| |||
Chodba pod astronomickou věží -> Pokoj -> Zapovězený les (skupina č. 1)14.10. Angela, Barbara, Caylus, okrajově Sebastian Ještě chvilku se se Sebem pošťuchujeme, ale pak každý zamíří na svojí kolej, abychom se mohli psychicky i fyzicky připravit na hodinu se Snapem a jeho mastnou hlavou. Já se ovšem trochu zapomenu, protože se snažím najít Rosničku (objevím ji na Cassandřině posteli), takže před les dorazím jen těsně před profesorem. Vlasy mám rozcuchané a snažím se je co nejrychleji uhladit, abych nevypadala, že jsem se po cestě s někým poprala. Stihnu ještě na Seba přes Annino rameno vypláznout jazyk, než začne výklad. Jooo, možná jsem se přece jenom měla jít učit! Ale to už je pozdě. Co za sebou bludičky tak můžou zanechávat? Nějakej prach? Asi? Kdo ví. Já ne. Snape opět prokáže, že mě fakt nemá rád, a dá mě do skupiny dohromady s Caylusem, který přišel pozdě. Protočím oči. "Lucenta geniala," zamrmlám a mávnu hůlkou. Trojúhelník není úplně dokonalý, ale kouzlo mi povede, blesk vyšlehne. Obrana proti černé magii mi zrovna šla, i když jsem se na dnešní přípravu vykašlala. Sleduju svoje spolutrpitele ve skupince, jak jim to půjde. Automaticky tíhnu k Angele, která jako jediná v naší skupince není ve Zmijozelu, i když s Barčou jsem nikdy žádný problém neměla. "Nevíš, co za sebou ty bludičky nechávají?" zeptám se šeptem Angely, když už jsme všichni kouzlo seslali a pozornost profesora se přesunula jinam. |
| |||
Knihovna - okraj lesa (skupina č. 6) Spolu s Ruth jsme vyrazily z knihovny k zapovězenému lesu. Že bych byla se svými zápisky nějak zvlášť spokojená teda říct nemůžu. Ale co bych taky mohla čekat když si dělám výpisky na poslední chvíly. Důležité ale bylo že jsem se dozvěděla o bludičkách, v lese sotva budu mít čas hledat něco v sešitě. A tomu že by se nás snažil zbavit bych se vlastně ani moc nedivila. S tím se nedalo než souhlasit, byl to přeci Snape o kom tady byla řeč. Když jsme dorazily Snape už čekal kousek od Hagridovi hájenky. Měli jsme ještě pár minut k dobru. S hodinou začal až chvíly po našem příchodu. Zatímco profesor mluvil zamžourala jsem k lesu. Mezi černými kmeny stromů nebylo vidět dál než na pár metrů. Výborná nic na to jít do lesa. Ještě aby byla mlha a bylo by to úplně dokonalý. Zlehka ironická myšlenka. Přitáhla jsem si límec kabátu ke krku a pozorně poslouchala abych náhodou nepřeslechla něco důležitého. Rozdělil nás do náhodných skupinek po čtyřech. Já, Naira, Sinestra a...Sebastian. No to se zase neobejde bez těch jeho přiblblých připomínek a rejpání. A taky že jo, sotva profesor skončil a Sebastian otevřel pusu už to začalo. Nejdřív si rejpnul do Nairy a pak obrátil svojí pozornost ke mě. Otráveně jsem si povzdechla a zakroutila hlavou. "Dej mi pokoj, tvářim se úplně normálně" odsekla jsem mu. Proč jsem musela skončit ve skupině zrovna s tímhle. Vážně výhra. "A nevím k čemu je dobrý. Ale je to světlo takže možná na zahnání bludičky, podobně jako je lumus" pokrčila jsem rameny. Buď to a nebo se jím budou dát nějak paralizovat nebo se tím dá bludička chytit. O tomhle kouzle slyším poprvé. Snape by nám snad neradil kouzlo které by nám bylo k ničemu. Dívím se ale že o žádných fragmentech které za sebou bludičky zanechávají v knize nebyla ani zmínka. Nebo možná byla, jen v kapitole ke které jsme se nedostaly. Ale třeba nám k tomu profesor řekne víc. |
| |||
Středa 14. říjnaHlavní síň >> Nebelvírská věž >> Okraj lesa (skupina č.3)Cor, Daniel, Ryan, okrajově Dee a AlexCor vypadá mým krátkým výpadkem dotčená a tak raději kajícně sklopím hlavu a znovu se omluvím. „Sumimasen, jen jsem se trochu zamyslel.“ zamumlám, i když má slova zrovna nejsou založená na pravdě. Ve skutečnosti jsem tak vykolejený, že nedokážu myslet vůbec na nic. „V každé koleji je to asi tak půl napůl. Vezmi si třeba Havraspárský, na jednu stranu postav Alastora a na druhou Aleca. Pokud je nebudeš hodnotit jednotlivě, ale oba dohromady, tak nebudou víc, než průměrní.“ pokrčím rameny. I mezi havrany se našli tací, kteří šikovností zrovna neoplývali, ale nemyslím si, že by to bylo něco, kvůli čemu je třeba se znepokojovat. „A stejné je to i u nás a u ostatních. U zmijí je jediný rozdíl v tom, že se o nich nejvíc mluví a přitahujou na sebe zbytečně moc pozornosti. Ale to nic nemění na tom, že je Snape nespravedlivej šmejd.“ zakroutím nad tím hlavou. Tohle bychom mohli rozebírat donekonečna a nic by se na tom beztak nezměnilo. Brumbál Snapa stejnak nevyhodí, protože buďme upřímní, koho by asi tak dosadil na jeho místo vedoucího koleje? Slečnu Primrose? Tu profesorku mám rád, nic proti ní, ale ta představa, že krotí tu bandu nevycválanejch zmijí, je směšná. Myslím, že by z nich dost rychle zešedivěla. „Alex by se jednou mohla živit jako trenérka. Nebo tělocvikářka. Až půjde Hoochová do důchodu, mohla by jít s klidem na její místo. Ale poslední dobou je namotivovaná možná až příliš.“ podotknu opatrně. Není to samozřejmě bráno jako urážka a tak svá slova rozvedu ještě trochu víc. „Já jen, abys pak nebyla s tak náročným režimem moc unavená. A nezanedbávala třeba učení.“ dodám s neskrývanou starostlivostí v hlase. Jasně, já jsem asi ten poslední, kdo by se měl v něčem takovým šťourat, ale Cor toho pobytem v nemocnici hodně zameškala. Vážně by se neměla tolik přetěžovat. „Ale neber mě zas moc vážně, jo? Určitě vyhrajete. Nakopej pak Zmijozelským za mě a za Dana zadek. Nesl to asi nejhůř z nás.“ Na malou chvíli se odmlčím. Cítím mezi mnou a Cor jakési napětí, které vzniklo patrně tím, jak moc jsem jí tu celou dobu poučoval. Jako malou, neschopnou holku, která nedokáže rozhodovat sama za sebe. Ach jo. Tohle jsem nechtěl. Rád bych jí vysvětlil, jak se věci skutečně mají a proč jsem vůči ní najednou tak ochranitelský, ale nemůžu. Tohle musí zůstat ještě dlouhou dobu v tajnosti. Nejlépe napořád. „Promiň, už toho nechám. Zapomeň na to.“ mávnu nad tím rukou a otočím se k ní zády, aby neviděla, jak moc jsem z našeho rozhovoru rozhozený. „Pojďme raději na hodinu. Už je skoro čas.“ V rychlosti poberu těch pár věcí, které jsem si do síně přinesl a postavím se na nohy. „Musím ještě na kolej odložit Unitato. V lese by se mi určitě ztratila.“ zabrblám. „A taky musím najít Ryana s Danielem, kde se zas couraj...“ drmolím, zatímco se od Cor čím dál víc vzdaluji. Potřebuji co nejrychleji vypadnout, jelikož je mi neskutečně trapně. Mám neblahý pocit, že toho už po dnešku víc nevydržím a zůstat tu o chvíli déle, zaručeně řeknu nějakou další blbost. „Uvidíme se na hodině, jo? Zatím!“ houknu na Cor přes rameno, aniž bych si uvědomil, že jsem jí v tom zmatku ani nenabídl doprovod. Seš tak marnej, že jí teď necháš jít k lesu úplně samotnou. V tý zimě. V tý tmě. Baka, baka, baka! Nejradši bych si naflákal. Tak, jak mi to jen měnící se schody dovolí, vyběhnu do Nebelvírské dveře a sprintuji rovnou do pokoje. Kluci už tam nejsou, takže jen odložím kluběnku, popadnu něco teplejšího na sebe a zase uháním pryč. Venku mám co dělat, abych se v té tmě nerozsekal. Jednou zakopnu o kámen, podruhé o nějaký klacek. Tohle je nějaká překážková dráha, či co? Nespokojeně vypustím několik nadávek ve svém rodném jazyce, ale rychle s tím přestanu, jelikož jsem čím dál blíž Zapovězenému lesu a skupinkám přešlapujícím před ním. „Doufám, že tu dneska zařvu.“ zamumlám směrem k Danovi, který vypadá, že si každou chvíli nadělá do kalhot. Po tom posledním zážitku se mu vlastně ani nedivím. „Potřebuju s váma pak něco probrat.“ dodám o mnoho tišeji k němu a k Ryanovi, pokud možno tak, aby nás Snape neslyšel. Ten jen tak mimochodem krátce nato spustí a začne nás rozdělovat do skupinek po čtyř. Jsem rád, že jsem skončil zrovna s Danem, přestože vím, že bude v lese užitečnej asi jako Alec o přeměňování, zato z Airimoyový už tak nadšený nejsem. Živě si vybavuji ten její divnej, nevypočitatelnej pohled, který po mně dneska vrhala v Medovým ráji. „Ona si fakt myslí, že jsme teplý.“ zašklebím se a trochu se oklepu. Nechci tady být. Po tom fiasku s Cor bych teď nejraději někam zalezl a minimálně dalších sto, dvě stě let nevylezl. Vážně doufám, že mě tu dneska něco sežere a já budu mít konečně klid. Klid od té mastné hlavy, od učení a hlavně od tý zasraný friendzony, která je pro mě stejně tak děsivá, jako tenhle proklatej les. Pocity z nešťastné lásky jsou vlastně dost podobné tomu, co ve mně tohle místo vyvolává. Strach. Bezmoc. A nejspíš i totální rezignace. No, jestli to takhle půjde dál, tak to bude ještě dost zajímavej věčer... |
| |||
Pokoj - okraj lesa (skupina 3) 14.10. Založím ruce na hruď. Skoro se mi zdálo, že se Ryan snad cítí uražený! Já jsem tady ten, co by se měl cítit uražený! To JÁ jsem ho celý den hledal a sháněl se po něm a on o sobě nedal ani vědět a zalezl si v tichosti na pokoj. Určitě se mi vyhýbá! ,,A proč jsi tak rychle zmizel? Čekal jsem nad tebe před skleníkama. Kenji šel s Beccou do Prasinek a já zůstal na vocet." Věnuju mu jeden hodně dotčený výraz, který mluvil sám za sebe. Jako kamarád tady Ryan selhal! Když jsem mu připomněl hodinu obrany, vyskočil z postele, div mě neporazil a začal se v záchvatu šílenství přehrabovat ve věcech. Přešel jsem mezitím ke dveřím, strčil ruce do kapes a s pohledem upřeným na Ryana jsem čekal, až budeme moct vyrazit. Jenže když už sahal po klice, zastavil se a vrátil se zpátky na postel. ,,Co blbneš?" Nechápavě se za ním otočím. ,,Jak nejdeš? Musíme jít, je to Snape ty vole." Zaklepu si na čelo. ,,Měl bys neomluvenou a strhli by ti body. Plus, tím, že je to Snape a ty jsi Ryan, tak bys dostal ještě školní trest. A šel bys do lesa znova. A SÁM." Zdůrazním poslední slovo. Já měl aspoň tenkrát štěstí, že školní trest se mnou nafasoval i Kenji. ,,Tak mákni, čeká na nás Erika." Dojdu k posteli, chytnu ho za loket a vší silou ho vytáhnu na nohy. Pokud se vzpouzí, chytnu ho ještě pevněji a dotáhnu ke dveřím. ,,V tom lese bude i Sinestra," připomenu mu a koutkem oka pohlédnu na hodiny, jejichž ručička neúprosně kvapila. ,,Pravděpodobně už teď tam stojí, celá vyděšená. Mohl ses před ní konečně trochu předvíst. Když nepůjdeš, bude se tisknout a svírat ruku někomu jinýmu." Pokrčím rameny, že mi to je teda fuk, ať si tu zůstane, že já se tu s ním přetahovat nebudu. Nechám teda Ryana Ryanem, i když tajně doufám, že nebude blázen a na hodinu fakt dorazí a vyšel ze dveří. Ve společenské místnosti jsem vyzvedl už nervózně přešlapující Eriku a společně jsme se kvapným krokem vydali k lesu. ,,Myslíš, že fakt půjdeme do lesa?" Zeptal jsem se jí cestou na mě neobvykle tenkým hláskem. U lesa už postávala většina našich spolužáků, společně s lidojedem. Ale jak se zdá, do začátku hodiny přece jen zbývalo ještě pár minut, protože tam jen tak stál a vypadal, že ještě čeká. ,,Uf, to bylo jen tak tak." Zabručím směrem k Erice a začnu se rozhlížet, kdo všechno tu teda je a není. Snape po chvilce spustí a já se svou bílou barvou v obličeji začínám vyrovnávat stejně bílé Sinestře. Doprdele, my tam fakt jdeme. Zmocňovala se mě panika. Začal se mi zrychlovat srdeční tep a začínal jsem se potit. Samozřejmě navenek jsem se snažil před holkama tvářit jako drsňák, takže jsem se pokusil si chlapsky hluboce odkašlat, ale k mé smůle to znělo, jako když si kýchne mladý hrabák. Vážně doufám, že žádná holka nebude držet za ruku mně, protože aktuálně je mám úplně mokrý. Ale s tím, do jaké skupinky mě Snape zařadil mohu být docela klidný. Kenji a Alex. Ti mě za ruku určitě držet nebudou a Airimoyová se jako holka stejně nepočítá. Postavím se vedle kluků, mezitím co první skupina zkouší nové kouzlo. ,,Myslíte, že nějakou bludičku fakt potkáme? Co když tam zas budou akromantule?!" Tvrdě do Kenjiho šťouchnu, aby si laskavě vzpomněl, jakou hrůzu jsme si tenkrát prožili! V hlavě se mi začaly vytvářet nejrůznější variace toho, jak se z hodiny vyvléct. |
| |||
Okraj Zapovězeného lesa, skupina č. 6 Christian a Patrick. Sinestra, Anna a Naira 14. října, středa večer „Jako teď bych bral, kdyby mě něco sežralo. Aspoň bych byl v teple,“ zamrmlám odpověď Christianovi a přikyvuji mu, když ironicky tvrdí, že vydat se v noci sem je naprosto skvělý nápad. „Sem tak zmrzlej, že ve mě chrastí hovna,“ dodám nakonec, než se začnou scházet i ostatní. Vyhlížím hlavně jednu osobu a ten se po chvíli objeví, a ani on nevypadá z večerní hodiny nadšeně na to, kolik má většinou přes den elánu. Vydám se za ním, za Patrickem, a mezitím vyhrabu z kapsy mince, které jsem si v pokoji připravil. „Tři srpce sou tvoje, a příště vyhraju já, saláte,“ zašklebím se na něj a předám mu srpce. To k nám přikulhá už i Snape a všechny přejde chuť se o čemkoli bavit, včetně mě. Ani atmosféra temného lesa není veselá. Zjištění, že doopravdy půjdeme do lesa, mě znervózní ještě víc. I tak mám stále vražené ruce do kapes, abych to na sobě nedal znát, a špičkou boty dloubu do drnu trávy, který se mi plete do cesty. Přemýšlím o tom, jestli jsem už někdy slyšel o fragmentech, co za sebou zanechávají bludnice. Bludničky? Potřesu hlavou a rozhlédnu se po lidech okolo mě. A než bych stihl protestovat nebo se přidat k někomu, koho bych do skupiny chtěl, jsme rozřazení profesorem. Překvapeně zamrkám a přimhouřenýma očima se podívám do lesa, jestli náhodou neuvidím nějaké ty bludičkový fragmenty. Pak se přitočím k dívkám, které stojí předemnou – Sinestra, Naira a Anna. „Co jako pak máme s tou bludničkou dělat? A ví někdo, k čemu nám jako je to kouzlo, když ten blesk nikoho neusmaží?“ zajímá mě, když se nakláním nad ramenem Sinestry. Máme tu světelnou potvoru chytit? Ale jak? Tvářím se zmateně, s pozvednutým pravým obočím, zatímco sleduju skupinku, která zkouší kouzlo před námi. „Třeba taková Naira vypadá, že by teď hned ugrilovala pár bodlošů, jen aby se zahřála, nebo ne?“ uchechtnu se na mrzimorskou spolužačku, která je známá svou láskou ke všemu živému. Její výška mě ale vždy trochu děsila. „Anno, netvař se tak kysele a radši řekni, k čemu je to kouzlo dobrý,“ dodám k naší havraspárské posile a jen doufám, že nám řekne něco, co bude užitečné. |
| |||
Pokoj > okraj Zapovězeného lesa Christina, Richard, Dee, Marie a Snape 14. října, středa “Nevypadáš, že bys tím zrovna trpěla. Tím, že spolu tolik nekomunikujete, myslím.” Odpoví, mezitím, co se oblékám. ,,A proč bych měla? Vždyť ho skoro vůbec neznám." Nechápavě na ni pohlédnu. Za pět let se mnou skoro nepromluvil a až teď poslední měsíc se pokusil o něco víc, ale že bychom spolu trávili čas nějak často se říct nedá. Komunikace s někým vám přece chybí za předpokladu, že už někdy nějaká proběhla a vy jste s ní byli spokojeni. ,,Nezvykla a nezvyknu." Odpovím tvrdohlavě a ošiju se. ,,Vždyť je to odporné, jak by tu někdo v takovém podnebí chtěl dobrovolně žít? Kdybych se narodila v Británii a tohle počasí měla prožívat každý rok, určitě bych se odstěhovala. Kdežto ve Španělsku.. Sluníčko, teplo, nemusíš mít na sobě sto miliónů vrstev, písek, pláže.. Chlazené pití.." Zavzpomínám na svou domovinu. Jistě, ne ve všech koutech Španělska bylo stejně, ale i tak je tam nádherně. ,,Jak je vůbec v Belgii?" Otočím se na ni, když se taky obléká. Nejsem si vědoma toho, že bych tam někdy byla. Při otázce na Domenica jen pokrčím rameny. ,,Netuším, pravděpodobně stejně." Možná jsem ho párkrát slyšela zanadávat si na chladné a nepřející počasí, ale řekla bych, že asi stále vedu. Společně pak vyrazíme k lesu. Celou cestu nám raději svítím hůlkou na cestu. Nechci riskovat, že se tu o něco v té tmě přerazím. Kdybychom hráli ve tmě na schovávanou, Jamar s Acai by měli jistou výhodu. K lesu nedorazíme první, naštěstí. Úplně by se mi tu nechtělo postávat samotné. Po chvíli vyčkávání dorazí i Dee s Alastorem. Dee pozdravím, zato jeho si ani nevšimnu. Minimálně to předstírám. Ale naštěstí se odpojí a zamíří k modrým. ,,Jdeš akorát, ještě tu není." Zachumlám se víc do velké, těžké, huňaté mikiny a přehodím si kapucu přes hlavu. "Uhm, ahoj holky." Ozve se za náma. Merlinova noho to snad ne.. Otočím se na ni, ale to už se naštěstí věnuje Deirdre, takže nejsem nucená s ní jakkoliv komunikovat. Nebo teda myslela jsem si, že ne. Protočím oči v sloup, když začne mluvit o modlení. ,,Vidíš někde měsíc Marie?" Vytáhnu jednu ruku z kapsy a vyšvihnu ji k nebi. ,,Já taky ne. To znamená, že až budeme v tom zpropadeným lese, ten tvůj Bůh nás v tý tmě ani nenajde." Zavrčím podrážděně. V tom se však ze tmy vynoří Snape a postaví kousek od nás. Po celou dobu jeho přítomnosti jsem už nemluvila, jen tiše drkotala zubama. Když konečně začal mluvit, otočila jsem se k němu pořádně čelem a přitáhla si mikinu ještě více ke krku. Jeho slova mě neuklidňovala. Naopak. Vědomí, že to s hodinou v lese nebyl žert a já se vykašlala na přečtení si, dost možná mé jediné šance na přežití mě sžíralo zaživa. Alespoň trochu mě uklidňoval pocit, že ani Christina nic ze zadané látky neviděla a tak alespoň neumřu sama. ,,... ale jsou jisté fragmenty, které za sebou zanechávají. A ty vy dnes půjdete hledat." Koutkem oka pohlédnu na ostatní, abych se podívala, jestli jsem jediná, kdo má.. trochu strach. Máme jít do lesa?! V noci? Ve tmě? Sami?! Hledat nějaký pošahaný světýlka bludiček? Vždyť to dřív něco najde nás! A víme vůbec kde je máme hledat? Nebo nás prostě pošle do lesa a dá nám mapu? Nebo bez mapy? Prostě.. ať se touláme Zapovězeným lesem a třeba na něco narazíme? Tohle je šílenství. Paniku a poplach, který mi řinčel hlavou se na sobě samozřejmě snažím nedat znát, nicméně v obličeji jsem byla bílá jako stěna. Před Snapem pak začne levitovat nějaká baňka a já se ani nestihnu moc dlouho podivovat nad tím, na co nám bude a proč je jen jedna, jelikož nás záhy sám rozdělí do skupin. Nechápu, podle čeho nás rozděloval, ale nehodlala jsem se s ním dohadovat. Ani jsem si tentokrát nedělala těžkou hlavu z toho, s kým ve skupině budu. Hlavní je, že nebudu sama a že někdo z nich si tu látku určitě přečetl. Postavím se teda vedle Sebastiana a dám prostor první skupince, aby se předvedla s kouzlem. |
| |||
Na kraji Zapovězeného lesa
Páťáci, 14. října, cca 20:00 K lesu jsem vyrazil zhruba v 19:45. Člověk musí počítat, že cesta od hradu k Hagridově hájence trochu trvá, takže doufám, že si to všichni řádně spočítali. Nehodlám na nikoho čekat. K cípu lesa dorazím v 55, tedy ti, kteří ještě nedorazili, mají 5 minut na to se dostavit. Jsem si jist, že má nelibost v nedochvilnosti je na škole dobře známa. U cípu lesa, kousek od Hagridovy hájenky už stáli první nedočkavci. Zvlášť Dragon vypadal, že se na hodinu obzvlášť těšil, vzhledem k tomu, jak se klepal a drkotal zubama. Postavím se tedy kousek od nich a se založenýma rukama a prázdným výrazem čekám, až ručičky mých kapesních hodinek ukáží osm. Za mnou (v případě studentů před nimi, jelikož k nim stojím čelem), se rozprostíral Zapovězený les. Šly vidět jen obrysy kmenů stromů, ale hlouběji do lesa už lidské oko nedohlédlo. Taková tam byla tma. Zrovna dnes nebyl vidět ani měsíc, který by neprostupné koruny stromů trochu osvětlil. Jediný zdroj světla je nedaleké okno hájenky, uvnitř které se svítilo. Z komínu malé nerovné střechy vycházel kouř, takže hájný byl pravděpodobně uvnitř. Další viditelná světla byla okénka vzdálených věží školy, která byla odsud ale tak malinká, že by se člověku vešla mezi prsty. Jakmile odbije osmá, udělám krok vpřed a odkašlu si. ,,Dnešní hodina obrany proti černé magii, jak vám již jistě došlo, bude probíhat mimo bezpečné zdi školy. Učit vás teorii je jedna věc, ale teorie bez praxe je v reálném životě úplně k ničemu. Někteří z mých kolegů s tímto názorem nesouhlasí a věří, že na vše se dá připravit čtením z knížek. Ne v mých hodinách." Ukončím tímto zahajovací proslov. ,,Měli jste za úkol nastudovat si kapitolu o bludičkách a přízracích. Nebudu zjišťovat, jestli jste to udělali. Je to vaše volba, pokud jste se rozhodli přijít na hodinu nepřipraveni." ,,Nuže, v učebnici jste se dočetli, že bludičky jsou nehmotná, svítící stvoření. Ale jsou jisté fragmenty, které za sebou zanechávají. A ty vy dnes půjdete hledat." Prohlédnu si výrazy každého z nich. Než se stihnu nadechnout, abych pokračoval, objeví se u skupiny studentů další postava. Přimhouřím oči, abych podle plavých vlasů zjistil, že se jedná o mého studenta. Lawson.. Funěl jako lokomotiva a sotva popadal dech. Letmo pohlédnu na hodinky. 20:01. Rozhodnu se jeho pozdní příchod přejít tentokrát bez komentáře a ledabyle od něj odvrátím pohled k ostatním. ,,Je ještě někdo, kdo se nedostavil nebo se hodiny nezúčastní?" Povytáhnu obočí a čekám na odpověď. Posléze navážu tam, kde jsem přestal. ,,Bludičky i přes to, že jsou nehmotného charakteru, vylučují stejně zářivé a stejně nehmotné fragmenty, které, jakmile bludička zmizí, nějakou dobu zůstávají ještě viset ve vzduchu." Rozevřu pravou stranu svého pláště a hůlkou táhlým pohybem mávnu směrem z pláště ven. Z hábitu stejnou trajektorií, kterou jsem provedl pohyb hůlkou, vzduchem vypluje jedna velká, ale za to velmi úzká baňka s vystouplou zátkou. Zůstane levitovat přede mnou. Pohledem se vrátím zpět k studentům. ,,Rozdělíte se na skupiny po čtyřech," a hůlkou mezi nimi provedu světelné čáry, kterými je rozdělím. Skutečně tu nemíním čekat, než se domluví kdo s kým bude a nebude. ,,Hm," pronesu chladně, když si uvědomím, že tu mám jednoho lichého člověka a všechny skupinky nevyjdou po čtyřech. ,,Spencerová se tedy přidá ke skupině Cornigruma." ,,Než půjdete vyzkoušíte si ještě jedno kouzlo. Lucenta geniala. Kouzlo sloužící k vytvoření neelektrického, tudíž pouze světelného, blesku. Opíšete ve vzduchu tvar trojúhelníka, který následně ve středu aktivujete bodnutím hůlky. U toho musíte mít v mysli představu tvaru blesku i trajektorie, kterou má blesk letět, přičemž čím rovnější, tím lehčí k vyvolání. Kouzelnou formuli musíte vyslovit během opisování trojúhelníka. A aby tady nešlehaly blesky všemi směry, začne skupina 1." (jestli se vám kouzlo povede nebo ne, nechám na vás) |
| |||
Knihovna > Kolej > okraj Zapovězeného lesa14. října, Středa Xander, Daniel a Erika Mlčím, když se Daniel ošívá při myšlence na pavouky. Nikdy mi nevadili. Mazlila jsem se s tarantulí, takže mě kdejaký sklípkan vážně nerozhodí. Z domova jsem byla zvyklá na mnohem horší věcí, ale je fakt, že džugle u mě doma se s lesem tady okolo vážně srovnávat nedá. Kdo ví, jestli bych byla stejně statečná, kdybych měla zdrhat před pavoukem, co je dost možná třikrát větší než já. Zmínka o Alecovi a Mau mi smaže sebevědomý úsměv z obličeje. “Dobře, možná trochu přeceňuji jejich schopnosti, ale Snape ví, co jsou zač. Určitě by je nenechal jít samotný a rozhodně by je nedal do stejný skupiny, ne?” sama si nejsem úplně jistá, jak daleko sahá profesorova deformace. Hodlám se utěšovat tím, že je to pořád kantor a jako takový má za své studenty zodpovědnost. Věří se tomu těžko, když nás v takové tmě táhne tam, kam si většina z nás netroufne ani za světla, ale přesto mě to trochu uklidní. Opravdu jen trochu. Ani zdaleka nesdílím Danův naivní optimismus, ale něco mi říká, že z nás dvou jsem já ta víc v pohodě. V knihovně se už dlouho nezdržujeme. Není na to čas. Přečetli jsme všechno, co jsme měli. Naučili jsme se alespoň základy. Zda si z toho něco budu pamatovat, až to bude potřeba, nemám tušení. Z Danových poznámek jsem nerozluštila ani slovo, takže na pokoj se odebírám bez jediné špetky ujištění, že dneska večer neumřu. Nebo někdo jiný. S nevalným zájmem na sebe soukám teplé oblečení, přestože vím, že mi i tak bude zima, a s ještě větší nechutí vyrážím před hrad směrem k hloučku postávajících spolužáků. Jsem tu chvilku před osmou a stejně nejsem poslední. K nikomu z přítomných se moc nehrnu. Prostě postávám stranou a zírám do černoty mezi stromy. Les jako takový ve mně vzbuzuje respekt, o to horší to je, když nemám nejmenší tušení, co za potvory tam pobíhá. Ale hádám, že největší obluda tam bude Snape. Nakonec mi to beztak nedá a začnu se po spolužácích rozhlížet. Z Mrzimorských jsem tu jediná. Si dělaj prdel, ne? To jako naplánovali hromadnej ignor a mě vynechali? |
| |||
Velká síň -> hřiště -> kraj Zapovězeného lesa 14. října, Středa Anna, Charlie, Alan, Alastor, Becca, Na večeři jsem se dobře najedla, s Charlie jsme měly plán jasný a chtěla jsem nalákat ještě pár modrásků. Třeba Beccu, když mezi nás přiletěla. Ale byla tak rychlá, že než jsem se nadechla k obyčejnému pozdravu, natož k otázce o košťatech, byla zase fuč. “Tak večer!“ zavolám za ní. Na druhou stranu nám svým odchodem odpověděla. Létat nepůjde. |
| |||
|
doba vygenerování stránky: 0.84097290039062 sekund