| |||
|
| |||
Hlavní síň > Knihovna14. října, Středa Xander, Alex, Daniel a Erika “Spíš nevycházíme.” odpovím na Danielovu otázku ohledně Nataniela. “Moc se nezapojuje. Snad jsem ho ještě neviděla se smát nebo se bavit. Vždycky se zničehonic objeví, plácne nějaký moudro a pak zase bezeslova zmizí.” pokrčím rameny. “Nezapadá a ani se o tom nějak nesnaží. On ani Ruby. Jsou to samorosti, ale když jim to vyhovuje, tak proč by ne, že jo.” Osobně je mi to nějak jedno, ať si dělaj, co chtěj. Pokud nepruděj, tak si jich nebudu všímat vůbec. Na Eriku se jen zasměju. Ona a její dýka jsou jak nerozlučné duo, ale všichni máme něco. Thomas má Dianu, Daniel má Kenjiho, já mám Coraline. No a Erika má dýku. Proti gustu… Trochu mě zaskočí, když učení v knihovně vyvolá takovou reakci. Původně jsem čekala, že Erika zdvořile odmítne a prostě to večer nějak nahrajeme, ale stůl překvapivě zvedne jediný člověk, u kterého bych to absolutně nečekala. Daniel. Celý zbledne a začne panikařit. Jeho pištivá reakce mě rozhodí natolik, že sebou až trhnu. “Aby tě z toho Snapa neklepla pepka, hele.” ušklíbnu se na jeho účet. Nevěřila bych, že bude ze Snapa takhle poprděnej. Erika má očividně stejný názor, protože i ona se na oba dva kluky dívá, jako kdyby spadli z nebe. Nakonec se ale všichni zvedají a já se zvednu s nima. “To snad není možný.” brlbám si pod vousy, ale musím se smát, protože bych fakt nečekala, že zrovna tahle parta se sejde v knihovně nad učebnicema. “Ale číst budu já.” vypláznu na Xandera jazyk. “Už jsem to jednou četla, i když jenom zběžně. Vím, co mám hledat.” s tím se sbalím a to ve stejné chvíli, kdy ze stolu v jídelně zmizí všechno jídlo. Tak akorát. Při odchodu letmo hodím pohledem po Kenjim s Coraline. Ani jsem si nevšimla, že se vrátili, ale vypadají v pohodě. Asi si to všechno vyříkali. Pošlu Cor palec nahoru. Šikovná holka. V knihovně je až překvapivé množství našich spolužáků. V malých skupinkách nebo po dvojicích. Fakt nechápu, čeho se všichni tak strašně bojí. Lesa? Snapa? Copak nikdo z nich nikdy neslyšel o bludičkách? I v mudlovském světě o nich koluje takovejch historek, že i malý dítě ví, o čem je řeč. Erika uzmula poslední dostupný výtisk a já se mezitím s klukama složila u volných židlí. Je tak strašně debilní, že tu nejsou větší stoly. “Bludičky a přízraky.” Odpovím automaticky, když si knížku beru na klín a na židli se otáčím tak, aby mě slyšeli všichni. Nalistovala jsem na tu správnou stránku. “Předmluva je celkem nudná. V podstatě se tam říká, že bludičky a přízraky jsou tvorové, co se o náš život budou pokoušet úmyslně a že bysme měli mít teorii zmáknutou před tím, než je potkáme.” Několika slovy shrnu to, co knížka popisuje celým odstavcem a v duchu přemýšlím o tom, že to takhle udělám i u zbytku čtiva, protože je to strašně moc stránek a je tam zbytečná omáčka okolo. “Tak. Jste ready?” podívám se po ostatních a teprve, když vidím, že někdo z nich má připravené pero a papír, začnu s výkladem látky. “Jsou nehmotného charakteru, což znamená, že na ně nebudou platit kouzla a zaklínadla působící na hmotu. Takže na ně asi nebude platit třeba expelliarmus? Mohli dát aspoň příklad.” zabručím si pod vousy. “BLUDIČKY.” zahlásím, aby si někdo na papíře mohl udělat velký nápis. Ať jsem měla v plánu jim z toho udělat jenom výtah, nakonec přečtu celý jejich popis. Po dočtení prvního popisu se na chvilku odmlčím, abych to vstřebala. “No dobře, takže co jsme se dozvěděli? Svítěj, jsou to zhrzený panny, jsou výhradně hetero a pokud jsi dlouhodobě ve friendzonu, tak jsi v prdeli.” |
| |||
Středa 14. říjnaZ pozemků do hlavní síněCoralineBez ohlédnutí pokračuji svižným tempem stále vpřed, dokud s Cor nedojdeme zpátky do hradu. Neženu tolik proto, že bych se snad bál tmy, ale proto, že jsem od jisté doby vůči svému okolí poněkud ostražitější. Vlastně je to tak od chvíle, kdy jsme měli s Danielem v Zapovězeném lese školní trest, kde nechybělo málo, abychom se stali svačinkou hladových akromantulí. Vím, že sem na pozemky se s nejvyšší pravděpodobností žádná nezatoulá, ale ve skutečnosti jste si v Bradavicích nemohli být jistí absolutně ničím. Tady totiž nikdy nevíte, co na vás zpoza rohu vyskočí. Akromantule, smrtijed, Snape... A jedno lepší, než druhý. „Není se čemu divit, že se bojí. Mají tě rádi a záleží jim na tobě. Rodiče už jsou takoví.“ pokrčím rameny, když zmíní paranoidnost svého táty. Sice ho neznám, ale ani trochu se mu nedivím. Na jeho místě bych reagoval stejně. Mít dceru, tak zabiju každého, kdo by se jí pokusil zkřivit byť jen jediný vlásek. „Jasně, že mě trénoval.“ pousměju se nad její otázkou. „Možná na to nevypadám, ale umím to s bokkenem i shinaiem. Nejsem sice žádnej přeborník, hudba mi asi půjde vždycky líp, ale nějaký základy mám.“ odpovím, abych ukojil její zvědavost, to už ale vcházíme do hlavní síně. Jako první se stejně jako Cor podívám k Mrzimorským, kde se toho od našeho odchodu příliš nezměnilo. Daniel s Erikou jsou pořád u jezevců na návštěvě, kdežto náš stůl zeje prázdnotou. Dokonce tu nevidím ani Ryana, což se celkem divím, protože zrovna on si jídlo většinou ujít nenechával. Ne, že by byl až takovej žrout, jak jsme mu s Danielem rádi v legraci říkávali, ale hlavně proto, že během jídla bylo všude spousta lidí. A lidi = Informace a drby. Naprostý ráj pro někoho, jako byl on. Možná je furt rozhozenej z těch koťat, citlivka jedna. „Dan o tom překvapení neví, takže neboj, je to v bezpečí.“ ujistím Cor, přemáhajíc se, abych jí nechytil za ruku a neodvedl jí ke stolu. Místo toho jen s povzdechem zastrčím dlaň do kapsy u hábitu a rozejdu se tam, kde jsem předtím seděl. V duchu se přitom modlím, aby tam taška s dárkem stále byla, protože pár kleptomanů se u nás v ročníku přeci jen našlo a bylo by vážně trapný, kdybych tu objektu svého zájmu nabízel dárek, který mezitím zcizila nějaká čorka. „Tak tady, prosím.“ s nadějí v očích podám Cor tašku se zabalenou čokoládou a upřímně se usměju. Jsem zvědavý, jak bude reagovat. Dávat holkám čokoládu je za normálních okolností celkem nebezpečný, ale Cor taková není. Není to žádná fajnovka, která by mi to omlátila o hlavu se slovy, že určitě přibere a že se jí tím snažím zničit poctivě udržovanou figuru. Zrovna ona si tohle mohla bez výčitek dovolit. Postavu měla tak akorát, ani ne tlustou, ani ne přehnaně hubenou. A ženská se přeci musí mít za co chytit, ne? Vážně si nedokážu představit, co maj kluci chytat u některých holky tady. V takový Deirdre musej chrastit kosti na každým kroku, Christina je taky na můj vkus až moc hubená a Regina... ta už má přímo anorexii. Kostíci na pochodu, fakt že jo. „Snad ti to bude chutnat, je to ta limitovaná edice z Medovýho ráje. Když jsem to tam viděl, tak jsem si hned vzpomněl na tebe. Doufám, že jsi jí ještě neměla.“ Na jednu stranu bych se nedivil, kdyby jí to už někdo přinesl, na druhou sladkýho není nikdy dost. A zrovna ona si ten život potřebuje po všech těch událostech osladit víc, než kdokoliv jiný. A pokud jí to udělá byť minimální radost, pak to splnilo účel. Bedlivě Cor pozoruji, dokud si neuvědomím, že se všichni od stolů zvedají a odchází pryč. S pohledem na hodiny mi dojde, že večeře za chvíli končí a jídlo ze stolu zmizí. Moc jsem toho sníst nestihl a tak rychle chmátnu po první věci, kterou vidím a nacpu si jí do pusy. „Nic jsi neviděla.“ syknu mezi sousty. „Jedla jsi ty vůbec něco? Připadáš mi nějaká pohublá.“ ohodnotím její vzhled a opatrně do ní šťouchnu prstem. Kdysi jsme to tak dělávali běžně. Strkali se, pošťuchovali se, cuchali si vlasy. Tenkrát jsem nad tím vlastně nijak moc nepřemýšlel. A ani nad tím, že co se škádlívá, rádo se mívá... Jenže teď je situace trochu jiná. Snažím se, opravdu moc se snažím, ale už to pro mě není tak přirozené, jako předtím. „Taakže... máš teď něco v plánu?“ zeptám se s neskrývaným zájmem. Chci, opravdu strašně moc chci, aby řekla, že nic nemá a klidně tu se mnou zůstane, na druhou stranu se přesně takové odpovědi bojím. Je vážně strašně naprd, když chcete mít někoho u sebe, ale zároveň nevíte, co vlastně dělat a říkat, protože se cítíte hloupě, takže to ve finále všechno ještě víc pokazíte. Proč mi nikdo nikdy neřekl, že je zamilovanost taková? To je fakt hrozně krutý. „Nerad bych tě zdržoval.“ zamumlám, s pohledem zabodnutým kamsi před sebe. „Bude ta hodina se Snapem a ty se budeš chtít určitě ještě učit.“ Já bych měl ostatně udělat to samé, jenže teď jsem v takovém rozpoložení, že bych se nenaučil ani ň. Vzít si učebnici, tak do ní jen prázdně koukám a nezapamatuji si nic. Vlastně jsem pořád tak rozhozený z toho, co se stalo na pozemcích, že je mi celkem fuk, jestli si z dnešní hodiny odnesu další nedostatečnou. |
| |||
Nikdo konkrétní (jen nepřítomný bratr) |
| |||
Hlavní síň -> knihovna Středa 14. října “Ale nebojte, nechystám se s ní nikde nijak moc šermovat nebo někoho ohrožovat,“ ujistím Acai s Danem o svých úmyslech s dýkou. “Ani se nechystám ji používat při soubojích. Je to jen záloha, kdyby hůlka selhala. I když to by asi bylo dost divný, uznávám ale třeba v létě v lese se to hodí, když nesmíme o prázdninách kouzlit,“ pokrčím ještě rameny. Pak už jen s mírným povzdechem sleduju, jak úkol nemá vůbec nikdo. I když mě samotnou překvapí, jak se toho všichni najednou hned chytli a chtějí jít aktivně do knihovny ten úkol dodělat. “To jako vážně?“ zeptám se jich nejistě. “Teda takovej ohlas jsem nečekala. Myslíte, že to za tu necelou hodinu stihnem?“ dost viditelně zaváhám. “Ale uznávám že máte asi pravdu. Jít do lesa úplně bez přípravy, a ještě se Snapem v zádech není úplně dobrá kombinace,“ usoudím a začnu se zvedat od stolu. Jako mírný strach ze Snapea mám, ale že by se mi tak strašně aktivně chtělo do knihovny… “No jo, tak jdem,“ posbírám si věci a zamířím s ostatními za vzděláním. Všimnu si, že je v knihovně celkem dost spolužáků, co nechali přípravu na poslední chvíli. Ale zdá se, že jedna kniha je ještě volná. Položím ji na stůl a podívám se po ostatních. “Tak co všechno že jsme to měli přečíst?“ |
| |||
Hlavní síň 14. října, Středa "Skoro tomu tak i je," stihnu prohodit k Alex, než se skupinka ponoří do do debaty o učení, kterému očividně nikdo z nás nevěnoval dost času. Ne, že by se mě celá situace netýkala, OPČM zrovna nebyla moje parketa a žádné zápisky jsem neměl, o učení ani nemluvě. S plným talířem jsem se ale neměl k tomu, abych ze sebe vyhrkl, jak moc v háji jsem společně s nimi. "To je skvělej nápad," otočím se na Acai, ačkoliv její nabídka nebyla mířená na mě. Na tváři přitom vyloudím přátelský úsměv, který má zakrýt mou vnitřní obavu, že si na mě Snape smlsne, jak strýc Colin na kanapkách. Brrrr. Oklepal jsem se. "A to je druhej skvělej nápad," svou pozornost přesunu na Daniela. Pro jeho nápad jsem se dokázal hned nadchnout. Mohl by nám, koneckonců, zachránit naše ctěná pozadí. "Bereš zápisky? optám se ho hned vzápětí a začnu se balit, "klidně vezmu čtení, pokud nevadí?" s tou otázkou se otočím na holky. |
doba vygenerování stránky: 0.85744404792786 sekund