| |||
Můj kabinet Musím se pousmát. Již od brzkého rána jsem vzhůru a sedím na svým spacím stolem. Brkem si sepisiuji na pergamen poznámky, na co vše bych se chtěl podívat v knihovně, abych si rozšířil obzory, taky tu a tam na vedlejší pergamen přijde několik poznámek ohledně náplně jednotlivých vyučovacích hodin. Hold jsem už ráno nějak nemohl spát, a tak si vyřizuji ve svém volném čase, co se dá a to nepočítám, že ještě musím zkontrolovat sešity třeťákům, když už jsem si je tedy vybral. Hold to bylo nutné zlo. "Ještěže je pořád víkend, ač už nám zase pomalu končí......ach neděle. Zítra začnou zase ty zmatky a shon. Polovina studentů nebude mít domácí úkoly, druhá nebude připravená do hodin....inu od mých studentských let se nic nezměnilo." Usmívám se ponořený do myšlenek, když tu mne vytrhne z mého poklidného rána docela naléhavé zaklepání na dveře. "Kdo by to mohl být? Že by první studentíci, kteří se mi jdou horečně omlouvat a uprošovat mne, abych je nepotrestal za neznalost v hodinách, protože nechtějí přijít o body pro celou kolej? Jsou vždy tak roztomilí a při tom jim nikdy nepřeju nic zlého, ale hold autorita profesora...." Lehce si povzdechnu a postavím brk do stojánku a zvednu se ze své židle. "Už jdu už jdu hned jsem tam." Pronesu abych upokojil osobu za dveřmi a přejdu lehce kulhavým krokem ke dveřím do svého kabinetu. Vezmu za kliku a klidným a plynulým pohybem otevřu dveře, abych se podíval koho to tu máme. Trošku udiveně pozvednu obočí, když místo některého ze studentu vidím školníka Filche. "Dobré ráno pane Filchi." Vlídně se na něj usměju a otevřu dveře dokořán, ale zůstávám stát na prahu. "S čím bych Vám mohl pomoci?" Optám se jej poklidně a se zájmem. Přece jen nestává se to tak často, že by mne právě on navštěvoval, takže musí jít o něco patrně výjimečného. |
| |||
|
| |||
Pokoj -> Velká síň Koho kde potkám První co cítím hned po probuzení jsou bolavá záda. Bolest která se stupňuje tím víc, čím víc se snažím narovnat. Rozhlédnu se kolem sebe, přičemž z tváře mi odpadne papír, který na ní byl ještě před chvílí přilepený. Jo jsem ve svém pokoji. Jen ne v posteli, ale u pracovního stolu, přede mnou je několik popsaných papírů a vyhořelá svíčka. Tiše zamlaskám abych se zbavil pachuti v ústech. Rukou si prohrábnu vlasy a vydám se do koupelny. Nemám ale sílu na nic víc než na to si vyčistit zuby. Svůj odraz v zrcadle raději ani nezkoumám a vydám se proto do Velké síně abych se nasnídal a cestou třeba rozhýbu ta záda. Každému kdo mě potká se naskytne pohled na mě, s omačkanou tváří, inkoustem na tvářích, zamlženýma očima, nakřivo posazenými brýlemi, rozcuchanými vlasy a zmačkaným oblečením. Ano, opravdu jsem si dnes ráno nedal tu práci s tím se dát do pořádku, na to potřebuji kafe... Spoustu kafe. Když jsem konečně ve velké síni, tak se zhroutím k Havraspárskému stolu, tedy alespoň myslím že je to havraspárský stůl a přitáhnu si konvici s kávou abych do sebe ihned jeden hrnek té hnědé, voňavé tekutiny vylil. Druhý hrnek následuje ten první a až třetím si nechám hřát ruce. Letargicky se dívám před sebe a tak nějak nevnímám svět kolem. Výzkum je náročná věc. |
| |||
|
| |||
Ošetřovna - Pokoj - Hlavní síňRachel, Daniel + všichni okoloZ ošetřovny jsem vyletěla jako raketa. Po všech těch sajrajtech, co mi ty čarodějnice vnutily, jsem se cítila mnohem líp. Přesto jsem tam nebyla ani čtyři a dvacet hodin a měla jsem pocit, že mi z toho hrabe. Reecovo hekání ze spaní nepřehlušily ani sluchátka od přehrávače, co mi Matty donesl. Kdo ví co se mu zdálo, ale pořád to bylo lepší než to příšerný chrápání. Ta holka by měla popřemýšlet o odstranění mandlí a nebo si začít s někým velmi nahluchlým. Ale spíš, než aby mi to všechno vadilo, jsem tí byla pobavená. Zkusit se má všechno a já si můžu spokojeně odškrtnout přenocování na ošetřovně. Poprvé a naposledy. Všudypřítomný smrad z desinfekce a bylinek jsem cítila i ze sebe, což mi rozhodně příjemné nebylo. Hlavně proto jsem do pokoje vlítla jak velká voda, aniž bych řešila, jestli holky ještě spí nebo ne. "DOBRÉ RÁNO, DÁMY. NENECHTE SE RUŠIT, JEN PROCHÁZÍM." Přes noc jsem tu nebyla, tak jsem jim jistě chyběla. Vzala jsem si všechno potřebné a se smíchem zmizela z pokoje, abych se vyhla případným negativním reakcím. Cestou do jídelny jsem to v rychlosti, a s nevídanou radostí, vzala přes sprchy. Vlasy jsem měla ještě mokré, ale před zimou mě chránila teploučká mikina. Věděla jsem, proč si něco takového zabalit s sebou. Co budu nosit v zimě, to fakt netuším. Asi bych měla zvážit investici do něčeho ještě teplejšího. Jinak by taky mohlo hrozit, že tu umrznu. Ještě praktické leginy, kecky, co už taky zažily lepší časy a ten suvenýr pro Matta. Za ten jeden večer jsem to stihla prolítnout všechno a nemůžu se dočkat, až mu to všechno zkritizuju. Vlezu do síně, kde pomalu začíná být živo. Jako první mi padne pohled na nástěnku, což mi vykouzlí spokojený úsměv na rtech. Má to, věděla jsem to. Ostatní jen letmo prolítnu. Vypadá to, že první západ bude velmi zajímavý. Pomalu se došourám k našemu stolu, kde je z našeho ročníku zatím jen Rachel a Daniel. Jen koutkem oka zahlédnu Isyho u zmijozelských. Ten kluk nemá žádnej pud sebezáchovy, ňuňan. Zazubím se jeho směrem a lehce mávnu, stejně jako ostatním. Dee včera vypadala jako na umření, ale očividně je jí o něco líp. Směje se a vesele klábosí. Nemám tušení o čem, ale vzhledem k tomu, co jsem už za těch pár minut stihna zaslechnout to nejspíš budou nejžhavější drby. Lidi si fakt nedaj pokoj. "Protože svěcená voda je moc mainstream." ušklíbnu se, když si sedám k nim a rovnou sahám pro bagety a ovoce. "Ranko." uculím se na ně jakoby mimochodem. "Zmijozel je jinej level. Tam už ani exorcismus nepomůže." s dobrou náladou se pustím do jídla. Ani mi nedošlo, jak příšernej hlad vlastně mám. Od včerejšího oběda jsem nic nejedla. A ty odporný bobule nepočítám. I přes to, co jsem o sobě někdy zaslechla, ať už to bylo z jeho pusy nebo ne, mi Daniel nikdy nevadil. Vlastně mi tak nějak nevadil nikdo. Drby jsou drby. |
| |||
Regina, Patrick, Barbara, Rachel, Isaac, Dan Po návratu z knihovny jsem se ve Velké síni sešla s Patrickem, kterého pustili konečně z Ošetřovny. Jako takovou menší oslavu jsme si dali v kolejce partičku kouzelnických šachů. Obyčejně bych se snažila svého spolužáka na plné čáře porazit, ale díky bolavému rameni a myšlenkám jsem byla trochu mimo a prohrála jsem. Vzala jsem to ale s humorem. Když se Patrick odebral na kutě, zůstala jsem v křesle ve společenské místnosti a četla si knihu o ptácích, kterou jsem si dříve vypůjčila z knihovny. Z vyčerpání jsem musela usnout. Kniha mi vypadla z rukou na zem. Ničeho jsem si nevšimla. V průběhu noci jsem se sice několikrát probudila, byla jsem ale moc unavená na to, abych se přesunula do postele. Madam Pomfreyová měla pravdu v tom, že se s ramenem nevyspím. Naspala jsem všehovšudy tři hodiny. Kolem sedmé jsem se rozhodla dát si sprchu. Stavila jsem se potichoučku na pokoji, neobratně levou rukou stáhla všechno oblečení, zachumlala se do županu a s toaletními potřebami a ručníkem se vydala do sprch. Po krátké sprše jsem se opět zachumlala do županu a vydala se zpět. Skončila jsem opět v křesle, kde jsem si na krátkou chvilku ještě zdřímla. Probudil mne až Patrick, který na mě nejspíš mluvil a stál přede mnou. Trochu jsem se styděla za to, že jsem si tu tak bezostyšně spala jenom v županu, ale neměla jsem moc na výběr. Vypadala jsem popravdě jako zombík s temnými kruhy pod očima a nezvykle bledou pletí. "Počkej tu chvíli, skočím se převléci a můžeme vyrazit na snídani," odvětila jsem. Popadla jsem mokrý ručník a knihu a pomalým krokem se odtáhla do pokoje. Bylo krátce po deváté, a tak jsem před snídaní měla ještě spoustu častu. K mému štěstí byla vzhůru Regina, ke které jsem okamžitě zamířila. "Dobré ráno, Regi. Myslíš, že bys mi prosím mohla pomoci se obléknout a trochu mě nalíčit? S tou rukou toho moc nenadělám..." Věnovala jsem jí ten nejzářivější úsměv, jakého jsem v tu chvíli byla schopná. Po jejím souhlasu jsem z ramen shodila župan a nechala ji, aby mi pomohla do outfitu pro dnešní den spodního prádla, bílé blůzky bez rukávů, černé sukně a černých sandálků. Přes ramena jsem si přehodila světle modré sako. Regina mi pomohla i s líčením a vlasy - potřebovala jsem nějak zakrýt obří kruhy pod očima a bledou pleť. Poporosila jsem ji o kočičí oči. Vlasy jsem si pouze sama vykartáčovala a nechala je volně splývat pod ramena. Vypadala jsem alespoň trochu méně jako zombík. Poděkovala jsem jí, popadla svoji tašku a s kručícím břichem jsem se vrátila za Patrickem. "Jsem ready!" S Patrickem po boku jsem se vydala prázdnými chodbami do Velké síně. Zastavili jsme se u Nástěnky, kde jsem omrkla výsledky náboru. "Sedzikowská se fakt nezdá." V duchu jsem se pousmála nad tím, co pěkného nás s Marií čeká v budoucnu. "Jdeme." Při vstupu do Velké síně jsem zaslechla i nejnovější drby. Mařena, že chodí s Calvínem? No to je teda gól. I když asi pořád lepší než moje verze s Williamem. "Paskvil a von Wittelsbach?" Neudržím vážný výraz a rozesměju se. "Jestli je tohle pravda, tak už vážně nevím... Netušila jsem, že se Wolfram snížil na úroveň Cayluse, aby spal se špinavci." Zavrtím hlavou. "A to se včera děsně měl k Sheehanovi... asi mění orientaci podle toho, jak se mu to zrovna hodí. I když lepší, než ta jeho nekrofílie..." Všechny drby jsem brala s rezervou. Věnovala jsem Patrickovi úsměv, který ale rychle povadl, když jsem zahlédla Leamanovou a Fletchera u mrzimorského stolu. Nijak jsem jejich přítomnost nekomentovala a raději zamířila k zmijozelskému stolu. Chtěla jsem si sednout a už už si něco nabrat, když jsem si všimla dvou osob, které u stolu seděly. Barbara a... Isaac? "Dobré ráno, Barbaro." Usadím se vedle Patricka naproti těm dvěma a okamžitě popadnu talíř. S trochu zvláštním výrazem pozoruji Meadowse, který má hlavu položenou na Barbařině rameni. Isaac nebyl na úplném dně mého společenského žebříčku, ale čistokrevný také nebyl. Oproti Caylusovi mi jeho orientace nevadila. "I tobě, Isaacu." Dodám a věnuji mu krátký úsměv, aby se neřeklo. Nadechnu se. Jsem v ráji. Situaci mi trochu znesnadňuje rameno a ruka zavěšená v šátku. Dokonce ta pravá, kterou obvykle jím. Povzdechnu si. Do hrnku nemotorně naleju pořádnou dávku kafe a na talíř si jednou rukou nandám palačinky s borůvkami a zmrzlinou, protože těch není nikdy dost. Vedle odložím i misku s lupínky, které si dám později. Snídaně je dlouhá a můj žaludek se na všechny ty kulinářské dobroty moc těší. Začnu se pomalu ládovat palačinkami a s plnou pusou pozoruji síň. Krájím ale pouze jednou rukou a málem se mi podaří kydnout kousek borůvek na čistou sukní. S tímhle zkripleným ramenem to dneska bude na dlouho, leda by mě někdo krmil. Otočím se na Patricka. "Myslíš, že bys mohl...? Prosím? Však víš, to rameno..." Kývnu hlavou k palačinkám a příboru a nevinně se usměju. Postranním pohledem sleduji Isaaca. Pokud se dostaví k snídani Princ nebo Richard, bude tu ještě zábava. |
| |||
|
| |||
Konečně volný den... zatím nikdo konkrétní pokoj -> Velká síň Další den ráno. Neděle. Volno. Aspoň to mi dávalo naději na to, že dnes nebude úplně špatný den. Budu se moct vyhýbat třeba všem, když na to dostanu náladu. Mám dokonalý volný den a hodlám toho využít. Začala jsem ráno cvičením. Protažení a pár úderů, které mě táta naučil. Už dlouho jsem je nedělala. Hodně dlouho. Bylo vidět, jak moc jsem vyšla ze cviku, a proto bylo dobře, že jsem vstávala brzo a snažila jsem se najít venku to nejskrytější místo. I když je pravda, že ty největší drbny asi stejně spí. S klidnou duší jsem dokončila své cvičení a pomalu jsem se vydala zpátky na pokoj (samozřejmě jsem si udělala zastávku ve sprchách :P). Na pokoji jsem se upravila a připravila na trochu pohybu ve společnosti. Trocha pohodlného oblečení, abych se cítila příjemněji a přirozeněji, a pár super botiček, a pak už stačí jen vyrazit. Ještě jsem jednou zkontrolovala, jak že to vlastně vypadám, nakrmila jsem hladovou kočku (otrava jedna mňoukací :D) a až poté jsem se odvážila vylézt z pokoje. Společenskou místností jsem skoro proběhla. Bylo mi víceméně jedno, jestli tam někdo byl, nedívala jsem se, abych to zjistila. Do Velké síně jsem došla potichu a sama. Usadila jsem se u zmijozelského stolu a pustila jsem se do snídaně. Vybrala jsem si pár dost čokoládových věcí, aby mě to na chvíli upokojilo. Nijak jsem se výrazně necpala, to bych si asi nedovolila, vzhledem k tomu, jak rychle se tu šíří drby a pomluvy a jak je já dokážu zachytit. Samozřejmě, že se mi podařilo zachytit i ty dnešní. Nebyla jsem jejich středem, což bylo dobře. Nijak jsem těm drbům nevěřila, ale bylo to docela zábavné poslouchat. |
| |||
Kabinet prof. Lupina Lupin A už je to tu zas. Zas další otravný ráno a víkend. Ti smradi o vejkendech jsou jedna velká pohroma. Už aby bylo pondělí a študáci se zas museli šprtat v hodinách. Není ani deset a ti otravové už dělají na chodbě bordel. Se skřípěním zubů jsem ze země sebral nějaký odpadek, který tu zřejmě zahodilo nevycválané prase. Ti parchanti potřebují disciplínu. Disciplínu a fyzický tresty! To jediný na ně platí. Dřív platilo. Než jsem se se svým typickým, mrzoutským výrazem rozbelhal ke kabinetu profesora Lupina, pár fracků hulákajících u hlavní síně jsem ještě trochu uzemnil. Študáky po cestě jsem obdarovával nepřátelskými pohledy a pokřivenými úšklebky. . S nespokojeným mumláním o tom, jak tyhle parchanty nenávidím a jak bych je nejradši pověsil za palce u nohou, dorazím k cíli. S tichým zamručením, zvednu ruku abych zaklepal. Buch buch. |
| |||
Pokoje - hlavní síň Rachel Tentokrát se probudím poměrně brzy. No.. brzy.. Na mé poměry brzy a hlavně narozdíl od včerejška jsem nezaspal snídani. Kupodivu jsem jako první vzhůru z klučičího pokoje. Trochu mě překvapilo, že se ze společenky neozývaly žádné hlasy ani jiný rámus, který ostatní, především mladší ročníky pravidelně vydávaly. Odhrnu od sebe pomačkanou peřinu, která jako vždy byla skopaná v rohu povlečení a trochu vrávoravě vstanu z postele. Chvíli odolávám pokušení klukům počmárat obličeje, ale nakonec to zavrhnu. Rozhodl jsem se totiž počmárat obličej Noemi. Ještě minulý školní rok jsem si z ní dělal srandu, že když bude moc vyspávat, podepíšu se ji na obličej. Takže pokud ještě není vzhůru.. Popadnu ze stolu černý fix, kterým jsem včera zmaloval Eriku s Ryanem a velice potichu a opatrně projdu společenkou až k dívčím pokojům. Tiše vezmu za kliku a docupitám k posteli Noemi. Všechny ostatní ještě spí a já si nemohu odpustit pobavený úšklebek. Některé z nich spí poměrně skromně oblečené. To by se líbilo Kenjimu. Vím, jak chtěl jít okukovat holky do sprch. Rychle jsem otevřel fixu a podepsal se Noemi na tvář se vzkazem - Vstávej! Dáda :-* Tiše se pro sebe uchechtnu a opatrně dívčí pokoj zase opustím. Když se vrátím zpátky - kluci ještě pořád chrápou. Natáhnu na sebe černé tričko spolu s džínami a dojdu k posteli svého nejlepšího kámoše. Ne zrovna jemně do něj dloubnu a shodím ho z postele. ,,Co chrápeš tak dlouho vole? Vstávej, mám hlad." V břichu mi zakručí. Nechce se mi na toho japonskýho loudu čekat. Proto na něj houknu, že jdu napřed a rozejdu se z pokoje, skrz společenku ven z nebelvírské koleje. Buclaté Dámě popřeju dobré špekaté ráno a vydám se po schodech do hlavní síně. ,,Debilní schody! Kdo tohle vymyslel! Škola čar a kouzel a my tu máme tak připitomělé schodiště!" Nadávám na všechny strany, když se i se mnou schodiště změní. U hlavní síně očima přejedu nástěnku a neodpustím si hlasité - ,,Ty vole Mařena to dala!" Jí snad musel pomáhat Bůh. Při vchodu do síně mi do oka padne první známá tvář. Rach. Drze a bez optání - jak je u mě dobrým zvykem, si kecnu vedle ní. K mrzimorskému stolu. ,,Nazdar Leamanko. Sis nějak přivstala ne?" Natáhnu se po omeletě a mezitím se zaposlouchám do šumu v hlavní síni. Marie chodí s Calvinem?! Proč o tom nic nevím?! ,,To musí bejt nějakej kec. Marie by přece nechodila s tím namistrovaným blbečkem, nebo jo? I když, třeba ho používá jako prostředek k vymýcení ďábla ze zmijozelských." Uvažuji nahlas. |
doba vygenerování stránky: 0.90669703483582 sekund