| |||
Prasinky -> Obchod s oblečenímCaylusJe neuvěřitelně rozladěný. Vrčí, zatíná dlaně v pěst, vlastně mi i vyhrožuje. A přesto, že to všechno myslí smrtelně vážně, já mám dobrou náladu. S protočením očí mu nakonec jeho kresbičku vydám a modlím se, aby další člověk, kterému ji daruje, nebyl někdo z mých přátel. Asi by mi to po druhé už neprošlo. Sice se ho nebojím, ale to neznamená, že by nebyl schopný mi něco udělat. Minimálně psychický teror mu jde. Tentokrát v podobě jediné kousku oblečení. Někdy si říkám, proč to my dva spolu vlastně táhneme? Je schopný dělat strašné věci, které se mně samotné neuvěřitelně příčí. Nemáme nic společného, nejsme schopni spolu být delší dobu a nejít si nějakým způsobem po krku. A stejně pro něj mám slabost. Čím si mě ten parchant získal? No... Postel v tom určitě hraje důležitou roli.. Po chvilce dorazíme do Prasinek. Až se skoro divím, kolik studentů tu je. Je tu tak živo a rušno. Automaticky se táhnu za Caylem, když vybere směr. Až po chvilce si uvědomím, že jdeme do obchodu s oblečením. Do jednoho z těch dražších. No skvěle. Když nebudu rozladěná z hadrů, tak z cenovek. |
| |||
Cesta do Prasinek Acai Mám co dělat, abych svůj hněv udržel na uzdě. Používá MOJE vlastní slova a ke všemu se mi vysmívá do obličeje! Dobře, ráno jsem tohle udělal taky, přiznávám se. Jenže já můžu. Ona… by neměla. „Jsi strašná.“ zhodnotím to nakonec „Přímo hrůzostrašná.“ dodám a povzdechnu si. Proč se pořád míchá do věcí, po kterých jí nic není? „Dávej laskavě pozor.“ zavrčím na ní, když mě líbá na krk. Kousnutí od Dee pěkně štípalo a to ne zrovna málo. Na ošetřovnu ale chodit nebudu. Nebudu se tam hnát s každou krávovinou, jako jiní. Sevřu ruce v pěst, když vidím, jak je v klidu. Tak půda? Sklep? „Vrať mi to.“ natáhnu dlaň v očekávání, že mi mou kresbu vrátí. To, že jsem jí nemohl použít teď, ještě neznamená, že se nebude hodit za chvíli. Mudlů je stejnak všude plno „Už nikdy se nepleť do věcí, po kterých ti nic není, jasný?“ varuju jí zcela vážně. Možná mám pro tu její miniaturní postavu slabost, ale plány si kazit nenechám. Rozejde se vpřed a nechává mě za sebou. Propaluji její záda vražedným pohledem. „Ženská bláznivá, za tohle ještě zaplatíš. Já ti ty pindy vyšukám z hlavy.“ Procedím skrze zaťaté zuby a neochotně se vydám za ní. Cesta do Prasinek naštěstí netrvá nijak dlouho. Jakmile dorazíme, rozhlédnu se kolem. Přemýšlím, čím začít. Mám hlad. Snídal jsem sice před chvílí, ale něco menšího bych zakousl. Taky potřebuju sehnat nového pavouka. Toho každopádně koupím až nakonec. Nechci se s ním celou cestu tahat. Mlčky se vydám směrem, kterým je nejdražší obchod s oblečením. Když už má mít Acai na sobě šaty, tak ať to taky za něco stojí. Líbit se musí především mně. „Nějaké si vyber. Musím je samozřejmě odsouhlasit.“ samolibě se usměju. Ať ani nepočítá s tím, že bych povolil dlouhé šaty, které většinu křivek zakryjí. |
| |||
K učebně G82Regina a náhodní kolemjdoucí po chodbách školy Na rozdíl ode mě Regina nejspíš v ohrožení života byla. Nebo je to normální pořád na někoho mluvit? Jedna z mých nevyřešených otázek. Vedle další tisícovky, které se týkají společenského soužití s dalšími lidmi. Vedle zmijozelské studentky jsem si připadala jako mrňous a když mě oslovila, jako bych se ještě zmenšila. S lehce nevlídným výrazem jsem se na ní podívala. Hezky zpříma. "Ano," odpověděla jsem krátce a obezřetně jsem sledovala její milé vystupování. Je jedno, že zrovna ona se chovala mile. Nikdy jsem nevěřila žádnému milému chování. Možná Jackie... I když tam jsem si na něj spíš zvykla. |
| |||
Cesta do PrasinekCaylus"Jak bych mohla zapomenout." zašklebím se při zmínce o šatech. Samozřejmě, že mi to musel připomenout. I když pochybuji, že mu jde o šaty, jako spíš o to, co budu mít pod nimi. Nebo možná co tam mít nebudu. Kdyby nebylo toho zatracenýho deníku, nikdy by mě k tomu nedonutil. Nejspíš. Možná. Nicméně pak si všimne kresby. A rozčílí se. No, to nebylo těžké. Přesto, že to nebyl můj záměr ani v nejmenším, si to teď celkem užívám. Mám co dělat, abych se nezačala smát nahlas. Přijde mi vtipné, jak ho dokáže rozhodit taková maličkost, jako nedoručená kresbička. I když tady jde spíš o princip. Zkazila jsem mu plány a je mi to vážně neskutečně líto... Skousnu si spodní ret a nechám na sebe křičet. Můj výraz musí jasně dávat najevo, že si z jeho řvaní opravdu nedělám vrásky. "Ano, dělám." přikývnu s provokativním úsměvem. Netuším, jakou tohle bude mít dohru, ale já se toho nebojím. "Jsi roztomilý, když se zlobíš." vrátím mu jeho vlastní větu z dnešního rána. Hádám, že ho potěší asi jako mně, když jsem naštvaná. A je mi to jedno. Křik na mě neplatí, to byl měl vědět. Obzvlášť ten jeho. Přitáhne si mě blíž a já si automaticky stoupnu na špičky, abych ho políbila na krk. Za prvé výš stejně nedosáhnu a za druhé má prokousnutý ret. Nijak se nevyžívám v bolesti ostatních, jako on. "Vystavím. Nechám si ho zarámovat a pak si ho pověsím.. třeba na půdu. Nebo do sklepa, tam by se mohl vyjímat." s tichým chichotem se od něj vzdálím. S tím, jak se jeho nálada horší, se ta moje zase zlepšuje. Začínám se do těch Prasinek celkem těšit, takže se otočím na podpatku a vyrazím napřed. "A necourej se! Čekají nás nákupy!" Houknu za sebe, když si strčím ruce do zadních kapes a nechám ho za sebou. S dalším možným křikem si nedělám hlavu. Ani s tím, kdo by ho třeba mohl slyšet. Je mi to v tuhle chvíli absolutně ukradené. Stejně jako bolest hlavy nebo ten zvláštní malátný pocit, co mám už od snídaně. |
| |||
Cesta do Prasinek Acai Acai mou nabízenou dlaň přijme. Nejsem zrovna nejtrpělivější a nerad čekám, takže ty dva nechám rozloučit a sám se pomalu od chatrče vzdálím. Acai mě naštěstí rychle dožene. „Vím já? Ty si ale musíš vybrat šaty, vzpomínáš?“ připomenu jí s provokativním úsměvem. Teprve teď si všimnu, že rozbaluje papír s kresbou. Tak moment. Vždyť tohle je moje kresba! „Co má tohle znamenat?“ rozčílím se. Tu kresbu jsem dal přece polákovi do rukou. Nevěřícně zírám na své vlastní dílo. Pak mi to dojde. Musela papíry vyměnit, když jsem od nich odcházel a nedíval se. Tak tohle teda ne! „Jak se opovažuješ marnit můj umělecký talent?!" vyjedu na ní. Úplně zrudnu vzteky. Moje škodolibost mohla slavit další úspěch a ona to záměrně zkazila! To se mi snad jenom zdá. Vždyť moc dobře ví, jak nenávidím, když není po mém. Mám co dělat, abych rozčílením nepraskl. Proč kazí každou srandu? No jen počkej, tohle ti ještě moc rád vrátím. „To snad nemyslíš vážně! Jestli žárlíš, že jsem kreslil pro něj a ne pro tebe, tak jsi to měla říct! Nakreslil bych ti něco... lepšího.“ Poslední slovo vyslovím už mnohem tišeji než zbytek, který jsem skoro řval. „Děláš mi to schválně? Víš, jakou jsem si s tím dal práci?“ Její poslední věta mě sice trochu uklidní, ale i tak se pořád cítím uražený. Je skoro až neuvěřitelné, jak umím vystartovat z nuly na sto během pár sekund. „No tak doufám, že si ho alespoň vystavíš.“ Zamručím a přitáhnu si jí blíž k sobě. Tahle holka mi vážně pije krev a stejně jí to už pár let toleruji. Asi bych měl být přísnější. To, že s ní spím neznamená, že se bude míchat do mých věcí. |
| |||
|
doba vygenerování stránky: 0.58693385124207 sekund