| |||
Hlavní schodiště Isaac Isaac byl myšlením vždycky trochu jinde, než ostatní. Nikdy jsem proti tomu nic neměl, a i když mi chvíli trvalo si zvyknout, po čase jsem jeho dětinskost přijal. Tak nějak už k němu patří a nedovedu si představit, že by byl jiný. Vlastně je to celkem chytrý přístup. Většina z nás je totiž na svůj věk až přehnaně vážná a přestože jsme pořád děti, jsme kolikrát vlivem společnosti nuceni si hrát na dospělé. Vážně by nebylo na škodu čas od času popustit uzdu a chovat se tak, jak chceme my a ne někdo jiný. ,,Chceš, abych tě doprovodil, až se půjdeš ucházet o prefekta?" podívám se na Isyho, který si svým velmi osobitým způsobem vykračuje po chodbě. Vtipně u toho máchá rukama a připomíná spíš pochodujícího vojáka, než obyčejného studenta Bradavic. ,,Fakt si na to troufáš? Je to velká zodpovědnost." Nerad bych Isaaca podceňoval. Rád ho kdykoliv podpořím, od toho kamarádi jsou, ale nechci, aby se kvůli tomu dostal do problémů, nebo se stal terčem posměchu. Hlavně zmijozelští by mohli mít hloupé poznámky na jeho citlivost a orientaci. Mají je už teď. Tohle jim dá další záminku, jak si z Isaaca ještě víc utahovat. Štve mě to. ,,Co máš v plánu po divadle?" zeptám se z ničeho nic. ,,Nemám kromě úkolu na jasnovidectví co na práci a nechci se nudit, takže… Nezajdeme někam? Můžeme říct Alecovi, ségře a ostatním, třeba se přidaj." Navrhnu vesele. Chci svůj volný čas co nejvíc využít, dokud nám zase nezačne škola. Zevlovat na pokoji můžeme kdykoliv jindy a vzhledem k tomu, že je dneska neděle, tak bychom si měli pospíšit. ,,Počkej, co?" věnuji Isaacovi nechápavý pohled, když mě najednou zastaví. Má ruku před mým hrudníkem a zpříma mi hledí do očí. Nervózně polknu. Do toho má ten prapodivný výraz, z kterého nedokážu nic vyčíst. Nemám rád, když nevím, co si ostatní myslí, nebo co chystají. Hej, chlape, zadrž. Jsme sice kámoši, ale nepleť si mě s Reecem. ,,Cože máme být? Dramatičtí?" několikrát za sebou zamrkám. Asi mi úplně nedochází, co si pod tímhle pojmem představuje. Už už se chystám nad tím mávnout rukou a nechat to plavat, jenže Isaac na mě pořád visí očima. A nejen jima. Chytá mě za límec a táhne ke schodům, kde už čeká profesorka. Krátce kývnu hlavou na pozdrav, stejně tak i přítomným spolužákům. ,,Dobře, fajn, fajn! Budu dramatický." Trochu poodstoupím a zhluboka se nadechnu. ,,Kimi ti pochcala postel." řeknu naprosto vážně. Nehnu přitom ani brvou. Než se rozhodnu znovu promluvit, je chvíli ticho. ,,Tak co? Bylo to dost dramatické?" zazubím se, ale vypadá to trochu nevěrohodně. No, trochu víc. Na Isaacově místě bych nevěděl, jestli mluvím pravdu, nebo ne. A o to vlastně celou dobu šlo… |
| |||
Nádvoří hodinové věže ==> cesta k sluneční zahradě Když se společně rozejdeme chodbou ke schodišti, odkud je východ na nádvoří. Když zmizíme z místa, kde mě tak Caylus nepěkně zaskočil a vyvedl z míry, viditelně se mi uleví. Povolím křečovitý stisk, kterým svírám Kimi a i úsměv vypadá víc přirozeněji. Když procházíme kolem schodiště, všimnu si divadelníků, kteří tam postávají i s profesorkou. Všimla jsem si, že mají sraz u schodů a ne v žádné učebně. Zvláštní. Přátelským zamáváním pozdravím všechny známé tváře a Isymu s Fabem ukážu vztyčený palec. Pak už s Taffy zmizíme za vchodem na nádvoří. Na nádvoří je sice pár studentů, kteří tam buď postávají nebo si s něčím hází, nikomu ale nevěnuji pozornost. Nikomu, kromě Canys. Velice chytře zvolí téma - famfrpál. Ví jak mě uklidnit. Zhluboka se nadechnu ,,No ani mi nepovídej!" Roztáhnu koutky do natěšeného úsměvu. ,,Těšila jsem se na to celé prázdniny a velice důkladně jsem dohlížela na tréninky Faba!" Zachichotám se. Možná jsem trošku zastoupila profesorku Hoochovou v jeho výcviku. Ten lenoch by se sám totiž do ničeho nedokopal a my, když už ne ve vědomostech musíme body nahnat ve sportu. Nechápu proč mrzimor všichni tak podceňují. Letošní sestava všem určitě vytře zrak. Kopnu špičkou boty do kamínku, který se mi připlete do cesty a když přejdeme přes nádvoří a vlezeme zpátky do školní budovy, znovu se rozpovídám. ,,Mám takový pocit, že to letos bude o něco lepší než loni. Minulý chytač byl dost slabý. Věřím, že Acai má mnohem větší potenciál. Navíc je na to i lépe stavěná. Malá, hbitá.. A hlavně - máme Alex!" Vzpomenu si na naši metamorfomagičku a výbornou střelkyni. S tou jsem vždy vedla sáhodlouhé famfrpálové rozhovory. Kde vůbec je? Když projdeme chodbou a objevíme se na nádvoří hodinové věže, automaticky zvednu hlavu k věži a velkým antickým hodinám na ni. Dělám to tak vždy, když se tu objevím. I když mám přehled o čase. Asi nějaký zvyk. ,,Tak hrozně ráda bych si ho taky někdy zahrála.." Povzdychnu si tiše. Nikdy jsem se nezkoušela dostat do týmu. Vím moc dobře, že na to nemám. Viděl snad někdy někdo nějakého tlustého hráče famfrpálu? Ne. Všechno to jsou sportovní postavy. Z myšlenek mě až vytáhne otázka, která se mi sama od sebe připletla na jazyk. ,,Ty jsi nikdy neuvažovala o hraní?" |
| |||
Sovinec > Směr hrad Christina Uleví se mi, když je Christinina sova konečně pryč. Ten pták byl stejně tak hloupý jako nebezpečný a jeho přítomnost mě značně zneklidňovala. Nevěřím tomu, že ho Christina dostala darem už pojmenovaného. Beztak to vymýšlela sama a teď se mi jen snaží namluvit opak, aby působila originálně. Pak začne zpochybňovat zvířata a jejich důležitost. Pravdu má jen z části. Sám bych se za milovníka přírody a všeho živého zrovna nepovažoval, ale taková Vertini pro mě znamenala víc, než všichni moji spolužáci dohromady. Když začne reagovat na má vlastní slova, mám co dělat, abych neprotočil oči. Je jako vždy přehnaně formální a přestože mě v myšlenkách nepochybně stahuje z kůže, navenek se culí, jako kdyby někde poblíž stál fotograf. "To je to nejmenší, co jsem pro tebe mohl udělat, lady." pokusím se o přívětivý tón i úsměv, který ovšem mizí ve chvíli, kdy se zmíní o zakopnutí. Tentokrát se tvářím, jako bych kousl do citronu. Takže si toho všimla. Nenech se rozhodit. S tímhle si přeci umíš poradit. "Jsem polichocen, že ti tolik záleží na mém bezpečí. Děkuji ti." Koutky úst mi vylétnou nahoru. Právě teď mě stojí přetvářka veškeré přemáhání, což je poněkud nepříjemné, když bereme v potaz, že jí jindy používám bez mrknutí oka. Oplácí mi poplácání a já se rozhodnu využít šanci. Palcem jí jemně přejedu po hřbetu ruky a zamyšleně si prohlédnu její prsty. "Nelíbil se ti můj dárek? Myslel jsem, že ho budeš nosit." Prohlásím s hraným zklamáním. Uvědomuji si, jak nevhodná narážka to je, ale neumím si jí, a ani nechci, odpustit. Jenže Christina chce mermomocí zůstat ve hře. Opravdu se snaží, protože cokoliv řeknu, to mi vrací. A tentokrát zachází ještě dál. Tématem se stává rodina a splátka dluhů. "To je od otce šlechetné. V našem sídle jste vždy vítáni." Zopakuji stejnou, falešností nasáklou, frázi, kterou otec často používal, když k nám Spontinovi přijeli. Vždy byl takový. Jiný nikdy nebyl a pokud ano, nepamatuji si na to. Pod maskou solidarity nabízel dlužníkům pohostinnost jen proto, aby si uvědomovali své mizerně nízké postavení v kouzelnické společnosti. Sám jsem dělával to samé. Mým terčem byla právě Christina, které jsem moc rád dokazoval, jaké jsou mezi námi rozdíly. "To rád slyším. Nemyslíš, že je úžasné, jak naše rodiny drží už tolik let pospolu?" Protože ani za dvacet let nejste schopní splatit dluh a pořád ste stejný žebráci. "Tohle budou nejspíš naše poslední svátky, než se provdáš. Víš, že tě vždycky rád uvidím, ale měla bys pak slavit Vánoce raději se svým mužem, než s námi. Připadá mi to tak správné." Kdybych mohl, zatleskám si. Přítomnost Christininy rodiny během prázdnin je otravná asi jako hmyz na stěně a já se vážně nemůžu dočkat, až se jich nadobro zbavím. "Vrátíme se?" ukážu k východu ze sovince. Dopis už odeslala, proto není důvod se tu déle zdržovat. Potřebuji co nejdřív do knihovny. Tentokrát vycházím z taktických důvodů jako první. Nechci, aby se opakovalo to, co před chvílí a už z toho důvodu nesmím dát Christině žádnou záminku k nejapným poznámkám. Když vycházíme, všímám si na pozemích Angely a běžícího bernardýna. "Mám teď namířeno do knihovny, takže se od tebe odpojím." oznámím jí stroze. "Můžeš si jít zatím pohladit fenečku." Kývnu hlavou k psisku. Christina nesnášela zvířata. Malé, velké, holé, chlupaté... Nezáleželo na tom. Všechno jí připadalo stejně odporné. Poprvé jsem si toho všiml doma, když se držela dál od našich psů. Její averze se nakonec stala, minimálně pro mě, velkou výhodou. Stačilo mít totiž z každé strany jednoho chrta a měl jsem jistotu, že se ke mně alespoň na půlku dne nepřiblíží. "Sako si nech, ať nenastydneš. Snad se příště oblečeš tepleji. Zatím se měj, Christino." Věnuji jí milý úsměv, načež se otočím a odejdu pryč. |
| |||
Léčení -> Divalo Ps: Jesli budu muset zas všechny soukromě označovat, tak se z toho asi poseru... "Emmm..." Vytřeštil jsem oči na Benův mrkvový protlak a koutky mi zacukaly. "To by se určitě... dalo nějak spravit. A! V takovéto podobě už by přece ta kost nemohla být zlomená, ne? Prakticky jsi tu zlomeninu vyléčil! Z jistého úhlu pohledu..." Povzbuzuju ho. Pak ale paní Etty pokračuje ve výkladu a já se snažím si všechno zapsat do paměti. |
| |||
Učebna N62 -> Nebelvírská kolej Když nám skočila hodina léčitelství posbíral jsem si své věci a zvedl se od stolu. Tak nějak automaticky jsem se přidal k hloučku nebelvírských studentů, kteří také zamířili ven z učebny. Vždy se mezi nimi cítím lépe, ač mi nevadí většinou ani spolužáci z jiných kolejí pokud se umí chovat. Jsem rád, že dnes mě už asi nečekají žádné další povinnosti, co se školy týče. Přece jen dva kroužky za den je až až. A pokud si nyní dobře uvědomuji, tak na žádný další zapsaný nejsem. "Hlavně abych se nepletl." Zašklebím se při představě, že by třeba náhodou má sestra, nebo někdo z koleje měl tolik důvtipu a někde mě zapsal bez mého vědomí, to by si asi dlouho žehlili. Stejně, jako někteří další i já si to zamířím do nebelvírské koleje. Těším se, až si sednu u krbu a popovídám si se spolužáky, kteří tam budou. "Ne určitě tam prázdno nebude." Ubezpečím sám sebe, když vcházím na schodiště a stoupám po něm, když se zastaví do příslušného patra. "Tolik let a stále mě nepřestávají udivovat." Stočím pohled zpět ke schodům, ale pak už si to zamířím přímo do koleje. Ještě vyslovení hesla buclaté dámě, aby byla spokojená a vyslechnutí si jejího tradičního pěveckého vystoupení, které rve uši a už jsem v teple naší společenské místnosti. Úlevně si vydechnu. Vždy se zde cítím bezpečně a uvolněně. S úsměvem mávnutím ruky pozdravím všechny přítomné a oči mi sklouznou k nástěnce, kde nám přibylo něco nového. Pozdvihnu tázavě obočí. "Pěkný, uvolnilo se místo prefekta? Eleanor s tím sekla? Neví někdo proč?" Ohlédnu se na přítomné s tázavým výrazem a pak pokrčím rameny a vytáhnu z kapsy hábitu brk a začnu psát na papír, který zde nechala profesorka McGonagalová. Úhledným čitelným písmem, tedy alespoň tak jej vnímám já....se podepíšu k zápisu. Christian Dragon "Tak kdo to zkusí ještě taky? No tak lidi ať v tom nejsem sám." Zazubím se na spolužáky a zamířím k volnému křeslu si sednout. |
doba vygenerování stránky: 0.89266800880432 sekund