| |||
Dámské toalety -> PozemkyMatthew, okrajově Angie + kdokoli po cestěS tichým díky se dívám, jak odchází ze dveří. Nemohla bych s určitostí říct, že to byl ten nejdivnější rozhovor, co jsem zažila. Ale na žebříčku divnosti by se pohyboval velmi vysoko. Někdy si říkám, jestli vůbec vlastní nějaké mimické svalstvo, její výraz je pořád stejný. Jen atmosféra se kolem ní mění. Čas od času. Když to sama dovolí. Chodím s ní do jedné třídy už několik let, ale absolutně netuším, co je ta holka zač. Prostě si tak nějak proplouvá ročníky, sem tam se někde objeví, řekne nějaké slovo. Naše rozhovory bych spočítala na prstech jedné ruky. Pokud tohle není obdivuhodné, pak už nevím. Angie je prostě zvláštní. Což nutně nemusí být špatné. Ještě naposledy zkontroluji svůj obličej v zrcadle. Vypadá to líp. Ne tak, jak bych chtěla, ale dostatečně na to, aby nikdo nic nepoznal. Alespoň ně někdo, kdo mě blíž nestuduje. S hlubokým nádechem na dodání odvahy se vyprdelím ze záchodů. Už tak jsem tam byla příliš dlouho. Černý kousek látky, který Cass pohodila na zem, jsem si zastrčila do kapsy u bundy. Hlavně, že jsem řekla že jí ho předám. Zajímalo by mě kdy. Nechci jí ho dávat osobně. Nechci ji teď ani vidět. Ani Aleca. Automaticky jsem zamířila ven. Potřebovala jsem čerstvý vzduch. Bylo mi horko, tváře mi stále hořely a cítila jsem se tak divně malátná. Nepochybně ještě pozůstatky po mém ne zrovna vyrovnaném výstupu. Venku mě do tváře praštil chladný vítr. Pocítila jsem bolestivé zapíchání ve spáncích. No skvěle, to mi chybělo. Zapnula jsem si koženou bundu až ke krku a s rukama obtočenýma kolem těla, jsem se začala šourat. Snažila jsem si udělat v hlavě pořádek. Jenže čím víc jsem se snažila, tím větší jsem v tom všem měla bordel. Očividně mi to nejde tak, jak všem ostatním. Proto, když jsem uviděla Matta, jsem neváhala a nakráčela k němu. Třeba pomůže společnost. Seděl si na šutru a něco si kreslil. Míňa mu spal na nohou, čímž mi vykouzlil nepatrný úsměv na tváři. Byl roztomilý. "Ahoj." upozorním na sebe. "Co ty tu v tý zimě?" opatrně se natáhnu, abych pohladila spícího mývala. Očividně kreslí, podle všech těch serepetiček, co má kolem sebe. Spíš mě zajímá, co je tu tak výjimečného, aby to potřebovalo zvěčnit na papír. Les? Nebo Hagridova chajda? I když Cass taky moc vybíravá nebylo, co se námětů týče. |
| |||
Cesta z pokoje, pozemky Nikdo konkrétní cca 8:45 „Míňo,“ zamumlám rozespalým chraplákem, když se mě ten zmeťour začne pokoušet shodit z postele. Převalím se na druhý bok a jednou rukou ho pořádně obejmu, načež to od něj schytám drápkem přes rameno. „Weźże daj spokój, nie śpię,“ pustím ho a se zívnutím se posadím. Trochu zmateně si promnu oči a rozhlédnu se po místnosti. Pokud je už někdo vzhůru, akorát ho pozdravím. Během chvilky vylezu z postele, načež přes Míňu ještě provokativně přehodím deku a když se vyhrabe, nevinně se na něj uculím. „Zlobíš,“ vypláznu jazyk a začnu ze sebe tiše dělat člověka. Chvilku mi to kvůli délce vlasů zabere, ale nakonec to vyjde. Hodím na sebe rifle, bílou košili s dlouhými rukávy, přes ni tlustou černou mikinu s kapucí a kolem krku si ještě dám černobíle kostkovaný šátek. Co teď? Do snídaně času dost. Zamyslím se a kouknu na Míňu, který mi na truc začne hrabat ve věcech. „Moše, dosyć. Pow…“ zarazím se uprostřed slova, když chytne do zubů můj bloček na kresbičky a zvedne ke mně oči. „Fajn,“ vezmu si od něj rezignovaně svůj bloček a po krátkém hledání najdu i nenápadnou dřevěnou krabičku s pastelkami, penál a za dobré paměti o nočním dešti si přes sebe hodím i deku. Poté s Míňou tiše vyrazíme přes naší společenku a chodby až ven. Venku si najdu krásné místo v půli cesty k Hagridově chatrči, kde si na kameni rozložím deku a další své věci. Hezky zavřenou krabičku na pastelky, na ní otevřený penál s tunou tužek, několika ořezávátky, jednou gumou a v ruce nadepsaný notýsek. Míňa si okamžitě lehne na mé nohy a teď, když je spokojený, že jsem vstal, jde znovu sám spát, což mi na rtech vykouzlí upřímný úsměv. Ty seš opravdu… pff… Chvíli váhám, jestli se ještě třeba nepootočit jiným směrem, ale stejně, trochu i Míňovo vinou, nakonec zůstanu natočený na chatrč. Nejistě začnu od čeho jiného, než pro celou kompozici naprosto nevýznamného okna, ke kterému potom složitě dokresluji zbytek chatrče. Míňa se za tu dobu vzbudí a když už ho nebaví lézt okolo kamene pořád dokola, jde znovu spát. |
| |||
Velká síň Calvin Calvin se nenechal jen tak odbýt a snížil se už k přímým urážkám. Ano, u mého stolu bylo taky jídlo, ale tady jsem už jej měla rozjezené a odejít od něj by bylo, řekněme neslušné. Navíc, kdyby byl potichu, tak bych v klidu dojedla a odešla, ale on prostě musel dál tlačit na pilu. |
| |||
Hlavní síň -> OšetřovnaOdette + kdokoli cestou Jídelna se začínala pomalu vylidňovat. Snídaně oficálně končila, tudíž můj dozor nebyl nutný. Alespoň jsem doufala. Rychlou snídani jsem vyřešila několika kousky ovoce a jednou menší bagetkou u havraspárského stolu. Cítila jsem se, jako bych studenty obírala o jídlo, ale u našeho stolu nikdo nebyl a já nerada jím sama. "A co přesně se strhlo mezi Reecem a Willem?" mírně nakrčím obočí. Pochopila jsem, že je Caylus nejspíš nějak vyprovokoval, Reece potom vybuchl, ale stále jsem se nedobrala k tomu podstatnému. Mlčky jsem poslouchala, jak Odette přemýšlí. Měla bych se stavit na ošetřovnu. Když už ne kvůli tomu, abych Ettariel přinesla slíbené bylinky, tak kvůli Reecovi. Ráda bych věděla, jak na tom je. "Nemyslím si, že to byla změna osobnosti. Někdy v sobě tak dlouho něco dusíš, že je jen otázka času, kdy se to pro tebe stane neúnosné." věnuji Odette jemný úsměv. "Dá se do pořádku." řeknu s přesvědčením, kterému snad i sama věřím. Je to silný kluk. Jen toho na něj v poslední době nejspíš příliš. Přežene se to jako bouřka, určitě. "Měla bych jít. Práce čeká." zvednu se s omluvným pohledem na svou společnici. "Užijte si volno, Odette." nepatrně kývnu jejím směrem a s posledním pohledem po celé místnosti, se pomalu odporoučím směrem do skleníků. +++ Ve sklenících jsem se příliš nezdržovala. Měla jsem vše připravené již z rána. Nicméně mi došlo, že Reece ve sklenících přeci jen byl. Možná ještě přede mnou? Nebo jsem byla tak mimo, že jsem si ho nevšimla? Je Isaac v pořádku? Měla bych si s ním promluvit, co nejdříve, ale nechci ho zatěžovat ještě víc. Zadumaná do vlastních myšlenek, jsem se odebrala k ošetřovně. Dvě mírná zaklepání, než vstoupím a dveře za sebou zase zavřu. |
| |||
Velká síň Marie Ještě jsem nedojedla? Je ta holka vůbec normální? Mně se zdá, že moc ne. Nevím, jestli mám o ní začít mít starost, nebo ji prostě seřvat. „Jsi vadná? Všimla sis, že u tvýho stolu je taky jídlo?“ syknu otráveně. Nevím o tom, že by měla někdy problémy se zrakem, ale bůh ví, třeba jí nějaké dioptrie za ty prázdniny narostly. Řekl bych, že minimálně takových deset určitě. Probodnu ji navztekaným pohledem a aniž bych z ní spustil oči, přisunu si k sobě pomalu jednu z vaflí. Přemýšlím, jak se mám téhle vtěrky zbavit. „Že Deirdre?“ zopakuji nevěřícně a rozhlédnu se kolem sebe. Ta Mařka si asi myslí, že jsem úplný blbec. Žádná Deirdre poblíž není, stojí někde úplně mimo. „Jasně. A pozvala tě kde, prosím tě? V nějakých náboženských vidinách?“ Tohle se mi snad jen zdá. Sotva vstanu, dojdu do síně abych se nasnídal a už mě tu opruzuje tohle, co se snaží být z nějakého důvodu děsně vtipné. „Takže,“ kousnu si do vafle a začnu s rekapitulací, „Tys přišla do síně a posadila ses k tvýmu stolu. Pak za tebou zčistajasna přiběhla Dee s prosbou, jestli by sis nechtěla sednout sem, a jakmile sis sedla, tak Dee odešla a ty chudinka si tu zůstala úplně sama.“ Ježiši. „Radši se zvedni a honem to utíkej spapat k sobě. No šup, šup, jedem! Kušuj!“ začnu rukama mávat pryč od sebe, abych jí jasně naznačil, že tu prostě není vítána. Divím se, že to tý holce za to vůbec stojí. Kdokoliv jiný by se už dávno zvedl a utekl by pryč, ale ne, tuhle slečinku přeci ochraňují „nebeské síly“. Nad svými myšlenkami se jen uchechtnu a zůstanu ji pozorovat a čekat, že konečně odpálkuje. |
doba vygenerování stránky: 0.85005307197571 sekund