| |||
lady Christina, Barbara, Alexander, Caylus Marie, Sebastien, Acai Marie mi moc času na přemýšlení nedala. Objevila se dřv, než bych chtěla. Ztracená ve svých myšlenkách jsem ji skoro přehlédla, reagovala jsem teprve až ve chvíli, kdy na mě začala mluvit. Úkosem jsem pohlédla na její outfit. Musela jsem uznat, že oproti jejímu běžnému šatníku se trochu polepšila a vypadala dobře. Že by kvůli Patrickovi? "Sluší ti to." Pochválila jsem jí její outfit. Určitě to moc často neslyšela, chudinka. Chtěla jsem, aby její ego alespoň pro jednou trochu povyrostlo. "Uh? Ne, vůbec to nevadí. Čím víc lidí, tím líp, ne? Pokud ti tedy nevadí jít nakupovat s partou hadů." Zavrtěla jsem hlavou a usmála se. Bylo mi to vlastně jedno. "Dobře, jen jdi. Vlastně... se k tobě připojím, pokud ti to nevadí." Nebyla jsem sice věřící, ale pozorovat Mařenu v jejím přirozeném prostředí byl další z úkolů, které jsem si dala. Maruška si dovnitř nakráčela jako král. Já v jejím těsném závěsu. Vůbec jsem ale nečekala její reakci. Nejdřív jsem netušila, proč tak ječí. Sakra... Co se děje? Úsměv mi zmrzl na rtech, když jsem jí nahlédla před rameno. Scéna jako vystřižená z hororu. Krve by se ve mně nedořezal. Zatla jsem pěsti a skousla si bolestivě ret. Očima jsem těkala po těle Banána, který si užíval své chvilky s Princem. S odporem jsem sledovala, jak na něm ulpívá její neviditelná špína, kterou v sobě Banán odjakživa měla. Bylo mi na zvracení. Nic nechutnějšího jsem ještě neviděla. V téhle chvíli bych radši snášela znovu otcovy pokusy s ohněm než tohle. V hrudi jsem cítila tupou bolest, která se mi rozlévala po celém těle. Vědět o tom, co s ní Princ dělá bylo něco jiného, než to vidět na vlastní oči. Měla bych být asi šťastná za to, že takhle potupili Mařenu, ale nedokázala jsem to. Po krátké chvilce mlčení jsem položila Marii ruku na rameno a soustrastně jej zmáčkla. "Na to si zvykneš... Tihle dva nemají evidentně žádné zábrany," pošeptala jsem jí do ucha, s pohledem upřeným k zemi. V tu chvíli k nám už dorazila Barbara s Alexem, a později i Sebastien, jehož ptáka jsem nikde neviděla. "Caylus se rozhodl si trochu oživit svůj sexuální život." Detaily jsem jim vyprávět nechtěla. Jediné, po čem jsem toužila, bylo vypálit si oči. Nesouhlasně jsem sledovala, jak si plantážnice natahovala kalhotky a v poněkud neupraveném stavu opustila kostel. Pochybovala jsem, že bude mít Marie chuť se dál modlit, a tak jsem vycouvala ven z kostela a opřela se o jeho zeď. Uvnitř mě teď vířilo tisíc pocitů, které chtěly ven. Všimla jsem si Christiny, která se od nás rozhodla odpojit. "Dobře..." Zamumlala jsem a vykouzlila slabý úsměv. Samá faleš... Nechtěla jsem, aby mě ostatní viděli brečet, a tak jsem odhodlaně polkla vlastní slabost. Neunikl mi pohled a gesto, které Seb provedl s Alexem. Ušklíbnu se. Nemám na vtipy nejmenší náladu, sarkasmus mi ale neujde. "Neříkej, že by ses k nim chtěl přidat tady s Alexem, Sebastiene? Tvůj bratranec proti tomu nebyl." |
| |||
Knihovna ---> Kostel Alex, Dee, Christina, Marie, Barbara Když se Christina snaží obhájit poznámkou o naučné literatuře, mám opravdu co dělat abych je oba nepoprskal smíchy. Učit se jak někoho vykouřit.. Předkloním se, opřu o kolena a snažím se to rozdýchat. Kdo by si pomyslel že i v knihovně může být zábava. Ale i přes všechnu tu zábavu okolo Christiiny četby, se mně začal zmocňovat pocit že jsem se vůči Christině zachoval nějak špatně. Během naší konverzace se kolem mihne i Dee která nám sdělí že sraz bude před kostelem. '' Jop '' Odpovím Alexovi na jeho otázku týkající se mé účasti na vycházce do Prasinek. Myslím že si to tam užijeme. V zápětí všichni tři opouštíme knihovnu a vykračujeme ke kostelu. Ve chvíli co jsme mimo hrad dám Jacobovi povel, načež se vznese a ve výši zhruba šedesáti metrů nade mnou začne kroužit, až se zdá že s mračnou oblohou občas splyne. Z dáli jsme slyšeli křik a jakmile jsme došli ke kostelu, byl Alex natolik akční aby se zeptal co se děje. Já mám ale nutkání taky se projevit, a tak si stoupnu vedle Alexe, chytím ho za rameno a řeknu '' Nějaký Grupáč ? '' a ušklíbnu se. V té chvíli se kdovíodkud objeví Barbara a má tu samou otázku co Alex. |
| |||
Kdo ví, jak to nakonec dopadne pokrčím rameny lehce nervózně v odpovědi na zkoušky u madam Hoochové. Mrzimor je plný mnoha dalších lidí, pto které by bylo dobré se prosadit. Musí být fajn mít společnost. usměju se, pozorujíc Kimi, která vyskočila své majitelce z náručí a proháněla se po louce. Nemyslím tím jen kotě, ale také společnost jejího bratra, který ji může podržet když zrovna věci nejdou podle plánu. To už se ale Jordyn zeptá na prázdniny a já doslova nevím, co bych jí na to mohla říci. No… začnu, uvažujíc, že se vlastně mohu považovat za šťastnou, jelikož jsem měla možnost se vrátit do Bradavic. Děvče v dnešních novinách tu možnost už nemělo… …šlo to… dokončím lehce nervózně. Všiml by si vůbec někdo, kdybych náhodou zmizela? Co by tomu řekl děd? Co vy dva? Teda kromě kotěte? navrátím se z nemilých témat zpět k něčemu lepšímu. Přesto už nejsem schopná Jordyn naplno poslouchat, zaměřujíc se spíše na kotě opodál. Víš co? Vlastně jsem si vzpomněla…musím ještě něco… přeruším náhle nás rozhovor, upravujíc si tašku na mém boku. Proč jsem vůbec tady když jsem chtěla jít do Prasinek? Všechno náhle nějak divné a chci být sama. Uvidíme se potom-užijte si to s Kimi! zazubím se lehce nervózně na rozloučenou, než se ve zrychleném tempu vydám zpět ze Zahrady před most. |
doba vygenerování stránky: 0.88360190391541 sekund