| |||
Zverimex Acai Sleduji, jak Acai odkládá do ohrádky štěně, které ihned potom, co se od něj vzdálí, spustí naléhavé kňourání. Věnuji jí pobavený pohled. „Některé rasy možná, ale určitě ne ta, kterou máme doma.“ zašklebím se při zmínce o inteligenci psích plemen. Ihned se mi vybaví matčina fenka. „Máme pekinéze. Pekingský palácový psík.“ upřesním, jelikož si nejsem jistý, jestli bude tomuhle označení rozumět. Její rodina a příbuzní znají psa možná tak z jeskynních maleb, nebo kde to vlastně žijou a pokud ho vůbec někdy viděli, tak nebyl dlouho naživu. Křováci asi vážně nebudou v jídle moc vybíraví. „Víš co? Půjčím ti jí na prázdniny, to tě ta láska ke psům hodně rychle přejde. Línějšího a hloupějšího psa neznám.“ navrhnu, přestože to nemyslím vážně. Matka by se té mrňavé opice ani za nic nevzdala. S tím, jaká je rozmazlená by navíc kdekoliv jinde pošla steskem, nebo hlady. Její přítomností si matka vynahrazovala samotu, kterou špatně snášela, když jsem byl zrovna v Bradavicích. Ze všeho nejraději by mě měla pořád doma, což pochopitelně nebylo možné. To jsou všechny matky tak úzkostlivé, nebo jen ta moje? Kdo ví. Acai se na rodinu ptát raději nebudu. S tím, kolik má sourozenců si její rodiče beztak ani nevšimli, když na začátku roku odjela pryč. „Jasně, hned jsem u tebe.“ Nechám jí jít a mezitím zaplatím za pavouka. Uloží ho do středně velké krabičky. Terárko nebude potřeba, protože hned po příchodu na pokoj dám pavoučici k Pájovi, aby se seznámili. Čím dřív, tím líp. Snad si padnou do noty. Vyjdu ven před obchod. „Šel bych zpátky. Mám co jsem potřeboval a jestli ty nic dalšího nechceš…“ kývnu hlavou k cestě, která vede zpět do hradu. Do začátku famfrpálu zbývala necelá hodina, ale rád bych ještě zašel zpět na kolej. Minimálně abych se převlékl a ukázal Máje její nový domov. Teprve teď mi dojde, že je Acai duchem nepřítomná a já si tu celou dobu mluvím sám pro sebe. Vůbec mě neposlouchá! „Hele, vnímáš mě vůbec?“ zamračeně jí zamávám rukou před obličejem. Se zavřenýma očima se opírá o zeď a na tváři má jakýsi neidentifikovatelný výraz. Nechápu, co se děje. „Notak, jdeme. Chceš tu vystát důlek?“ Chytím jí za ruku a přiměji k pohybu, protože sama se k tomu nejspíš neodhodlá a moje trpělivost není věčná. |
| |||
Chodba > Ošetrovna Cassandra, lidé na ošetřovně Cass opravdu nebylo moc dobře. A bylo mou křesťanskou povinností se o ní postarat. |
| |||
Cesta do Prasinek >> PrasinkyBack in time v 11:55Bylo mi jasné, že zmínka o zmijozelských Daniela rozčílí. Vylítne jako čertík z krabičky a ke všemu do mě strčí tak, že jogurt málem spadne na zem. Zamračím se. „To vůbec není pravda. Kreslím dobře, narozdíl od Ryana.“ ohradím se, ve snaze svůj umělecký talent bránit. V ten samý moment Janně zakručí v žaludku. „Páni, musíš mít vážně velký hlad.“ poznamenám a podám jí jogurt i s lžičkou. „Jen jez. Malá svačinka před obědem neuškodí.“ zazubím se na ní. Chtěl jsem jogurt sníst sám, ale bylo by vážně neslušné jí ho nedat. Jako gentleman bych potom stál za starou bačkoru. „Asi máš pravdu. Je dobře, že šla s ním. Jen jsem doufal, že od ní dostanu nějakou sušenku.“ zavzpomínám na včerejší hodinu vyvolávání, při které mi dala cookies. Měl jsem v úmyslu z ní během dneška nějaké vymámit, výměnou za pocky tyčinky, ale teď už je to celkem jedno. „Tak jo bando, jde se na oběd! Máte chuť na něco speciálního?“ Vesele se rozejdu vpřed, v doufání, že mě oba následují. Cesta do Prasinek netrvá dlouho, ale i tak si celou dobu povídáme, jak je u nás zvykem. Obzvlášť kvůli Danovi se snažím zavést řeč na něco veselejšího a záměrně nemluvím o háďatech. Nevidím důvod, proč si jimi kazit víkend. „Mám šílenou chuť na rámen. Nebo na onigiri!“ svěřím se jim, i když je to možná vůbec nezajímá. „Teď mě tak napadá… odpoledne je nábor na famfrpál. Půjdeš se s náma podívat?“ usměju se na Jannu a přátelsky do ní drcnu. Rád jsem svoje přátele škádlil. „Chtěli jsme jít už včera, ale začalo chcát, tak z toho bylo kulový. Ale dneska jdeme, Marie se hlásí na chytačku. Křesťanku na koštěti prostě musíme vidět! A co ty, Janno? Famfrpálový tým tě neláká? Docela by ses hodila na...“ Nedořeknu, jelikož spatřím něco naprosto úchvatného! Pár metrů od nás je stánek, před kterým stojí jakýsi obtloustlý chlapík. To není samo o sobě nijak zajímavé. Jenže na rameni mu sedí malá, sněhově bílá potvůrka. A tu prostě MUSÍM mít! „Co je to?“ vyzvídám. Dozvím se, že se jedná o kluběnku velmi vzácného zbarvení. Prodavač mi ochotně vysvětlí, že klasické kluběnky jsou jen krémové a jen málokdy se povede vyšlechtit jinou barvu. Prý je to naprostá novinka. „Chci jí.“ rozhodnu se a začnu po kapsách štrachat galeony. Vážně nevím, k čemu mi tahle potvora bude. Mám chameleona, o lektvarech jsem ukradl myš a teď budu mít ještě tenhle chlupatý tenisák? Začnu smlouvat. Hádám se dobrých deset minut. Nakonec získám kluběnku, ale nezbydou mi skoro žádné peníze! „Lidi, jsem socka.“ povzdechnu si, když se od stánku vzdaluji. „Ještě větší jak Maxwell.“ vztekle kopnu do kamínku na cestě. Kluběnka mi vesele poskakuje po rameni, spokojeně vrní a celá se otřásá vibracemi. Zamračeně si přepočítám těch pár galeonů, které mi zbyly. „Nemám ani na suchej rohlík!“ rozeřvu se. „Uhm. Běžte na oběd sami… Dneska jsem bez jídla.“ |
doba vygenerování stránky: 0.95401883125305 sekund