| |||
kraj Zapovězeného lesa > Zapovězený les (skupina č. 4)14. října, Středa Sinestra, Marie, Richard, Patrick, Christian, Nataniel, ErikaZatím, co vedle zmrzlé Sinestry vystávám důlek a v mysli se neustále vracím k tomu, jak bych se nejraději vrátila zpět do pokoje, se k naší skupince o dvou lidech přidává více a více lidí. Mimo Deirdre a jejího vlasáče k nám na malý moment zavítá i Richard. Ovládnu pobavený škleb, který se mi málem vydral na tvář při pohledu na jeho kamenný výraz. Nemusela bych se ani dívat na cár papíru, co mi vtiskl do dlaně, abych věděla, o co jde. Jedině on dokáže nahodit stoprocentně profesionální poker face, zatímco mi diskrétně předává informaci o aktivitách, které plánuje po skončení hodiny. Lhala bych, kdybych řekla, že se ani trochu netěším, ale víc než cokoli mi to právě teď přijde úsměvné. Nedám to najevo, samozřejmě. Jen chvilku opětuji jeho nic neříkající pohled a pak svou pozornost vrátím k našemu hloučku. Jsem nepříjemně překvapena, když zjistím, že se rozrostl o další osobu. Místo Alastora u nás pro změnu oxidovala Marie. Zdvořile jí kývnu na pozdrav, ale jinak její přítomnost nijak nekomentuji. Ani si jí nevšímám. Dokud mne nějaký způsobem nedonutí ke konverzaci, je pro mě prostě neviditelná. Jednoho vyhodíte dveřmi, druhý přileze oknem. Koutkem oka se podívám na Sinestru. Dle jejího nevraživého pohledu mé nadšení sdílí. Mám takový pocit, že posledních pár hodit k ní mám blíž než za celé ty roky. Tenhle pocit se jen umocní, když se Marie odpoutá od Deirdre a pokusí se navázat hovor i s námi. Sin pohotově odpovídá než já vůbec otevřu pusu. Koutky mi automaticky vylétnou nahoru a špatně potlačovaný smích se pokusím zakrýt odkašláním. Není mi Marie ani trochu líto. Nic špatného mi sice neudělala, ale kdyby si odpustila ty své pokrytecké žvásty, byla by její společnost alespoň trochu snesitelná. “To je od tebe velmi laskavé, Marie.” slušné vychování ze mě nakonec vymámí alespoň tuto odpověď, načež v duchu děkuji za příchod profesora, který si vyžádá naši pozornost. Už při jeho úvodní proslovu se ve mně zahnízdil alarmující pocit mírné paniky. Tohle je skutečné. On nás tam vážně pošle a já jsem byla tak pitomá, že jsem si nepřečetla ani slovíčko z toho, co by mi tam v té tmě mohlo zachránit život. Postupně tuto realitu vstřebávám a začínají mě nervozitou brnět konečky prstů. Pozdní příchod Cayluse je mi úplně ukradený. Domenicovu omluvu skoro nevnímám. Jedna věc je se procházet po lese nepřipravená. Zcela jiná je, že se doslova budeme za těmi tvory honit. Jaká je šance, že na nějakého z nich nenarazíme? V bezprostřední blízkosti jejich výskytu a třeba jen pár vteřin po jejich zmizení? Nulová! Ta šance je nulová a já jsem v hajzlu. Richardův vzkaz, který žmoulám v kapse, mi právě teď přijde víc směšný než před chvílí. Zcela totiž odignoroval fakt, že jeden z nás může při dnešní hodině třeba umřít. Pravděpodobně to budu já, protože jsem se na doporučenou přípravu úplně vykašlala. Kdybych si ale měla vybrat rychlou smrt někde v bažinách lesa nebo pomalou smrt po boku nějakého rozkládajícího se seniora, tohle bude asi ta lepší možnost. Snad jen díky tomu, že se v myšlenkách poddávám hysterii, protentokrát vítám práci ve skupinkách. Profesorovo rozřazení mě vlastně i trochu uklidní, i když bych to nahlas nikdy neřekla. “Hodně štěstí.” vrhnu krátký, povzbudivý pohled po holkách, než se přesunu k nebelvírskému prefektovi a Patrickovi. Naše rozloučení v Prasinkách nebylo ideální a pořád jsem na něj naštvaná, ale jak řekl profesor, nesympatie a osobní záležitosti musí jít stranou. “Už to tak vypadá.” přikývnu mu. “Snad to všichni přežijeme ve zdraví.” řeknu už mnohem tišeji a spíš sama pro sebe. První skupinka se dá to zkoušení kouzla. Z mého pohledu to nevypadá nijak těžce a je to alespoň jedno obranné kouzlo. Navíc, tedy za předpokladu, že proti těm tvorům funguje na principu ostrého světla, se nabízí ještě minimálně jedno kouzlo, které bych zvládla i ze spaní. Z myšlenek mě vytrhne Caylus a jeho zapomenutá hůlka. “U Merlina, Caylusi.” Neodpustím si. Já jsem možná v hajzlu, když jsem si nepřečetla přípravu, ale on je bez hůlky v prdeli. Tentokrát mi jeho smůla ani nepřijde vtipná, protože profesor nemá slitování. Stokrát radši bych přijala nějaké strhnutí bodů nebo zpoždění, jen aby si pro hůlku mohl dojít. Stačí, že nás tam posílá v noci a bez dozoru, ale poslat ho tam ještě bez hůlky už je naprostá šílenost. Vrhnu významný pohled po Richardovi, protože kdo jiný by měl bojovat za práva studentů, když ne prefekt? To jako fakt nic neřekneš?! Štěknu po něm v myšlenkách, jako kdyby mě mohl slyšet. Ať tak či tak, sama nehodlám na jeho obranu říct ani slovo. Až příliš dobře si pamatuji, jak mi Lawsonovo chování dokáže znepříjemnit den. Má nálada se jen zhorší, když Nataniel předvádí sotva uvěřitelné divadlo, aby se z hodiny vyvlékl. Už nejsem ani překvapená. Jeho místo nahrazuje Erika, kterou kývnutím vítám. Odcházejícího ubožáka si jen pohrdavě změřím pohledem a bez přemýšlení vyjdu ke Snapovi, abych pro naši skupinku obstarala baňku. Pokud nikdo neprotestuje, nechám si jí u sebe. Ještě chvíli trvá, než se první tři skupiny prostřídají v kouzlu světelného blesku a než se k nám dostane řada, jsme nuceni (z dobrého důvodu) předvést záchranné kouzlo. Vytáhnu hůlku z kapsy a bez zaváhání ji namířím vzhůru. “Periculum.” z její špičky vyšlehne rudá světlice nesoucí se vysoko do oblak. Dost vysoko, aby byla vidět i nad špičky stromů. Doufám, že až budeme tam v lese, bude tohle profesorovi stačit, aby se v co nejkratším čase přemístil a pomohl. Jakmile jsou první tři skupinky pryč, je řada na nás. Patrick zkouší kouzlo jako první. Jakmile vyčerpá své dva pokusy, ujmu se toho já. “Lucenta geniala.” Ať už jsem udělala chybu v gestu nebo jsem se nechala až příliš ovládnout nervozitou, kouzlo se mi napoprvé nepodařilo. Podrážděně vydechnu a zkusím to znovu. S větší soustředěností. Nebyl to sice žádný zázrak, ale tentokrát to bylo alespoň přijatelné. S tím vyčkám, než se prostřídá i zbytek. Ještě než všichni zmizíme mezi stromy, nedá mi to a vrhnu rychlý pohled po Richardovi. Stokrát radši bych se s ním hádala kvůli ničemu než udělala těch pár kroků do černoty před námi. Mám pocit, jako by nás všechny posílali na porážku. Nakonec se s profesorovým požehnáním vydáme do lesa. Naše skupinka se jako malé hejno světlušek pomalu prodírá na sever, po stopách té první. V jedné ruce baňku v druhé pevně svírám rozsvícenou hůlku. Popadané jehličí a drobné klacíky praskající pod našimi kroky jsou nám směšnou náhradou cesty. Už takhle ze začátku napínám uši k neobvyklým zvukům a snažím se nepřipouštět si, že mě strach mrazí víc než chladný vzduch kolem. Oči si horko těžko zvykají na tmu kolem. S měsícem za mraky nemáme ani kapku přirozeného světla. Široké koruny stromů nad našimi hlavami by snad ani za jasné noci nepropustily byť jediný paprsek. Mžourám do temnoty kolem a má fantazie si se mnou nehezky zahrává. Za každým křovím se něco krčí. Každý poryv větru mne donutí obrátit hlavu tím směrem. Každé vzdálené volání obyvatelů lesa mi po páteři pošle varovný signál. Kdo ví, jak dlouho jdeme. Možná pár minut. Možná jen pár vteřin. Přijde mi to jako hodiny a nakonec jsem to já, kdo prolomí ticho. A je mi úplně jedno, že tím dám najevo, že jsem se na učení vykašlala. “Možná na to není ta správná chvíle, ale pokud by se někdo chtěl podělit o informace z přípravy… jsem jedno ucho.” |
| |||
Na kraji Zapovězeného lesa
Páťáci, 14. října, cca 20:00 Na Conteho, který omluvil slečnu Parkovou jen krátce kývnu. ,,Tak slečně Parkové vyřiďte, že svou absenci na dnešní hodině nahradí třemi pergameny s úvahou o bludičkách, které mi odevzdá do příští hodiny."Nezajímalo mě, jestli studenti s mým rozzařením do skupin souhlasí nebo ne a až na Danielse si nikdo nedovolil protestovat. ,,Pokud máte nějaké výhrady k rozložení skupin, pane Danielsi, můžete jít klidně sám." Odbydu ho a posléze jen mlčky sleduji, jak se skupina 1 s novým kouzlem vypořádává. Samozřejmě své překvapení, že se jim kouzlo víceméně všem povedlo na své kamenné tváři nedám znát. Ale očekával jsem mnohem horší počínání. Ovšem fakt, že je to stále banda lemplů a budižkničemů potvrdí Lawson. „Já... omlouvám se, ale myslím, že jsem si zapomněl hůlku.“ Jeho provinilý pohled je naprosto zbytečný. Přes mou tvář se mihne stín, který ve tmě, která všude kolem panuje, naštěstí není vidět. Na chvíli se rozhostí naprosté ticho a můj ještě kamennější výraz se prohloubí. Být to kdokoliv jiný, okamžitě by přišel o minimálně 15 bodů. Ale bohužel, tenhle hňup je v mé koleji, takže mi nezbývá nic jiného, než ho propálit ledovým pohledem. ,,To je skutečně nepříjemné pane Lawsone." Odvětím chladně. ,,V tom případě se budete v lese muset spolehnout na um svých spolužaček." Rozhodně tímto jeho účast na hodině nekončí, naopak. Být v Zapovězeném lese bez hůlky, odkázán na ostatní bude pro něj dozajista adekvátní zadostiučinění. Ihned na to, co první skupině pokynu, aby si kouzlo zkusila ještě jednou a druhé a třetí skupině, aby kouzlo dvakrát předvedli také, objeví se ve vzduchu zdvihnutá ruka Nielmonda, který se druhou rukou drží za břicho a celý bledý oznamuje, že se mu udělalo špatně a že dnešní hodinu v lese nezvládne. Pár vteřin si ho nedůvěřivým pohledem měřím, jako bych mu jeho slova ani nevěřil, načež ho však nakonec z hodiny omluvím a ještě než odejde mu připomenu - ,,pro vás náhradní úkol za neúčast v hodině platí také, plus - mi s pergameny donesete také potvrzený omluvný lístek z ošetřovny." S tím ho nechám z hodiny odejít a otočím se zpět ke studentům. ,,Claythornová se přesune do skupiny místo Nataniela." ,,Do lesa půjdete krátce po sobě, každá skupina si vezme jednu baňku." Podlouhlá baňka, která levitovala ve vzduchu kousek ode mě, se namnoží šestkrát. Pochybuji, že by se jim podařilo nalézt fragmentů tolik, že bych ji potřebovali více. Každopádně nyní ve vzduchu, těsně vedle sebe levituje šest podlouhlých baněk. Vyčkám, až si pro ně někdo ze všech skupin přijde a pokračuji. ,,Do této baňky posbíráte fragmenty a pečlivě ji uzavřete." ,,Jistě všichni víte, že mimo udělené povolení a bez dozoru je vám vstup do lesa zakázán. A z dobrých důvodů. Nicméně, jak jinak a kdy jindy otestovat své schopnosti. Nejste banda prváků." Ušklíbnu se. Prvák by ale určitě hůlku nezapomněl. ,,Rozdělil jsem vás na skupiny, abyste pracovali jako tým. Vaše nesympatie a osobní záležitosti budete muset nechat stranou, protože bez spolupráce se daleko nedostanete." Nehodlám se k tomu již dál vyjadřovat a postavím se blíže ke vstupu do lesa. ,,Ještě než půjdete, všichni mi předvedete, že ovládáte záchranné kouzlo, které použijete, kdyby se něco přihodilo." (viz. dokument s kouzly) Jakmile kouzlo předvedou, pokynu skupině jedna, dvě a tři, aby přišli ke mně. ,,Do lesa půjdete po sobě s krátkým odstupem. Vy půjdete na sever, skupina dvě na západ, skupina tři na východ, skupiny čtyři zase na sever, pětka na západ a šestka na východ. Půjdete tak dlouho, dokud nenaleznete fragmenty nebo neuslyšíte gong. Pokud naleznete fragmenty, vrátíte se zpátky nebo vystřelíte světlice. Můžete jít." Nechám první, druhou a třetí skupinu, ať se ztratí mezi kmeny stromů a otočím se k dalším skupinám. Pokynu skupinám čtyři, pět a šest, aby dvakrát předvedli kouzlo světelného blesku a pak je také propustím do tmy. ------------------------------------------------- Vzhledem k časové vytížnosti PJ týmu a nás všech přes Vánoce a svátky, máte volnou ruku v hraní, dokud od nás nedostanete další příspěvky. Můžete hrát mezi sebou, povídat si, strašit se, cokoliv (jen prosím nedělejte nic, co by teď zahrnovalo zásah nebo reakci PJ týmu). Jsme si vědomy toho, že jste ve skupinkách a že každý ve skupině má jiné časové možnosti a rychlost odepisování, tudíž se můžete přeskakovat a hrát dle libosti, ale vždy o přeskočení hráče informujte nebo se ho zeptejte, aby se necítil vystrčen :D Víme, že tohle období je dosti hektické a každý má jiné starosti, tudíž na odpisy samozřejmě nespěcháme, ale do doby, než se vás ujmeme očekáváme, že každý napíše příspěvky alespoň dva a nebude jen čekat, až ho zabavíme ;) |
| |||
Okraj zapovězeného lesa (skupina 4) Christina, Christian, Nataniel, Seb Ještě než Snake začne vytvářet skupinky se ke mě se vydá Sebastian. Ten se mnou ve skupině není, jak se ukáže, což je škoda. Místo toho vyfásnu Christinu, Nathaniela a Christriana. Není to zrovna tak úplně dream team, ale co už. Sebastian mi dá peníze, které jsem nad ním vyhrál. Upřímně mě tím překvapí. "Dík kámo." Zazubím se. Seb ještě hodí do placu tvrzení, že příště vyhraje on. "Můžeš se o to pokusit." Odpovím mu přátelsky, leč vyzývavě. Pak je na čase se zase socializovat a navíc jsem do skupiny jako jedinou holku dostal Týnu. Bezva, po fiasku v Prasinkách mám fakt náladu se s ní vybavovat. Nicméně zůstanu gantleman a svoji momentální, poněkud nevrlou náladu si nechám pro sebe. Místo toho nahodím přátelský úsměv. "No lidi, vypadá to, že budeme tenhle večer trávit spolu." Nadhodím a postavím se ke své skupině. Když na nás dojde řada s kouzlením, nastoupím jako první. S jednou rukou v kapse a neutrálním výrazem ve tváři udělám ležérnímy pohyby své hůlky Snakem požadované pohyby a představím si tvar blesku a jeho trajektorii. "Lucenta geniala." Zazní nevzrušeně. Výsledek není nějak fantastický. Prostě klasika průměr.Nic nad čím bych měl jásat, ale taky to není výsledek, za který bych se měl stydět. |
| |||
Pokoj --> Okraj Zapovězeného lesa (Skupina č. 2) Všichni přítomní Středa, 14. října Jakmile mě Dan chytne a dotáhne ke dveřím, trochu hruběji se mu vyškubnu ze stisku. Co to dělá, co je mu do toho, jestli půjdu na hodinu, nebo ne! Není to jeho věc. Proto na něj vyštěknu obyčejné "Fajn", projdu okolo něj, jako kdyby tam nebyl a vylezu z pokoje ven. Nechápu, proč mi vůbec předhazuje Sinestru, copak jsem nějaký pes, který potřebuje odměnu, aby něco udělal? To si o mně fakt myslí? Kašlu na něj! A kašlu na všechny! A ještě mi vyčetl, že jsem mu utekl! Tak proč nešel on za mnou? Proč musím vždycky za někým lézt já! Projdu spolkou a jen tak bokem minu Eriku. Ani se na ní nepodívám, ještě by mi začala něco vyčítat i ona. Cestou k lesu jdu uraženě pár metrů před Danem s Erikou, nicméně při myšlence na les začnu nenápadně zpomalovat, dokud se téměř nepřipojím k nim. Poté zpomalím ještě o kousek, aby šli aspoň dva kroky přede mnou, nijak se do jejich konverzace nezapojuji. Stejně tak se i odstavím, jakmile dojdeme na místo. Ve vší své mrzutosti se ani příliš nebojím, co bude dál, koneckonců kdyby nás něco mělo sežrat, nehnali by nás sem. Jen tak letmo se rozhlédnu, kdo je přítomen, na nikom však neponechávám pohled příliš dlouho. Stejně tak úplně nevnímám, pokud mi někdo něco říká. Jakmile Snape spustí, trochu ve mně hrkne. "Cože sme to měli udělat? Najít si něco o bludičkách a přízracích?" vyprsknu ze sebe směrem k nejbližším, hlasitěji, než bych vůbec chtěl. Hned na to hlas zase ztlumím. "Dyť nic neříkal, jak to mam asi vědět?" Beztak to řekl určitě všem ostatním potajmu, jenom mně ne, aby mi pak mohl strhnout body! Zase to odseru já! "V učebnici sme se teda nic nedočetli," špitám si pro sebe doprovod k jeho uvedení. Ta největší rána však přijde ve chvíli, kdy nás rozdělí do skupin. A jako to bývá obvyklé, zase jsem s těmi nejhoršími. Hlavně že Dan je zase s Kenjim, to není fér! "Tak to teda ne, já s ní určitě nebudu!" zahulákám směrem ke Snapovi v domnění, že své rozhodnutí ještě převáží a dá mě do skupiny ke klukům. Můj prst ukazuje přímo na Dianu. Na tu hroznou, strašnou Dianu! To bych byl radši ve skupině s Wolframem, než s touhle medúzou. Doufám, že jí něco v tom lese sežere a nezbyde po ní jediný vlas. Že já nezůstal na pokoji! Diana je fakt strašná. Pokud někoho nemám rád, je to právě ona. Má debilní řeči, myslí si o sobě, jak je dokonalá, a z držky jí táhne tolik, že je to z Bradavic cítit až do Prasinek. Jsem tak vzteklý, že mě další Snapova slova nezajímají. Žádné kouzlo zkoušet nebudu, takže doufám, že mě z téhle hodiny vyrazí a já budu muset zmizet jako namydlený blesk zpátky na pokoj. A jestli nám strhne body, bude za to moct jenom a jenom Diana, rozhodně ne já! |
| |||
Okraj zapovězeného lesa (skupina 1) Středa 14. října S funěním připomínající přijíždějící Bradavický express se přiřítím na okraj lesa, kde už čekají všichni, včetně Snapa. „Já omlouvat se moc!“ vyštěknu zadýchaně to první, co mi přijde na jazyk, aniž bych si uvědomil, že mé vyjádření je trochu zkomolené a možná lehce (ale fakt jen lehce!) postrádá smysl. „Ehm, pardon.“ zopakuji tedy ještě jednou pro jistotu, když se mi jakž takž podaří popadnout dech. Za normálních okolností bych asi nebyl tolik pokorný a uctivý, ale uvědomuji si závažnost situace. Tohle je obrana proti černý magii. A učí jí Snape. Ač byl vedoucí naší koleje, nevyplatilo se ho vysírat. Jsem si totiž naprosto jistej, že kdyby opravdu chtěl, dokázal by to zavařit všem, nehledě na kolej. A faktem zůstává, že bych se vážně rád dožil zítřka. Důvod druhý je pochopitelně to, že nechci přijít o body. Ne, když jsem je tak pracně získával během famfrpálu, po kterém se pár dementů (žejo, Domenico?!) rozhodlo, že jich máme evidentně moc, tudíž nebude na škodu, když o ně budeme přicházet kvůli naprostejm pičovinám. „U Merlina, to bylo fakt za pět minut dvanáct.“ zabrblám si pro sebe, to už ale Snape pokračuje a rozděluje nás do skupinek po čtyřech. K mému překvapení končím v týmu s třemi děvčaty, jenže k mé smůle, je jedna lepší, než druhá. Achjo. Rebecca, která nemá koule si se mnou svůj problém vyříkat přímo, Angela, která nemluví a Barča... No moment, světe div se, ta právě navazuje hovor! „Věř nebo ne, ale měl jsem snahu se učit!“ prohlásím pyšně a trochu se napřímím. „S Deirdre jsme se chvíli o bludičkách bavili v Medovým ráji a pak nám v síni trochu pomohl Alastor. Jako moc si toho nepamatuju, krom toho, že z Monreový se určitě stala bludička, protože zemřela násilnou smrtí, ale i to se cení, ne?“ pochlubím se Barbaře, jako bych jí říkal něco extra. Zároveň absolutně neřeším, že tu rozvíjím takovéhle teorie o mrtvé spolužačce přímo před její nejlepší kamarádkou. „Ale jinak máš recht, k čemu je teorie, když nebudeš mít možnost jí využít v praxi.“ ušklíbnu se. Pohled mi ihned nato sjede k Rebecce, která při pohledu na mě vážně „nenápadně“ protáčí oči. Začíná mě to srát. Nejde tu ani tak o to, že je naštvaná, jako spíš o to, že nevím proč. Byl to už víc jak měsíc, co se se mnou nebavila, ale doteď nebyla natolik upřímná nebo odvážná, aby mě alespoň konfrontovala přímo. Tohle je fakt trapný. Trapný a zbabělý. „Heleď, Rebecco...“ promluvím tiše, aby nás Snape neslyšel a pomalu dojdu až k ní. „Co se stalo, stalo se. Nikdo po tobě nechce, aby se to opakovalo, nebo abychom si najednou hráli na nerozlučnej pár, ale mohla bys mít alespoň koule na to, abys mi řekla přímo, co ti přelítlo přes nos, než abys se mnou komunikovala jako opice posunkama a neustále se mi vyhýbala? Pokud vím, nic jsem ti neprovedl.“ A za tím si stojím a stát budu. K děvčatům jsem byl vždycky slušný a i v tom kumbále jsem s ní zacházel tak, jak jsem nejlíp uměl. Jestli je naštvaná proto, že nás tenkrát načapali, tak nemá být proč. Ona byla ta, kdo mě do té místnosti zatáhl a začal mi dělat nevhodné návrhy. „Není nám pět, abychom to řešili takhle, ale pokud to považuješ za moudré... budiž.“ pokrčím rameny. Rád bych samozřejmě znal pravdu, čistě z principu, ale nebudu jí z ní páčit násilím. Pořád je to holka. Na jejich chování aby si člověk bral encyklopedii. Trochu od Beccy poodstoupím, aby mohla začít kouzlit a stejně tak dám přednost i dvěma dalším dámám. Ve chvíli, kdy mě Angela vyzve, abych zkusil své štěstí já, si něco uvědomím. Hůlka. A safra. Prolezu všechny kapsy skrz naskrz, jenže ať hledám jak hledám, nikde není. Trochu zpanikařím. Bez hůlky jsem si připadal stejně jako bez ruky a právě teď tu ruku asi vážně nemám. Kde ta zpropadená věc je?! Nikdy nechodím bez ní. To bych přeci nedovolil. Jenže pak mi něco dojde. To, že nestíhám hodinu mi došlo ve chvíli, kdy jsem ležel v Richardově posteli, cpal se jeho sladkostma a prohledával mu věci. Tu hůlku jsem nepochybně zapomněl v ten moment, kdy jsem splašeně vyběhl z koleje. Musela zůstat na té zpropadené posteli, jsem si jistý. „Profesore...“ pípnu směrem k němu, s výrazem nakopnutého štěněte. „Já... omlouvám se, ale myslím, že jsem si zapomněl hůlku.“ zatvářím se ještě víc provinile. Nejradši bych se propadl hanbou do země. „Barunko, zlatíčko, pujč mi prosím hůlku.“ začnu znenadání škemrat u své zmijozelské spolužačky. „Pohlídám ti Sisinu a dohlídnu na to, aby jí nesežrala Aysha. Fakt, slibuju! Jen mě zachraň, pěkně prosím.“ |
| |||
|
| |||
Před školou --> Okraj zapovězeného lesa středa, 14. října Domenico, Richard, poté Caylus, Barbara a Rebecca Možná jsem už trochu netrpělivě pošlápavala na místě, protože oběma klukům to trvalo déle, než bych u opačného pohlaví čekala. Když to já dokážu tak rychle, tak s čím se tam párají oni? I když já asi nebudu klasický příklad dívky. Na šminky a ozdůbky jsem si nikdy příliš nepotrpěla. |
| |||
Okraj Zapovězeného lesa (skupina 1)14. středa Rebecca, Angela, Caylus Nikdo mi neodpovídal, ale myslím, že prozatímní nepřítomnost Snapea mi dala odpověď dostatečnou. Trošku jsem se vydýchala, a vlastně ani netrvalo dlouho, než se ukázal i profesor. Takže se zdá, že jsem to stihla tak akorát. No, je tedy dobře, že jsem se cestou někde nepřerazila... Seznámil nás s tématem dnešní hodiny a možná trochu nečekaně se na nic neptal. Nezajímalo ho, jak moc a jak dobře jsme se všichni připravovali. No dobře, no. Rozhodně to neuškodilo, ale že tím nebudeme mít možnost získat žádné body, to možná trošku zabolelo. Když nám sdělil, že půjdeme hledat fragmenty po bludičkách, poněkud nejistě jsem se rozhlédla po ostatních spolužácích. Nebála jsem se tmy a lesa, ale stejně... co když se s některou s bludiček opravdu setkáme? Myslím, že v tu chvíli by byla asi jakákoliv předchozí příprava k ničemu a dost velká část z nás by zpanikařila. Ale doufejme, že dnes opravdu uvidíme jen ty fragmenty. Nic víc. Nic víc ani vidět nepotřebujeme. Ne. Z nervozity mě trochu vytrhl pozdní příchod Cayluse. Ach bohové, zase přijdeme zbytečně o body, bědovala jsem v duchu. Věděla jsem, že se takových věcí Snape vůbec nebál. Ale... nic? Vyšel ze mě zaražený výdech. Cože? Rychle jsem přesunula zpátky pozornost k profesorovi, který na nic nečekal a pokračoval ve vysvětlování dnešního... úkolu. Rozdělil nás na skupinky po čtyřech, což jsem dost ocenila. Nebudeme po lese pobíhat úplně sami. A ani na výběr mých společníků jsem si nemusela stěžovat... skoro. S Angelou a Rebeccou jsem neměla vůbec žádné problémy. Caylus... ale vlastně jo, byl v některých věcech snesitelnější než jiní Zmijozelští. Přesunula jsem se tedy k nim. "Ty ses na to téma asi ani nepodíval, co?" prohodila jsem směrem ke Caylusovi. Nechtěla jsem se mu vysmívat, vlastně jsem odpověď na otázku sama. "Nebudeš dneska jedinej. Vzhledem k tomu, co budeme dělat, si ale nemyslím, že tu bude až tak důležitý znát nějakou teorii." Snape nás seznámil s novým kouzlem a my, jakožto první skupina, jsme ho měli předvést jako první. Doufám, že ho dnes nebude třeba. Po Rebecce jsem se připravila já. Stačil poměrně jednoduchý obrys tvaru hůlkou... "Lucenta geniala." Zaklínadlo jsem vyslovila s představou blesku v hlavě a vyslala jsem jej vpřed. Povedl se o něco lépe než Becce, ale nemyslím si, že je to něco, čím by se zrovna dalo chlubit. Schovala jsem se zpátky mezi ostatní a jen jsem tiše sledovala, jak se jim daří. |
| |||
Knihovna > Kolej > okraj Zapovězeného lesa (skupina 3) 14. října, Středa "Okeeej," nervózně jsem si prohrábl vlasy, "bude to zajímavý. Vážně doufám, že tam nikdo z nás nijak nezahučí," mumlal jsem, protože jsem v myšlnkách hlavně pořád opakoval všechno, co jsme se za tu chvíli dozvěděli. Čas na nás neúprosně tlačil a Snape prostě není z těch, co by jen tak přešli to, že na hodinu někdo přijde pozdě. A zrovna u něj by se mi hodilo být za dobře. Naštěstí se skupina, bez mého přičinění, sama začala rozpadat, a tak jsem se rychlím krokem vydal na kolej. Už než jsem tam došel, jsem měl pocit, že jsem všechno zapomněl. Hlavně ať se na nic neptá, přál jsem si v duchu zatímco jsem vytahoval teplé oblečení. S hlavou schovanou v teplé šále a zabalený v kabátu jsem se vydal k zapovězenému lesu. Ačkoliv jsem si byl jistý, že jsme z knihovny odešli v čas, nepotkal jsem cestou jediného studenta. To se na to všichni vykašlali? domýšlel jsem se, než mě napadla mnohem horší varianta, jdu pozdě! Takhle rychlí start z místa by mi pochválili i na zápase. Být na škole mudlovský fotbal, byl bych jasná hvězda. Ke skupince u lesa jsem se dostal právě v čas. Kdybych se býval byl procházel, tak bych to teď pořádně schytal. Postavil jsme se proto na okraj, abych byl se svým hlasitým oddechováním, co nejdál od profesora. Pohrával jsem si s myšlenkou, že se snad po svém výkonu i posadím, ale něco takového by Snape nikdy nepochopil. Rozumí vůbec sportu? Dost pochybuju... Mé myšlenky přeruší právě profesorův hlas. Tuší, že jsem se mu právě vysmíval? vykouknu na něj zpoza spolužáků, ale jako obvykle se zdá, že je spíš zabraný sám do sebe. Zpozorním až ve chvíli, když nás rozděluje do skupinek. Bezděky jsem se vydal ke spolužákům, se kterými mě pojili světelné čáry. Alespoň na něco jsem měl štěstí. "To jsme se dlouho neviděli," prohlásil jsem s úsměvem hned, jak se ke mě Daniel dostal, "jen s těma nestraš! Co vůbec na takové akromantule funguje? Nebo na cokoliv jiného, co tam je..." ačkoliv jsem byl zabalený v teplém oblečení, tak jsem se oklepal, "snad nás bude nějak hlídat," zakončil jsem svou lamentaci a s nadějí v kladnou odpověď jsem se otočil na zbytek skupinky. |
| |||
Zapovězený les -> pokoj -> Zapovězený les (skupina č. 6)14.10. Anna, Sebastian, Sinestra S Amandou objevíme zraněnou tykadlatku. Vyděsím se, co když chudáček má vnitřní krvácení? Ale i tak se rozhodnu jednat rychle. S Amandinou pomocí přenesu nebohého tvorečka k Hagridovi, který nám slíbí, že se tykadlatce dostane přesně té péče, kterou potřebuju. Poprosím ho, jestli bych se na ni mohla přijít další den podívat. Pak s Amandou vyrazíme zpátky na hrad, cestou probíráme, co se tykadlatce tak mohlo stát. Úplně zapomenu na to, že jsem vlastně chtěla vidět jednorožce. Na pokoji usnu. Jsem po celém dni unavená. Jen tak tak se stihnu probudit na hodinu, kterou máme večer u Zapovězeného lesa. Mám ho pro dnešek už plné zuby, ale na hodinu jít musím. Obléknu si pod hábit tlustý svetr a ujistím se, že mám v kapse hůlku, než vyrazím k lesu. "Ahoj," pozdravím spolužáky a za chvilku začne výklad. Zčervenám, když si uvědomím, že jsem přečetla velké kulové. Ale teď je pozdě. O bludičkách něco vím, ale asi ne tolik, co by si představoval Snape. A proč bychom na obranu proti černé magii měli studovat bludičky?! Nechápu. Snape nás rozdělí do skupinek. Nejsem ze své skupinky zrovna dvakrát nadšená, ale už jsem si zvykla, že vás tady profesoři málokdy dají dohromady s kamarády. Ale to by to nebyl Sebastian, aby hned nezačal mít blbý kecy. Naježím se, když zmíní pálení bodlošů. "Abych nezapálila tvoje vlasy," prsknu na něj a přesunu se blíž k Anně, která si od Seba taky nenechá nic líbit. Na Sinestru se ani nepodívám. |
doba vygenerování stránky: 0.84375 sekund