| |||
Kabinet > komnaty Ettariel > Ošetřovna14. Října, Středa Ettariel, Ruby, Mirelle, Beckett Čas plynul jako voda. Ani jsem se nenadála a bylo téměř devět hodin. Po příjemném odpoledni a večerní procházce s Henrym a sladkou Lunou jsem nakonec osaměla ve svém kabinetu. O skleníky bylo postaráno. Sám Henry se o to postaral. Do teď nevím, jak se mu za tu pomoc odvděčím. Pomona mě odtamtud v podstatě vyhodila, když jsem se chtěla ještě jednou ujistit, že zbytek úrody je po náletu slimáků v bezpečí. Tedy jsem neměla co na práci. Byla jsem až bolestivě vzhůru, spát se mi nechtělo. Tak příjemně jsem si s kolegou popovídala, že chtělo se mi ve stejném duchu pokračovat. A s kým jiným by něco takového bylo možné než s drahou Ettariel. Obzvlášť v tuto večerní hodinu. Příliš jsem se nerozmýšlela. Popadla jsem sáček jejího oblíbeného čaje a veselým krokem si to namířila přímo k jejímu pokoji. Urputným klepáním bych mohla probudit všechny bradavické duchy, nicméně bylo by mi to houby platné. Jak se zdálo, Etty ve svých komnatách nebyla. Neklasala jsem na duchu. Když není u sebe v pokoji, bude jistě na ošetřovně. Nepřipouštěla jsem si možnost, že by už mohla dávno spát tak tvrdě, že ji nějaké klepání z říše snů zkrátka nevytrhlo. Po pár minutách bloudění a bloumání bludištěm chodeb jsem nakonec dorazila na místo. Hrad byl v zájmu možností vyklizený. Někteří se učili, další zrovna dokončovali hygienu nebo se bavili po svém ve svých společenských místnostech. Příjemné ticho rušil jen klapot mých podpatků. Několikrát tiše zaklepu, neboť ošetřovna je přeci jen místo pro odpočinek tělesně i duševně chorých. Nerada bych svou návštěvou vyrušila jejich spánek. Jakmile ale otevřu dveře, musím uznat naivitu svého smýšlení. Nevolnosti ani choroby různých druhů nezdolají neoblomného ducha mládí. Všichni přítomní jsou tak vzhůru jako nikdy před tím. “Přeji hezký večer.” Pozdravím různorodou společnost skládající se především ze studentů v postelích. “Doufám, že neruším.” poohlédnu se po své kolegyni se soucitným úsměvem. “Nesu dárek.” předám jí sáček s čerstvě natrhanou meduňkou. “Dnešní sklizeň. Nebo spíš to, co z ní zbylo.” trochu si povzdechnu, ale nehodlám svou přítelkyni zahlcovat podrobnostmi. Jak se zdá, má svých potíží až nad hlavu. “Copak je našim pacientům?” zeptám se spíš studentů. “Dobrou chuť.” popřeji jen tak mimochodem Beckettovi, který si pochutnává na… vlastně ani nevím, co to je. Jen doufám, že si tím příliš nenadrobí do postele, když v ní dnes bude muset spát. “Musí to být něco vážného, když vás profesor Snape omluvil ze své hodiny.” Nechci nijak zlehčovat jejich stav, ani naznačovat, že by snad mohli simulovat. Severus zkrátka nepromíjí absence jen tak pro nic za nic. |
doba vygenerování stránky: 0.67004704475403 sekund