| |||
FamfrpálDominik, Rebecca, Alec, Marie, Janna, Benjamin, Alex, Hoochová Krátce po mé nezdařené výměně se u mě ocitl Dominik. Usmála jsem se na něj a podívala se na zem, kam ukazoval. „A jo, tak snad bude moct hrát,“ komentovala jsem krátce příchod Rebeccy. Kousek za ní přišla i Janna a taky Marie, která brzy zmizela ve vzduchu, nejspíš za zlatonkou. Snesla jsem se níž. Hoochová ukončila výměnu a především pochválila Domču. Mrkla jsem na něj s úsměvem a ukázala vztyčený palec. Alex zatím vystřídala Richarda v brance. Ještě než ale začala rozehrávka, připojil se k nám Alec. Překvapeně jsem zamrkala. Samozřejmě jsem ho viděla velmi ráda, ale... Fakt bude hrát? Tý jo... Usmála jsem se na něj a krátce mu zamávala. „Jdem na to,“ prohodila jsem ještě směrem k Dominikovi. Pak už camrál dostala Janna. A jedeme znovu... Na tváři se mi objevil soustředěný výraz, zatímco jsem se znovu odrazila od země a vznesla se do vzduchu. Domča mi pokynul, ať to zkusím jako první. Kývla jsem na srozuměnou a nabrala rychlost. Na to jediné jsem mohla vsadit. Velmi rychle jsem Jannu dohnala a chtěla jsem využít rychlosti, abych jí camrál vypíchla. Můj útok byl ale nejspíš dost prvoplánový, protože Janně stačila jen prudká otočka a já se řítila dál bez soupeře i camrálu. Rychle jsem zabrzdila, otočila, ale má šance byla pryč. Sakra... Na chvíli jsem si skousla spodní ret. Nebyla jsem soutěžní typ, ale také jsem nemusela být za každou cenu trapná. Sledovala jsem, jak nepochodila ani Rebecca. Znovu jsem nabrala rychlost, ovšem předešel mě Benji, který Janně camrál sebral. Sakra, už zase... Pak se ale stalo něco zvláštního. Odkudsi se vzal Alec a... „Ty bláááho,“ výskla jsem a na koštěti úplně nadskočila. Alec se sám řítil na bránu. „Do toho!“ povzbuzovala jsem ho a sledovala, zda ho nemůže ohrozit žádný potlouk. To se nestalo. Alec vystřelil. Neproměnil. To mi ale úsměv nevzalo. Alex byla skvělá hráčka a Alec hrál snad poprvé. Hoochová si nás zavolala k sobě a nábor ukončila. Dominik s Alex ještě uklízeli míče, a tak jsem se zatím s Rebeccou vydala za Alecem a stejně jako ona ho poplácala po zádech: „Skvělá hra, ty patříš do týmu!“ Souhlasně jsem kývla na slova Beccy. „Oslavu by to rozhodně chtělo.“ |
| |||
Richard, madam Pomfreyová a ostatní na ošetřovně Jakmile se Richardovi svěřím s podstatnou informací, bleskově se mu vytrhnu a vyběhnu ven ze dveří, samozřejmě tak rychle, jak mi to můj bídný stav dovolí. Nohy mě nesou do nejbližší dívčí umývárny. Mám vymetenou hlavu. Logicky vím, že bych měla na Ošetřovnu. V tomhle stavu bych ale nadělala víc škody než dobra. Navíc si musím vymyslet nějakou lež, abych zakryla fakt, že za můj současný stav může právě Richard. Pustím kohoutek a opláchnu si obličej studenou vodou. Zírám do zrcadla. Pomalu mě začíná zaplavovat potlačovaná bolest, hněv, nenávist a hlavně ponížení, které mi Richard připravil. Křečovitě svírám pulzující rameno, na které nemám odvahu se dívat. Ze zrcadla na mne zírá divoké zvíře s planoucíma, lehce šílenýma a narudlýma očima, nehezky bledou pletí, rozcuchanými vlasy a rudou tváří, na které je stále vidět otisk Richardovy dlaně. "NENÁVIDÍM TĚ!" Přes slzy pomalu ani nevidím. Nezáleží mi na tom, kdo mě uslyší nebo neuslyší. Svoje slova mířím jak na sebe, tak i na Richarda, otce a všechny mudly světa. Nenávidím se za to, že jsem tak slabá. Musí se to změnit. Ustoupím poměrně dozadu, z náhlého popudu popadnu hůlku a namířím ji na zrcadlo. „Bombardo!“ Z plic mi vyjde zmučený výkřik plný hněvu a bolesti. Nechci to potlačovat. Musí to ven. Zrcadlo se rozletí na tisíc kusů. Střípky dopadají všude. Při výbuchu se otočím zády a zakryju se zdravou paží. Díky téhle pozici se mi nic vážnějšího nestane. Nevadilo by mi to ale. Jsem moc otupělá na to, abych se starala o nějaká povrchová zranění. Tos teda dopadla… Ničení školního majetku… Upustím hůlku na zem a roztřeseně se otočím na spoušť, kterou jsem napáchala. Zalapám po dechu a svezu se na kolena do té spoušti na zemi. Asi si trochu poškrábu kolena. Tak ať. Jako v transu pozoruji třpytící se kousky zrcadla. Schovám obličej do dlaní a rozpláču se naplno. Ven jde úplně všechno - především strach a zhnusení nad tím, že si chlap dovolil vůbec uhodit holku. Zabil by mě, kdyby mohl... Můj vlastní spolužák... Nevím, jak dlouho tam klečím v záplavě střepů, brečím nad nespravedlností světa a svou vlastní méněcenností. Ignoruji i kohokoliv, kdo evenuélně přijde. Neslyším a nevidím... Trvá to věčnost, než přestanu slzet a alespoň trochu se uklidním. Budu vypadat jako chodící mrtvola, ale to rameno se samo neuzdraví. Pravá ruka mi visí bezvládně podél těla. Necítím ji. Možná, že lépe. Otisk na tváři už taky trochu vybledl, takže už tam není vidět ta ruka. Zarudlá je tvář ale pořád. Roztřeseně popadnu hůlku a postavím se na nohy. Je čas opravit zrcadlo. Ničení majetku by nám ještě strhlo body. "R-Reparo..." Namířím na úlomky a zrcadlo. Jsem moc vyvedená na to, aby moje práce byla perfektní, ale tak nějak dohromady drží. Nikdo by nic na první pohled neměl poznat. Teniskou smetu zmytky střípků do kouta. Ještě jednou si opláchnu obličej a kepsníkem si trochu upravím rozmazanou řasenku a linky. Vypadám otřesně, s tím se ale nic nadělat nedá. Oči mám stále zarudlé od pláče, to ale můžu lehce svést na pláč z bolesti. Rozpustím si vlasy podél obličeje. Bolí mě i ruka, kterou mi Richard zkroutil za zády, ale nedá se nic dělat. Pomalým krokem se vydám na Ošetřovnu. Přede dveřmi se hluboce nadechnu, nasadím zmučený výraz. Stačí si jen vzpomenout na Richarda a do očí mi automaticky vhrknou slzy. Držím si křečovitě rameno a do dveří přímo vrazím. Ostatních si nevšímám a se zmučeným výkřikem bolesti se vydám rovnou za madam Pomfreyovou (či Etty, pokud už tam dorazila). "D-Dobrý den....Je... je to naléhavé..." Plačky rameno pustím. Pravá ruka mi bezvládně spadne podél boku. Stojím na místě a třesu se. |
doba vygenerování stránky: 0.86375212669373 sekund