| |||
Ihrisko Madam Hoochová, Dee Každých pár metrov sa takto zasekávam vo vzduchu, a zatiaľ čo navonok kľajem a červenám od zlosti, v hrdle sa mi začína tvoriť guča, lebo viem kam toto speje. Presne tohoto som sa obávala keď mi to Gonka povedala. Nemôžem..nemôžem takto lietať... Cez deň mi to pritom tak pekne šlo! Občas mi ušlo oko, alebo obe, ale vrátila som to späť a znova sa to ustálilo, a akonáhle som sa podujala robiť niečo poriadne a naplno...bum. Stisne mi hruď, keď začujem Hoochovej hlas. Myslela som, že bude zabraná do rozhovoru a nebude si príliš všímať čo sa deje nad ňou. Je to predsa len trénerka. Jasne že si niečo všimla, vidí ma hrať už odkedy som sa dostala v druhom ročníku do týmu. Zaseknem sa vo vzduchu a pozriem dole na dve malé osoby. Keď zaostrím, spoznám v tej študentke Dee. Nechcela som aby ma zrovna takto niekto videl, aj keď lepšie ona ako niekto z týmu. Nemala som s ňou žiadne problémy, a všeobecne som so Slizolinom, až na Lordov udržiavala relatívne dobré vzťahy. Začnem zostupovať dole, a čím viac sa blíži zem, tým viac nahnevaná som. Som taká neschopná! Keby to viem ovládať, mohla by som aj naďalej hrať v týme ako doteraz. Ale doteraz som nemala dôvod sa ovládať. Prečo by som aj mala? Doteraz nebola metamorfmágia trestná. Za všetko môže ministerstvo. Neviem čo majú toľko proti rokfortu, na iných školách sa to na sto percent nedeje. Do hajzlu s nimi aj s tým nemožným ministrom a všetkými tými blbcami čo tam sedia a nudia sa natoľko že vymýšľajú takéto pičoviny. Cestou dole nebezpečne zrýchlim, už sa ani nestarajúc o tvár, ktorá, čím viac som sa snažila ju udržať vo vzduchu pod kontrolou, tým viac protestovala. Ešte počas letu stihnem prekonať rastový šprint a následne sa znova scvrknúť, čím sa mi ešte ťažšie ovláda metla. Napriek tomu pár metrov od nich dvoch prudko zabrzdím a zoskočím z nej, v tvári napoly výrazne červená a napoly belšia, podľa toho ktorá časť sa akurát mení. Celkovo som už taká rozčúlená, že môj xicht vyzerá skôr ako preblikávajúci hologram. Končím. Končím s týmom, dneska môžete hľadať aj novú bifľomorskú triafačku, za tieto ich stupídne zákony sa na to môžem už úplne vysrať. Nemôžem takto hrať, nemôžem sa takto objaviť na ihrisku cez zápas. Okašlať takéto pravidlá Soptím, zatiaľ čo sa dostanem na ich úroveň, ale nezastavujem sa, mierim naspäť k hradu. Už nemám ani trošku nálady pozerať sa na nábory. Prebleskne mi myšlienka, že Deirdre asi vôbec netuší o čom hovorím, a možno ani Hoochová. Bolo mi to fuk. |
| |||
Madam Hoochová, Alex Spokojeně se usměju, když zaznamenám povědomou tvář profesorky. Asi nebude moc ráda, ale co se dá dělat. "Dobrý den. Chtěla bych s vámi probrat něco ohledně náboru, pokud máte chvilku." Právě se kolem nás mihne známá tvář Alex. Otočím se za ní a neznatelně na ni kývnu hlavou, i když mě nejspíš nezaznamená. Jedna z mála mrzimorských, která mi nevadí. Alex má alespoň styl a přijatelný rodokmen. Nedivím se, že se Sin kamarádí právě s ní. Na téhle škole o moc lepší výběr mimo naši kolej není. "Měla jsem v plánu přihlásit se na nábor na post zmijozelského odrážeče, ale během snídaně se stal incident, při kterém jsem si nešťastnou náhodou zranila rameno. Před chvílí jsem byla za slečnou Ettariel na Ošetřovně, která mi potvrdila, že je rameno ošklivě naražené a otlačené. Dala mi na to mast a do večera by to mělo být prý v pořádku, ale otlačeniny asi ještě pár dní budu mít." Na chvilku se odmlčím, abych se nadechla. "Byl by velký problém, kdybych to zkusila během některé hodiny létání nebo na tréninku? Slečna Etty mi zakázala dnes a možná i během zítřka jakoukoliv fyzickou aktivitu, při které by se to mohlo zhoršit. O ten post mám ale velký zájem." Na ukázku jí předvedu rameno v celé své kráse, aby viděla, že si tu jen tak nevymýšlím. Přitom jedním očkem pozoruji Alex ve vzduchu. Musím uznat, že je vážně talentovaná. Něco jí ale rozhodí, je to poznat na jejím letu. Odsaď nepoznám, co se stalo, a tak jen stojím vedle profesorky a nervózně pozoruji Alex a čekám na odpověď. Ještě aby tu začali padat lidi z nebe... dneska už bylo katastrof dost. Nejdřív William a potom ty orgie na Ošetřovně... Zajímalo by mě, co řekne na Wolframův nový objev Sin, když je s ním tak moc těhotná... A co teprve ta mrtvola ve skříni... |
| |||
Famfrpálové hřiště |
| |||
Prasinky: U Tří košťat --> Návrat do hraduback in time 12:25 až současnost Sam, Johanna, Kayla Sam se nejspíš snažila zachovat určitou rovnováhu spravedlnosti mezi Willem a Reecem. Souhlasně jsem přikývla: „Nechci nikoho soudit. Příliš nechápu, co se tam stalo. Jen přiznávám, že ze strany Reece mě to překvapilo více, než ze strany Willa.“ Kaylina reakce byla okořeněná špetkou černého humoru. Mně to ale nevadilo. Pobaveně jsem se ušklíbla: „Diskrétnost asi nebude vlastnost Zmijozelu. Myslím, že jsou celkem teatrální a mají rádi obecenstvo.“ To už jsme byly v Prasinkách. Kayla navrhla Tři košťata. „Souhlasím, taky se musím pořádně před runami najíst, ať mi tam nekručí v břiše,“ uculila jsem se. Taky mi neušlo, jak se Johanka třese zimou. Ještě že jsem si vzala ten dlouhý rukáv a šál. Šál jsem vůbec nosila celkem často. Když jsme se usadily, objednala jsem si stejně jako Kayla, akorát místo hranolek jsem si dala zeleninu na másle. Máslový ležák nemohl chybět. Už jsem víc nechtěla hovořit o tom, co se stalo při snídani. Přišlo mi, že další spekulace nemají smysl. Byla jsem proto ráda, že Johanka nadhodila jiné téma. „Jojo, musím, ale docela se těším. A pak... Asi na famfrpál. Hoochová mě chce na náboru, ale já si nejsem moc jistá,“ na chvíli jsem se zamračila a zamyšleně přežvykovala hrášek. „Mám pocit, že když na mě vlítne taková Acai, nebo Jackie, tak mi bude všechno jedno a raději vyklidím pole. Nejsem žádný hráč,“ pokrčila jsem rameny. Vážně nechápu, proč si Hoochová myslí, že ten nábor má smysl... Ale třeba ho díky runám nestihnu. Ta myšlenka mi přišla skvělá. Pomalu jsme dojídaly, tedy hlavně já a vlastně moc pomalu to nebylo. Poslední třetinu ležáku jsem vypila najednou. „Tak... já musím,“ odfoukla jsem si a na chvíli litovala, že jsem si runy zapsala. Plné bříško mě akorát nutilo opřít se a podřimovat. Ještě jsem si odmotala šálu a podala ji Johance: „Na, ať nezmrzneš.“ Pak jsem vytáhla z kapsy džín pár minci: „A prosím, kup mi nějaké čokoládové žabičky.“ Pak už jsem se zvedla od stolu: „Tak se mějte, holky. Uvidíme se později.“ S úsměvem jsem jim mávla, vydala se k šenku, kde jsem zaplatila útratu a vyrazila zpět směr Bradavice. Plánovala jsem se ještě stavit v ložnici, abych triko s dlouhým rukávem vyměnila za tričko a kostkovanou košili. Tušila jsem, že by nahoře ve věži, kde máme mít runy, mohlo být horko, a tak jsem chtěla mít jednu vrstvu, kterou mohu svléci. Pak už jsem vzala bleskobrk, dárek od maminky, pergamen a vyrazila s taškou přes rameno. |
doba vygenerování stránky: 0.82090997695923 sekund