| |||
Hlavní síňBrooklyn, ředitel Brumbál Hovor s Brooklynem byl docela příjemný, i když bych při zakládání si na prvním dojmu vůbec takového společníka nevyhledávala. Další důkaz, jak člověk na první dojem nesmí dat. Chce to prostě další zkoumání. Nejspíš bych tu s ním strávila víc času a čas letěl jako splašený. To mi ostatně dokázal i můj zaměstnavatel, který mě trochu vrátil do reality. |
| |||
Šikana Alexander, Sebastien cestou do Prasinek Alexovo ujištění mě uklidnilo, takže jsem se necítila jako přebývající. Tedy aspoň ne úplně. Ale to už není moje věc. Asi tohle bylo lepší než se zase někde toulat sama. Neměla jsem potřebu moc mluvit (to vlastně nikdy), takže bych spíše poslouchala případnou konverzaci těch dvou. To bych si ale nesměla všimnou nějakého pohybu kousek od cesty. Co to je? ptala se hned moje zvědavá část a hned to chtěla jít zjistit. Jak jinak. Zastavila jsem se a chvíli jsem poslouchala. Snažili se být tiší, ale nestačilo to. Automaticky jsem se vydala tím směrem, i kdybych toho pak měla litovat. A litovala jsem. Stala jsem se svědkem šikany nějakého mladšího kluka. Trochu jsem se skrčila a s šokovaným výrazem jsem to sledovala. Šok se pomalu měnil v hněv. V hluboký, plamenný hněv. Probudil se ve mně oheň, takový, který by dokázal zabíjet. Zaťala jsem ruce v pěst a snažila jsem se zůstat klidná. Vracely se mi vzpomínky, vzpomínky na vlastní zkušenost se šikanou. Ten pocit bezbrannosti, neschopnosti... Byl příšerný. Tohle mě rozzuřilo. Oheň se rozléval celým mým tělem, proudil mými žilami, chtěl ven. Nesměla jsem to dovolit. Musím vydržet. Jeden z nich vytáhl hůlku a začal tomu klukovi vyhrožovat. To už byla poslední kapka. Nevydržela jsem to, už to dál nešlo. Zvedla jsem se a natáhla jsem k tomu druhému, černovlasému, pravou ruku a kolem ní se začal obmotávat plamen. Levou ruku jsem připravila k fyzickému úderu, nohy zase v bojové pozici. Byla jsem připravená zaútočit. Přiblížila jsem se k němu tak, abych mohla zaútočit i fyzicky. V zelených očích plál vztek, výbušný a divoký. "Vy dva malí sráči!" zazněl můj řev. Nevím, jestli jsem vůbec působila nebezpečně, ale bylo mi to jedno. "Nechte toho nebo to s váma nedopadne dobře." |
| |||
Hlavní síň Upravím si kabát, ještě než vyjdu z točitého schodiště, které vede do mé pracovny a pak se rozejdu chodbou k hlavnímu schodišti. Studenti, kteří se po schodech řítili nepřiměřenou rychlostí ihned zpomalili, jakmile spatřili mou maličkost. Úsměvný pozdrav jim oplatím a za tichého hvízdání sejdu po schodech až do přízemí. Se mnou se schody nikdy nemění. Poslušně vyčkají na svém místě a změní patro až poté, co je opustím. Měl jsem ještě pár zařizování, před zítřejší událostí, tak to vezmu vše hezky popořadě. Na nástěnku připevním útržek pergamenu, na kterém stojí: Vážení studenti/profesoři Posléze vejdu do hlavní síně a dojdu k profesorskému stolu. ,,Brooklyne, mohl bych si na chvíli půjčit Mirabel?" Kývnu na profesorku a rukou ji pokynu, aby se vydala za mnou. |
doba vygenerování stránky: 0.84793210029602 sekund