| |||
Pokoj > kraj Zapovězeného lesa14. října, Středa Sinestra + přítomní“S tím nejde než souhlasit.” Zdálo se, že ji má odpověď uspokojila. Vlastně jsem jí neřekla nic tajného, jen jsem nahlas odříkala veřejně známá fakta. Nemám nejmenší důvod zabředávat do detailů, i když by to Sinestru určitě zajímalo. Nás vztah je až příliš komplexní na to, aby se dal vyjádřit několika málo slovy. Navíc je to poměrně soukromá záležitost, o které už teď ví až příliš mnoho lidí. Víc, než by bylo příjemné jak mně, tak Richardovi. Sice tu spolu sedíme v uvolněné atmosféře, povídáme si jako dobré kamarádky a dělíme se o jídlo, ale to ještě neznamená, že jí při první příležitosti vyklopím veškerá svá tajemství a převyprávím svůj životní příběh. Nejsem blbá. Pořád je to Sinestra. Kdo ví, jak by s těmi informacemi mohla naložit. Nehodlám jí kvůli jedné světlé chvilce podcenit. Pravděpodobně na to má stejný názor, protože na můj dotaz reaguje zrovna takovou obecnou odpovědí, kterou jsem před malou chvilkou prezentovala já. Otázkou je, zda zrovna v tomto případě vůbec existují nějaké dodatečné detaily, které by mohla zatajovat. Spíš asi ne. Ryan byl vždycky tak… pošahaný. Nikdy jsem o něm neměla kdovíjaké mínění. V tom lepším případě mu byl lhostejný. Teď? Upřímně doufám, že na něj v lese narazím a nějaká z tamních oblud ho přede mnou sežere. “Nevypadáš, že bys tím zrovna trpěla. Tím, že spolu tolik nekomunikujete, myslím.” Nadále zůstávám ležet, jen se trochu pootočím, abych na Sinestru pořádně viděla. Řekla bych, že pro Ryana je Sinestra až moc dobrá, ale co já vím o tom, jaký má vkus? Vlastně jsem jí neviděla s nikým. Snad kromě Wolframa. Když už jsme u toho, nebyl to právě Ryan, kdo vypustil ten drb, že je s ním těhotná? Nebo to byl někdo jiný? Už se v tom přestávám orientovat. Musím se zasmát, když se postaví a projeví svojí nechuť k teplotě tam venku. “Ještě sis nezvykla?” po jejím vzoru se vytáhnu na nohy, talíř odložím na stolek a jedním pohybem smetu drobky z postele na zem. Není tu tak odlišné klima jako v Belgii, takže nemohu říct, že bych její rozhořčení sdílela. Zima mi nikdy nevadila. Měla jsem jí mnohem raději než léto. Nesnáším vedro. Lidi se potí, jsou ulepení, zapáchají, lítá spousta havěti a to už nemluvím o tom, že na přímém slunci nabírám barvu vařeného kraba. “Jak to vlastně snáší Domenico, nevíš? Řekla bych, že v tomhle ohledu si musíte rozumět.” nadhodím tak nějak přes rameno, když se skláním ke kufru, abych si vytáhla teplé oblečení. Do lesa rozhodně nepůjdu v šatech a podpatcích, že ano. Tmavé džíny a pevné tenisky by měly stačit. Nějaký pořádný svetr, bundu k tomu a jsem připravená. Do kapsy schovám hůlku a ještě několikrát překontroluji, že tam skutečně je. Nerada bych v lese zjistila, že jsem svou jedinou ochranu někde po cestě vytratila. Ještě se v rychlosti prohlédnu v zrcadle. Poněkud zbytečné, když v lese bude tma jako v pytli, ale kdyby to náhodou byla má poslední hodina na tomhle světě, chci se ujistit, že mi to bude slušet. “Asi už půjdeme, ne? Na Snapa bychom neměly přijít pozdě.” Nenápadně se ujistím, že je Sinestra připravená k odchodu, abychom pokoj mohly opustit společně. Společně také dorazíme k lesu, kde už netrpělivě přešlapují první snaživci. Ovšem profesor nikde v dohledu. |
| |||
Hlavní síň - Zmijozelský stůl Středa 14. října A tak tam tak stojím, se suchým rohlíkem v jedné ruce a suchým chlebem v druhé, čumím kde co lítá a do toho přemýšlím, co budu zbylý čas dělat a ke komu se vrtnu. Nepřekvapivě nevymyslím vůbec nic a tak si rezignovaně hrcnu zpátky na zadek, když v tom mi kdosi položí ruce na ramena a ihned na to mě něžně líbá na tvář. „Má lásko.“ zacukruju směrem k příchozí Jordyn, která právě dosedá na lavici vedle mě. Ani se nesnažím skrýt překvapení, jelikož... jsem fakt překvapený! Dlouho u Zmijozelského stolu nebyla a když už, tak na můj popud. Teď ale přišla dobrovolně. A sama. To se cení. „Měl jsem se báječně!“ pyšně se napřímím, když se mě zeptá na můj den. „Když teda nepočítám ten dnešní test z dějin a pak ten šílenej nitrozpyt. Ta učitelka si na mě normálně zasedla a donutila mě sedět s tím hrozným Meadowsem, no chápeš to? A ani nechtěj vědět, co sem viděl u něj v hlavě, fakt kentus. Ale tím si teď nebudeme kazit náladu, co jsi prováděla celý den ty?“ zeptám se, aby to nevypadalo, že mluvím jen o sobě. Ve skutečnosti se už nemůžu dočkat, až začne žvanit, protože chci co nejrychleji zapomenout na ta nechutná čokoší zvěrstva, která jsem si teď tak trochu vlastní vinou znovu připomenul. Ne, tohle fakt ne. Takhle by to vážně nešlo. Už nikdy víc. „Ty jsi v těch skleníkách byla? Já teda ne, měl sem menší nehodu se Spontinovou a pak jsem zjistil, že ta hodina stejnak odpadla. Beztak to byla určitě nuda.“ Hrabání se v hlíně bylo dobrý možná tak pro holky nebo čokoše, ale já nejsem ani jedno, ani druhý. Jediný, co mě sem tam přinutilo na tu bezvýznamnou a nezáživnou hodinu zajít byla profesorka Primrose, která svým hrudníkem konkurovala mojí sladké Jordyn. Ale to bylo tak nějak vše. Kytky jako takový mě jinak vůbec nezajímali. „Ach, ukaž, dej to sem.“ otevřu hladově pusu a nechám se od Jordyn krmit jedním zákuskem za druhým. Její gesto je ve všech ohledech šlechetné a tak jí to oplatím stejnou měrou, akorát jí místo zákusku nacpu do pusy ten zpropadený rohlík, který jsem doteď svíral v ruce. „Udělej á.“ usměju se a pozorně sleduji, jak přežvykuje. Co zbyde, to dojím za ní. „Kdepak máš bratříčka, krásko?“ zeptám se, přičemž se nenápadně rozhlížím po místnosti, jestli to jeho kostnatý tělo náhodou někde nespatřím. Jordynin bratr Fabian byl vůči své sestře velmi ochranitelský a našemu vztahu od začátku nepřál. Nebral jsem ho jako hrozbu, protože se jen tak mimochodem neuměl ani trochu prát, ale nechtěl jsem rozpoutávat konflikty před Jordyn. Nejsem si totiž tak úplně jistý, na čí stranu by se v takové chvíli postavila, tudíž bude jistější si dělat z Fabiana fackovacího panáka hezky v soukromí, nežli na veřejnosti. „A co ta obrana? Učila ses?“ položím jí další otázku, na kterou by stejně dřív či později přišla řeč. Potřebuju se tak trochu ujistit, že tu nejsem jedinej blbej a línej, když teda nepočítám Deirdre. Ta zrovna odchází v ruku v ruce s Alastorem, čímž se mi trochu uleví, protože mě ten šprt už začínal trochu srát. Nesnáším tyhle lidi. Všude byli dvakrát, všechno věděj nejlíp a ideálně choděj spát s encyklopedií v ruce. Fakt otravný. „Jestli se bojíš jít do lesa, tak žádný strach! Tvůj rytíř půjde s tebou a zažene všechny ty hrozné kentaury a akromantule dřív, než ti zkřiví jediný vlásek!“ Nafouknu se, div neprasknu. Realita byla sice někde trochu jinde, ale v jejích očích musím být ten, kdo zabíjí mávnutím hůlky maďarské trnoocasé a kosí smrtijedy na počkání. A kdo ví, třeba tomu fakt uvěří. „Ale teď pojď sem ke mně.“ Jemně jí obtočím ruku kolem pasu a přitáhnu k sobě blíž. Chci jí mít u sebe, respektive její vnadné části, na kterých můžu oči nechat. Jojo holky, pojďte hezky k taťkovi... „Krásně voníš. Máš nový parfém?“ nasaju vůni jejích vlasů, do kterých bych nejraději hned teď zabořil hlavu. A nejen do nich. Chápejte, potřebuju to. Dee byla super holka, ve spoustě věcech jsme si rozuměli, ale srovnávat tyhle dudy a ty její lentilky pod kobercem... nu, to už je jiný příběh. |
| |||
Zmijozelský stůl, poté před Hlavní síní, 14, října I přes skutečnost, že byl Alastor uprostřed Zmijozelského stolu to nevypadalo, že by byl touto skutečností nějak zaskočen. Možná to bylo tím, že v dohledu nebyli žádní posměváčci, kteří si na něm s oblibou smlsávali, nebo taky tím, že vedle něj seděla jeho vyvolená. S ní po boku nemohl být svět pro Alastora krásnější. "Ještě jednou moc děkuji, nemusela jsi si se mnou dělat starosti," zopakuje poněkud zdrženlivě v reakci na darovanou čokoládu, kterou nakonec schová do tašky přes rameno, kterou měl jako vždy se sebou. Byly v ní nezbytně nutné věci od učebnic, po brky s pergameny. Nic neobvyklého u premianta, jakým byl on. "Myslíš tu hodinu nitrozpytu?" zeptá se Cayluse, aby se ujistil, že oba myslí to samé. Osobně u toho sice nebyl, ale slyšel cosi o tom, že se mu udělalo po vyučování zle a zezvracel Christinu. Za normálních okolností by jí snad i politoval, jenže to by se k němu nesměla před více jak měsícem zachovat tak, jak se zachovala. Pořád si totiž pamatoval, jak povýšeně a jedovatě s ním jednala v den, kdy Dee vyznal své city skrze poslanou básničku. "Jordyn sice neznám tak dobře jako ty, ale působila na mě vždycky hodně křehce. Myslím, že je dobře, že tu pro ní jsi. Má to teď určitě těžké." Pokrčí rameny, ale dál se v tom nešťourá. Ta nehoda není něco, co by si přál právě teď řešit. A tak se raději vrátí k tématu učení. K čemu taky jinému, že. "Jinak máš pravdu, je hodně malá pravděpodobnost, že se s nějakou bludičkou setkáš. I když to taky hodně záleží na tom, kde se pohybuješ. Bludičky potkáš nejčastěji v bažinách, ale tam moc lidí dobrovolně nechodí." Alastor by rád dodal, že by tam Deirdre samotnou nikdy v životě nepustil, ale nechá si to raději pro sebe. Co kdyby si to jeho princezna vyložila špatně a myslela si, že je vůči ní moc majetnický? To se nesmí stát! "A Jacqueline jako bludička... No, inu..." Teď to vypadá, jakoby váhal, jestli pokračovat dál. "Druidové věří, že bludičky jsou duše předčasně zemřelých dívek, které no... prostě nikdy neulehly s mužem." Trochu se při těch slovech začervená. "Nepřísluší mi přemýšlet nad tím, jestli byla Jackie stejný případ. To snad raději... ne, to se opravdu nehodí. To není uctivé k zemřelým!" Zakončí to a raději stočí pohled k přibližující se postavě Jordyn. Jde jako na zavolanou! "Ahoj Jordyn, máš se dobře?" zeptá se zdvořile, i když jeho otázka je tu poněkud zbytečná. Macatá blondýna má oči jen pro Cayluse a dle zamilovaného výrazu v očích je víc než jasné, že se má, minimálně pro tuhle chvíli, výtečně. Alastor to nijak dál nekomentuje, jen předá Dee své poznámky, která pak hlasitě předčítá do té doby, než jídlo zmizí ze stolů. Nepřekvapivě se začne ihned vztekat, stejně tak Caylus. "Jestli máš ještě hlad, můžu ti dát tu čoko-" Snad by i větu dořekl, nebýt toho, že oba už situaci řeší po svém a to suchým pečivem. Al jen překvapeně zamrkám nad tím, jak si dáma jeho srdce bere do pusy rohlík a otáčí se na něj, s jakýmsi potutelným výrazem na tváři. Navrhuje soukromí pro Jordyn a Cayluse. "Ano, to je dobrý nápad," přitaká Alastor ihned horlivě. Nejen, že jim nechce dělat nechtěnou společnost, ale ze všeho nejraději by byl chvíli sám se svojí princeznou. A tohle je ideální příležitost, jak toho docílit. "Možná bych raději šel pomalu směrem k lesu. Jezero je na opačnou stranu a já bych nerad, aby jsi kvůli mně přišla na hodinu pozdě." Navrhne a pak ruku v ruce vyjde s Dee ze síně. Cestou po chodbách si uvědomí, že není ani trochu vhodně oblečen. Venku už pěkně přituhuje a on je oděný pouze do hábitu. Zůstat tak by bylo čiré bláznovství. "Nevrhuji se jít nejdříve převléct. Venku už je zima a já bych si rád vzal něco teplejšího," omluvně se usměje. Poté kývne hlavou k Deidreřině žralokovi, kterého stále svírá v druhé ruce. Alastor pořád nechápal, k čemu je jeho slečně něco takového dobré, ale pakliže to věděla ona, pak bylo všechno v naprostém pořádku. "A ty by sis možná měla odložit na koleji... toto? V lese by se ti určitě zničil." podotkne opatrně a vyčkává, jestli Dee jeho plány odsouhlasí. |
| |||
1. patro - kolej 14.10. Jen co sejdeme schody co vedou z knihovny do 1. patra, zastavím se a otočím na spolužáky. ,,No tak já se jdu nabalit a uvidíme se u lesa," přiložím si dva prsty ke spánku na rozloučenou a s Erikou, pokud se přidá, se vydáme na nebelvírskou kolej. ,,Proč jsem si vlastně měl dělat zápisky? Na co mi bude pergamen se zápiskama v Zapovězeným lese, až budu obklopenej bludičkama?" Až teď si uvědomím nesmyslnost toho, že jsem měl něco zapisovat. To, že se mi to může hodit do písemného testu, který nás určitě taky někdy nemine, mě už nenapadne. ,,A že nás tam vede takhle pozde. Večer ve tmě, kdy je už taková zima," stěžuju si dál. ,,To nemohl za světla? To stejně dělá naschvál. Žádný bludičky stejně neuvidíme, vždyť by nás tím ohrozil na životě, takže to udělal určitě jen proto, abysme si všichni naďáli do kalhot." A daří se mu to, řekl bych. Cestou na kolej pronesu ještě pár nespokojených poznámek a bručení na adresu Snapea a blížící se hodiny, dokud nás Buclatá dáma nepustí do společenské místnosti a tam se naše cesty nerozdělí do oddělených pokojů. |
| |||
|
| |||
Pod astronomickou věží > pokoj > okraj Zapovězeného lesa Rebecca, ostatní u Zapovězeného lesa a Christian 14. října, středa večer Cuknu sebou, když to znovu schytám do ramene, ale Beccu uhodit nehodlám. Pak i já zvednu ruku a začnu odpočítávat jednotlivé body na prstech. "Tak za první - určitě si všech typ," začnu vyjmenovávat, přestože si Becca nemůže být jistá, jestli první bod je sarkastický nebo ne. "Za druhý. To o Zmijozelu není pravda, děláte jako kdyby já nevím co. Strašný pomluvy. Příště tě nechám zmrznout," zazubím se. "A za třetí. Abych taky někomu něco neřekl. S klukama na pokoji rozebíráme hodně témat," s tím se zatvářím dost záludně, ale dál témata k hovoru ve zmijozelském pokoji nerozebírám. Ať už si Becca domyslí cokoli. Když mám zvednutou levačku, sjedu na své prsty očima, zabloudím tedy i k hodinkám, abych zkontroloval čas. "Á, sakra, ono už je tolik," postěžuji si, když zjistím, že na zateplení a přesun na večerní hodinu mi zbývá už jen chvilka. "Půjdu na sebe ještě něco hodit, než půjdeme do lesa. Kdyžtak se potkáme tam, tak cestou nezmrzni. Sakra, teď bych si dal tu horkou čokoládu," zamručím a trhnu rameny. Následně se s Rebeccou rozloučím a svižně zamířím po schodech zase úplně dolů do přízemí a do zmijozelské společenské místnosti. Proběhnu do svého pokoje, kde se navleču na podzimní večer v lese, abych v uniformě neumrzl. Na pokoji ještě slupnu jednu karamelu, kterou jsem dnes koupil v Prasinkách, než se vydám ven na školní pozemky. S rukama v kapsách mířím na místo setkání, kde máme čekat na Snapea. Zatím zde vidím jenom Christiana. "Čau, to sem tu jako druhej? No to se mi ještě nestalo," promluvím na nebelvírského spolužáka. "Nebo už vyšla z lesa nějaká zrůda a někoho sežrala? Slušný skóre." Zadívám se do temného lesa a stisknu rty. Začínám cítit, že samotnému by se mi pod tmavé koruny stromů nechtělo, ale doufám, že jestli půjdeme do lesa, půjdeme aspoň ve skupince. Podvědomě zkontroluji, jestli mám v kapse kalhot hůlku. Zamžourám dál do tmy, kde zahlédnu nedalekou hájenku. |
| |||
Knihovna --> Nebelvírská dívčí ložnice --> Před školou středa večer, 14. říjen Richard, Domenico Na poslední chvíli mi Richard ještě nacpal do ruky zbytek čokolády. Nebo spíš většinu čokolády, protože jsme nic neujedli. Možná bych i protestovala, ale náhlá přítomnost Domenica mě donutila mlčet a schovat tabulku do tašky. Jedné svačiny jsem se zbavila a hned vyfasuji další. |
doba vygenerování stránky: 1.334841966629 sekund