrozně chladné místo, kde vám po stěnách stéká voda, protože vždycky když jdeme na lektvary, tak je dole taková zima! Vždycky si musím vzít pod sako uniformy i nějaký svetr ještě." |
| |||
Vzhůru za boyfriendem Mrzimorský salón -> Pokoj -> Ošetřovna Ryanek, Fabian a další zmrdi Věděl jsem, že Ryanek nezareaguje úplně vlídně, ale taky jsem měl v hlavě tak nějak zafixované, že to nemůžu brát moc vážně. Proto když vyjekl, tak jsem zasmál. "Sahám ti do rozkroku," odpověděl jsem, jako by se nechumelilo. Začal jsem se smát ještě víc. "Tak, teď se chvilku nehýbej, ať si můžu sáhnout!" poplácal jsem ho rukou po klíně, ale potom jsem se s úšklebkem normálně odtáhl. "Neboj, prosím tě, já si jen dělal srandu, jako!" zamrmlal jsem a otřel jsem se o Ryanka. "Lháři!" odmítal jsem fakt, který mi byl předložen. Jen mi ji za ten rozkrok nechce půjčit. Určitě! Hmpf! Odfrknul jsem si. "Zlej Ryanek!" odseknul jsem a odešel jsem od něj. To už ale byli ostatní hotoví a slečna Rosalie přišla se skvělým cvičením. No, skvělým, bylo by fakt úžasné, kdybych v něm byl zahrnut, ale jelikož jsem nebyl vybrán, tak jsem si uraženě kecnul zadkem vedle Ryana a stále jsem se tvářil nafučeně jako! Občas jsem do něj šťouchnul, když se nedíval, nebo ho bouchnul. A pak jsem předstíral, že ho nevidím a že to byl někdo jiný. Nandal jsem mu to! Moc! Ostatním jsem nevěnoval tolik pozornosti, kolik by se zasloužili. Stejně mi některé výkony jen tak po očku nepřišly ani moc důvěryhodné a zahrál bych to líp! Hmpf! Na konci jsem se vyřítil a na Fabíka jsem se neohlížel. Jen Ryankovi jsem dupnul na nohu. "Pomsta!" zašeptal jsem a než si mohl uvědomit, co za vylomeninu jsem udělal, tak jsem utíkal pryč na kolej. Zabouchal jsem na barely a přiřítil jsem se na pokoj. Na pochcanou postel jsem zapomněl. Ani jsem si nevšiml divnýho šutru a hrábl jsem po vzkazu, který jakmile jsem si přečetl, tak jsem se otočil a běžel jsem na ošetřovnu. Zaklepal jsem a ani jsem nečekal na otevření. Prostě jsem tam vtrhnul! "Tak jsem tady, no," dělal jsem světaznalý tón, aby to vypadalo, kolik úsilí mne to nestálo. |
doba vygenerování stránky: 0.88649201393127 sekund