| |||
Kroužek léčení – N62 --> Z učebny na pozemky kolem hraduErika, profesorka, poté Barbara Jeho lordstvo samozřejmě mělo jistou poznámku k tomu, jak zdravotnice zlikvidovala jeho výtvor. Velmi živý tvor, opravdu... Chvilku bych ho až litovala. Chvilku, než promluví. Zdravotnice ho ale celkem spraží. |
| |||
Společenská místnost - Sovinec Christina Sleduji, jak upouští na zem dopis a urychleně se pro něj shýbá. Ne, že bych měl zájem si jí jakkoliv prohlížet, nedej bože na ní cokoliv oceňovat, ale ten hluboký výstřih by neušel snad žádnému bystrému oku. Vážně nevím, o co se tu snaží. Jestli já jsem podle ní nevhodně oblečený, tak co teprv ona? Pozvednu obočí. Při bližším pohledu totiž zjišťuji, že nemá podprsenku. Na tváři se mi objeví neidentifikovatelný škleb. Ona nemá ani na spodní prádlo… Christina tím u mě nevědomky klesá opět o několik příček níž. Kdyby místo toho hraní si na hrdinku přiznala, že nemá peníze ani na nejzákladnější věci, tak bych se nejspíš smiloval a nějaké jí koupil. Místo toho somruje šperky a cítí se ukřivděně, když žádné nedostane. Co víc by ještě chtěla za tak otřesný výkon? Letní sídlo s bazénem a vlastním služebnictvem? Cestou ze schodů se Christina zabývá nevychovaností mladších studentů, kteří do nás při cestě ven omylem vráží. "Prváci, co bys čekala. Vzpomeň si na naše začátky." připomenu jí a chytnu za rameno malého kluka z Havraspáru, který nás drze předbíhá. To se mi ani trochu nezamlouvá a dám to i dost jasně najevo. "Nevím, jak to chodilo u vás doma, ale tady si ve škole. Pokud tak moc pospícháš, stačí říct zdovolením." poučím ho přísně. Vyjukaně kulí oči a tak jen mávnu rukou, aby už raději vypadl. "Jeden by řekl, že Havraspárští budou víc chytřejší." zakroutím nad tím hlavou. Měla to být nejmoudřejší kolej, ale když vidím, co za exempláře máme v ročníku my… Začínám o tomhle výroku pochybovat. Nekázeň a nerespektování bohužel nebyl problém jen Havraspáru. Rok od roku si všímám, jak jsou děti oprsklejší. To, co, si dovolují teď, si od nás kdysi dovolil jen málokdo. Volnější výchova skutečně není problematikou jen mudlovského světa a ač to opravdu nerad přiznávám, je to tak. Neotesaným studentům se naštěstí brzy ztrácíme z dohledu. Sovinec máme na dosah ruky a tak stejně jako Christina přidám do kroku. Nechci se zbytečně zdržovat. Ne na tak špinavém místě, jako je tohle. Stoupáme po schodech nahoru a mně neujde, jak si Chris drží sukni. Jestliže nemá podprsenku, má na sobě vůbec kalhotky? Snažím se neodbytnou myšlenku rychle zahnat, jenže zvědavost je nakonec silnější. Koukat děvčatům pod sukni je přípustné možná tak v patnácti. Vzpamatuj se, máš nějakou úroveň! Využiju toho, že jdu za ní a v momentě, kdy znovu zafouká vítr nakloním hlavu na stranu tak, abych pod sukni viděl. Jako na potvoru přitom zakopnu o další schod, takže se rychle přidržím zábradlí. Hloupý nápad. S kamenným výrazem se narovnám a v doufání, že mé škobrtnutí nezaznamenala, dojdu až k ní. "Tvoje sova se jmenuje sova?" podivím se. Není jediná, kdo tu umí francouzsky. "To si vymyslela sama? Originální." prohlásím tónem, prostým všech emocí. Začíná mi docházet, proč žádné jiné mazlíčky nemá. Bez zájmu se rozhlédnu kolem. Není tu vůbec nic zajímavého. Pospávající sovy ve výklencích a ten neskutečný bordel na zemi mi nepřipadá nijak atraktivní, takže si jen otráveně povzdechnu. Schopnost dodržovat sliby je sice šlechetná vlastnost, leč v určitých chvílích velmi nevýhodná. Třeba právě teď. Počkám, až Christina odešle dopis a pak se pohledem vracím zpět k ní. První, co mě na ní upoutává, jsou projevy jejího vlastního těla. Ne, že by mě zajímalo, jak se cítí, ale vsadím se o cokoliv, že jí je zima. Má totiž husí kůži a přestože si to nejspíš neuvědomuje, tak i její hrudník prozrazuje dost. Nakrčím čelo, mlčky si sundám sako a přehodím jí ho přes ramena. "Poslyš, máš něco proti nošení spodního prádla?" zeptám se po chvíli. Nedávám jí prostor k odpovědi, protože ihned pokračuji. "Vím o tvé finanční situaci. Jestli ti chybí peníze i na ty nejzákladnější věci, měla jsi mi o tom říct. Určitě bychom se nějak domluvili, nebo to vyřešili jinak, i když při kvalitě tvých schopností o tom silně pochybuji, ale to odbíhám od tématu, pardon…" Zhluboka se nadechnu a záměrně se na několik sekund odmlčím. Narážka na to, co se stalo v Prasinkách je víc než očividná. "Jen chci, abys věděla, že se mi můžeš kdykoliv se vším svěřit. Jsem tu pro tebe." spiklenecky na ní mrknu a poplácám jí po rameni stejně tak, jako před necelou hodinou. Tak co mi k tomu řekneš, hm? Předveď se. S jistotou můžu říct jen jedno. Kdyby pohled zabíjel, tak už jsem mrtvý. |
| |||
N62 -> Chodby -> KostelCaylus, okrajově Jordyn"Od doby, co potřebuju dohnat, co jsme ztratili. Nerada bych, aby mě moji vlastní spolukolejníci umlátili mýdlem v ponožce, zatím co budu spát." samolibě se ušklíbnu, když poslední květinu uhádnu a zdravotnice mě za to pochválí. Kromě kolejní vedoucí se nehodlám nikomu zodpovídat. Udělala jsem, co bylo správné.. s možná trochu přehnanou reakcí, ale mít další možnost, udělala bych to úplně stejně. Body mě serou, ale minimálně za tuhle hodinu doženu, co jsem ztratila. "Jo, něco takovýho jsem slyšela taky." přikývnu. Je to divnej profesor a všichni to vědí. Snape má očividně plné ruce práce, proto nedělám trest u něj. Ale mezi námi.. byla bych radši i za toho Filche. "Nebo mu je ukážu já." hodím po Cayovi pobavený pohled. Jestli se mě snažil postrašit, tak mu to rozhodně nevyšlo, ale bylo to rozkošné. Triky s mečem... Jen ta představa je extrémně nechutná. Takovej stařík. Sanny byl k nakousnutí, ale Zmijozel? Ani hovno. S pokojeně si žužlám svojí mrkev i v momentu, kdy zdravotnice rozdává body. Šest bodů navíc.. No, mohlo to být horší. Jsme sice poslední, ale jen o sedm bodů za Nebelvírem. To není nic, co by se nedalo dohnat. "Co?" Líně sjedu pohledem na brblajícího Caye. Tomu klukovi se věčně něco nelíbilo. Kolikrát byl nespokojený aniž by měl pořádný důvod, jako třeba teď. Co jsem zas provedla? Než se ho ale stihnu zeptat nahlas, vytahuje mě z lavice a ven ze třídy. Nechápavý pohled se změní v potěšený při zjištění, že se nebudeme nikde zbytečně zdržovat. Je to dobře. Potřebuju se trochu.. uvolnit. S každým jeho dalším krokem, musím já udělat dva. Přijde mi vtipné, jak pospíchá a já vedle něj skoro běžím. Musí být velmi netrpělivý. Nicméně okamžitě se zastavím, když mě nechá stát na místě a jde kamsi do pryč. Povytáhnu obočí, když zaostřím na Jordyn a Taff. "No to si děláš prdel..." uchechtnu se, založím ruce na prsou a čekám, až dodělá, co potřebuje. Pacholek jeden. Neslyším, co si tam šuškají, ale neunikne mi strnulý výraz mé kamarádky. Je mi jí líto. Hádám, že díky svým komplexům by jí myšlení na kluky ani nenapadlo. Jak moc jí muselo vykolejit, když za ní přijde někdo jako Cay, se sladkým úsměvem a řekne jí přesně to, co chce slyšet? S povzdechem sleduji, jak se její tváře zbarvují do červena. Očividně velmi. To už se ale Cay vrací zpátky ke mně. Odlepím se od stěny a zakroutím nad jeho výstupem hlavou. "Ty zvíře. Teď z toho nebude spát. Vidět tě Fabian, tak ti utrhne hlavu." upozorním ho se smíchem. Nejsem žárlivá. Teď už ne. Dřív mi možná vadilo, když mi nevěnoval svou plnou pozornost, ale s postupem času jsem si zvykla. Je prostě takový. A dokud budu dostávat svůj pravidelný příděl, tak je mi fuk, co dělá. Jen s Jordyn se sekl. "Neměl bys podceňovat bratrskou lásku, i když je to vychrtlej mrzimor. Já jsem poloviční jak ty.. a měla jsem tě na lopatkách." při té vzpomínce nemohu potlačit úsměv. Objevuje se před námi kostel. No.. to je skutečně originální. "Podle toho jakého Boha máš na mysli." uculím se a vtáhnu Caye za těžké dveře kostelíka. |
| |||
Přízemí, chodba u hlavní síněTaffy, Isaac, Fabian a okrajově Caylus Zamyslím se, když Taffy nazve Zmijozelovy předměty "raritou." Na tom něco bylo. |
| |||
N62 >> Chodby >> Kostel Acai, Jordyn Nespokojeně se vrtím na židli a odpočítávám poslední minuty do konce hodiny. S každou další uplynulou sekundou jsem víc a víc neklidnější. Nejraději bych byl už někde jinde, jenže tenhle kroužek je snad nekonečný. „Odkdy seš takovej šprt?“ Rýpnu si do Acai, která bez potíží odhalí poslední rostlinu. Zdravotnice jí za to vychválí div ne do nebes. Protočím oči. Dělat tu takové drama kvůli pár kusům plevelu? Smrdí to stejnak všechno stejně a ty rádoby léčivé účinky jsou beztak jen babský povídačky. Přestanu se tím zabývat, a raději začnu sklízet věci z lavice. Z celé hodiny nemám jedinou poznámku a nezdá se, že by mě to trápilo. Nezaznamenávám si ani zadaný úkol. Už teď vím, že bych se na něj vykašlal. „Tak školní trest se Zmijozelem? Slyšel sem, že za ním šla v pátek Barbara. Hned po nitrobraně.“ zapátrám v paměti. ,,Odcházela odtamtud rovnou na ošetřovnu.“ Barbaře běžně nevěnuji pozornost, ale pokud si dobře vzpomínám, tak skutečně měla obvázanou rukou. Pro srandu králíkům to nejspíš nebylo. Kdyby nebyla tak nespolečenská, věřil bych tomu, že se jen chtěla zviditelnit. Jenže takhle? Bůh ví, co se za dveřmi toho kabinetu stalo. Zmijozel byl vážně jedna velká neznámá. „No, nudit se s ním určitě nebudeš. Snad skončíš nějak… líp.“ Pronesu tichým, tajemným hlasem, abych Acai trochu postrašil. „Třeba ti ukáže i nějaký triky s mečem.“ dodám nevinně. Nemyslím to pochopitelně vážně. Chci jí jenom pozlobit a jak jí znám, vezme to s humorem. Jako vždycky všechno. Zatímco rozdává zdravotnice body, očima visím na Acai, která žužlá mrkev. Myšlenky se mi okamžitě rozutečou pryč a s jistotou můžu říct, že na zeleninu opravdu nemyslím. „Ženská, já se z tebe fakt poseru...“ zaúpím. Nejspíš za tím nebyl žádný postranní úmysl a dělala to jen z nudy, ale takhle by tu za chvilku mohla začít lízat kladivo a kdoví, co ještě. Drapnu jí za ruku a vedu ze třídy pryč. Většina spolužáků je už taky na odchodu. „Pojďme rovnou. Nemůžu se tě dočkat.“ obeznámím jí s tím, jak jsem na tom momentálně s trpělivostí. Zamířím s Acai pryč z hradu. Když procházíme kolem hlavní síně, všimnu si u nástěnek dvou osob. „Moment, prosím.“ Rozejdu se k mrzimorským děvčatům. Pohled mi spočine na Jordyn a jejích křivkách. Ostatní a hlavně zmijozelští si z ní rádi utahovali, ale koukal se někdy někdo na ty obří airbagy? Holka s takovou výbavou přece nemůže bejt špatná. „Doháje, to sou ale kozy…“ zamumlám si pro sebe a pomalu dojdu k těm dvěma. „Ahoj ptáčátko.“ pozdravím jí s úsměvem a nenápadně mezi námi snížím vzdálenost. Vypadá plaše, nerad bych jí vyděsil. „Jdu zrovna kolem a říkám si, kdo je ta holka s tím zatraceně roztomilým úsměvem? A vida... Jsi to ty.“ zalichotím jí, s námahou odtrhnu pohled od jejího dekoltu a zadívám se jí do očí. Pak rychle zkontroluji, jestli není někde v dohledu její bratr. Jednou jsem ho viděl vyvádět, když se kolem Jordyn motalo pár lidí od nás. Fabian je naštěstí daleko, na cestě pryč, společně s čokošem. „Promiň, jestli sem tě zdržoval. Jen sem ti to chtěl říct, takže já už zase půjdu…“ potlačím neodbytnou touhu se jí zeptat na velikost košíčků a také na to, jestli mě nechá si sáhnout. Kam se hrabe Deirdre s těma svýma lentilkama pod kobrecem. Vrácím se zpátky k Acai. Za ta léta si už na mé flirtování určitě zvykla a vzhledem k tomu, že ona nebyla jiná, si nemáme co vyčítat. Teď je každopádně na řadě a já se o ní milerád postarám. „Takže, jak moc u vás doma věříte v Boha?“ zeptám se, když se před námi objeví kostel. „Doufám, že jsi velká hříšnice, to abych tě měl za co potrestat. Amen.“ |
doba vygenerování stránky: 1.0187449455261 sekund