| |||
Ošetřovna -> Sborovna Milý profesorský sbor + otrávený Snape Dnešní den byl konečně klidnější, jen přebytky ze včerejška a jedna drobnost, které nesedla snídaně. Já se ostatně nedivím, když jsem se dozvěděla o té zprávě ve Věštci, taky mi asi nebylo nejlépe. Každopádně jsem měla konečně trochu i čas na sebe a na přípravu na moji šílenou hodinu kroužku léčení. Ona ta hodina uběhne nakonec určitě rychle, ale člověk by měl být trochu připravený. I tak… seznam jmen se nebezpečně prodlužoval a už mi tam měla přijít snad půlka ročníku! Nebo víc? To bude ostuda… Z přemýšlení a nervozity mě náhle vytrhl domácí skřítek! A není to Miky s hromadou čepiček, nýbrž jiné stvořeníčko s utěrkou. S nejistým úsměvem mu odpovím na pozdrav a vyslechnu jeho zprávu. Ale než stihnu poděkovat a zeptat se ho na jméno, tak je fuč. Podívám se na Poppy, jestli náhodou neví, co se děje. Ale jak by mohla… můžeme se jen dohadovat, že to bude mít něco společného s tou ranní zprávou. A protože se dvanáctá kvapem blíží, akorát pomalu dopiju jasmínový čaj, sáhnu po hábitu… hm… kdepak jsem ho zase zapomněla? Tak v tom případě si vezmu přes ramena šál a vydám se pomalu do sborovny. Většina profesorů už tam je, tak jen s drobným úsměvem pozdravím a posadím se někam kousek stranou. |
| |||
|
| |||
|
| |||
Bojová porada?kolegové – navíc i Mirabel+ Wido Velká síň + sborovna Mohlo to být standardní nedělní dopoledne, poklidná snídaně následovaná zbytkem dne, naplněné plánem školních kroužků nebo flákání se. Tedy začalo to tak. Moje palačinky byly bezkonkurenční – tedy s výjimkou těch pravých kanadských. Studenti se trousili ke snídaním, jejich hovory se točily kolem různých témat, převážně famfrpálu a drbů. Čemuž jsem se pousmála. No jo, vždyť jsme vlastně na střední. Objevilo se také několik mých kolegů, které jsem krátce pozdravila. Sovy přinesly poštu a také dnešní noviny. Příliš jsem si toho nevšímala, nejsem ten typ, který by primárně sledoval nejnovější zprávy a raději jsem se dále věnovala své snídani a už druhému hrnku kafe. Náhlá změna tématu u některých ze studentů i zběsilý úprk kolegyně Rosalie mě donutí odložit hrnek a se zdviženým obočím se natáhnout pro noviny, ležící na profesorském stole. Přelétla jsem očima titulky Denního věštce a hledala jsem, co by mohlo vyvolat tak vášnivé reakce. Netrvalo ani pár vteřin a hned jsem našla titulek, o kterém tuším, že by mohl být viníkem. Po pravdě řečeno, i mě v tom okamžiku zatrnulo. Zvedla jsem pohled od novin a těkala po přítomných studentech. Bylo jim tak nepřeberné množství, byť tady nebyli všichni, rozhodně jich dost neznám. Na delší dobu se zastavím u Mrzimorského stolu, ale ani tam si nemůžu být jistá. "To je příšerná zpráva," zašeptám a pohlédnu na zbývající přítomné kolegy. Ve zprávě není nic, podle čeho by se dalo identifikovat, kdo to byl. I ostatní informace jsou docela skoupé, ale to asi bude proto, že je vyšetřování na samotném začátku – tedy pokud nějaké vyšetřování bude probíhat. Byl by v Bradavicích někdo, do by mohl vědět, co se vlastně stalo? Trvalo ještě nějakou dobu, když se najednou před učitelským stolem objevil domácí skřítek, který vypadal, že předtím, než začal roznášel vzkaz, měl nějakou práci v kuchyni. "Děkuji, budu tam," odpovím, i když netuším, jestli skřítek má za úkol i přebírat RSVP. Že by nás informoval o nešťastné události v Londýně, a nebo bude mít na srdci něco jiného? Na odpověď budu muset počkat až na polední hodinu v kabinetě. Mou pozornost náhle odvede bledá žena, která se zastaví u profesorského stolu a představuje se jako Mirabel, nová učitelka v našich řadách. Neslyšně odstrčím židli, postavím se a natáhnu ruku na pozdrav. "Pak vás tedy vítám. Jsem Rhiannon Kearney, učím teorii fantastických zvířat, základy vyvolávání a kroužek runové magie. A taky mám na starosti smečku Mrzimoru. Moc ráda bych si s vámi popovídala, ale musím zrovna odběhnout na poradu do sborovny. Netuším, jestli se tam uvidíme, ale poté bych vás mohla pozvat třeba na kávu, na čaj nebo co byste si ráda dala a mohly bychom prohodit pár slov. Teď mě prosím omluvte," trochu nervózně se usměji – ne, že by mi to setkání bylo nepříjemné, ale spíše z atmosféry, která před nějakou dobou v místnosti – možná i v celých Bradavicích – zavládla. Vydala jsem se po schodech a proklouzla dveřmi do sborovny, kde už čekali tři z mých kolegů. "Dobré poledne přeji. Našla jednu volnou židli a usadila jsem se. |
| |||
Příjezd do Bradavic – Z Prasinek do hradu až do Hlavní síněpřítomní v Prasinkách, na cestě do hradu a v něm, především v Hlavní síni, Rhiannon Kearney Prásk! |
| |||
Šerm u Černého jezera “Tanec s kordy jako na olympiádě? Jen to ne!“ ujede mi zděšeně, když profesor začne mluvit. “Ehm… pardon,“ omluvím se mu za to malé vyrušení. Ještě, že pokračuje o tom, jak se budeme učit ovládat meče. Všimnu si, že některým spolužákům to přijde zbytečné. Ale teď přeci nemůžeme mimo Bradavice kouzlit vůbec a pak si budeme muset dávat sakra pozor před mudly. Tak jak jinak se chtějí bránit? Jako jo, střelné zbraně jsou asi v tomhle ohledu trochu praktičtější, mudlové jsou s nimi v těchto dobách vybaveni celkem hojně. Ale s tím jsou oplétačky kvůli povolení a tak. Teda… no dobře, uznávám, že nosit u sebe meč asi bude budit pozornost, ale jinak je to působivé! Stačí se podívat na profesora. S tím mečem u pasu prostě budí respekt, ať už se to ostatním líbí nebo ne. S každým dalším slovem jen souhlasně přikyvuju. Naprosto se vším s profesorem souhlasím. Já věděla, že tenhle předmět bude jako dělaný pro mě. Celá zářím a snažím se nedívat se na profesora jak na svatý obrázek. I s dýkami souhlasím. Opravdu není jednoduché se s nimi naučit pořádně zacházet. Ale pár let praxe za sebou mám. Sice jsem samouk, ale myslím, že co se dýk týče, jsem celkem ucházející bojovník. “Výška asi sto sedmdesát pět, váhu netuším, protože se nevážím…“ řeknu profesorovi poslušně. |
| |||
Kabinet - pozemky - sborovnaKolegové a Wido Dnes jsem se ani pořádně nasnídat nestihla. Místo snídání v hlavní síni jsem listovala v pergamenech a dopisovala nové týmové pozice pro další školní rok. Někteří, kteří hráli minulé roky se totiž rozhodli skončit a tak bylo třeba vyplnit nové pergameny. Chytače, odrážeče, střelce, brankáře a náhradníky. Mimo to se za mnou dnes ráno stavoval Thomas Maxwell, který byl v týmu snad od prváku s tím, že už dál nechce pokračovat. No co s tím. Ať už měl důvody jakékoli, je třebe ho respektovat, takže jsem jeho jméno škrtla a dosadila na místo chytače jeho náhradnici - Elisabeth Brauner. Je třeba to pak dopsat na nástěnku, aby to věděla. Dopiju šálek čaje a pohlédnu na své kapesní hodinky. Fuh, měla bych jít připravit nějaký plán na zítřejší tělocvik. Koho to mám.. Nahlédnu do rozvrhu. Páťáci. No tak to jsem na ně skutečně zvědavá. Jestlipak bude MacArthur řádně cvičit? Nedopsané pergameny zastrčím do šuplíku, vyjdu z kabinetu, který zamknu a zamířím na pozemky. Mé plány měly být však hned zhaceni Bradavickým skřítkem. Jeho jméno si přesně nevybavuji, ale byl mi povědomý. A tu kuchyňskou utěrku.. Určitě jsem se s ním už někdy setkala. ,,Děkuji za vzkaz, hned tam budu." Poděkuju mu. Zastrčím si píšťalku za límec kabátu a rozejdu se zpátky do hradu. Nespěchám, je 3/4, mám ještě čas. ,,Zdravím." Kývnu na přítomné kolegy a ihned se rozejdu ke stolku s kávou. ,,Dá si taky někdo?" Zamávám s hrnečkem ve vzduchu. Pokud ano, naliju kávu i kolegovi. S hrníčkem v ruce se posadím naproti Remusovi a Henrymu. Skutečně netuším, co se děje. Možná něco provedl nějaký student? A to je to tak vážné, aby u toho byl ředitel? Ano, slyšela jsem něco o vyhozeném studentovi, ale kdoví. ,,Máte představu, proč jsme tady?" Zeptám se jich. Snad jsme něco neprovedli my. |
| |||
Kabinet, poté směr sborovna Angela Silverin, profesoři Reakce Angely mě nijak nepřekvapí. Za ty roky jsem si zvykl, že toho příliš nenamluví, a když už, tak pouze z nutnosti, nebo zdvořilosti. Nejsem tu každopádně od toho, abych jí soudil. Každý jsme nějaký a jako učitel musím brát ohledy na všechny své studenty, nehledě na jejich povahu. Přestože slečna Silverin nepatřila k nejhovornějším, o zvířata se starala ukázkově. Nemám tudíž strach jí Lunu propůjčit. Vím, že se v pořádku vrátí a spokojená bude jak Angela, tak pes. Přesně tomu se říká spojit příjemné s užitečným. ,,Kdybyste chtěla, aby si Saša potrénovala chytání živé kořisti, stačí říct. Mohu obstarat myši, nebo potkany." nabídnu jí s úsměvem. Ačkoliv to zní poněkud drasticky, není to myšleno nijak zle. I obyčejná kočka byla stále šelma, pro kterou je přirozené lovit. Jenže většina domácích koček kvůli svým majitelům zlenivěla a to natolik, že ztrácely své dovednosti. Neplatilo to pouze pro kočky, ale i další mazlíčky, ať už to byli pavouci, či hadi. Tohle ale Angele určitě vysvětlovat nemusím. O svou kočku se starala dobře a nemyslím si, že by dopadla jako ten obézní kocour, kterého mi před dvěma dny přinesla zoufalá studentka. Než stačím cokoliv dalšího říct, objeví se v kabinetu skřítek, oděný pouze do obyčejné kuchyňské utěrky. Co je ale zajímavější je vzkaz, kvůli kterému sem přišel. ,,Dobré odpoledne i tobě." pozdravím ho stejně zdvořile s mírným kývnutím hlavy. Pak ho nechám mluvit. Sborovna, ve dvanáct hodin? To je za chvíli. ,,Budu tam, děkuji mnohokrát." vděčně se pousměji a nechám skřítka zmizet. Ve skutečnosti mi není do smíchu ani trochu. Má tohle nějakou spojitost s tím článkem? ,,Omlouvám se, že je to tak narychlo," otočím se k Angele. ,,Budu muset do sborovny a netuším, kdy se vrátím, takže…" vstanu od stolu a rozejdu se ke skříňce, na které je položené Lunino vodítko s obojkem. ,,Postaráte se o ní už teď? Vím, že se blíží čas oběda a pes u stolu není nejlepší nápad, ale ostatní jednou přimhouří oči. Nerad bych jí tu nechával samotnou." S těmito slovy Angele obojek i s vodítkem podám a pak s ní vykráčím ze dveří. Celá situace mě poněkud zneklidňuje. Mám neblahé tušení, že ve sborovně tentokrát nebudeme řešit běžné věci, jako je plán výuky, nebo nekázeň studentů. Navenek se ale snažím nedávat nic najevo. Už jen proto, že vedle mě pořád stojí Angela. ,,Ať vás Luna moc nezlobí. Zatím se mějte hezky, Angelo." rozloučím se rychle a pak se vydám do sborovny. Jen co vejdu, pozdravím již přítomné a pak se usadím na židli vedle Remuse. |
| |||
Vzhůru do sborovny Když se v mém kabinetu objevil domácí skřítek vzhlédl jsem od papírů, které jsem právě dodělal a odložil jsem šálek s dopitým čajem. S tázavým úsměvem jsem na něj pohlédl. "Dobré odpoledne Wido, copak mi neseš?" Otáži se jej zdvořile. Mám skřítky rád, tedy samozřejmě ne všechny, ale ty vychované ano. Neberu je, jako otroky, ale jako příjemné společníky a přátele. Samozřejmě i zde existují výjimky, jako byl například Krátura, který sloužil v rodině mého přítele Siriuse. Ten byl příšerný nikdy jsem ho neměl rád. "Sirius, jak to asi zvládá v Azkabanu." Napadne mě chmurná myšlenka ale vzápětí mi pohled opět sklouzne na skřítka. "Ve 12 ve sborovně? Pro páníčka, je už za chvilku. Děkuju Wido, předpokládám, že nic bližšího mi stejně neřekneš." S lehkým úsměvem vstanu zpoza stolu a vezmu svou vycházkovou hůl. "Děkuji za předání vzkazu Wido, stav se za mnou někdy na čaj, až nebudeš vařit." Mrknu na něj přátelsky a vydám se ke dveřím ze svého kabinetu. Pak už rychlými kroky zamířím směr sborovna. Ale ještě za sebou zamknu dveře do kabinetu, kdyby mě někdo hledal. Cestou do sborovny trošku zvolním krok, abych příliš nezatěžoval svou hůře fungující nohu. Jakmile vejdu do sborovny pokývnutím pozdravím všechny přítomné, pokud zde již někdo bude a sám usednu na své obvyklé místo, abych počkal, až se dozvíme, proč nás Brumbál svolal, ač své tušení přece jen mám. |
| |||
|
doba vygenerování stránky: 0.94901204109192 sekund