| |||
Prasinky > Hrad Ryan, Erika, Cassandra Z Prasinek jsme se pomaličku dostali až zpátky ke hradu. Po cestě se nás Ryan snažil bavit novými drby, bohužel si však nezvolil ten vhodný okruh, o kterém bych se ráda bavila. Většinou jsem se tedy snažila neposlouchat, i když to místy bylo opravdu obtížné. Nemohla jsem si pomoct, ale místy jsem se sama přistihla, jak poslouchám a přímo hltám každé slovo. Pokaždé jsem musela potřást hlavou, abych si pročistila myšlenky a začala myslet na něco jiného. Pusu jsem samozřejmě neotevřela. |
| |||
Prasinky -> Hrad
“Já už mám asi všechno, tak můžeme klidně jít,“ odpovím Billymu. Zpátky na hrad… opravdu se těším, zalezu do postele a půjdu spát… aspoň do famfrpálu! “Musím nabrat síly, abych poslala potlouk na tu blbou blondýnu! Prej se hlásí na konkurz.“ A zvednu se a můžeme pomalu jít. Samozřejmě ale zaplatím! Za čaj, pepsi a tyčky! Billy toho už dnes platil dost, ale naštěstí se mi podařilo mu to nějak vrátit. Ještě abych mu zůstávala něco dlužná, to tak! I když to bude tak jako tak, trochu mi dnes opravdu zlepšil náladu. Já jemu asi moc ne. Můžeme se ale tedy s Billym vydat na cestu. Já si držím jeho bundu pěkně u těla, alespoň pro ten pocit to pomáhá. Ale jinak… upřímně nic moc. Cesta do Bradavic se mi zdá tak desetkrát delší než normálně, párkrát trochu klopýtnu. Ta moje hlava… to v tom famfrpálu asi zazářím. Abych někoho nepřizabila! Inu, moc to nejde… Pak ale uvidím konečně cíl naší cesty! Hrad! Podvědomě zrychlím klopýtání a nemůžu se dočkat, až už budu uvnitř! A oprávněně, protože ta vlna tepla byla tak příjemná! A trochu omračující. Ale to nevadí, konečně můžu tolik přestat klepat kosu. A drobet neochotně vrátím Billymu bundu. “Děkuju za půjčení, snad jsi kvůli tomu nezmrznul ty. A taky ještě jednou díky za dopoledne. A můžeš jít přemlouvat Brumbála,“ pokusím se o povzbudivou grimasu a rozloučím se s ním. A já? Já můžu třeba… no, do knihovny se mi teď zrovna nechce, tak se asi rozjedu pomalu a trochu motavě směrem, kterým tuším Havraspárskou místnost. |
| |||
Kroužek pro mentály -> SanatoriumSanníček, Deička a Ošetřovatelky, okrajově zmíněn hlavně Matýsek s ReecemNa profesora se hezky koukalo. A měl krásně příjemný hlas. Jeho monotónost zněla, jako by vykládal pohádku. I přes to, že jsou tady někteří přítomní mě celkem nepříjemní, ani si jich příliš nevšímám. Mám tady sebou Dei a Profesora. To je to, na čem záleží... Snažím se ignorovat Richardův ksicht který mi připomíná výraz někoho jako by mu někdo mezi půlky vrazil ananas. Regina mě radši ingoruje a Barborku s ostatními tak nějak přehlédnu. Mám trochu chuť vzít Dei za ruku, jak mám doboru náladu, ale to by jí asi moc dobra nepřineslo. |
| |||
Prasinky -> společenská místnost “Jasně, za Etty. Jistě mě ráda uvidí,“ zasměju se. “Teda… no asi není úplně zvyklá, aby s ní někdo tak moc povídal. Teda aby si s ní někdo hodně povídal to asi jo, ale přijde mi, že když se do toho pustím já, tak ji po dvou větách bolí hlava a už mě vůbec nevnímá… ale já za to nemůžu. Já se jí pokoušela vysvětlit, že prostě jen myslím nahlas a mluvením si třídím myšlenky. Ale asi ji to moc nenadchlo…“ trochu si povzdechnu. “Je to škoda, je fajn a hodná a milá. A dala mi ještě jednu šanci, to taky neudělá každej. Ale asi si s ní moc nepokecám, abych ji moc nedráždila. Dám jí mrkve a budu k ní chodit na to léčitelství. A tím to asi hasne, budu se snažit se moc nezranit, aby mě chudinka nemusela poslouchat…“ řeknu zamyšleně. Pak přijde Ryan s další skvělou teorií. “Kayla?“ rozesměju se. “To jako myslíš vážně? Tahle Kayla, která se na kluka ani nepodívá, protože se stydí před vším, co jako kluk trochu vypadá? Já teda proti ní nic nemám, ale trochu odvahy a sebevědomí by jí neuškodilo. Je fajn… a nebo je to celé jen předstírané,“ chytnu se z legrace Ryanových myšlenek. Už ho trochu znám a je mi jasné, že tohle je exemplární blbost. Ale proč ne, je to sranda. A dokud to nebudeme rozhlašovat mezi ostatní a mezi celou školu, tak to přece nevadí. “Takže s malejma dětma, jo? Teda že se nestydí, takové čuňárny,“ zasměju se. “Ale s tím Filchem mě neděs. Dneska si u něj mám odpykávat školní trest,“ zašklebím se. “Asi si vezmu pár dýk navíc, kdyby náhodou na tom bylo něco pravdy. Nejsem sice už úplně dítě, ale jestli ho přepadnou nějaké choutky, tak mu to třeba v ničem nezabrání,“ oklepu se při té představě. “No fuj, teď se toho nezbavím,“ zašklebím se na Ryana. Dojdeme pomalu ke škole. “Tak… zase tady… to jsme se toho ústavu na dlouho nezbavili,“ zasměju se a pohled mi zajede k Zapovězenému lesu. Trochu si povzdechnu. “Tam bych se chtěla jednou strašně podívat… ať už za trest nebo na tajnačku… jenom by mě zajímalo, co bych musela provést, abych se tam dostala. Zcela zjevně ten obrovský průšvih ze včera byl málo. A to mě chce Snape navrhnout na podmínečné vyloučení. A do lesa ne, tam mě prostě nepošle. Jako by věděl, že bych tam chtěla… až se přežene ta bouře kvůli kůži z hřímala, musíme si tam někdy zajít na tajnačku. Půjdeš pak se mnou?“ zazubím se na Ryana. Až pak si uvědomím, že taky něco říkal “No… to je fakt, kdo ví, kde se teď zdravotnice toulá… asi jí ty mrkve donesu na večeři ke stolu. Třeba aspoň Snape uvidí snahu a pokání. Teda… ne že bych potřebovala, aby to zrovna on viděl. Ale nemůže pak říct, že se nesnažím,“ poušklíbnu se. “A co si chceš zařizovat? A… jít s tebou?“ zaváhám a loupnu pohledem po Marii. Ne, že bych proti ní něco vyloženě měla, ale… s Ryanem je trochu větší zábava. “No jasně, že jdu. Stejně musím odhodit ty mrkve. Tak se měj,“ řeknu spolužačce a vydám se s Ryanem do společenky. “Jen odhodím ty mrkve,“ doběhnu do ložnice, hodím tašku s mrkvema na postel, jednu dám Galainovi, a vrátím se dolů. “Tak co budeme zařizovat?“ zazubím se na něj. |
| |||
Prasinky -> Spolka Erika, Marie Na chvíli se hluboce zamyslím. Můj zamyšlený výraz může působit vcelku komicky, protože u mě není tolik obvyklý. Palcem a ukazováčkem si promnu bradu a zdvihnu zrak vzhůru k nebi. „Takže za Etty, jo?“ zopakuji znovu ve svém skvostném zamyšlení. Po chvíli však přemýšlet přestanu, pokrčím rameny a spolu s Marií a Erikou se rozejdeme z Prasinek směrem ke škole. Myslím, že v těch Prasinkách jsme toho za čtvrt dne stihli více, než za celý víkend. Sice jsem se chtěl prvně ještě stavit do Medového ráje, ale po tom obědě nemám teď absolutně na nic chuť. Ne, že by byl oběd nějak hnusný nebo tak, ale mám ve zvyku se děsně přežírat, takže potom mě chuť přejde úplně na všechno. Ale ono to je fuk, mlsná mě chytne předpokládám okolo druhé hodiny ranní, jako vždy. Prostě v nejhorší možnou dobu. „Už ste to slyšeli?“ prohodím zničeho nic. Akorát jsem si vzpomněl totiž na jedno mé dokonale skvělé zjištění. „Kámoška mi říkala, že Kayla chodí s klukama z prváku. A že s nima i spí! No neni to nechutný? Vždyť tam sou všichni nezletilý, a ona s nima jako chodí šoustat?“ otřesu se. „Sem si myslel, že Nick je její první, ale ono ne, ona prostě chodí i za malejma dětma. A to sem si myslel, že jedinej pedofilní člověk tady na tý škole je Caylus. No, i když možná i Filch, ono se to nezdá, jak furt nadává na ty malý, ale víte ne, co se škádlívá, rádo se mívá. Třeba s těma malejma dětma taky spí. A třeba spí i s Kaylou!“ dovolím si vydedukovat ze svých drbů toto naprosto odporné zjištění. Na pár vteřin si ten jejich styk i představím, ale ve chvíli, kdy se mi zvedne žaludek, tu představu raději honem rychle zaženu. „Prostě humáč jako. Bůh ví, jak to vypadá. Třeba si u toho navzájem žužlaj vlasy.“ Opět ta představa – jak Kayla olizuje Filchovi tu jeho proplešlou hlavu – mě naprosto znechutí. Před branami školy se na moment zastavím. Dojde mi, co jsem si to vlastně bral do batohu před tím, než jsme vyrazili do těch Prasinek. Flašku. Na dalších pár vteřin se krátce zamyslím. Přeci jsem ji netahal pro srandu králíkům. I když, nejspíš jo, když jsme se právě vrátili zpátky. V tom mě napadne jedna věc. „Ste si jistý, že tam Etty bude?“ pronesu tázavě. „Pochybuju, že by teď totiž byla zalezlá na ošetřovně.“ Tedy, nevím, kam by mohla nebo nemohla jít, ale rozhodně se nechci teď zdržovat cestou na ošetřovnu. „Já bych jí to radši dones večer, to budem mít jistotu, že tam bude. Ty mrkve přece nikam neutečou.“ Poté se omluvně podívám na obě dvě. „No heleďte,“ řeknu k oběma, „Potřebuju si něco zařídit, tak se od vás asi odtrhnu. Vy budete někde ještě courat spolu? Nebo pudete zkusit nakonec tu Etty? Nebo,“ otočím se s pozdviženým obočím na Eriku, „se ty připojíš?“ Totiž, buď půjdu sám, nebo s Erikou. U mých plánů být Marie v žádném případě nemusí. Věřím, že se jí podaří najít Kenjiho s Danem, nebo jinou společnost. Prozatím totiž naše, nebo aspoň moje přítomnost s Marií končí. Ať už sám nebo s Erikou se rozejdu směrem ke společence naší koleje. |
doba vygenerování stránky: 0.97379899024963 sekund