| |||
Will, Caylus a Marie, okrajově Angela Můj palačinko - Caylovský orgasmus vyruší teprve příchod samotného Prince. Koutkem oka pozoruji jeho chůzi. Dnes doslova září. Zadržím na chvíli dech a pousměji se na něj, jakmile dosedne naproti nám. My o vlku... Asi byl zrovna ve sprše. Můj pohled padne na ručník. Bingo. Tak ten je můj. Jak jen ho ukrást? Určitě voní po něm... "Dobré ráno, Cayi." Nechci být moc nápadná, a tak stočím pohled zpět do talíře. Spokojeně dojím poslední palačinku a pustím se do koblihy. K tomu upiju kafe. Willova ruka na mém stehně mi dělá dobře, a tak mu věnuji zářivý úsměv. Tváře mi lehce zrůžoví. Nad Princovou reakcí na Marii se jen pousměju. To je celý on. "Pozvala jsem ji já." Vysvětlím, abych se Marie trochu zastala a nevinně se na Prince usměju. Stejný pohled věnuji i Angele, jejíž pohled na náš stůl zachytím. Jsem si dobře vědoma toho, že by mě nejspíš rozcupovala, kdyby cokoliv tušila. Nad Caylovou poznámkou o Maxwellovi vyprsknu smíchy. "Naprostý souhlas. Ten kluk je chodící pohroma." Marii se nejspíš moje poznámka líbit nebude, ale nemohla jsem si to odpustit. Prostě nemohla. Na Willovu poznámku o zděděných penězích nijak nereaguji. Nějaké peníze jsou mi úplně ukradené, stejně jako jeho titul. "Sin ještě asi spí. Zvracet jsem ji neviděla." Pokrčím rameny. Nehodlám Princovi sdělat, že si o tomhle drbu myslím své. Nějaká legrace musí být. "To zní jako kdybys z Wolframa dělal nekrofila. Ne, že by mě to překvapilo. Už mě párkrát napadlo, jestli to náhodou nedělal s mrtvolou svý manželky. Ono asi lepší jak ruka... I když..." Pohled mi sjede na stehno. Willova ruka se nenápadně posunula výš. Polije mě horko a nenápadně se k němu posunu blíž. Obě ruce mám bohužel zaměstnané, tudíž se na reakci nezmůžu. Smůla, chlapče. Ještě jsem totiž s jídlem neskončila. Jakmile dojím koblihu a dopiju první hrnek kafe, obratem si naliju druhý. Na prázdný talíř si naložím od všeho trochu - dva muffiny, na které kydnu trochu zmrzliny, skvěle vypadající crossiant a misku plnou mých oblíbených cornflaků. I když jsem skoro kost a kůže, moje chuť k jídlu a především sladkému nezná hranic. |
| |||
Velká síň Dee, Marie, Caylus Pomalým krokem dojdeme až ke stolu kde se Marie vtěsná mezi mně a Dee. Jsem dost vděčný že Deirdre šoupla Marii na stranu a sedla si mezi nás. Jakékoliv drby šířící se kolem nás jdou mimo mně. Snažím se něco takového ignorovat, přesto mi však něco neujde.. Sebby a panic ? Vždyť ten měl kurvu každý měsíc. Musím se nad tím pousmát. Ale kdo něco takového roznáší po škole ? Na talíř si dám tři lívance s javorovým sirupem a hrnek kávy. Zatímco v pravé ruce držím vidličku kterou jím lívance, pravá ruka sjela Deirde na vnitřní stranu pravého stehna. Po těle se mi rozlévá slastný pocit z dobré snídaně a přítomnosti Deirdre. Hezkou chvilku mi však naruší přicházející Caylus. '' Ahoj '' řeknu a pokusím se o úsměv. Jeho ani Marii se v tuhle chvíli snažím nevnímat. Je ráno a u tohohle stolu jsou jen dvě věci o které jevím zájem.. Snídaně a Dee. Ale to by se Caylus nesměl zeptat na to na co se zeptal. '' Ano. Dovršením svých osmnáctých let jsem nějaký ten galeon jsem zdědil '' Řeknu a zazubím se '' Ale nemyslím že by na tom byl Maxwell tak špatně že by si potřeboval půjčit. '' Dojím, ústa si utřu ubrouskem, dám si lok kávy a usměju se spokojen se začátkem nového dne. Má ruka která doposud klidně ležela na Deirdině stehně se posunula o něco výš. |
| |||
Hlavní síň - Snídaněokrajově Kenji, Marie a zmijozelský stůl Nebelvírská ložnice byla víceméně prázdná. Slyšela jsem nějaké hlasy ze společenky, ale nerozeznávala jsem jednotlivá slova a rozhodně jsem se nechtěla přidat. Vyhovoval mi ten klid, ticho, samota. Obzvlášť po včerejšku. Ovšem na moment do ložnice vtrhl Kenji. Bez zaklepání a varování. Jen jsem překvapeně vzhlédla. On se krátce omluvil a bafl Eričina králíka, který tu dosud tiše přežvykoval, takže jsem si ho ani nevšimla. Němě jsem přikývla a jakmile za Kenjim zapadly dveře, vrátila jsem se ke knížce. |
| |||
Pokoj - Velká síň Deirdre, William, Marie, označení Hned po probuzení překvapivě zjistím, že nejsem jediný, kdo se rozhodl si přispat. Kromě Williama jsou všichni kluci na pokoji a podle toho jak oddychují to nevypadá, že by se chystali vstávat. Odkopnu od sebe peřinu a líně se postavím na nohy. Jelikož chodím spát nahý a tudíž na sobě nemám vůbec nic, rozejdu se ke skříni, abych se mohl obléct. Když nad tím přemýšlím, nikdy jsem neřešil, že spím zrovna takhle. Připadalo mi to normální, ale vzhledem k tomu, jak moc se tu v posledních dnech rozmnožili ti teplomilové bych měl svoje zvyky možná přehodnotit. I když vážně pochybuji, že by tím byl nakažený někdo od nás. A pokud ano, tak si může jít balit kufry. Na druhou stranu, který blázen by měnil teplo ženského těla za… Ne, to je fakt humus. Williama zajímalo jen přepočítávání peněz ze zděděného majetku a jeho otravný krákající pták, Toshiro byl věčně zabořený hlavou v nějaké učebnici, Wolfram oplakával mrtvou manželku a Ričí měl Helen. Jednou jsem totiž nechtěně přišel do pokoje zrovna když lorda osedlávala a tuhle jsem na ně narazil pozdě večer ve společence. Vyráběl si ty svý transformery a ona mu „pomáhala“ pod stolem. Ta holka je taková Sasha Gray, ale na Acai nemá. Jen nad svými myšlenkami zakroutím hlavou a raději se obléknu. Pak se vydám do umýváren a v doufání, že nenarazím na žádného teplomila splním každodenní hygienu. Na pokoj se mi ale vracet nechce. Mám šílený hlad, takže se i s mokrým ručníkem vydám do hlavní síně, která se právě otevírá. Asi mám dneska štěstí. Svým typickým výletním tempem vejdu dovnitř a automaticky zamířím ke zmijozelskému stolu. U něj sedí William, Deirdre a... To je kdo? Není to ta pobožná od nás z ročníku? Trochu nechápavě si jí prohlédnu. Je víkend a nikdo nenosí uniformy, ale jsem si naprosto jistý, že není ze Zmijozelu. Tak co tu dělá? Lvíčata u nás nikdy nesedí. Bylo tu pár takových, co to zkoušeli, hlavně prváci, ale hodně rychle přišli na to, že tu nikdy nebudou vítáni. „Dobré ráno.“ pozdravím a posadím se s úsměvem naproti trojici. „Poslyš, nespletla jsi si stůl?“ starostlivě se na Marri podívám. Ta holka buď ještě spí, nebo je barvoslepá. „Neber si to osobně, ale ty jsi Nebelvír, že?“ Fakt nevím, proč tu je. Ať už mi ale odpoví cokoliv, položím ručník vedle sebe a začnu si k sobě přitahovat talíř s jídlem. Zatímco se bez výčitek láduju, poslouchám drby, které doléhají až k nám. „Maxwell byl socka vždycky, to není nic novýho.“ Mávnu nad informací rukou a natáhnu se po lívancích. „Slyšel jsem, že jsi nedávno zdědil nějaký majetek, Williame... Co kdyby rod Ravenů projevil svou laskavou stránku a nabídl tomu nebožákovi finanční výpomoc? Miluj bližního svého.“ Řeknu vážně, i když mám chuť se smát nahlas. Mrknu na Marii, kvůli které jsem zmínil poslední větu. Když už tu sedí, tak ať z toho taky něco mám, ne? Brzy na to se začne řešit Sin s Wolframem. „Sin je těhule? A proč tu vlastně není? To zas zvrací? No, tím líp, víc jídla pro mě.“ okomentuji celou situaci a nevěřícně nad tím kroutím hlavou. „Wolfram se nezdá. Ta mrtvá ženská ho přešla dost rychle. I když ho asi chápu, ruka už mu nestačila..“ |
| |||
Will a Zmijozelští + Marie "Už se nemůžu dočkat." pousměji se nad dopoledním plánem a protáhnu se. Konečně půl desáté! Ani nemůžu popsat, jaký mám hlad. V břiše mi tiše zakručí. Před očima už mám ty plné stoly. Dobrou náladu mi teď nemůžu zkazit doopravdy nic. Čas vytáhnout kotvu a vydat se vstříc sladkému dobrodružství. Narovnám se, propletu prsty s Willovými a hrdě s vypnutou hrudí se vydám do šumu Velké síně. Jak to říkal otec? Když můžeš a máš co nabídnout, tak choď vznešeně? Nikdy jsem si na okázalost moc nepotrpěla, dnešek je ale výjimkou. Mám skvělou náladu a pocit zadostiučinění ze mě přímo sálá. Čas se trochu předvést. Pevně stisknu Willovu ruku a kráčím směrem k zmijozelskému stolu. Hlavu nesu pevně vztyčenou, na tváři mi hraje široký úsměv a všem okolo oplácím jejich případné pozdravy. Vlasy si přehodím přes jedno rameno. Marie se krčí v mém a Willově závěsu. Povzbudivě se na ní usměju. Od ostatních stolů ke mně občas zalétne nějaký ten drb. Doslova zářím. Drby miluju. Málem se rozesměju nad Filchovou posedlostí. Tomu chlápkovi se vyhýbám obloukem, kdoví koho kde už znásilnil. Umíním si, že na Sebastienovo panictví se později zeptám Willa. Sice mi do toho nic není, ale když už si mě plánuje vzít do postele... Málem mi zaskočí nad pomluvou týkající se Richarda. Lord a s někým spát? Vždyť má tu svoji Helen... Pokud nepočítám ty jeho výtvory. Kdoví, co s nima po večerech dělá... Velmi mě zaujme poznámka o Wolframově deníčku. I když je to nejspíš blbost, tak zrovna tomuhle bych i věřila. Chudák Sin... Dorazíme až k našemu stolu. Stoly se prohýbají pod samými dobrotami. Maxwell a socka? Ten byl socka už od prváku. Marie mě nepříjemně překvapí, když se vmáčkne mezi mě a Willa. No tak na to zapomeň. Nasadím svůj nejhezčí úsměv, zvednu se a vmáčknu se mezi ni a Willa, kterého jsem nechala na kraji. "Takhle si alespoň popovídáš s víc lidma! Mě a Willa už znáš." Jsem si jistá, že tím Willovi prokazuju velkou laskavost. A při mým štěstí si vedle Marie sedne někdo jako lord, kdo ji rozcupuje místo mě. Naložím si plný talíř palačinek, dvě koblihy a k tomu velký hrnek kávy. Na první chod to zatím stačí. Pohodlně se usadím, takže se jednou nohou dotýkám té Willovy. Doufám, že brzy dorazí Princ. Určitě ještě spí... mohl by se zapomenout ustrojit a nakráčet sem tak, jak spí. Co jen bych za ten pohled dala... Ne! Blbost. Nebudu se dělit o jeho nahej zadek s nikým jiným. Jeho zadek je MŮJ! Naberu si první sousto a vychutnám si bohatou chuť palačinky. Taková slast... Chutná určitě tak dobře, jako ON voní. Musím nějak získat jeho košili! To bych mohla Prince fetovat celou dobu... Pro ostatní u stolu to nejspíš vypadá tak, že si užívám palačinku. Doslova orgasmicky. Já vím ale svoje. |
| |||
Velká síň Zmijozelští S Deirdre jsem začala příjemnou diskuzi na téma kroužků a volného času. Zdá se, že jí budu potkávat i během šermu a famfrpálu. Na odrážečku sice moc nevypadá, oproti takové Jacqueline opravdu zaostává, ale třeba všechny překvapí. Určitě ale bude lepší než já. |
doba vygenerování stránky: 0.99523687362671 sekund