| |||
Famfrpálové hřiště nikdo konkrétní Na ošetřovnu jsem nakonec nedošel. Zastavil jsem se na rozcestí chodeb a bezděky jsem si pohladil hřbet ruky. Zabralo to, cítil úlevu. S postupujícím věkem bylo až směšně jednoduché nacházet radost v něčem tak obyčejném jako pro jednou nic necítit. Necítit bolest naříkajících kloubů. |
| |||
Prasinky -> Hřiště Rebecca, všichni co mě potkají cestou z Prasinek + všichni na hřišti S přimhouřeným pohledem sleduji velice navztekaně Rebeccy výhružky. Nebo ti jí jednu fláknu? Co prosím? Chvíli ji zůstanu s pozdviženým obočím probodávat skrz na skrz. „Zase klid, jo,“ vyštěknu otráveně a zakroutím nad jejím chováním hlavou. Já si budu mluvit o kom chci, jak chci a kdy chci. Když si umanu, že teď se pustím s nadávkami do Marie, tak se pustím s nadávkami do Marie. Když si umanu pustit se do Eriky, tak to tak prostě bude. Protože to chci já. „Já nemám žádnou špatnou náladu,“ odfrknu si. Opravdu, nejsem příliš náladový, nálady se mi jen tak nemění. Většinou to vždy zůstane totiž na té nejhorší, podle které také upravuji své chování. Jakmile se napijeme a nejspíš i naobědváme, připravíme se k odchodu od Tří košťat. Rebecca navrhla návštěvu Medového ráje, na což jen pokrčím rameny a následuji ji. Už mě to s ní trošku přestává bavit, takže se jen ponořuji do svých myšlenek a přemýšlím nad tím, kdo se ke mně vtírne, až se odtrhnu od Beccy. Chvíli tak couráme po Prasinkách, když usoudím, že je čas na to vrátit se zpět. Náš čas utekl vcelku rychle, nicméně to nic nemění na tom, že se cítím otráveně. Ať již s Rebeccou nebo bez ní, vydám se směrem k hradu. Rozloučím se jen lehkým mávnutím a nasměruji si to na svou kolej. Zde se příliš nezdržuji, jen na sebe hodím svůj famfrpálový ohoz, čapnu koště a stejně rychle vyběhnu ven. Mám ve zvyku vždy chodit na poslední chvíli, protože mě uspokojuje, když se na mě čeká, ale nyní se mi celkem daří si udržovat časovou rezervu. To bude určitě kvůli té Rebecce, od které jsem utekl moc brzy. No co, nevadí. Jakmile se dostavím na hřiště, vyhledám pohledem Hoochovou a připojím se udýchaně ze svého zbytečného spěchu k vlastním. Hoochová se ihned ujme řeči a dovolí si nám rozkázat, abychom se protáhli a proběhli. Bože, copak jsem neběžel dost? Jen zakroutím otráveně hlavou, mrsknu koště do stojanu a začnu se protahovat. Protahuji se opravdu velice sexy. Přijde mi, že na mě všichni koukají a říkají si, že je to opravdu moc sexy a že by chtěli být stejně sexy. To mají ale smůlu, protože jediný sexy jsem tu já. Bez debat. Po svém jistě ohromně sexy protažení párkrát poskočím na místě a lehkým poklusem se rozeběhnu okolo hřiště. Běžím stejně sexy, jako jsem se před tím protahoval, ne-li víc – u toho běhu totiž hlasitě vydechuji, což může na nejednoho člověka poblíž mě působit moc sexy. Sexy, sexy, sexy. Ach. Jakmile doběhnu, převezmu si k ruce opět své koště a zamířím na hřiště. Doufám, že Hoochová už nebude chtít žádné další běhání. |
| |||
Matty, a lidi na hřišti Než se vrátil Matt, tak ze mě většina naštvanosti stihla vyprchat. Nebylo to nijak slavné, ale musela jsem uznat, že jsem to s Alecem trochu přehnala a dopředu jsem zpanikařila. Jsem snad nějaký podělaný klátič, abych stáhla ocas mezi nohy a utekla? Měla bych se za své boje postavit... Jsem přeci Zmijozelka... Musím se mu omluvit. Matt vypadá o trochu lépe než před tím a v náručí už drží Míňu. Nasadím laskavý úsměv a zavrtím hlavou. "To je v pořádku, neomlouvej se. Tohle se mi stává pořád." Trochu nejistě se zazubím a vrátím mu jeho věci. "Přece bych je tam nenechala... někdo by je mohl ukrást." Pokrčím nad tím rameny jako že se nic nestalo a pomalým krokem vedle něj a mývala zamířím ven. Muselo mu dát hodně odvahy, aby se mnou vůbec šel... Matt je celou cestu trochu mimo, a tak ho nechám být a jen se účastně usmívám. Na jakoukoliv záchranu už je stejně pozdě, a tak si kráčím s hlavou hrdě vztyčenou jako bych to dělala každý den. Cesta nás zavede až k hřišti. Jediný pohled mi napoví, že Alec nedorazil, což znamená žádná kočka a žádné jídlo. Pevně doufám, že se moc nesložil. Hledat ho po celém Hradu je to poslední, co bych teď chtěla... Rozhlédnu se po prázdné tribuně a neurčitě ukážu na volná místa uprostřed. "Co tady?" Okamžitě se na volné místo posadím a nechám místo i pro Aleca a Mattyho, každé z jedné strany. Být neviditelná mi nikdy moc nešlo, a tak z téhle situace alespoň něco vytěžím. Můj pohled padne dolů na hřiště, kde už se sešla kupka studentů, mimojiné i Caylus a Richard. Alex s Benjim si dávají kolečka. Nadšeně se usměju. Famfrpál jsem vždycky milovala a rozhodně si ho nenechám zkazit někým jako je Richard. "Sešlo se celkem dost lidí, že?" Usměju se na Matta. "Jaké byly vůbec runy?" Mluvím hezky pomalu, abych toho chudáka ještě víc nevyděsila. Přehodím si nohu přes nohu a upravím si už tak dost krátkou sukni. Venku je poměrně chladno i na moje poměry, dá se to ale ještě vydržet. Příště zvážím i punčochy. Uvnitř hradu se to ještě dalo, ale venku je to o trchu horší. Nevadí, zažila jsem i horší. Nervózním pohledem občas těknu k Hradu, očekávajíc Aleca. Kdepak jsi, můj modrásku? |
| |||
Společenka -> Hřiště Deirdre; Alec a lidi na hřišti (zmíněni) „Míňo… ziomuś…“ držím ho a tvářemi se otírám o jeho hebkou srst. Bohužel cítí, že je něco špatně, ale díky tomu se alespoň nehýbe a nechá se sebou dělat, co se mi zlíbí. Převalím ho na záda a lehnu si vedle něj na zem. „Nie bój się, Mińuś… Nie zrobiłeś nic złego,“ obejmu ho ještě pořád dost roztřesenýma rukama a přitulím se k němu. „Wszystko będzie dobrze,“ dám mu pusu na hlavu, se stále uslzenýma očima zabořím hlavu do jeho srsti a začnu ho hladit. Packama se ode mě snaží lehce odsunout, a tak se jen usměju a dám mu prostor. Nemotorně vstane a začne mi zkoumat obličej, a když mě lehce hryzne do nosu, začnu se smát. Ignoruji fakt, že mám teď na nose určitě otisk jeho zubů a se smíchem ho znovu povalím, načež ho na oplátku slabě kousnu do ucha. Začne mi odstrkovat hlavu, a tak mu jen dloubnu prstem do packy a zazubím se. Jak on to robi… Usadím se a otřu si zbytky slz na tvářích, přičemž z něj nespouštím oči. Pomalu ke mně přileze a s předníma nohama opřenýma o moje kolena na mě kouká. Rychle pozvednu obočí a chytím ho tak, že vypadá jak přerostlé huňaté mimino. „Kocham cię,“ dám mu ještě krátkou provokativní pusu na čumák a usměju se. „Pójdziemy kibicować? Obiecałem, że przyjdę,“ kouknu na něj tázavě, ale jemu je to úplně jedno a už se v mých rukách připravuje na šlofíka. „Wiedziałem, że nie dasz się prosić,“ zasměju se krátce a s ním v náručí vstanu. No… to idziemy na boisko. Tylko teraz już spokojnie… to tylko rekrutacja do drużyny quidditcha… to mnie w ogóle nie dotyczy, zabořím pohled do usínajícího Míni, který zřejmě v pozici nesoucího se mimina hodlá zůstat, až dokud se nevyspí a s lehkým úsměvem se vydám chodbami ve směru hřiště. Po krátkém úseku mé cesty narazím na Dei, což mi znovu připomene celou situaci. „Om-omlouvám se,“ sklopím s omluvným výrazem nervózně hlavu. „Promiň,“ přitisknu k sobě Míňu trochu víc a ten jen otevře oči. Pomalu začnu zvedat pohled a všimnu si, že Dei má mé věci. „Jezu… děkuju, to… to jsi nemusela… došel bych pro to,“ dostanu ze sebe zmateně a začnu Míňu pokládat na zem, aby je nemusela tahat za mě. „Promiň,“ omluvím se ještě jednou Dei a omluvně kouknu i na Míňu, kterému se to, že musí zpět na packy, moc nelíbí. Se stálým a ani o trochu se neměnícím omluvným výrazem si převezmu věci a nasoukám je do všech možných kapes. „Chodź, leniu…“ zvednu uraženého Míňu a znovu ho chytím jak mimino. „Lepiej?“ usměju se na něj a chvilku vůbec nevnímám, že je tu i Dei. Tak myślałem. Ale ona tu je, a tak při zvednutí pohledu znovu znervózním a můj úsměv se změní na nepovedený pokus o jeho napodobeninu. S vědomím toho, jak to asi vypadá, nakonec úsměv úplně zavrhnu a nasadím neutrálně-nervózní výraz. „Promiň, můžeme jít,“ kouknu na ni a vydám se chodbami k hřišti. Kde je vůbec Alec? Musím se mu pak ještě omluvit… neměl jsem na něj takhle vyjet… povzdechnu si s nadějí, že si toho Dei nevšimla. Za celou cestu jinak ani nepromluvím, a pokud se na něco zeptá, odpovím pouze nervózně laděným „hm“. Když dorazíme, tribuny už se pomalu zaplňují a na hřišti stojí pár lidí s… Cornigrumem… a Alex s Benjim si dávají kolečka. Míňu zajímá jen jak se pořádně vyspat, a tak ani neotvírá oči. Nervózně se otočím na Dei: „Kam… kam si sedneme?“ A když někam ukáže, prostě se s Míňou v náručí nejistě usadím. |
| |||
Učebna K04 >> Knihovna Profesorka Kearney, Irma Prince a nerdi v knihovně Překvapeného výrazu profesorky poté, co se ji svěřím se svým dotazem si nejde nevšimnout. Zaskočila jsem ji? Uznávám, že to, na co se ptám asi není zrovna zájmem mnoha studentů. Nebo o tom nemají ani tušení. Hehehe. Pozorně si vyslechnu její odpověď, přičemž ji bedlivě pozoruji. Z půlky mi odpoví, ale jen z obecné části. Stále se mi honí hlavou nejrůznější otázky. ,,Ten člověk, kterému byla odcizena duše se stává nějakým způsobem propojený s novým vlastníkem?" Přemýšlím. Kolečka v hlavě mi rotovala na plné obrátky. Chci vědět víc, ale tady se nejspíš přesné odpovědi nedozvím. V očích mi nadšením zajiskří, když mi do rukou vtiskne povolenku do oddělení s omezeným přístupem. Tak to je fantastické, rovnou se můžu podívat po tom našem lektvaru a vyřídit víc věcí naráz. Bohužel - entuziasmus zmizí hned, co dodá, že mi knížka bude vydána knihovnicí a to ke všemu do běžného oddělení. Mierda. Zklamání na sobě nenechám dlouho znát a vděčně se na profesorku usměju. ,,Výborně. Sice mi to vše neobjasnilo, ale to snad napraví knížka. Děkuju, že jste mi věnovala čas." Povím s upřímností v hlase. Vezmu povolenku, rozloučím se s profesorkou a rozejdu se do školní knihovny. Potichu vejdu dovnitř a docupitám až ke stolku, kde seděla knihovnice. Ten její nepřátelský, nevlídný a podezíravý pohled ji velmi ochotně oplatím a podám ji svou povolenku. To, že v knihovně skoro nespím neznamená, že by se na mě měla takhle dívat. Megera jedna ošklivá. Lehce nešťastně se dívám, jak mizí za dveřmi zakázaného oddělení. Přepadal mě pocit beznaděje. Už jsem tomu mohla být skoro na dosah. Pěkně si to tu hlídají. Šmejdi. Vzpomenu si na dnešní rozhovor s Alex v Prasinkách. Zrovna knihovnu a tohle oddělení jsme řešily. Neochotně knihovnici poděkuji, když mi knížku přinese. Coo taková bichle. Zvědavě si knížku otáčím v rukou, když s ní pochoduji k nějakému regálu, kde nikdo není. Kolik to má stránek? Tisícstopadesát? Jak to mám všechno přečíst? Půjčí mi ji znova? Ach bože. Měli by tu mít ke knihovně nějaký manuál. Prvotní nespokojenost brzy vystřídá nedočkavost dozvědět se, co se píše uvnitř. Posadím se na židli, knihu hodím na stůl a pološíleně začnu listovat stranami, než se dostanu k tomu, co tak usilovně hledám. To je vše jen teorie? Trochu zaskočeně obracím listy. Kde je nějaké převedení do praxe? |
doba vygenerování stránky: 0.88253784179688 sekund