| |||
Změna počasí! Vytáhněte deštníky! Dnes to vypadalo na skutečně pěkný den. A taky pěkný víceméně byl. Odpoledne tak pěkných 17°C, oblačno, sem tam na vás vykukovalo sluníčko a hezky vysušilo dešťové kaluže z předešlého prudkého deště. To mělo dopad na zdejší studentíky, kteří se spokojeně vydali na čerstvý vzduch. Někdo si šel na famfrpálové hříště zalétat, někdo si zašel do Prasinek, někdo postával na nádvoří a někdo si rozhodl udělat piknik na pozemcích. |
| |||
Marie Zdálo se mi, že se moje kamarádka konečně trochu uklidnila. Alespoň doufám. Nechtěla bych stát proti rozzuřené křesťance. Sice mi v krvi kolovala krev Vikingů ničitelů, ale proti Svaté Polačce bych asi byla nahraná. Myšlenkami jsem byla jinde, nekoukala jsem pomalu ani na cestu. Na chvíli jsem konečně zapomněla, že mám zafáčovanou ruku a že trpím nedostatkem spánku. Dokonce i na to, že mám hlad, což bylo u mě něco neobvyklého. A na Banán... Mařena měla nejspíš zázračné schopnosti. Na první pohled jsme musely vypadat jako nerozlučná dvojka, Marie ruku zaháknutou za tu mojí. Nebo jako lesby. Nevím, co znělo hůř. To jsi ale přeci chtěla, ne? Celou dobu... Pohled mi padl do výlohy nejbližšího obchodu. Šála vystavená na modelu se mi ihned zalíbila. Vsadila bych vše, co mám, že by se líbila i Zahradníkovi, který bez šály nedal ani ránu. Jakpak se Reece asi má? Možná jsem se měla spřátelit spíš s ním... I když... Kráčet ruku v ruce s někým tak podřadným? Eww.... Ušpinila bych si ruce. Marie na mě začala mluvit. Proč to děláš, když tu tak hezky přemýšlím o Sheehanovi? Můj žaludek se ale automaticky ozval v odpověď. I když jsem moc toužila po nových kouscích do svého poloprázdného šatníku, jídlo bylo přednější. Ještě, že mi otec poslal tolik peněz. Mohla jsem se před chudou přistěhovalkyní blýsknout a na něco ji pozvat. "Jasně, to zní fantasticky! Už se nemůžu dočkat!" Rychlým krokem jsem zamířila s Marií v závěsu rovnou k Medovému ráji. Už jsem tu vůni skoro cítila. Začaly se mi sbíhat sliny. "Prosím!" Otevřela jsem Marii dveře a nechala ji projít. Pak jsem zamířila za ní a vděčně uvítala teplo sálající z místnosti. Zatočila se mi hlava. Ta vůně! Můj žaludek se rozeřval na plné obrátky. Byla jsem doma. Zamířila jsem k pultu a otočila se na Marii. "Vyber si, cokoliv chceš. Dneska je to na mě." Mile jsem se usmála a obrátila se na obsluhu. "Vše, co si objedná ona, jde na mě, ano? A pokud jde o mě... Prosím dva dýňové džusy a od každého trochu..." Ukázala jsem na sortiment nabízených sladkostí. Nijak jsem se nehodlala omezovat. "Co nesním, bych si pak vzala s sebou. Děkuju!" Netrpělivě jsem pohlédla na Marii. "Objednej si a běž nám sehnat nějaký stůl, ano? Já to zaplatím a dorazím za tebou." Ne, vůbec to neznělo jako rozkaz... |
| |||
Knihovna-->Nepoužívaná učebnaKrásné nedělní odpoledne, tak proč ho nestrávit vevnitř? Ano, i dnes to udělám. Ihned po obědě jsem se vydal do knihovny, kde jsem zvládl dočíst velice historickou učebnici kouzelných formulí. Její staří se neodvážím odhadovat, ale určitě bude stará, neb je stále psána v runách. Je to spíše výkladová kniha, než něco podobného praktickému návodu, ale tím líp. Skoro se vyžívám příběhem, který je ke kouzlům připsaný. Historie sice není mým koníčkem, ale v tomto případě jde spíše o výklad, díky kterému člověk pochopí souvislosti za danými zaklínadly. Kniha již leží zavřená přede mnou a já přemýšlím, co teď. Knihovna je prakticky prázdná a rozhodně zde není nikdo, kdo by mi byl alespoň trochu povědomý. Rozhlédnu se, jestli madam Princová neslídí a poté mávnu hůlkou a kniha zaletí zpět na své místo. Opět hůlku zastrčím do hábitu a vyrazím pryč. V uších mám sluchátka a zrovna mi hraje Back on Earth. Cesta mezi knihovnou a mojí oblíbenou místností je poměrně dlouhá, takže mi to zabere asi čtvrt hodiny, než se konečně dostanu na místo. Alohomora. Dveře klapnou a otevřou se. Místnost je prázdná, jako vždy. Nikdo tudy nechodí, tak proč bych za sebou zamykal, navíc průvan nikomu neuškodí. Proto použiji to samé zaklínadlo i na okno, které se taktéž otevře. Člověka nikdy nepřestane překvapovat, že se najdou tací kouzelníci, kteří mají stále nějaký ten sval. Mohl bych celé dny čarovat kvůli úplným prkotinám. Otevřít okno je jen ten nejmenší případ. Stále nechávám věci levitovat, neustále něco přivolávám a odpuzuji. Nikdy jsem to nepočítal, ale musím za den udělat nejméně sto kouzel. Proto taky každé ráno cvičím, jak mne to otec dobře naučil. Člověk by neměl být křehký. Sphaera Rutilus, pronesu nahlas. Vyvolávací kouzla jsou trochu oříšek i když jde o něco takového malého. Vyvolávání něčeho složitějšího je dle mých informací v kategorii o kterých se budeme učit až v rámci OVCE. Začnu s něčím jednodušším. Engorgio, teď jen v duchu. Na několikátý pokus se mi to zase povede. Tohle je krásné, mám rád tak moc kouzla. Nyní zkusíme ještě náročnější způsob. Zamířím hůlkou na kuličku, pomyslím si Leviosa a patřičně máchnu hůlkou. Poté na kupičku opět zamířím a nyní na nic nemyslím. Vyprázdním úplně hlavu a zavřu oči. Představím si, jak se kulička rozzáří rudým světlem. Svojí myšlenku téměř cítím. Poté oči otevřu, ale stále mám pevný obraz v hlavě. Mávnu hůlkou a nic se nestane. Nastal čas zkoušet to dál… |
| |||
Chodba u hlavní síně --> Můj kabinetPo rozhovoru s Brumbálem jsem ještě chvíli postávala v temném koutku chodby, kterou stále proudili tu menší a tu větší hloučky studentů. Snažila jsem se získat zpátky svůj klid. Nesmím nic dávat najevo, všechno se dozvědí až v pravý čas. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla a snažila se získat zpět svůj klidný výraz a mírný úsměv. Když jsem cítila, že je vše tak nějak v pořádku, odlepila jsem se od studené stěny a vydala se po schodech do svého kabinetu. |
| |||
Prasinky Deirdre Větší zlost jsem snad za svého života neměla. Když nad tím tak přemýšlím, tak jsem vlastně nikdy neměla snad žádný velký důvod naštvat se. Byla jsem smutná, šťastná, nadšená, zklamaná ale snad nikdy naštvaná. Až doteď. A to dokonce na místě, kde bych to vůbec nečekala. Kostel byl vždycky sídlem klidu a míru. Přesto mě dokázal takhle překvapit. |
doba vygenerování stránky: 0.86327695846558 sekund