| |||
Seymour, Jordyn Zívnu. Bylo už lépe, ale to jsem jim nehodlala vykládat. Ještě by je to pohoršilo. Možná. "Jak se to vezme... Asi jsem se měla už líp. To počasí venku je hnus... a ta ruka tomu taky nepomáhá. Už se nemůžu dočkat, až se mi úplně uzdraví. Připadám si bez ní jako hotovej mrzák," pousměju se na Seye a s mírnou nechutí mrknu na svou pravačku zavěšenou v šátku. Bolest už sice celkem polevila, ale probdělé hodiny, kdy jsem mohla poklidně spát, mi to rozhodně nevrátí. "Co vy? Měli jste zajímavý víkend?" Dopiju svou sklenici vody a spokojeně si nabídnu kávu z jejich stolu. Moje denní dávka kofeinu mi začala už docházet a cítila jsem přicházející migrénu. Potřebovala jsem kofein. Okamžitě. Zkoumavě jsem ji okusila. Celkem dobrá. "Páni! Děkuju za tip, zkusím napsat tátovi, jestli by mi tam nezajel. Něco takového sháním už hodně dlouho, i když tu zimy nejsou tak děsné jako nahoře na Severu, odkaď pocházím." Vínovou jsem sice ve svém šatníku neměla, ale byl to skvělý nápad. Plus pro Jordyn. Ode dveří se ozve Filchův naštvaný hlas. Sama pro sebe se zasměju. Nechtěla bych být Školníkem. Vím, jakou spoušť to hrozné počasí napáchalo na mých botách. "Klidně to dojez, už jsem měla podobnou dávku v Prasinkách," zasmála jsem se. Musela jsem teď vypadat jako děsný žrout. "Možná! Popravdě bych se tomu nedivila. Kdyby bylo po mém, nechala bych ty zbytky transferovat přímo na kolej. Co když dostanu hlad třeba o půlnoci? Ještě bych si ty zbytky mileráda dala!" Zasmála jsem se. Jordyn měla pravdu. Bylo mi všech těch zbytků vážně líto. Můj žaludek (a byla jsem si jistá, že i Princův), by to dozajista uvítaly. "O tom mi ani nemluv... Přijde mi, že mám hlad okamžitě, jakmile oběd skončí... Jak se pak má člověk soustředit?" Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou. Hladová Dei se rovnala nemyslící Dei. "Jak se vůbec vyrovnáváš s tímhle počasím? Tam u vás jste museli mít dost teplo, co?" Zvědavě jsem se na Seye podívala. Moc jsem toho o něm nevěděla. |
| |||
Hlavní síň Zrovna usedám ke stolu a natahuji se po prázdném hrníčku, když v tom uslyším povědomý hlas. Hlas, který jsem naposledy slyšela tak před.. 15 minutami? Seymour! Pobaveně se na něj usměju. ,,Skoro už se mi začínalo stýskat." Žertovně na něj mrknu a prohlédnu si výběr pití na stole. ,,Tak co to bude pane. Vodu, čaj, kafe nebo dýňový džus?" Vyjmenovávám a sama sobě zatím naliju horkou kávu. Ať si řekne o cokoliv, naliju mu taky. Vytáhnu si rukávy od svetru až na dlaně a vezmu do nich teplý hrnek. Potřebovala jsem se trochu zahřát. Strávili jsme ve věži pěknou chvíli, ještě abysme z toho byli nemocní! Chystala jsem se Seyovi něco říct, ale to jsem zahlédla hubenou, bledou postavu. ,,Ahoj Deirdre." Pozdravím ji s úsměvem a usrknu kávy. Zdá se mi příliš hořká, tak si ji trochu osladím. Překvapeně zamrkám, když nám nabídne dýňové paštičky a ze slušnosti si nabídnu, když už se zeptala. A možná taky proto, že mám už skutečně hlad. Ale do večera chybělo ještě třičtvrtě hodiny. ,,Díky." Nabídla bych ji Bertíkovy fazolky, které jsme se Seyem jedli na věži, ale nechala jsem je v mikině, kterou jsem si svlékla na pokoji. Trochu se začervenám, když mi pochválí svetr a rozpačitě se na něj zadívám. ,,Já vlastně ani nevím. Myslím, že jsem ho koupila v nějakém obchodě v Cardiffu." Snažím se rozpomenout. ,,Pamatuji si, že měli různé barvy. Od téhle lila až po takovou krásnou vínovou. Ta by slušela tobě." Podotknu a kývnu k ní hlavou. Do hlavní síně mezitím začalo proudit čím dál tím víc hladovců. Někteří se ani neobtěžovali usušit se od deště. Otočím hlavu ke dveřím hlavní síně, od které šel slyšet nakvašený Filchův hlas, jak vyhazuje nějaké studenty. Nejspíš si neočistili boty a málem by to roznesli po hlavní síni. Pobaveně se uchechtnu, ale pak se hned zase věnuji Dei. ,,Možná nás naschvál nechávají vyhladovět. Aby pak skřítci neměli moc práce s uklízením zbytků." Nebylo žádným tajemstvím, že v kuchyni nám jídlo připravují skřítci. Pamatuji si, jak hrozně překvapená jsem byla, když jsem to poprvé zjistila. Sice jsem je nikdy vařit neviděla, ale vypravovala nám to Alex, které se sem tam do kuchyně povedlo vloupat. |
| |||
Věci předešlé a Společenská místnost Alastor a označení Ať už se ke mně Alex a Barbara po té nepříjemné události připojili, nebo ne, já ještě musel do Prasinek. Nic příjemného, obzvláště v dešti. V Prasinkách jsem jen na chvíli zaskočil do zlatnictví, koupil co jsem potřeboval a ihned zase pelášil do hradu. Cestou jsem ještě potkal tři blátivé louže a naneštěstí se mi nepodařilo ani jednu minout. Promočený, s náladou pod psa, a stejně tak promočeným a mrzutým opeřencem na rameni jsem se pomalu dobelhal do Havraspárské věže, a zamířil rovnou na pokoj. Zatracení haranti. Kdyby nás tam nezdrželi, nebyl bych býval ani z poloviny tak promokl. Setřepu ze sebe promoklé a zablácené oblečení a obléknu se do suchého, zatímco vlasy ponechám trochu mokré. Však to za chvíli uschne. Jacoba nechám odpočívat na svém bidlu. '' Pro dnešek už ti dám pokoj kamaráde '' Řeknu a zakřením se. Přes rameno si přehodím brašnu se svými deníky a dalším harampádím a přejdu do Společenské místnosti. Všechny přítomné pozdravím a pár kroky se přesunu k nástěnce. Půjdeme do lesa ?! Konečně nějaké vzrůšo... Jo ! Nadšením mám skoro chuť si povyskočit ale nechci teď na sebe stahovat příliš pozornosti. Navíc... Ještě bych si měl jít promluvit s Alexem a Jamarem. Pak svůj pohled upřu na pergamen týkající se volného místa prefekta. Okamžitě zaštrachám ve své brašně a vylovím z ní brk s násadou z ryzího zlata. Namočím jej do kalamáře a napíši na něj své celé jméno. Sebastien Ravenclaw Raven. Ještě bych měl zajít za Lupinem... Otočím se na patě a přisednu na křeslo vedle Alastora '' Čus. Koukám že se taky hlásíš na prefekta. '' |
| |||
Hlavní síň Deirdre, Jordyn a tak dál Chvíli jsem tak nějak zamyšleně seděl u stolu ve velké síni, když přišla další hladová osoba. "Ahoj, Dei, jak se vede?" zeptal jsem se, "Jo, já bych si s dovolením jednu dal," řeknu a neostýchavě si jednu vezmu, protože jsem opravdu hladový. Dei mi dělala chutě s čokoládovými žabkami, ale naštěstí jsem je neměl k dispozici já, jinak bych se jimi přežral a nezbylo by místo na další jídlo. "To mi povídej, já začal mít hlad už asi hodinu po obědě." Začal jsem přemýšlet, jak budu trávit dnešní večer. Uděláme si zase romantiku já, kytara a housle? Nebo to bude jinak? Hrome, mám takovej hlad, že nemůžu přemýšlet nad ničím jiným. |
| |||
Kolej --> Skleníky Rosalie Po rozhovoru s hraběnkou se odebírám zpět do svého pokoje, který stále zeje prázdnotou. Jelikož nemám co na práci a nechci se hýbat, natož cokoliv dělat, uvelebím se na posteli a spokojeně k sobě přitáhnu peřinu. Mám v plánu si jen na chvíli odpočinout, jenže netrvá dlouho a teplo vyhřáté přikrývky v kombinaci s tichem mě ukolébá ke spánku. Probouzím se až o dvě hodiny později. Trochu zmateně se rozhlédnu kolem sebe. Jsem tu pořád sám. Nezajímá mě, kde všichni jsou, ale je od nich hezké, že mi dopřávají tolik soukromí. Vůbec bych se nezlobil, kdyby to tak dělali častěji. Kdo se má na ty jejich ksichty furt koukat. Takhle z nich budu mít ponorku. S pohledem na hodiny zjišťuji, že schůze s kolejním vedoucím se blíží, stejně tak večeře. Mám hrozný hlad. Vážně nechápu, proč se večeří od šesti. Až se stanu ředitelem Bradavic, zařídím, aby bylo jídlo na stolech už v pět. Taky vyexpeduju všechny čokoše a pošlu je do Azkabanu. Tam je ty jejich nechutný choutky hodně rychle přejdou. Vážně nechápu, proč to Brumbála ještě nenapadlo. Odkopnu od sebe peřinu a líně se postavím na nohy. Mám ještě necelou půl hodinu času, kterou bych měl nějak využít. Pokud možno hned, protože každá minuta je momentálně drahá. Snape chodil všude včas a nedivil bych se, kdyby ve společene přešlapoval na sekundu přesně. Neotálím, popadnu ze stolu hůlku a rozejdu se pryč. Mé kroky mě vedou do přízemí, přímo ke skleníkům, což je, minimálně u mě, velmi neobvyklé. Na taková místa nechodím často. Lépe řečeno vůbec. Bylinky jsou to poslední, co by mě zajímalo. Neznám nic nudnějšího než hrabání se v hlíně a během hodin bylinkářství to dával dost jasně najevo. K čemu mi bude dobrý, že umím přesadit kytku? Za to mi nikdo galeony nedá. Zahradničení je dobrý možná tak pro důchodce, který už nic netěší. To naštěstí není můj případ. „Brej večír.“ pozdravím, když do skleníku vejdu. Rozhlédnu se, pohledem hledajíc slečnu Primrose. Nemusím jí hledat dlouho. Pár metrů ode mě velmi soustředěně přesazuje jakýsi plevel. Kolem ní poletuje malý dráček a… to je opice? Vypadá to jako její miniatura. „Máte hezkou opičku.“ ocením okřídleného tarzana a popojdu k profesorce blíž. „Každopádně… měl bych na vás takovou menší prosbičku.“ věnuji jí široký úsměv. Koutkem oka zaznamenám kousek od ní plechového robota, který se až příliš nápadně podobal lordovým modelům. „To máte od Richarda, ne?“ zeptám se. „Ale zpátky k věci. Chtěl bych dát své dívce nějakou květinu, tak jsem si říkal, kde jinde nějakou sehnat než ve skleníku.“ vysvětlím. Ve skutečnosti na tyhle hlouposti nejsem, ale mám pocit, že by to Jordyn udělalo radost. Holkám se takové věci líbí, ne? A čím spokojenější dívka, tím větší šance, že bude chtít potěšit i mě samotného. Jo, to za to stojí. Pohledem sjedu rostliny v záhoncích i květináčích. Je jich tu požehnaně, jenže žádná z nich se mi dostatečně nelíbí. Jak to sakra v tý květomluvě bylo. Chceš-li jí hladit, dej jí narcis, pokud líbat, tak růži. A pokud chceš… Hele, kaktusy! „Prosímvás, můžete mi dát támhleto?“ ukážu na mísu s hejnem kaktusů různých tvarů a barev. „Určitě by se jí moc líbily.“ Nebo si to alespoň myslím. Líbí se mně a to je hlavní, navíc tohle jediný tu ze všech těch hrůz vypadá asi nejnormálnějc. |
| |||
Marie, Reece, Jordyn, Seymour a zmínění Marii jsem poslouchala jen napůl ucha, plnou pozornost jsem věnovala miláčkům obaleným v cukru. Pouze jsem povytáhla obočí a neurčitě ji její myšlenky na slečny odkývala. V mysli mi okamžitě vytanulo odpoledne s Reginou v posteli... Zrudla jsem a dál se věnovala upíjení džusu. Mařena nemusela vědět všechno. Bylo mi líto Calvina. Tak pěknou holku mohl mít! I když ten její zadek mi nedal spát... Její dotaz ohledně Gogo jsem přešla bez mrknutí oka a jen neurčitě kývla. Hodlala jsem zmizet. Svědčit proti Princovi? No to určitě. Sice by mě potěšilo, kdyby Banán schytal další školní trest, ale Princovi jsem to udělat nemohla, i když jsem na něj byla pořád naštvaná. Jakmile jsme dojedly poslední zbytky, které se do nás vešly, navrhla jsem Marii, abychom šly nakupovat. Zbytek sladkostí jsem si sbalila do kabelky, nakoupila ještě jeden plný sáček a s Marií po boku se vydala nakupovat. Šlo to lépe než jsem předpokládala. S Mariinou pomocí jsem si vyzkoušela vše, co jsem potřebovala. S menším uspokojením jsem sledovala, jak Mařena reaguje na moje polonahé tělo. Určitě je lesba... Mohla bych toho nějak zneužít? Donutila jsem ji vyzkoušet si několik drahých modelů, které by si jinak nemohla dovolit. Zato já ano. Nakonec jsem jí strčila do ruky tři tašky plné modelů, které se mi na ní líbily nejvíc. Jedny poměrně odvážné šaty s hlubokým dekoltem, tři páry sexy saténového prádelka, podvazkové punčošky a dvě sukně, které byly o dost kratší než ty, které Marie normálně nosila. Odmítla jsem poslouchat její bědování nad tím, že si to zaplatí sama. Ne, byl to dar a konec. Sama jsem si s velkým uspokojením odnesla několik párů pasujícího prádelka (aby měl Princ co krást), krajkovou blůzku, novou bundu místo té sežrané od Fufíka a troje sukně. Zlatým hřebem celého nákupu pak byla tato šála, kterou jsem plánovala donést mému milovanému Zahradníkovi. Prostě k němu patřila. Po nákupech jsme zamířily do Hradu. Pěkně jsme zmokly a vůbec se mi nelíbilo, jak dopadly moje milované boty. Chudinky. Samé bláto a bahno. Rozloučila jsem se s Marií a zamířila rovnou do dívčích pokojů. Bylo něco před pátou, a tak jsem se rozhodla nákupy vyložit na pokoji, převléknout se do suchého a zastavit se za Zahradníkem. Reginu na pokoji jsem jen krátce pozdravila, odhodila tašky na zem k posteli a s velkým úsilým na sebe natáhla suché šaty, punčochy a baleríny. Kolem krku jsem si omotala kašmírový šátek a vlhké vlasy si nechala rozpuštěné kolem obličeje. Ještě upravit makeup, vzít šálu a tašku a mohla jsem vyrazit. Do tašky jsem ještě sbalila sladkosti, pro případ, že bych dostala hlad. Zamířila jsem okamžitě na Ošetřovnu. Bylo krátce před čtvrt na šest a mně už kručelo v břiše. Krátce jsem zaťukala a proklouzla dveřmi na Ošetřovnu. "Jdu jen za Reecem, budu hned pryč." Usmála jsem se na Etty a zamířila k ležícímu Zahradníkovi. Asi musel být překvapený, že mě vidí. Sladce jsem se na něj usmála (v případě, že nespal). "Ahoj..." This girl is on fire... Proč mi v hlavě právě teď hraje nějaká mudlanská písnička? "Nesu ti dárek. Na. Wolfram mi řekl, abych ti to předala." Odložila jsem tašku se šálou a kartičkou s přáním brzkého uzdravení a Wolframovým padělaným podpisem vedle Reece na jeho postel a omluvně se usmála. Snažila jsem se co nejvíc, aby se písmo podobalo alespoň trochu tomu Wolframovu. Třeba to pomůže jejich lásce! A Meadows bude konečně volný! "Jakmile ji viděl, věděl, že ji musíš mít. Je fakt krásná." Důležitě jsem si odkašlala. "Už musím běžet. Prý se za tebou zastaví později! Brzy se uzdrav!" Vycouvala jsem z Ošetřovny. Další úkol splněn. Kam teď? Můj žaludek se ozval, a tak jsem se rozhodla se trochu občerstvit ve Velké síni. Kdo ví, třeba potkám i někoho od nás. Do kolejky se mi ještě moc nechtělo. Večeře pořád daleko. S úsměvem na rtech jsem vešla hlavním vchodem a rozhlédla se po síni. Moc známých tváří jsem neviděla, od nás z ročníku jsem spatřila jen nějaké jezevce, konkrétně Jarabákovou a toho velmi pohledného Kiwiho. Seymour Duncan? Jo, to bude ono... Popadla jsem sklenici s vodou z našeho stolu a vydala jsem se rovnou k mrzimorskému stolu. Zářivě jsem se na oba usmála a sedla si vedle Jordyn. "Ahoj Jordyn... a Seymoure? Nedáte si dýňové paštičky?" Z kabelky jsem vytáhla zmačkanou tašku se svými sladkostmi a nabídla je oboum dvou. "Páni! Máš moc pěkný svetr, Jordyn. Moc ti to sluší! Můžu se zeptat, kde jsi ho koupila? Ta barva ti jde k pleti." Podepřela jsem si zdravou rukou bradu a pustila se do přežvykování čokoládové žabky. Musela jsem uznat, že i přes to, jak Jordyn vypadala, byl svetr moc pěkný. Daleko lepší než Mařeniny původní hadry. "Taky už čekáte na večeři? Nechápu, proč musí být až od šesti! Umírám hlady už teď!" Povzdechla jsem si a zamračila se. Chtěla jsem jídlo. HNED! |
doba vygenerování stránky: 0.72288489341736 sekund