| |||
Zapovězený les, skupina č. 6 Sinestra, Anna a Naira 14. října, středa večer Prohnu se v zádech a zvýšeným hláskem zakňučím, když mě Sin píchne hůlkou pod lopatky. Ještě kudlu, jen si posluž! „Cože, to sem měl?“ zasvítím na Sin svou hůlkou, když se na ni napůl otočím a překvapeně zamrkám, hned potom se lišácky usměji. „Tak dobře, hele – holky po tobě budou házet kameny a já se budu snažit před tebe skočit jako hrdina, to zní jako plán. A u snídaně zkusíme zase ten džus.“ Zazubím se a šermuji před sebou baňkou, co jsme dostali na bludičky. Nepředpokládám, že by mi Sin věřila a nechala po sobě jen tak házet kameny, Zní to vtipně a to i když jsme v temném lese. Humor je další věc, jak se trochu uklidnit, hned po sprostých nadávkách. Pak radši koukám před sebe, abych znovu nezakopl. Dál vedu skupinku vpřed a přemýšlím, jak rychle jde skupina před námi. Anna nám vysvětluje podstatu bludiček. Nechápavě nakrčím obočí a zavrtám se víc do kabátu. „Takže prostě duchové?“ zvednu hlavu ke světlu, které vyčarovala a nejistě sleduji osvětlené stromy. Lehce se kývající větve a poletující kousky prachu. „Co když teda nasbíráme nějaký ty svítící kakance a ono se to v baňce smíchá, něco od každý bludičky a pak z toho vyleze úplně jiná duše?“ velice inteligentně rozvinu myšlenku, kterou nadhodila Sinestra. „Představte si duši skřítka zkříženou s kouzelníkem... a třeba s kelpie. To musí vypadat ftipně. Můžou se bludičky třeba ochočit? Nairo, umíš ochočit bludičku? Nemůžeš je sem nějak nalákat?“ |
| |||
Zapovězený les14.října Sebastian se nezdá být potěšený tím, že se jeho blbým poznámkám nesmějeme. Jeho problém. Založím si ruce na hrudi a odvrátím pohled. Na Annu se ale usměju. Můj pokus o kouzlo nedopadle úplně zářně, ale jsme ještě trochu "unavená" po svém zdřímnutí, tedy že jsem se ještě úplně neprobudila. Alespoň že se Sebastian tak ochotně vydal pro baňku, takhle můžu nechat ruce zaražené v kapsách. Zajímalo mě, jestli nějaké ty bludičky doopravdy uvidíme. Naši skupinku uzavírám. Rozsvítím si hůlky, abych si viděla pod vlastní nohy. Snažím se jít co nejtišeji, protože co když nakonec dneska toho jednorožce zahlédnu? Ale na to nás jde moc hodně a jsme moc hlasití. I tak se ale rozhlížím, spíš ale jestli mezi stromy nezahlédnu záblesky bludiček. Na Sinestřinu otázku pokrčím rameny. O bludičkách jsem si toho moc nepřečetla. Anna říká, že by se mělo jednat o duše? Docela morbidní. Když vyčaruje víc světla, přivřu překvapeně oči. "Tohle musí jít vidět až do Skotska," zamumlám a přestanu se dívat do světla, abych si ho nevypálila do sítnice. Doufám, že na sebe neupoutáme nežádoucí pozornost. |
| |||
Zapovězený les14. října Skupina č. 1 - Angie, Caylus, Barbara + okrajově Seb Caylus se ke mně připlíží jako nějaká infekční choroba. Když začne šeptat, potlačím frustrované vydechnutí a nakloním se k němu blíž, abych ho pořádně slyšela. "Možná kdybys vytáhl hlavu ze zadku a přestal se chovat jako homofob, nemusel by ses teď tak debilně ptát," odpovím mu hlasem, o který by se snad dalo i pořezat. Odstupovat ode mě nemusí, protože to udělám sama. Stoupnu si k Angele, ale to už Caylus hledá hůlku. Zapomněl ji. Jak typické. Ten kluk měl jenom jednu mozkovou buňku a tu očividně taky někde pěkně dávno zapomněl. Jeho jediné štěstí je, že je ve Zmijozelu, jinak by ho už Snape dekapitoval a narazil si jeho hlavu na klacek. Možná by ji nechal jako výstrahu ostatním studentům, kteří by se opovážili do hodiny dorazit bez něčeho tak zásadního jako je vaše hůlka. Barča se nezdá být ochotná se své hůlky vzdát a kdo by se jí divil? Barbora vyzvedla baňku, předvedli jsme signál a hurá na sever. Nechám Angelu, aby šla vepředu. Ještě než zmizíme v lese, hodím po Sebastianovi utrpitelský pohled někoho, kdo by raději byl předtím svržen z astronomické věže, než aby musel pokračovat v téhle hodině. Mlčím, když Angela mluví, abych jí neskočila do řeči. "Nějaká malá bažinka tu někde musí být, ne?" zamumlám. "Ale měli bychom si dávat pozor, abychom v ní sami neskončili," řeknu a rozsvítím i svoji hůlku. |
| |||
Zapovězený les Skupina č. 1 – Barbara, Caylus, Rebecca středa večer, 14. října Caylus byl na řadě a já se na něj se zájmem podívala. Nikdy jsem si příliš nebyla jistá tím, jaký je vlastně kouzelník. Člověk o něm spíš slyšel spoustu jiných věcí, které měly s kouzlením tolik společného, že dokázal akorát nějak šikovně oblbnout snad každou holku na škole. Přitom vůbec nechápu, co na něm vidí. Nikdy jsem asi nebyla na světlovlasé kluky, pokud jsem už byla nucena o tom přemýšlet. |
doba vygenerování stránky: 0.85592103004456 sekund