| |||
Velká síň Už jsem se trochu vybouřila, jen si dořeknu to něco málo a pustím se spokojeně do jídla. “No jo, no jo, už jsme přeci v klidu,“ zazubím se na Ryana s Angelou, kteří se nás snaží uklidnit. “On Kenji ví, že si to trochu zaslouží, a taky ví, že zas budeme v pohodě, nebojte,“ mávnu rukou a cpu se lívanečky s tvarohem a ovocem. Trochu zpozorním, když se Ryan zeptá, co se asi mohlo stát Cassandře. Zvědavě si ji prohlédnu. “No… já nevím, třeba se jen špatně vyspala. Nebo špatné zprávy z domova, někdo jí šlápnul na nohu, dal jí košem, ublížil… je tolik věcí… Každý den nemůže být posvícení,“ řeknu a dál si ji prohlížím. “Ale tohle vypadá na něco vážného… Ale zdá se, že má kolem sebe dost lidí, dokonce i začala jíst, vidíš? A usmívat se. Tak to snad bude v pořádku. I když Caylus tomu asi dal zase korunu,“ ušklíbnu se. Neslyším, co se tam děje. Na to je v síni moc velký hluk. Ale Cassandra nevypadá z Cayluse nadšeně. Ono ani Reece s Isaacem. Ani se jim nedivím. Caylus na ně asi nemá nejlepší názor. Já osobně nechápu, co mu vadí. Jsou šťastní? Jsou… tak ať to nikdo neřeší… Z myšlenek mě vytrhne Reecův výbuch. Překvapeně zamrkám. “No páni, viděli jste to? Hezký… to bych do něj nikdy neřekla! Byl vždycky takový kliďas a najednou… no jo, ne nadarmo se říká, že tichá voda břehy mele,“ zazubím se. “Tyjo… ale to ho musel Caylus fakt už něčím nakrknou, když takhle vyjel. Ale má pravdu. Kdo mu dal právo s nimi jednat jak s hadrem?“ ušklíbnu se. “Ti zmijozelský jsou fakt na hlavu. Jako by byl nějakej problém, že třeba někdo není z čistokrevný rodiny. Jako chápu, že to zmijozelský děsně řešej, ale nechápu proč. Je to postavený na hlavu. Kdyby neměli být napůl mudlovský kouzelníci, tak proste nějsou,“ kroutím nad tím hlavou. “Ale dobře jim to nandal… Marie? Co je s Marií?“ zaznamenám Angelinu poznámku a rozhlédnu se. Pak vykulím oči. “Kde se tam vzala?! Já si jí vážně všimla až teď… no to bude průšvih… co tam dělá? Vždyť ji převálcujou! No nic… jdu za ní…“ napiju se rychle čaje a vydám se ke stolu zmijozelských Cestou se ještě stavím u mrzimorského stolu. “Reeci? Fakt super výstup! Byl jsi úžasný! Nikdy bych neřekla, že to v tobě je. Gratuluju!“ poplácám ho přátelsky po rameni a jdu si sednout k háďatům. “Krásné ráno ve spolek!“ sednu si k nim rozzářeně. “Marie, tady jsi, už jsme se po tobě sháněli… jak ses vyspala? A co si dáváš k snídani? Dej si lívance, jsou výborné,“ rozhlédnu se po zmijozelských. “A co vy? Jak jste se vyspali? Sinestro, Deidre… slyšela jsem ty ranní drby. Odporné, že? Jako by si někdo mohl myslet, že je Sinestra vážně těhotná. A ještě s Wolframem. No to jsou výmysly… fakt by mě zajímalo, kdo na takové blbosti chodí. Jak by to mohlo koho napadnout… Jako jo, u nás se občas něco vymyslí, ale tohle? To je moc i na nás,“ řeknu vážně. Lhaní mi nikdy nedělalo problém. Zvlášť, když je pro dobrou věc. “Nevadí, že jsem si přisedla, že ne? Dneska je to tu nějaké celé promíchané. U modrých sedí žlutí i zelení, u zelených červení… tak jsem si řekla, proč ne,“ usměju se nevinně. “Jak jste si užily prázdniny? Byla jsi zase u dědečka u draků? Máš takové štěstí… být tak blízko drakům… to je snad sen každého! Ale nemysli si, že závidím, to ne. I když by asi spousta lidí mohla závidět, ale já ti to přeju, vážně. Vždyť je to skvělý, že jo.“ Celou dobu svého monologu pokukuju nenápadně po Marii, jestli je v pořádku, jestli jí ještě nestihli nic moc udělat. "Když už jsme byly u toho Wolframa, nevíte, kde je? Potřebovala bych s ním mluvit a jak víte, k vám do sklepení se bohužel nedostanu, abych si za ním zašla. Myslela jsem, že ho potkám u snídaně, ale asi zaspal," usoudím. "Kdybych se tu s ním nepotkala, vyřiďte mu prosím, že s ním musím nutně mluvit. Že jde o tu... záležitost ze včera..." |
| |||
Velká síň Rytíř, Princezna Acai, Cassián, Cowlus, Rebélie, Emilsandra, Gigi a zmíněn Aleček s Ros Zlý a přestrašný Caylus ze země Vepřozel vypadal, že byl velmi překvapen tím, co jsem mu řekl. Na jeho počáteční, ne zrovna šťastné povídání, si zakryju dlaní ústa a vyčistím si krk. Poté pronesu naprosto zřetelně čistým hlasem. "My princezny musíme držet při sobě, víš," řekl jsem mu a ke konci jsem nahodil tón, který jakoby říkal, že je úplný pitomec, když takovou běžnou věc neví. Pokynul jsem také rukou k Acai. "Já jsem princezna, můžu všechno, prohnaný jednohlavý drakozloune," rádoby jízlivě a naučně jsem ještě prohodil ke Caylovi. Uvnitř jsem z toho měl opravdu velkou legraci. Uvažoval jsem. Drakozloun musí mít vtipné jméno. Cowlus! Bude to totiž Zlokrávodrak! Ha! Uculil jsem se. Byl jsem se sebou spokojený. Dokázal jsem ho naštvat a zůstat celkem v klidu. Ačkoliv jsem to neměl původně v úmyslu, tak se asi nějak samo urodilo. Pokračoval jsem v papkání, když se objevila Reb. Jako obvykle se usmívala. Zářila jako květinka. Ale ne ledajaká květina! Jmenovala se Rebélie a byla nádherná! Podle svého jména dávala lidem moc v boji proti Zlokrávodrakovi! Do boje se zapojil... i princ.. Cassián! Pousmál jsem se uznale jsem pokýval hlavou a spiklenecky jsem jí odpověděl. "Promiňte princi Cassiáne, ale pro Zlokrávodraka Cowluse nemůže princezna jako já dát žádnou obětinu!" zachichotal jsem se hraně, jakoby to bylo kdo ví, jak vtipné, ale je pravda, že mne to docela bavilo. Doufám, že mi slečna Rosalie dá v kroužku roli princezny. Baví mě to. To už však zákeřná hlava zlokrávodraka Cowlus vrací úder proti princi Cassiánovi. Co to? O tom.. jsem nevěděl. Cass.. je adoptovaná adoptovaný? Vytřeštěně jsem koukal. Zmatená Rebélie se zeptala na druida Aleca. "Netuším, kde se náš druid potlouká," řekl jsem jen tiše a ještě jsem uvažoval nad tím, co řekl Cowlus. Bylo to hnusné. Debil jeden. Co si o sobě myslí, něco takového někomu předhazovat? Mezitím se objevila i kněžka Emilsandra a tázala se nemocného rytíře a mne, co jsme dělali včerejší večer. "To je královské tajemství!" vyhrknul jsem, jako by to bylo úplně normální, takhle odpovídat. Přítomnost zlokrávodračí hlavy Cowluse posedla kněžku Emilsandru! Objevuje se druhá hlava zlokrávodraka, Gigi! Tahle není na oko tak zlá, ale skrývá mnoho tajemství. Navozuje rovnováhu moci a zachraňuje kněžku Emilsandru! Všechno je zmatené! Zlokrávodračí hlava Gigi chce ovládnout prince Cassiána z Modrého království! Moje princezna sestra ze Žlutého království Acai odchází s hlavou Cowlus, aby ochránila ostatní. Mezitím se přítomnost Rebélie vymkne kontrole a můj milovaný nemocný rytíř.. začne šílet. Nadskočil jsem, když Reece bouchnul stolu a úplně jsem zapomněl na celé divadlo. Vyděšeně jsem ho sledoval a přisunul jsem se blíž k Emilce. Chytil jsem se jí za ruku a hlavu jsem si položil na její rameno. Zavřel jsem oči. Bylo však pozdě na to, se snažit to zahnat. Jedna slza už totiž stékala po mé tváři. Takhle jsem Reece ještě nezažil. To není normální. Co se děje. Tohle by přece.. neudělal ani kdyby.. ani kdyby.. Byl jsem rozhozen, i když jsem věděl, že nenadával přímo mne. Neměl jsem rád, když někdo takhle křičí. A od něj mi to bylo více, než nepříjemné. Vždy jsem plakal kvůli hodně věcem. |
| |||
Odchod z ošetřovny do Hlavní síněAlec, Gabriel, Etty Já si toho všimla... Pche! a poté Isaac a Reece a Emily, Cass a Becca, Regina I když jsem si sama nebyla jistá, zda kroužek mentální přípravy bude tak jednoduchý, jak se paní Ettariel domnívala, nehodlala jsem to Alecovi pokazit. Nasadila jsem jen smutný úsměv, ale tušila jsem, že zde žádné přemlouvání nepomůže. Jen jsem souhlasně přikývla na pobídku, abych se postarala o spolužákovy mazlíčky: "Neboj se, Alecu, bude o ně královsky postaráno." Přívětivě jsem se na něj usmála: "Ty si hlavně odpočiň." Etty si pak ještě neodpustila proslov na téma užitečnosti něčí smrti. Ovšem má pravdu a měla jsem dojem, že tato slova by Alecovi mohla pomoci. Znovu jsem se usmála, tentokrát s vděkem na naši ošetřovatelku, že nemyslí jen na fyzickou, ale i psychickou stránku svých osobností, zatímco jsem Alecovi povzbudivě stiskla ruku: "Neboj se, uteče ti to tu jak nic." Pak už jsem se zvedla. Na Gabriela jsem se neohlížela, do síně už jistě trefí a pokud bude chtít, tak se připojí. "Děkuji, že jsem se mohla přijít na Aleca podívat," otočila jsem se ještě s úsměvem na obě ošetřovatelky. "Přeju hezký den," rozloučila jsem se, zamávala Alecovi a pak už jsem vyrazila pryč. Vydala jsem se akorát rovnou do síně. Mnoho z mé třídy u stolu naší koleje ještě nesedělo. Ale bylo tam spoustu návštěvníků z jiné koleje. Co to? "Dobré ráno," usmála jsem se na přítomné, když jsem dorazila ke stolu. Zatím jsem si k nikomu nesedala, tak trochu jsem chtěla nasát atmosféru, která mi přišla trochu... Tíživá. |
| |||
Jako duch vlastně radši nikdo pokoj - Velká síň - okolí Bradavic Ani ráno mi ještě nebylo úplně nejlépe. Nejspíše si budu muset ještě pročistit hlavu, než se zase začnu snažit o zlepšení nálady. I když to půjde poněkud těžko, jelikož ta myšlenka, že jsem přišla o svou pyrokinezi, se do mě zarývala skutečně hluboko. Chvíli jsem seděla v posteli a jen tak civěla do prázdna. Probralo mě až hladové zamňoukání. Samozřejmě. Šla jsem tedy dát Sisi něco k jídlu a poté jsem se začala připravovat na den, který hodlám strávit venku. V umývárnách jsem strávila víc času, než jsem chtěla. Dívala jsem se do zrcadla a několikrát jsem chtěla ten odporný obraz praštit. Nesnášela jsem se. Tak moc. Opláchla jsem si obličej ve vodě a raději jsem se rychle vrátila na pokoj. Oblékla jsem se do něčeho přijatelného a několik minut jsem váhala, zda se mi vůbec chce jít někam mezi lidi. Na druhou stranu... Nerada bych měla hlad. Už zase zbytečně blbneš, napomenula jsem se v mysli a vyrazila jsem na snídani. Velká síň už byla určitě plná lidí, takže nejspíš nenajdu místo, kde bych mohla sedět tak nějak sama. Trochu jsem si povzdechla, když jsem se přibližovala k místu, kde najdu své jídlo, a uslyšela jsem ten hukot. Promnula jsem si spánky a málem jsem si nevšimla nástěnky. Tam jsem si prohlédla výběr letošních kroužků, načež jsem se na dva zapsala. Na dva, jež by mě snad i mohly bavit. A jeden z nich jednoznačně potřebuji. Až poté jsem konečně vešla dovnitř. Došla jsem ke zmijozelskému stolu, kde jsem se posadila, vybrala jsem si, na co jsem měla chuť (opět se tam nacházelo něco s čokoládou) a pustila jsem se do toho. Nehltala jsem, zbytečně jsem nespěchala, ale ani jsem se nezdržovala žádnými konverzacemi. Věděla jsem moc dobře, jak by byla všechna má slova jedovatá. Pro všechny je lepší, když se jim vyhnu. Jakmile jsem byla nasnídaná, vyšla jsem ven a zamířila jsem ven z Bradavic. Chtěla jsem jít do Prasinek, ale nejdřív se u toho ještě trochu víc projdu, abych přišla na jiné myšlenky než ty negativistické. |
| |||
Velká síň Isaac, Cassandra, Caylus, Emily, Regina, Rebecca Isy mi nabízí palačinky se špenátem. Pohlédnu na ně a přimhouřím oči. Ano, to by mohla být vhodná volba. Natáhnu se po tři z nich, na začátek to stačí. Dál se rozhodnu, až dojím. Zabodnu vidličku do první z nich a říznu, když se u nás náhle objevuje Caylus a sedá si vedle Acai. Pozdravy cedí skrz zaťaté zuby a dívá se na nás, jako bychom byli odpad. Zatnu ruku s nožem v pěst a nespouštím z něj oči. Isy se usmívá, pokládá Acai hlavu na rameno a můj strach přestává. Mění se ve vztek. |
| |||
Velká síň Acai, Issac, Reece, Emily, Rebecca, Cass, Regina Mluví na mě. Ta odporná homosexuální špína na mě mluví, przní moje jméno a do toho přihlouple žvatlá, jako by zapomněl, že mu dávno není pět. „Prosím?!“ vyjedu na něj ostře, přičemž ho probodávám pohledem. Jak se někdo tak podřadný opovažuje na mě mluvit, když se ho nikdo na nic neptal? „Nevzpomínám si, že bych se tě ptal na tvůj názor.“ protočím oči. Nejen, že je slepej, blbej, ale ke všemu hluchej. Připitoměle se na mě uculuje a pak pokládá Acai hlavu na rameno. Znechuceně si odfrknu, ale dál to nekomentuji. Najednou se u stolu objeví příliš mnoho lidí. Až na Rebeccu není žádný z nich z Havraspáru. Vstanu, abych udělal místo přicházející Emily, to už si na mě otevře pusu ta dlouhonohá slepice. „A odkdy se zrovna Ty staráš o cizí záležitosti, žirafo s nejasným původem?“ obořím se na ní. Nejsem sice žádný sběratel drbů jako Daniels, ale o žirafě se delší dobu šušká, že je adoptovaná. „Musí být hrozné nevědět, odkud jsi přišla a že se tě rodiče zbavili jako prašivýho psa.“ Vážně se na ní podívám, v očích se mi zračí krutost. Nikde ani stopa po jakékoliv lítosti. Může si za to sama. Kdyby mlčela, tak bych na ní nereagoval. Zajímala mě Acai, ne ona. Nemůže si myslet, že po tomhle směšném výstupu zůstanu sedět na prdeli a nechám se komandovat. To se holčička pěkně přepočítala. Její poznámku o nečistotě na obličeji ignoruji. Co ale nezůstane bez povšimnutí je zmínka o sobectví a rušení při jídle. „Princezna se v pořádku vrátí za pár minut a může pokračovat ve snídani. Ale rozumím tvé chorobné touze po něčí přítomnosti. Asi si bez ní ani neuprdneš, nebo se snad pletu?“ Do tváří se mi nahrne krev, když se Rebecca zeptá, kde je Shade. Zuřím a to jsem si myslel, že už to víc nejde. Proč se o toho idiota tolik zajímaj? Ty jeho naivní kecy mi tu vážně nechybí. „Co to sak…“ Teprve teď mi dojde, že divné zvuky, které slyším vedle sebe vychází z Emily. Nestihnu se pořádně vzpamatovat a už jí pomáhá Regina. Vždycky měla rychlejší reakce než já. Ne, že bych Emily nepomohl sám, ale hraběnka se o ní už postarala a to je hlavní. Než odejdu, zastavím se u Rebeccy. „Nezapomeň na dohodu.“ pošeptám jí. „Dohlídnu na to.“ dodám provokativně, než s Acai opustím síň. |
doba vygenerování stránky: 0.99729204177856 sekund