| |||
|
| |||
|
| |||
Hlavní síň – Mrzimorský stůlKayla, Becca, Cass a Bill Brzy mezi nás přibyla Kayla. „Ahoj,“ pozdravila jsem ji s úsměvem. I ona se mi zdála přešlá. Co to se všemi je? Pak mi to ale došlo. Místo Johanky... To není jako její výpomoc. Místo ní...? „Cože?“ vyhrkla jsem a koblihu, do které jsem se chystala zakousnout, jsem zase odložila. „Jasně, to mi mělo docvaknout... Prefekti nebývají dva...,“ hlesla jsem tiše a poslouchala dál Kaylu. Nechápavě jsem se zamračila. „Jak jako odjela.. Vždyť jsem tam byla s vámi a nic neříkala... Co se tak najednou mohlo stát,“ přemýšlela jsem nahlas a kručení v břiše jsem při tom ignorovala. Kayla se z celé situace zdála opravdu špatná. Tak byla u toho... Takový Bill se jevil zase docela mimo. „Spi dál,“ uculila jsem se a znovu se obrátila ke Kayle. „Neřekla Johanka aspoň něco, než odjela? A kdo pro ni přijel?“ „Teď už ani nevím, jestli se mi chce... Johanka byla... Co, je! dobrá prefekta. Přeci se vrátí, ne?“ zavrtěla jsem hlavou směrem ke Cass. |
| |||
Plány na nedělikabinet, cesta do Velké síně, Velká síň Nedělní ráno bylo příjemnější než to v sobotu – rozhodně se vstávalo mnohem lépe. Slovo neděle pochází ze svou "nedělat", ale vzhledem k tomu, že včera mi "práce" skočila ve dvě odpoledne a od té doby jsem maximálně jen překládala pergameny z jednoho konce stolu na druhý. Dneska jsem však chtěla nějakou změnu. A možná bych mohla udělat něco pořádného. Natáhla jsem se pro prázdný list pergamenu – ano, ten, se kterým jsem včera tak pilně hrála škatule, škatule, hejbete se – a svým rozmáchlým vypsaným rukopisem jsem se pustila do psaní poznámky. Netrvalo dlouho a měla jsem hotovo. Stručné a doufám, že výstižné. Srolovaný pergamen jsem předala se stručnými instrukcemi jednomu z domácích skřítků, kterého jsem si přivolala lusknutím prstu. Tak myslím si, že mám minimálně dost času dát si snídani. A to je docela dobrý nápad. Nebudu se moc vzdalovat z prostor hradu, kdyby některý ze studentů chtěl využít mojí nabídku ještě teď dopoledne. Ale dobré jídlo si nenechám vzít. Zajistila jsem si dveře kabinetu a zamířila do Velké síně. Zaregistrovala jsem již několik studentů, kteří sem zamířili na snídani či na pokec s ostatními. Usadila jsem se u učitelského stolu a přitáhla jsem si k sobě palačinky s javorovým sirupem, které se objevily kousek ode mě. Společně s hrnečkem teplého kafe. Zatím se ve společenském pokoji objevil domácí skřítek, který možná nebyl jeden z těch spolehlivějších a namísto připíchnutí pergamenu, jak jsem mu přikázala, jej nechal rozvinutý na stolku vedle pohovky, kde však naštěstí byl k nalezení. |
| |||
A další lidi přichází... Isy, Dei, Patrick, Sin, Wolf Velká síň Právě jsem si vychutnávala croissant s čokoládovou náplní, když mě vylekal hlas skoro řvoucí mé jméno. Nadskočila jsem a co nejrychleji jsem se otočila za jeho zdrojem. Vedle mě si sedl Isaac. Trošku jsem nechápala, proč si dneska vybral zrovna mě, takže jsem na něj jen v tichosti upírala své zelené oči. Na jeho kompliment jsem tak nějak nevěděla, co říct, ale to jsem nevěděla nikdy. Neuměla jsem si poradit s tím, když mi někdo řekl něco dobrého. "Uhm... díky...?" opáčila jsem poněkud nejistě a pořád jsem jej sledovala. Jeho přehnaně smutný výraz mě donutil k úsměvu a ačkoliv mi položil hlavu na rameno, neutíkala jsem pryč. Nicméně bylo poznat, že jsem s sebou trošku cukla, ale jen lehce. I nadále jsem pokračovala v naprostém klidu v jídle. "Měla jsem se... no, docela to ušlo, řekla bych. Mohlo být i mnohem hůř," odpověděla jsem jakoby bez špetky emocí. Však se ani nejednalo o nic zvláštního. Mezitím se ke stolu dostavili Deirdre a Patrick. "Ránko, vy dva," pozdravila jsem je. Věnovala jsem jim jen krátký pohled. Pomalu se začali u našeho stolu objevovat ti "lepší" Zmijozelští. První z nich byl Wolfram. Isaac tady už asi příliš dlouho nepobude. Povzdechla jsem si a raději jsem to nekomentovala. Už tak mám v koleji dost problémů, proč si přidělávat další. Zase. "Neobtěžuje mě," oponovala jsem Sin, když se pustila do řeči ona. "Nevadí mi tu." Nějaké narážky ohledně ohně se mi zdály trochu divné, ale já přece nevěděla, co se stalo. I tak se mi moc nelíbily. Jedovatost mých spolužáků z koleje však byla ještě o něco méně příjemná. Asi si tu snídani trochu urychlím... prolétlo mi hlavou a na pár vteřin jsem šlehla pohledem ke dveřím do síně. Už abych byla zas venku. |
| |||
|
| |||
|
| |||
Hlavní síň a zmijozelský stůl Deirdre, Patrick, Barbara, Wolfram a Vsírka Ráno mě probudil hlas Deirdre, jak na někoho mluví. Nechtělo se mi zjišťovat, kdo už je vzhůru a kdo ne. Ale pokud se pokoj pomalu probouzí, už neusnu. Ke spánku jsem potřebovala absolutní ticho a absolutní tmu. S tichým proklínáním společného pokoje se rozespale posadím a zamžourám po místnosti. Aysha už se plazila po zemi a spokojeně se vlnila kolem postele Barbary. Regina už byla taky vzhůru. Nechápu, proč musí všechny tak brzy vstávat. To by mělo být trestné stejně, jako vstup do Zapovězeného lesa. ,,Kolik je hodin?" Zabručím a natáhnu se po hodinkách. ,,Teprve půl desáté?!" Zhrozím se při pohledu na ručičky. To si ze mě dělají srandu. ,,Takový kravál." Rozmrzele se ještě chvíli povaluji v posteli a nespokojeně mručím do polštáře. Nechce se mi vstávat. Dnes ne. Nejraději bych celý den prospala. Celý školní rok. Nakonec, s neskonalou námahou se svezu z postele a vstanu. Za ty 4 roky s šesti spolubydlícími jsem si tak nějak už zvykla, že slovo soukromí tu neexistuje, takže jsem se v rychlosti převlékla (bez brýlí ofc) a vydala ke koupelnám. Pak se jen vrátím zpět na pokoj, kde nechám ručník i s ostatními věcmi a vydám se do hlavní síně. Dnes na mě všichni tak neciví, jako včera ráno. Díkybohu. Možná si ti retardi uvědomili, jak absurdní to celé je. Mrzutá vejdu do hlavní síně a pohledem vyhledám zmijozelský stůl. Pár nesmyslů už do síně dorazilo . Naštěstí se usadili jinam a já tak doufala, že u nás bude klid. Chyba. U stolu hadů seděl někdo cizí. Zase! Pokouší mou trpělivost?! Včera ta křesťanka a dnes ten cvok s amuletem? To, že mi z těch všech nečistých mudlů, odpadů a motáků vadí nejméne neznamená, že to snad jen tak přejdu. Nestačilo mu to včera od Richarda? Jsou nepoučitelní a nejspíš mentálně zaostalí, když nedovedou pochopit, že tu nemají co dělat. Vidím akorát, jak mu Wolfram něco říká a pak si sedá pryč. Nevyhodí ho? Nevěřícně dojdu až ke stolu a posadím se. Nemohu uvěřit, že jsem jediná, komu jeho přítomnost zcela nevyhovuje. A to se Dee zdála být včera v knihovně tak rozumná. Věnuji ji zamračený pohled a pak se otočím k imigrantovi. To, že jsem ho nechala vedle sebe sedět na hodině je něco jiného. Tohle je můj náš stůl. ,,Co tu děláš Meadowsi? Nevíš, kde máš sedět?" probodnu ho nepřátelským pohledem. ,,Přestaň tu obtěžovat Barbaru a jdi raději navštívit svou dívku v plamenech." Zasyčím na něj. Samozřejmě, Barbara neřekne, jestli ji tu vadí nebo ne. Ale při její komunikativnosti přece není možné, aby tohle bylo v pořádku. ,,Určitě už hoří nedočkavostí, až tě uvidí." |
| |||
Hlavní síň Ti u havraspárského stolu Z mé letargie mě vytrhne až Oddetin hlas. S trhnutím se narovnám, zkřivím obličej když se ozvou záda. "Padesát miligrmů!" Vyhrknu při mém "probuzení" a zamžourám před sebe kdo to tam sedí, přičemž si pěstí promnu oko, snažíc se dostat ven ospalek. Já vážně potřebuji ledovou sprchu. "Co co? Jaký pohřeb? Komu umřela nálada?" Blekotám zmateně a pro jistotu do sebe převrátím třetí hrnek s kávou. ASi opravdu nebyl dobrý nápad sedět do pěti nad pergamenem a počítat možnosti kombinací jednotlivých surovin aby vznikla ohňostrojová zmrzlina. "Jak jsem se dostal do hlavní síně?" |
| |||
Sovinec Domněnky ♦ Angela Silverlin Její odpověď mne překvapila? Ne, to ne... Překvapení to nebude. Překvapila by mne, kdybych to nečekal, ale já to bral jako jednu z možných alternativ. Co vím jistě, je to, že mi přímo neodpověděla. Neposkytla mi odpověď, kterou jsem si přímo vyžádal. A to jsem k ní tak milý. Asi to nebude vždy nejlepší způsob. Být milý... Raději jsem zanechal myšlenek, které odbíhají od tématu. Chystal jsem se znovu promluvit, ale všiml jsem si, že Angela míří k nádvoří. 'Chystá se už ode mne odpojit?' zatáhnu ji za rukáv zpět k sobě, ať jde znovu stejným směrem se mnou k Sovinci. „Tak dlouhý čas spolu trávit nebudeme, abychom si to celé obcházeli.“ pověděl jsem sebejistě. 'Však těch pár kroků to ještě zvládneš.' To už jsem se raději zase vrátil k tématu, které mne zajímalo více. „Straníš se všem. I tedy Nebelvířanům, kteří z toho nejsou nadšení.“ Vzpomněl jsem si na jejich hlučný odchod z knihovny, po kterém následoval další hlučný odchod Angie. Kousky do sebe začaly zapadat. 'Och, jak mne těší vaše vzájemné spory.' hřálo mne u srdce toto zjištění. Její problém jsem už měl na jazyku, jen je třeba, abych si ho uvědomil. 'Nebo bude lepší, když to vědět nebudu a budu jen čekat, zda se ve společnosti propadne, psychicky zhroutí a nakonec spáchá sebevraždu a nebo se snad z toho všeho vzpamatuje?' „Mudla nejsi. To by ses cítila možná odstrčená, ale ne tolik.“ Přemýšlel jsem spíše nahlas, než že by to bylo směřováno k ní jako konverzace. 'Nějak se od ostatních odlišuje, což jí dává pocit izolace...' Její připomínku o vyhýbání Zmijozelu jsem opomenul. Určitě nebylo třeba ji připomínat, že pověst nám více dělají ostatní než my samotní. „Zda je pro mne kolejní rozdělení důležité?“ Zopakoval jsem její otázku a zamyslel jsem se. 'Hm... jak to jen vysvětlit.' Odpověděl bych ano, ale přímo by to nevystihovalo to, jak to vnímám. A když vím, že odpověď může být lepší, proč ji tedy nepodám lepší? „Řekněme, že jsme byli rozděleni do kolejí a je naší školní povinností s těmito členy spolupracovat, neboť jsme souzeni a trestáni jako jeden celek, co se bodového systému týče.“ To bylo asi vše, co jsem jí k tomu řekl. Jakmile jsme se dostali k Sovinci, rozhodl jsem se rozloučit. „Dál už mám jiné povinnosti, kterým se musím věnovat. Zas někdy si na tebe udělám čas.“ Vytáhnu ruku z kapsy, abych si upravil vlasy a již bez Angely se vydám pro ten balík. Sovinec → Ošetřovna → Hlavní síň Závěr dne 'Proč?' Zamračeně jsem vyšlapával schody, neboť jak Ettariel zmínila, ta její sova je až nahoře. Ne, že by mi to příliš vadilo, ale nadšený jsem z toho také nebyl. 'Hm...' Chvíli si prohlížím sovu u většího balíku. 'Hm...' „Měl bych si to ověřit.“ Vytáhl jsem pamlsek, který mi zdravotnice pro sovu přidělila a ta mne úspěšně k balíku pustila. 'Výborně.' pohrával jsem si chvíli s balíkem v ruce. 'Co když je to jiná sova, která prostě ráda tyto pamlsky? Co když tyto pamlsky žerou všechny sovy?' Napadlo mne, že to vůbec nemusí potvrzovat fakt, že mám správný balík. „No co...“ spokojeně jsem se vydal s balíkem na ošetřovnu. Na ošetřovně jsem se vůbec nezdržoval. Ať už tam zdravotnice byla nebo ne, zanechal jsem ji tam onen balík a znovu se vydal pryč. Nechtěl jsem, ať mi znovu s brekem mačká drahocennou košili. Další mé kroky již vedly do hlavní síně. 'Ach... vynechal jsem i oběd.' Divil jsem se, že ještě vůbec žiji. Usadil jsem se ke zmijozelskému stolu a konečně jsem měl možnost se najíst. Najíst se v klidu... To jsem si aspoň chvíli myslel. Během jídla jsem byl nucen zaslechnout zajímavé novinky. O mně! 'Tak já čekám spratky se Sin?' Obličej se mi zkřiví do zamračení a klouby na prstech pravé dlaně zblednou, když zrovna silně mačkám ucho hrníčku s čajem. 'Takže tohle mám za to, že se k ním po celou dobu chovám mile?' Začal jsem si uvědomovat důvod dnešních častých pohledů ostatních a Fletcherových poznámek. Pro tento nepotřebný plevel to je nejspíš jenom sranda, ale pro mne to znamená problémy v zesměšnění a snížení prestiže rodu. 'Nějací nemanželští bastardi...' Nehledě na to, že děti zrovna v lásce nemám. Pokračoval jsem v konzumaci večeře a mrzutým pohledem zpražil každého, kdo se rozhodl prohodit nějakou poznámku o tom debilním drbu. Hlavní síň Ráno ♠ Zmijozelští studenti • Isaac Meadows Nový den. Dával mi aspoň nějakou naději, že ty drby přeletěly a nikdo takovým kravinám nebude dávat pozornost. Pro případ jsem se už raději na to připravil. 'Přece tomu, kdo to roznesl, nebudu dělat radost.' Věděl jsem, jak budu na tyto drby později reagovat. Po ranní hygieně jsem dneska vynechal běh. Místo toho jsem si chvíli pohrával s líným Paulem a užíval ticho. V kalhotkách a svetru jsem se později vydal na snídani. Vyhrnul jsem si rukávy a jemně se poškrábal na tetování na levé ruce. Hlavní síň mi toto ráno přišla ještě protivnější než včera. 'Jako vážně?' Hned ze startu se dozvím, jak jsem včera v lese narážel Angelu. Již ve špatné náladě se dostavím ke zmijozelskému stolu. Celkem prázdný. Zatím. 'Ale mohl by být ještě prázdnější.' Ledovým pohledem se zaměřím na Isaaca. Nechápu, proč takový přiteplený odpad sedí u našeho stolu. Ještě k tomu zrovna u Barbary. Pozdravím ostatní Zmijozeláky a precizním krokem dojdu k Isaaacovi. „Nechtěl by jsi nyní odejít? Rád bych se najedl se svou kolejí. Bez tvé přítomnosti.“ Položím mu sice otázku, ale nepříjemný tón hlasu naznačuje, že ho tu rozhodně trpět nehodlám. „Můžeš jít zkusit napravit svou neschopnost o pomoc té ufňukané špíně, pro kterou jsi byl k ničemu.“ Pravděpodobně mu okamžitě dojde, že mluvím o jeho lásce. „Tady nemáš co dělat.“ S těmito slovy se od něj oddálím a sednu si o kus dál. |
doba vygenerování stránky: 0.72810196876526 sekund