| |||
Good morning, Vietnam – můj pokoj, Nebelvírská věž a cesta do jídelny 11 hodin nikdo konkrétní + kdokoliv na koho narazím Probudil mě dopad pacek na mé záda a zuřivé pomňoukávání, jak Shinobu uzřela nějakou mě neviditelnou myš, a vydala se ji ulovit. A jako odrazový můstek si vybral moje záda, protože se mi podařilo usnout na břiše. Zvedla jsem spánkem ztěžklou hlavu a zaměřila jsem se na ciferník budíku. No sakra, to je už vážně tolik? Ještě štěstí, že je dneska sobota a nezaspala jsem vyučování, ale i tak bych nejraději zabořila obličej do polštáře, přehodila přes hlavu peřinu a vrátila se do říše snů. Nesnáším pásmovou nemoc, ale nechtěla jsem odjíždět do táty o týden dříve. Za tu trochu hlavabolu a snížené pozornosti při vyučování ty zážitky určitě stály. Hlavně s tou správnou osobou. Vyhrabala jsem z postele trochu zmuchlaného "Pana Mercedese, na kterém se mi podařilo ve čtyři ráno usnout a odložila jsem jej na stolek vedle. Promnula jsem si oči a projela prsty vlasy, takže pravděpodobně vypadám jako jedna z těch figurek trollů z devadesátých let. Potřebuju teď teplou vodu, mýdlo, hřeben a něco k jídlu. Snídani už jsem rozhodně totálně provařila a do oběda ještě chvíle zbývá. Můj žaludek zaprotestoval při představě, že ještě bude muset být prázdný. Doma bych si vždycky něco ulovila, ale tady budu muset zatnout zuby a chvíli vydržet. Navlékla jsem se do khaki elastických kalhot, jednoduchého bílo-šedého pruhovaného trička , několikrát jsem si pročísla vlasy a trochu ledabyle jsem si je v týle stáhla gumičkou. Vydržím do oběda, a pak se rozhodnu, jak strávím odpoledne. S plným břichem se rozhodně lépe uvažuje. Číst se mi příliš nechtělo, užila jsem si toho dost při téměř bezesné noci. Ale mohla bych pomalu vyrazit do jídelny, nijak nespěchat, počkat si na oběd a zkusit napsat dopis. Přes školní týden se vším tím učením a úkoly po večerech jsem si na to ani nevzpomněla – za což jsem se mohla jen stydět. Popadla jsem zápisník a zamířila jsem ke svému cíli. Bez přílišného spěchu. |
| |||
Chodby >> Prasinky Alex Jaká náhoda. Pomyslím si, když se přede mnou objeví objekt, který hledám. Alex vždycky ráda vidím. Jako jednu z mála lidí. Zastavím se, když mi jde naproti a doširoka se usměju. Úsměv naneštěstí zmizí hned, jakmile zmíní událost z hlavní síně. Pořád nemohu uvěřit, že toho idiota máme v koleji. ,,Je. Byla jsem u toho." Povzdychnu si. ,,Ten blbeček ho zapálil přímo před McGonagallovou. Ta si ho samozřejmě hned odvedla." Bradou naznačím trasu k hlavnímu vchodu. Zašla bych do Prasinek. Na Medový Ráj jsem se těšila celý dosavadní pobyt v Bradavicích. ,,Nicméně Reece ho zkopal. Chápeš? Sheehan!" Zdůrazním. Kdo by to do něj řekl? Doteď nestál ani za povšimnutí, plazil se podél zdí, jeden o něm ani nevěděl a najednou skope někoho ze zmijozelu? Ještě včera působil, že se bojí i vlastního stínu. Ale klobouk dolů za tu kuráž. I když je to mudla a řekl u stolu to, co řekl, tak Raven si to zasloužil. Nikdy příliš nad věcmi nepřemýšlel a někdy mi připadalo, že mozek má spíš v tom svém rodovém prstenu. ,,Byl to docela smrad." Nakrčím nos. Rozhodně to nevonělo jako to grilované kuřecí včera u večeře. ,,Úplně se mu látka přiškvařila ke kůži." Popíšu. Nikdy mi takové věci nevadily. Není to sice pohled, který bych chtěla mít každý den, ale když už se něco takového stane.. Neodpustím si kyselé ušklíbnutí, když zmíní mé břicho. Ještě nikdy mi na něj necivělo tolik lidí, jako dnes ráno. ,,Vždyť je to naprosto absurdní!" Rozhodím rukama. ,,Jak tomu někdo může věřit? Skoro se spolu ani nebavíme." Poznamenám. Nehledě na to, že jsme tenkrát vůbec pochybovaly o tom, jestli je na holky. ,,Počkej, až zjistím, kdo to byl." Zamručím a hlavním vchodem opustíme hradby školy. ,,Jo a promiň, že jsem včera nepřišla do astronomky." Věnuji ji omluvný pohled. ,,Na chodbě mě chytil Filch." Přiznám svou neschopnost. ,,Ta odporná kreatura je snad všude. A ta jeho kočka.. Nepříjde ti to úchylné?" Nejednou mi přišlo na mysl, že je snad zoofilní. Jediná samice v jeho životě. |
doba vygenerování stránky: 0.85406398773193 sekund