| |||
Mrzimorský suterén - dívčí záchody Při stereotypním cvičení stupnic na mou kytaru si v hlavě sumarizuji, kolik jakých úkolů mám vlastně už nakupeno a říkám si, že bych s tím měl něco konečně udělat. Najednou mě z hraní vytrhne něčí zběsilá chůze společenskou místností a já zvednu hlavu. Je to Jordyn. I když se snažila vypadat, jakoby se šla prostě jen projít ven bez povšimnutí, nemohl jsem nezaznamenat její narudlou tvář a lesknoucí se oči. Nejprve jsem si říkal, že se tím nebudu rozptylovat, ale stejně bych dál prokrastinoval cvičením na kytaru místo dělání užitečnějších věcí. "Měl bych se za ní jít podívat," řekl jsem si. Odložil jsem tedy nástroj a vyrazil ze společenské místnosti. Díky rychlé reakci na situaci jsem si všiml, že se Jordyn vydala směrem k dívčím zádchodům, tak ji následuji. Porozhlédnu se kolem sebe, jestli mě někdo nevidí a vstoupím dovnitř. Ještě na malou chvíli bylo slyšet vzlykání z konce místnosti, ale v reakci na otevření dveří utichlo. Nebo utichlo, Jordyn se zřejmě snažila skrýt svůj smutek, aby si ho nikdo z příchozích nevšiml, ale byl asi dost silný, protože vzlykání neustalo a bylo pořád, sice tlumeně, slyšet. Pomalu přejdu až na konec místnosti a zeptám se: "Jordyn, co se stalo?" Čekám na odpověď. |
| |||
Opuštěná učebna --> Kabinet prof. Lupinaškolník Filch, prof. Lupin Hraje mi zrovna v uších Death Walked the Earth. Ona příjemná epická pasáž v půlce třetí minuty a kouzlo se mi konečně podaří. Kulička se rozzáří temně rudým světlem a zůstává se vznášet ve zkušebně. Mám sám ze sebe radost. Jsem o krok blíže k nevyzpytatelné starodávné magii, k tomu, abych kouzla plnila má přání, ne jen tupě odříkaná zaklínadla. Moje radost mne však přejde, když za sebou uslyším podivné dýchání. Sundám si sluchátka a úsměv mi okamžitě zmizí z tváře. Školník Filch, to mi tak chybělo. A dokonce zná mé jméno. To se docela divím, nejsem přeci nějaký extrémní vyznavač porušování školního řádu. Až na kouzlení ve staré učebně, kde mě poprvé po čtyřech letech někdo načapal. ,,Pochopitelně jsem četl školní řád. Jen zkrátka nepovažuji starou opuštěnou místnost za učebnu. Ani nebyla zamčena.“ Odvětím klidným hlasem, co nejvíce nad věcí, jak v tento okamžik dokážu. Pochopitelně místnost zamčená byla, jen pro kouzelníka obyčejné mechanické zamčení nic neznamená. To, že jsem tu zkoušel kouzla, která doopravdy nemám ovládat a neovládám, to by snad neměl školník tušit. Odpověď na sebe nenechá dlouho čekat a už mě školník vyzívá, abych šel s ním. ,,Zajisté. Když si to přejete.“ Hlas opět co nejvíce v klidu, jak jen dokáži. Samozřejmě, že mám strach, ale školníka nemám rád a toto považuji za způsob ho co nejvíce vytočit. Zjevně se mi daří, když mne hrubě chytne za loket a odvádí mě za kolejním profesorem, Remusem Lupinem. Konečně dorazíme ke dveřím profesora Lupina a školník zabuší na dveře. Čekám, až se otevřou a poté pozdravím ,,Dobré odpoledne pane“ rychleji, než stačí školník naprášit, co jsem prováděl. Vím, že tohle bude slušné kázání a bez trestu z toho určitě nevyváznu. Vnitřnosti mám sevřené a vyčkávám, co řekne Filch a jak prof. Lupin zareaguje. |
| |||
Chodby hradu - učebna - Lupinův kabinet Alastor, Prof. Lupin Tak jsem se potloukal chodbami jako to vždy dělám. Na levou nohu lehce pokulhával, nevrle mžoural po studentech, kteří mě obcházeli obloukem a zlostně chroptěl pokaždý, když jsem spatřil nějakýho študáka, kterej byl drzej. Toulal jsem se druhým patrem, když jsem spatřil známou tvář. |
doba vygenerování stránky: 0.93548202514648 sekund